9.kapitola
9. VYHLÁŠENÍ VÁLKY.
Nikdy v životě jsem v Tůních nebyla, proto moje
představy byly značně zkreslené. Užasla jsem nad krá-
sou přírody. Představovala jsem si totiž větší rybník se
zatuchlou vodou potaženou zeleným blínem, což mi
vnucoval sám název. Šlo však o širokou a dlouhou pře-
hradní nádrž, jež je místy střídavě úzká a široká, tudíž
v pískovcovém krasu vytváří jakési tůně. Na naší straně
měřila do šířky pěkných pár metrů, na druhém břehu
vystupovaly vysoké skály přímo z vody. Kam pokračo-
vala Tůň východním směrem, se nedalo zjistit, kousek
od nás totiž zatáčela v málem pravém úhlu. Na západní
straně jsme rozpoznávali v dálce barevné stany v kempu.
Bob, jenž nás se zdejší přírodou seznamoval, říkal, že
skály se táhnou po celém protějším břehu, tudíž je pře-
hrada přístupná jen z jižní strany pobřeží. Kromě našeho
tábora, chatové osady, kempu a dvou jiných táborů jsou
tu volná místa na koupání. Bob nás ještě upozornil — dál
jak k bójím nepoplave ani nejzdatnější plavec. Je tu
hloubka, díky suchým rokům sice menší než kdysi, ale
na utopení bohatě stačí. Za bójkami je vyznačená trasa
pro parník a Bob by nás přetrhl jako hady, kdybychom
neposlechli.
Po kázání jsme naskákali do vody. Kluci se potápěli
a člověk nevěděl, kde se znovu vynoří. Jednou jsem se
Dušana tak lekla, až jsem se notně napila a mocně roz-
kašlala. Zahlédl mě Dick a povídá na celé kolo:
"Nevypij nám všechnu vodu, je jí málo."
Aplaus smíchu. Nechápu, čemu se smějí, dokonce
i Katka se řehtá jako pominutá. Dick pozoroval mé re-
akce a posměšně dodal:
"Jestli neumíš plavat, nechoď dál jak dva metry.
Abych tě nemusel lovit."
Prý neumím plavat! Já! Cloumal mnou vztek.
96
"Klidně na druhou stranu a zpátky!" navrhla jsem
dotčeně, červená rozpaky i rozčilením. Jeho blahosklon-
ný úsměv mě dojímal ze všeho nejvíc.
"Klidně," souhlasil se mnou posměšně. "Zavolej si
předem pro plavčíka."
"Dejte si pohov, mládeži," zakročil Bob, který nás
pobaveně pozoroval. "Řekl jsem jasně, že bóje je nej-
zazší hranice. Žádný závody provozovat nebudeme.
Dicku, nepopichuj. A ty si řeči neber osobně, nikdo pře-
ce neříká, že plavat neumíš. A vůbec, z vody."
Polehali jsme si do jemného písku hlavami k sobě, prý
se musíme seznámit. Od Boba jsme se dozvěděli, že je
z Prahy, je mu třiadvacet let a stejně jako Jeňa studuje
na učitele. Dicka jsme prý poznali ve vlaku. Určitě, ten
toho na sebe prozradil! Bob chtěl, abychom se mu před-
stavili křestními jmény, vynasnaží se nás zafixovat co
nejdřív v paměti. Poté se rozpovídal o táborovém reži-
mu. Při zmínce o stezce odvahy se Katka zhrozila na-
hlas.
"Prosím tě, pro tebe bude horší splnit bobříka mlče-
ní," poznamenal Jura věcně. Všichni jsme se vesele ro-
zesmáli. I já. Ono je jiné, když se bavíme na cizí účet
a ne na vlastní. Katka uraženě prohlásila, že jsme ves-
měs pitomci a vyslala žalující pohled k Michalovi. Ten
se napřímil a upozornil nás:
"Kdo si koleduje o ránu, ať se obrátí na odborníky!"
Jelikož Michal odborník je, uklidnili jsme se dost
rychle.
