8.kapitola
8. ZJEV NA NÁDRAŽÍ.
Spala jsem jako na trní strachy, abych nezaspala.
Zbytečné obavy. Otevřela jsem oči právě ve chvíli, kdy
vešla do pokoje mamka. Pět hodin! Kluci mají sice sraz
u školy až v osm, ale já s Jarkou na nádraží v šest.
Vystřelila jsem z postele jako šipka, až se mamka divi-
la. Do školy prý nikdy takhle rychle nevstávám! Do ško-
ly a na prázdniny je rozdíl! Utíkala jsem nejprve do
koupelny, aby mě Jarina nepředběhla. Umýt, vyčistit zu-
by, vyčesat ohon. Prima. Nezapomenout přibalit kartá-
ček.
Protože bylo časné ráno, váhala jsem s oblečením
a raději vyšla na pozorovatelnu na balkoně. Přes mlžný
opar slibovala obloha jasný a teplý den. Pojedeme lán
světa vlakem, vyhlídka několika hodin v dusném pro-
středí je jasná. Oblékla jsem si krátké černé legíny nad
kolena a bílé tričko s nápisem Oxford University. Straš-
ně ráda totiž střídám černou a bílou barvu, asi proto, že
mi obě sedí k vlasům. Jarinu může šlak trefit, jak by řek-
la babička, že se po ní opičím. Dnes se však nacpala do
kraťoučké černé minisukénky, tílka s obtiskem rudých
rtů zvoucích k políbení a vysokých sportovních bot.
"Jaruško!" zalapala po dechu mamka a snažila se ji
zahnat převléct. Se ségrou nehnula. Prý není dítě školou
povinné a nehodlá vypadat jako debilek. Tím myslela
mne, pohrdavě si změřila mé elasťáky. Byly jsme kvůli
batohu stále na válečné noze. Nevšímala jsem si jí.
Rozloučily jsme se s maminou, s kluky ne, nebudily
jsme je, myslím, že i bez našeho sesterského políbení od-
jedou na prázdniny docela spokojeně. Taťka šel s námi
na nádraží a díky Jarčině ohozu se tvářil všelijak. Musela
jsem sestře přiznat velkou dávku přitažlivosti. Po chvíli
přestal konečně bručet, podle něho nejela Jarka na škol-
ní zájezd, nýbrž na sraz prostitutek, jak se vyjádřil, a Ja-
rina vytušila změnu.
85
"Taťuldo, nemáš u sebe nějaký ten halíř?" vtírala se.
"Ty máš málo peněz?" podivil se. Jarka ho ujistila, že
s těmi pár šupy bude mezi ostatními jako chudá příbuz-
ná, takže si dal říct, sáhl do peněženky a podal jí celou
stovku! Dívala jsem se hladově, načež mi po krátkém
zaváhání podal padesátku. Aspoň něco! Nahlas bych si
neřekla, nedostala bych prosbu přes rty, neumím žebrat,
žalovat ani lichotit. Peníze se ovšem vždycky hodí,
i kdybych je měla utratit až v Bakově.
Na nádraží postávala skupinka asi dvaceti lidí ze tří-
dy. Jakmile jsem zaregistrovala kufry u více holek, měla
jsem výbornou a ničím nekalenou náladu. Jarinu přivíta-
li její, vlastně už bývalí, spolužáci jásotem.
Taktně jsme taťkovi poděkovaly ještě jednou a nazna-
čily mu, že tím je jeho role doprovodu u konce. Dal nám
ještě poslední ponaučení o slušném chování a odešel.
Vzápětí pro Jarčin batoh poklusali dva kluci, ségra se
zatvářila jako madona, jíž doma nosí denně sluha snída-
ni do postele, a vznešeně přemístila své tělo, aniž by se
se mnou rozloučila.
Na mě se Dušan usmál. Alespoň něco. Katka s Klá-
rou přiběhly a povídaly jedna přes druhou. Pochopila
jsem z toho chaosu, že nemáme žádného vedoucího!
Radka držela v ruce obálku, kterou jí svěřil Jeňa ještě
ve škole, rozhlížela se na všechny strany a pravila, že ať
kouká, jak chce, nikoho, kdo by vypadal jako vedoucí,
nevidí.
Jarinina třída se nalodila do vlaku směrem na Olo-
mouc. Sotva se souprava dala do pohybu, milostivá se-
střička zvedla blahosklonně ručku. Mávla mi, dokonce
dvakrát.
"Nikdo pro nás nepřijel," řekla Radka sklesle. "Vlak
z Prahy dorazil před hodinou. Co budeme dělat?"