"A na závěr musíme vymyslet jméno naší družiny,"
vzpomněl si Bob. Ať jsme přemýšleli, jak chtěli, napada-
ly nás samé pitomosti. Jedna lepší než druhá, nasmáli
jsme se u toho, ale výsledek veškerý žádný. Honza na-
vrhl jméno Skaláci.
"Skály, Skaláci, Temno, Psohlavci, Mezi proudy, Bra-
trstvo, Husitský král, Mistr Kampanus," vyjmenoval
Dick několik děl a pohrdavě odfrkl. "Jděte se bodnout
s klasikou."
97
"Jiráska znáš dobře," zasmála se Radka.
"Moc dobře ne, to poslední nepatří Jiráskovi, nýbrž
Wintrovi," podotkla jsem věcně a vychutnávala svou
převahu. Bob a vůbec všichni se výborně bavili, přestože
polovina by jistě vyjmenovaná díla nedokázala správně
zařadit.
Dick do mě přemýšlivě zabodl modré oči. "Však to
byl chyták," řekl pomalu. "Nechci ti sahat do svědomí,
vílo, ale nenapsal ho, náhodou, Beneš Třebízskej?"
Dokonale mě zmátl. Za chvfli si nebudu jistá, kdo je
autorem Robinsona! Dick se však déle v mých vědo-
mostech nepitval, mávl rukou, prý chtěl naznačit, že tak
primitivní název jako Skaláci vymyslí ještě nejméně dvě
skupiny. Bob s ním tentokrát souhlasil. Škoda, sám o so-
bě měl název něco do sebe. ,,
"Navrhni něco sám," pobídl ho Jura. {
"Musí to být o skautech?" informoval se.
"Jasně že ne," pousmál se Bob. "Tohle je letní tábor
na junácké základně. Jsou tu skauti i neskauti, neboj."
"Tuláci," prohodil Dick uklidněné. "Když trváte na
trampech."
Usoudili jsme, že nápad, který se právě vylíhl v jeho
hlavě, je nejlepší. Každopádně nás nic chytřejšího nena-
padlo.
"Kdo chce, může se jít ještě jednou vykoupat,"
nabídl nám Bob. "Fofr, ať stihneme večeři."
Zvedli jsme se téměř všichni. U vody jsem se zasta-
vila.
"Vy nejdete?" šťouchla do mě a Katky Klára.
"Už jsem suchá," rozmyslela jsem se. Sotva mi ohon
uschnul, nemám zájem ho znovu máchat. Spát s mokrý-
mi vlasy není nic příjemného, a jelikož je mám dlouhé,
sušení není žádný med.
Katka beze mě nešla, uvelebily jsme se zpátky do pís-
ku. Paráda, tyhle prázdniny! Navíc v kruhu stejně sta-
rých lidí! Sluníčko dost připalovalo. Musím se opálit,
98
Jarina se určitě vrátí jako cikánka, tak aby nemohla fra-
jeřit.
Přivřenýma očima jsem pozorovala Dicka. Vstal,
oklepal drobounký písek ze svého vypracovaného těla
a vydal se k vodě. Nevím, proč v některých filmech
a knihách jsou svalovci přirovnáváni neuctivě k dinosau-
rům, velké tělo, malý mozek. Dick je souměrný a podle
všeho rozumově až moc bystrý. Kdovíjaké sporty pěstu-
je! Všimla jsem si totiž, že když zatají dech, naběhnou
mu svaly a na plochém břichu se objeví svalové čtvereč-
ky. Páni! Kvůli postavě Jeana Clauda Van Damma jsem
byla na Dvojitém zásahu v kině třikrát!
"Bob je proti němu suchar," podotkla Katka, jako
by mi četla myšlenky. "Takovýho kluka bych chtěla
mít..."
Překvapeně jsem se na ni podívala. "A co Michal?"
"Prosím tě," vzdychla. "Spolužák! Říkala jsem, že se
mi líbí jako kluk ze třídy. Chodit bych chtěla jedině se
starším, třeba s Dickem ..."
"Ty máš chutě," zasmála jsem se.
"Neříkej, že tobě se nelíbí!" zaútočila dotčeně.
Pohledem jsem zabloudila k atletovi v ostře žlutých
plavkách, brodícímu se v rákosí vpravo. "No... Líbí.
Jako všem. Je děsně hezkej. Jenže, Katko, určitě má su-
perlativy i v ostatním. Nejhezčí kluk, největší frajer, nej-
úspěšnější sukničkář."
"Ty seš," mračila se. "Nerozebírej ho! Vždyť ho ne-
znáš!"
"Právě proto."
"Mně by stačilo, že je hezkej. To ostatní by mi neva-
dilo. Hlavně že by mi ho holky záviděly!"
Znovu jsem zavřela oči. Na rozdíl od Katky by mi to
totiž vadilo. A pak, žvaníme nesmysly. O žádného kluka
nestojím! A taky je fakt, že on by nestál o nás. O Jarinu
možná... A do třetice, Dicka vážně neznám, nemám
zájem rozebírat jeho kvality či nedostatky. Na konci tá-
bora budeme vědět víc!
99
Zmocňovala se mne malátná únava z dlouhé cesty,
ranního vstávání a sluníčka. Pokřikování spolužáků
a šplouchání vody ke mně doléhalo stále z větší a větší
dálky...
"Ááááá!!"
Vystřelila jsem z písku se srdcervoucím výkřikem jako
raketa. Není větší slasti pod sluncem než usínat rozpaře-
ná v letním vedru a najednou se prudce zchladit tím, že
mi někdo polije břicho studenou vodou z Tůně! Myslela
jsem, že uhodila moje poslední hodinka. Poskakovala
jsem po písku za mocného smíchu ostatních a třásla se
víc vzteky než leknutím. Dick, původce všeho, odhodil
prázdnou plechovku daleko na pevninu a líbezně se na
mě usmál. Prý se bál, abych se nespálila. Nenašla jsem
v sobě sílu na ostrou odpověď. Musela bych ho snad za-
bít nebo se mu pomstít... Ano, pomstít! Prima nápad,
zvlášť když i Bob má pusu od ucha k uchu. Katka se
řehtala také, ale připadalo mi, že ji mrzí oběť Dickových
vtípků. Snad si přála být na mém místě! Prosím, ráda se
s ní vyměním, naprosto nestojím o to, stát se terčem je-
ho výpadů.
"Jen počkej," vzpamatovala jsem se po delší době.
"Nic ti dlužná nezůstanu, neboj!"
Prý ať si posloužím, už se těší. Vtipálek! On ho smích
přejde, dám si na pomstě záležet. Plán jsem stihla vy-
myslet do večeře.
"V noci ho pomažeme pastou na zuby," oznámila
jsem Katce při jídle. Věděla, o kom je řeč, smála se tak
nešikovně, až jí zaskočil čaj a já ji musela nejméně tři
minuty bušit do zad, aby se neudusila.
Při večerním nástupu přečetl Velký orel rozkaz na
druhý den. První družina, Tuláci, má službu v kuchyni.
Navíc odpoledne povinný sběr borůvek. No prostě slast!
Vloni jsme musely s Jarčou pět dní po sobě na borůvky,
maminu popadla zavařovací mánie. Je sice fakt, že džem
máme ještě dnes a je vynikající, ale za jakou cenu! Služ-
100
ba v kuchyni vyjde na každou družinu několikrát, ovšem
kvůli tomu, že jsme jednička, nemusíme coby hosté za-
hájit tábor takhle nelákavě!
Uléhaly jsme s Katkou do spacáků v teplákových sou-
pravách. "Určitě zaspíme," bála jsem se, aby připravená
zubní pasta nepřišla nazmar. Doma se v noci nikdy ne-
budím, spím jako špalek až do rána a kolikrát ve stejné
poloze. Na pomstě mi tolik záleželo! Ten poděs si musí
uvědomit, že ne všechno si smí dovolit! Existují určité
hranice a hotovo.