"Počkáme," mínili jsme kolektivně. Nástupiště se vy-
lidňovalo. Přece se nerozejdeme domů a bude po vysně-
ných prázdninách!
86
Do oka mi padl tramp loudající se směrem k nám
s kelímkem čerstvě načepovaného piva z nádražní res-
taurace. Br, po ránu pivo! Vypadal na trampa aspoň po-
dle oblečení, přestože neměl žádný batoh. Asi ho za-
pomněl v hospodě, usoudila jsem.
Přistihla jsem se však, JAK si ho prohlížím. On se mi
totiž děsně líbil! Měl vysokou, krásně urostlou postavu
samý sval, která v jeho skrovném oblečení vynikala,
pěkný obličej a temně modré oči dokreslovaly jeho ima-
ge, takže ho nikdo, především žádná holka, dívka či
mladá paní, nemohla minout bez povšimnutí. Slušely
mu i vlasy, špinavoblonďaté, pěkně ostříhané podle mó-
dy amerických studentů. Hádala jsem mu takových
osmnáct, devatenáct. Proti nám vlastně muž! Dost dob-
ře jsem si nerozuměla, proč na něho stále civím. Jeho
oblečení, chování a konečně i samotný výraz byl takový,
jaký jsem vždycky odsuzovala. Frajer každým coulem,
určitě pije a kouří a honí děvčata. Jenže ... jakoby při-
tahována magnetem jsem na něho zírat prostě MUSE-
LA.
Moc toho na sobě neměl, jenom tílko s hlubokými vý-
kroj emi až do pasu. Obdivovala jsem jeho postavu. Sva-
ly málem jako Dolph Lundgren. No, málem. Musela
jsem se usmát, zrovna včera jsme se s Katkou dohadova-
ly na téma hezký kluk a dospěly k názoru, že kluk, který
nemá křídla, není pravý muž. Taková ta tintítka s ramín-
ky jako rýč nejsou muži. Teprve ten, který je úzký v pa-
se, má široká ramena a pod nimi křídla, je náš idol.
Smála jsem se tomu, protože do té doby mě jaksi nic ne-
nutilo si právě bicepsů a všeho ostatního všímat u kluků
na ulici, dejme tomu, a nejen u filmových herců jako do-
sud. Jenže tenhle kluk křídla měl. A pořádná! Jeho zjev
musel v časnou ranní hodinu onoho červencového rána
každého praštit do očí.
Krom tílka ho zdobily už jen dvě věci. Zlatý řetízek
na krku a otrhané džíny v hrozném stavu. Kdybych si je
oblékla, taťka by mě určitě vydědil. Také bych musela
mít stále obavy, zda jsem ještě jejich majitelkou. Vypa-
daly na rozsypání, držely na něm snad silou vůle, jinak
jsem si to nedovedla vysvětlit. Kluk neměl ani boty, pro-
cházel se po nádraží s příšerně špinavýma nohama.
Na jeden zátah dopil pivo, kelímek zmačkal v dlani
a dobře mířenou trefou ho umístil v nedalekém odpad-
kovém koši. Nejprve ho chtěl hodit rovnou pod sebe na
zem, ale všiml si výpravčího, který stál opodál čistě je-
nom kvůli němu a čekal, co bude takové podezřelé indi-
viduum vyvádět, snad aby včas stihl přivolat pomoc.
Kluk se na nádražáka spokojeně zašklebil, narval si ruce
do chatrných džínsů a pokračoval v pomalé chůzi.
Katka mi cosi povídala. Slyšela jsem její hlas, z obsa-
hu však nevnímala jediné slovo.
"Holky!" vydechla Klára. "Mrkejte! To je sekáč!"
Celý náš hlouček hltal očima svalnatého vandráka.
"Vypadá dobře," usoudila Beata znalecky.
"Na nás je moc starej," vzdychla Petra. "Škoda ..."
"A má křídla!" pravila Katka okouzleně, až jsme se
zasmály.
Kluk se mezitím doloudal k nám, zastavil se, zívl na
celou pusu a nenuceně povídá: "Bob nemohl přijet.
Jdeme."
Němě jsme kulili oči. Kluk poodešel, rozhlédl se,
a když si všiml, že ho nikdo nenásleduje, překvapeně se
otočil.
"Co je?"
První se vzpamatovala Radka. "Vy jste ... ty jsi pro
nás přijel?" zakoktala se.
Kluk mrkl nalevo a napravo. Nikde krom nás ani no-
ha.
"No vždyť to říkám, ne?" podivil se naší natvrdlosti.