"Neboj," uklidňovala mne Katka. "Vzbudím tě. Den-
ně se kolem druhé ráno budím. Naši říkají, že mi straší
ve věži. Asi jsem náměsíčná nebo co. Zatím po okapu
nelezu."
Teď jsem se víc nebála a okamžitě usnula.
Připadalo mi, že spím sotva pět minut, když mnou ně-
kdo cloumal za rameno. Katka se rozčilovala: "Příště si
s sebou vezmi kanón! Dřív bych probudila mrtvolu než
tebe, fakt!"
Nebrala jsem její řeči na vědomí. "Kolik je? Sotva
jsem zamhouřila oči..."
"Sotva," pohoršovala se. "Ty jsi dobrá! Je půl třetí
a večer jsi spala jako medvěd, ani jsi nestihla říct dobrou
noc. Vůbec ti nevadilo, že nemůžu usnout!"
"Půl třetí! Seš cvok, budit se takhle v noci."
"Chtěla jsi vstát, ne?"
"Jasně že chtěla," usmála jsem se. "Pojď, jdeme na
věc. Jestli se ovšem vymátožím ze spacáku."
Popadla jsem zelenou zubní pastu Stoma, zakoupenou
právě pro podobné účely, při nichž by bylo drahých past
škoda, a vyplížila se ze stanu. Katka mě následovala
s červenou parexylkou. Opuštěné prostranství tábora za-
lévala jasná letní noc. Teplá a tichá, voňavá a tajuplná.
Pohádková atmosféra na tančení bosýma nohama v trá-
vě. Anebo na pomstu.
101
"Není tu někdo?" vykoktala šeptem Katka.
"Ne, dneska se hlídka ještě nedrží."
"Já nemyslím hlídku..."
"A koho?" uchichtla jsem se. "Duchy?"
"Pst!" varovala mě vyděšeně. "Nemluv o nich na-
hlas!"
Katka zbytečně zdržovala, rozhlížela se kolem očima
velikosti tenisových míčků. Popadla jsem ji za ruku, aby
se vzpamatovala. Nevyšly jsme se kochat přírodou ani
vyhlížet noční duchy!
Zakopla o stanovou šňůru, jen se sousední stan za-
třásl. Obě jsme zadržovaly dušený smích a raději se
ukryly. Nic se naštěstí nehýbalo.
"Chudák Radka s Petrou," vzmohla jsem se. "Budou
myslet, že je zemětřesení!"
"Přestaň!" smála se. "Nebo se nesrovnám!"
Konečně jsme mohly pokračovat v akci. Rychle jsme
přeběhly k prvnímu stanu naší řady. Opatrně jsem zata-
hala za zip a zoubek po zoubku ho otvírala. Připadalo
mi, že dělám příšerný rámus. Úplně jsem se třásla. Kdy-
by se probudili! Páni! Velkého orla by možná přešel hu-
mor a poslal by nás domů!
Uvnitř nás zalilo dusné horko a my slyšely lehké po-
chrupování. Prvořadý úkol identifikovat Dicka. Kdyby-
chom pomazaly Boba! Ten trapas!! Dicka jsme však
poznaly brzy, byl oholený a spal tiše jako myška v elas-
tických kraťasech na spacáku, jeho bratra zdobil huňatý
porost na bradě i tvářích a chrápal.
O něco jsem škobrtla. To něco jsem podle zvuku tipo-
vala na ešus pohozený na zemi. Teď hlasitě zazvonil
o stanovou tyčku ve střední uličce. Krve by se v nás ni-
kdo nedořezal!
Majitelé nepořádku však spali tvrdě. Bob se zachrul
a vydechl ještě hlasitěji, Dick se nehýbal. Pomalu jsem
se uklidňovala. Spí tvrdě, snad je nic nevzbudí!
Plesk ... Vytlačila jsem na Dickův obličej tlustý zele-
ný váleček, Katka mi podala svou pastu, zatlačila jsem
znovu a obě barvy spojila v jemném povlaku po tvářích.
Za chvíli do tmy svítil jako indiánský náčelník na váleč-
né stezce. I naše dvojčata by mu musela takovou ozdobu
závidět!
Tiše jsme vycouvaly z jejich stanu, Katka se stejně dr-
žela takticky v pozadí akce, jedním tahem jsem zatáhla
zip a rychle jsme přeběhly do svého.
"Dobrá práce," pochválila jsem náš výkon a obě jsme
usnuly s pěkným pocitem. Nezapírám, bylo to vzrušující
a napínavé, tajně se dotýkat jeho tváře ...
"Budííčeéééék!"
Strčila jsem do Katky, aby se probrala, stáhly jsme si
tepláky, natáhly adidasky a trika a hurá na rozcvičku.
Nemohly jsme si nechat ujít příležitost vidět Dicka.
"Rozcvička!" svolával Bob naši družinu.
On snad s námi vstávat nebude, napadlo mne celou
zklamanou, ale to už Dick s mohutným zíváním lezl ze
stanu. Protáhl se a zůstal překvapeně koukat. Celý tábor
se smíchy popadal za břicho. Dick se zaraženě rozhlédl.
Bob se smál také, dokonce i hlavní vedoucí. Dodatečně
jsem se lekla, aby Orel nepátral po viníkovi!
Červená a zelená barva vykonala ve vzájemném sou-
ladu své. Dick brzy pochopil, kdo je příčinou všeobec-
ného veselí, sáhl si na tvář a vběhl do kuchyně
k zrcadlu. Záhy se odtud ozval ječivý smích kuchařek.
Mrkla jsem na Katku. Prima, pomsta se vyvedla.
Tím začala jakási vojna mezi mnou a mladším vedou-
cím. Došlo mu, kdo ho vylepšil, ale nic neříkal, pouze
cosi prohodil v tom smyslu, že některá děvčata mají na
svůj věk příliš mnoho kuráže. Zase takový kmet není,
aby se povyšoval!
Při obědě jsem nalévala obrovskou naběračkou po-
lévku do ešusů vyhládlým táborníkům seřazeným do
dlouhého hada hladovců. Katka stála připravená u bram-
bor a Soňa u masa.
102
103
Dick nastavil ešus, samozřejmě ho ani nehnulo stoup-
nout si spořádaně do fronty, všechny předběhl, mile se
usmál a šokoval mě přáním: "Vílo, rozpusť si vlasy!"
"Proč?" lekla jsem se.
"Abych věděl, jak to vypadá."
"K čemu by ti to bylo?" zamlouvala jsem narůstající
rozpaky. Ten kluk mě snad ztrapňuje schválně a s požit-
kem!
"Vždyť říkám, chci vidět, jak ti to sluší. Musí to bejt
paráda, ne?"
Postřehl ruměnec v mé tváři a pobaveně se zasmál.
Ve slovních potyčkách bezkonkurenčně vítězí, protože
se chovám jak malá, fakt.
"Má-me hlad, má-me hlad," skandoval dav netrpě-
livě.
"Vidíš? Mají hlad," vyčetl mi, jako bych zdržení zavi-
nila já. Otočil se a sdělil táborníkům, že on taky. Využila
jsem chvíle nepozornosti a přihodila mu do ešusu hrstič-
ku pepře, kterou jsem rychle dolila polévkou. Já ti osla-
dím, vlastně opepřím ten tvůj úsměv, chlapče!
"Nedivím se, že mají hlad," mínila jsem. "Když jsi
předběhl..."
"Já? A předběhl?"
"Vidíš tu frontu?"
"Jo, vidím," souhlasil. Usmál se a dodal: "Ale na ty
já nemám žádnej interes, víš?"
Holky vyprskly smíchy.
"No nic, tak jindy. Ty vlasy mi stejně ukážeš," řekl
přesvědčeně, udělal jakýsi ohromující obličej a přidal
perličku: "Až budeme někde o samotě!"