"Čítám, že pro vás. Nikdo jinej tu není. Vy někoho vidí-
te?"
Odmlčel se a celou naši skupinu si důkladně prohlédl.
Kluky ne, těmi se nezdržoval, s děvčaty si dal větší práci.
Pěkně jednu po druhé od hlavy až k patě. On nás snad
rentgenuje nebo co!
"Jste ze školy Kosmonautů, vílo?" zeptal se náhle.
Zrozpačitěla jsem, neboť otázku adresoval mně! Ně-
mě jsem kývla.
"Jedete na Skalák?"
Znovu jsem se vzmohla na pouhé přikývnutí. Stačilo
mu, spokojeně se zašklebil a dodal: "A pak že se nedo-
hodneme. Jdeme, dětičky, nebo nám vlak frnkne před
nosem. Jo, jmenuju se Dick."
"Asi to bude on," prohlásila tiše Radka. "Nevypadá
sice na bratra ani rovera, no ale když nás zná...
Pojďte."
Trochu zaraženě jsme nastoupili za ním do vagónu.
Opravdu k nám patřil, ze zbytků svých kalhot vylovil
pomačkaný papír na společné jízdné. V ranním vlaku
naštěstí nebylo přeplněno, po motácích se zavazadly
jsme obsadili několik kupátek za sebou. Posadily jsme se
s Katkou a Klárou proti našim klukům. Dick nás všech-
ny přepočítal a zřejmě spokojen s výsledkem se bez zá-
bran nacpal mezi Dušana a Michala.
"Myslíš, že jste všichni, vílo?" zajímalo ho.
"Já vlastně nevím ... Radka má naše papíry —"
Mávl rukou. "Papíry! Nejsme byrokrati, ne? Jestli ně-
kdo chybí, má smůlu."
Jasný názor na věc, žádné rozmazlování! Cítila jsem
se celá nesvá. Český ráj je odtud nekonečně daleko, jest-
li na nás celou dobu hodlá takhle bezostyšně civět, vy-
stoupím!
Milan s sebou vlekl kytaru a sotva jsme se rozjeli, za-
čal hrát. Moc široký repertoár bohužel neměl.
"Ukaž," natáhl Dick ruku pro nástroj. "Nehraješ ani
tak dobře jak dlouho."
Nevěřila jsem vlastním uším. Je něco takového vůbec
možné? Nejen že se k nám vetře do kupé, neuvěřitelně
špinavé nohy natáhne mezi mne a Katku, ještě bude po-
mlouvat!
Za pár okamžiků jsem názor poněkud změnila, neboť
nám předvedl hotový koncert trampských písniček.
Hned Bedna od whisky nás nadchla. Měl příjemný muž-
ný hlas, prsty mu po krku kytary hbitě kmitaly a dopro-
vázel sám sebe bez nejmenšího ostychu. Jak by ne, sám
řekl, že jsme dětičky. Několik písniček zpíval přímo
v angličtině, myslím, že dost slušné, pokud mohu po čty-
řech letech učení jazyka posoudit. Odhadovala jsem
americké country, potom přešel na klasické české
trampské písně. Vždycky se zeptal, zda tu či onu známe,
ale my jen záporně vrtěli hlavami. Semtam jsme někte-
rou samozřejmě znali!
"Byl to démon, co horu Rocky Tab zaklel do Tennes
Hills,
prach a skály, to je Rocky Tab, pustina v Tennessee.
Mraky táhnou, táhnou níž, vášeň ti uhasí,
soudí tě Rocky Tab, pustina v Tennessee."
Tahle písnička mě tedy vzala, nespustila jsem z něho
oči. Všiml si, jak mu visím na rtech, pobaveně se zasmál
a povídá: "A teď něco lehčího. Slaďák pro dámy. Vílo,
znáš Jsi lhář?"
Okouzlená z předchozí skladby jsem omámeně kývla.
Vloni jsme s celou rodinou kempovali na Orlické pře-
hradě, pár dní, víc naši mezi spoustou lidu nevydrželi,
Jarča se seznámila s partou trampíků a obě jsme nadše-
ně poslouchaly jejich kytaristu. Ti kluci tehdy bydleli
hned ve vedlejším stanu, což ostatně urychlilo náš od-
jezd a zbytek božské dovolené v rajském klidu babiččiny
samoty.
Dick zajásal a hned mi navrhl, abych zpívala, zahraje
mi doprovod. Ne, kdepak, bránila jsem se s vervou. Ne-
dal si říct, prý jde o holčičí písničku a šmytec. Holky
mne přemlouvaly také, nemám prý kazit náladu. Jsem
netykavka? Ne, nejsem, jen nemám chuť ztrapnit se
před třídou a především před tímhle poděsem. Dick
však vyloudil příslušné akordy a kývl na mne.