Oplatila jsem mu škleb a nalévala polévku ostatním.
Potají jsem ho však pozorovala.
"On na tebe bere," poznamenala Soňa zadumaně.
"Neblbneš?!" vyděsila jsem se. Nestojím o jeho pří-
zeň!
"Proč? Máš přece taky oči. Všímá si jen tebe, my
104
jsme pro něho vzduch," vysvětlila Soňa. "Otravoval tě
celé dopoledne."
"No právě, otravoval!" chytila jsem ji za slovo dů-
razně.
"Co se škádlívá, rádo se mívá," promluvila oblíbe-
ným pořekadlem naší babičky. "Řekni, Katko?"
"Jste, dámy, pitomé!" odsoudila jsem je obě, neboť
Katka přizvukovala. "Nechte řečí a jdeme jíst."
Dick se nekonečně dlouhou dobu dohadoval s Bo-
bem, potom ponořil lžíci do polévky, nabral si a polkl.
Krásně zrudl, nemohl chvíli chytit dech. Vykulil oči
a se zájmem se v polévce šťoural, kdoví co čekal za ob-
jev. Další lžíci vyprskl Bobovi na rukáv.
"Seš jak malej Jarda," zamračil se Bob.
"Tak ochutnej!" strčil mu Dick pod nos ešus.
Bob zavrtěl nevěřícně hlavou, nabral si a už plival.
Oči mu přitom málem vylézaly z důlků. Dick popadl
ešus a upaloval s ním jako s reklamací na kuchařky. Po-
baveně jsme se s Katkou smály, jenže Bob nás zahlédl.
Usmál se. Nežaloval, přestože věděl, že kuchty jsou
v podezření nevinně.
Po poledním klidu jsme měli jít na borůvky. Otráveně
jsem si oblékla staré džíny a přes hlavu přetáhla mikinu.
Je sice teplo, ale les se hemží komáry a jinou havětí.
"Lepší zábavu si nemohli vymyslet," naříkala Katka
a natahovala si holínky. No jo, v lese bude mokro, říkal
Bob. Vyzula jsem si botasky a strkala nohu do gumovky.
Cosi mi v tom bránilo. Patrně tam mám nacpané ponož-
ky kdoví odkdy. Vytáhla jsem nohu a holínku obrátila
chodidlem vzhůru.
Žuch. Na spacák vypadla chcíplá myš!!!
Obě jsme s Katkou vyjekly a odskočily stranou. V tu
chvíli se před otevřeným stanem objevil Dick. Určitě na
tenhle okamžik číhal! Zvedl myšku za ocásek, mile se
usmál a pravil:
105
"Dva dva, vílo!"
S mírným pinknutím po mně chcíplinu hodil, takže
jsem v panické hrůze málem proběhla celtou ven. Fuj!
"Dojdu pro kluky," nabídla se Katka po jeho odcho-
du, proplížila se kolem myšky a po chvilce přivedla Mi-
chala. Vzal myš do ruky, jako by byla plyšová, a odnesl
ji do lesa.
Borůvky. Jedna kulička za druhou, vstát, poposed-
nout, sbírat. Do zblbnutí. Každý měl úkolem přinejmen-
ším litr! Hotové galeje, zuřili jsme. Bob trhal s námi,
Dick nejdřív hlídal kbelík, potom šel na houby. Aspoň
to tvrdil. No jo, normálně se vykroutil z povinností!
Dušan se ke mně připojil, trhali jsme vedle sebe a po-
vídali si o večerním ohýnku. Konečně jsem mohla mlu-
vit volně, před Dušanem jsem se najednou vůbec nesty-
děla a nemusela být stále ve střehu. Dušan je proti
Dickovi jednoduchý a nevinný, dívá se na mě jako na
obrázek a nenapadlo by ho si ze mě střílet.
"Jdu vysypat," protáhla jsem se s úlevou, neboť litr
měl dokonce i navršenou čepičku tmavomodrých les-
ních plodů. Narovnala jsem zdřevěnělá ztuhlá záda a slí-
bila Dušanovi, jemuž do splnění limitu chyběly dobré tři
deci, že mu přijdu píchnout.
Musela jsem se zorientovat, jaksi jsme se trhli od
ostatních. Ano, támhle vpravo slyším Beatin hlas. Prodí-
rala jsem se houštinami, abych si zkrátila cestu přes ko-
peček, když tu jsem se pořádně lekla. V křoví leželo ně-
co barevného! Mrtvola?
Dick. Vlastně ne v křoví, ale za křovím. Pěkná zaší-
várna! Hověl si v mechu a spal. Teda tohle mu večer
u táboráku osladím, lenochovi!
Chtěla jsem ho překročit a nepozorovaně zmizet, ale
jak jsem se naklonila, pár kuliček se sesulo z čepičky
a napadaly na Dicka jako krupobití. Jedna přezrálá se
mu dokonce rozpleskla uprostřed čela.
Dick okamžitě otevřel oči, a než si dal dohromady
106
jedna plus jedna, dokončila jsem krok a nabrala rych-
lost. Vymrštil se však čiperně a po třech skocích mne
dohonil.
"Pozor! Borůvky!" kvílela jsem v záchvatu smíchu,
když mě chytil a zády přitiskl ke stromu.
"Tys mě chtěla namazat!" obvinil mě a utíral si bo-
růvku z čela. "Tohle ti nedaruju, ještěrko!"
"Ne, Dicku, vážně ne," smála jsem se. "Vysypeš bo-
růvky!"
Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale svíral mě pevně,
a protože jsem zabrala vší silou, skutáleli jsme se
v objetí do mechu a kapradí. Litrovou odměrku jsem
kdesi ztratila, ale ta mě momentálně tolik nezajímala.
Dick okamžitě ovládl pole, spoutal mi ruce svou dlaní
jako svěrákem, sedl si na mne obkročmo a sliboval:
"Udělám ti nejhezčí tetování, jaký kdy kdo měl."
"Ne, prosím tě!" vydechla jsem, zaskočena podivným
chvěním.
"Teď prosíš?" culil se. "Pozdě, vílo! Hele, ale taková
borůvková víla má taky něco do sebe ..." Žvanil a roztí-
ral po mém obličeji jednu kuličku za druhou. Cukala
.jsem sebou, nadávala, ale nenechal se vyrušit.
"No," pohlédl zkoumavě na svůj výtvor. "Jsi přímo
sladká."
"A ty děsnej!" soptila jsem, teď už bez úsměvu. Ce-
lou dobu jsem nevěřila, že se odváží. A on se odvážil.
Zábrany jsou pro něho patrně cizím pojmem! "Jak budu
vypadat?! Tohle neumeju do konce tábora!"
"Přeháníš," bavil se. "Možná to stihneš o pár dní
dřív."
"Je!" ozval se náhle Moničin hlásek. "Co tady dělá-
te?"
Dick mne uvolnil a já vyskočila na nohy. Monika za-
řvala smíchy. Rozběhla jsem se pryč v touze najít vodu,
dřív než mě spatří celý tábor, a nic nedbala na Dickův
pokřik, kdo prý bude sbírat rozsypané borůvky?!
107
Celý tábor mě neviděl. Celý ne, ovšem hlavní vedoucí
ano. Zahlédl mne u lavorů imitujících koupelnu, jak zu-
řivě drhnu modré tváře.
"Proboha, co se ti stalo?" podivil se nehraně.
Zakoktala jsem cosi v tom smyslu, že jsem spadla pu-
sou do borůvek, ale pochybuji, že mi uvěřil.
"Jsi jak kapr na modro," ohodnotil mé úsilí srdečně
a nakonec mě odvedl do kuchyně, kde se mě kuchařky
pokoušely vybělit všemožnými prostředky, octem počí-
naje a francovkou konče.
Stejně mi zůstaly lehce namodralé skvrny a hlavně
pořádný vztek na frajera, který si vážně myslí, že může
všechno!!
108