"Proč jsi mi ublížil, srdce my ponížil, proč jsi mě ne-
miloval, tak mladá byla jsem, milovat chtěla jsem, ty
ses mi jenom smál. Já vím, já vím, pláčem nic nezmě-
ním, ty se mi vysmíváš, slova má nevnímáš ... Jsi lhář,
jsi lhář, jsi lhář, proklatej lhář, prostě jsi lhář!"
Druhou sloku jsem odzpívala s o něco menší trémou.
"Dobrý, vílo, je vidět, že znáš," pochválil mne. Od
něho pochvala jaksi hřála nebo co. Asi že je starší a jiný
než my, hezký a určitě zvyklý na sebevědomé holky!
Vrátil kytaru Milanovi, pohodlně se opřel a zívl.
"Kolik je vám let?" přejel nás náhle pohledem.
"Čtrnáct," vyhrkla Katka snaživě.
"Jenom ...," usmál se. "No, aspoň! Nevím proč jsem
čekal bandu nejvejš desetiletých uřvanců."
Nevěděla jsem, jestli si libuje nebo spíš uráží!
"A tobě?" oplatil mu otázku Michal.
Odpověď zajímala všechny, našpicovala jsem pozorně
uši.
"Osmnáct. Po prázdninách jdu do čtvrťáku. Ale ve-
doucí nejsem, zaskakuju za kámoše... No, snad se ně-
jak shodneme."
"Děláš kulturistiku?" zajímalo Dušana.
"Taky." '
"A co ještě?" Kluci mu viditelně záviděli.
"Jsem u výslechu nebo co?" ošil se, s odpovědí se ne-
namáhal a zavřel krásně modré oči. Azurově modré,
připomínající moře, ačkoliv jsem ho ve skutečnosti nevi-
děla. Tmavě modré jiskřivé oči. Jasná letní obloha. Kde-
pak vybledlá! Tmavá a jasná, čistá a lesklá.
Asi dvě hodiny byl od něho pokoj, schrupnul si, pak
obešel kupé se svěřenci, jednou jsme přestoupili a jeli
dál. V jednu odpoledne dal povel vystoupit. Plesali jsme
blahem.
"Kde je tábor?" rozhlížela se po zastávce Romana.
91
Krom nás a malinkého domečku čekárny se táhly lesy
do všech stran.
"Snad nechceš, aby stály stany vedle kolejí?" usmál
se Dick a šokoval nás zprávou, že když svižně pomašíru-
jeme lesní cestou severním směrem, za hodinku můžeme
být v táboře.
"I s kufry?" zhrozila se Beata.
Dick si naše zavazadla změřil. Zastavil se očima na
mém loďáku a zeptal se: "Proboha, co v tom vezeš?"
"Všechno," mínila jsem neutrálně.
"Koukám. Všechno, cos doma našla, ne? Na tábor mi
přece stačí plavky, jedno triko a svetr, nic víc mít nemu-
sím."
"Ty možná," broukla jsem nevrle, protože se ostatní
smáli.
Pobaveně se uchechtl. "Jindy vozíme táborníky od
vlaku gazíkem, ale jak říkám, Bob tu není a šéf jel do
Prahy. Máte smůlu."
Jestli nás tím dovětkem chtěl potěšit, udělal pravý
opak. Pro své pražské dětičky jezdí autem a nás, spřáte-
lený oddíl až z Bakova, nechají šlapat pěšky.
Moje napěchované zavazadlo se mi proneslo po pár
krocích jako dva pytle cementu.
, "Já ten kufr neunesu!" fňukala Beata.
"Tak ho tu nech," poradil Dick vesele.
! Beata uraženě našpulila pusu.
"Ukaž," nabídl mi náhle. Nijak jsem se nezdráhala,
podala mu kufr s radostí, ať se s ním vleče, když chce!
U spolužaček jsem si tím ovšem nešplhla, pokukovaly
po mně dost nevraživě, raději jsem uchopila Katčinu
cestovní tašku za jedno ucho, abych mezi nimi neposka-
kovala nevytížená.
Po půldruhé hodině strastiplného putování se před
námi konečně les rozestoupil a my se ocitli na veliké
prosluněné pasece. Na dřevěné strážní budce se skvěla
tabule: JUNÁCKÁ ZÁKLADNA SKALÁK. Za ní
92
stály stany jako barevné kytičky rozestavěné do tří polo-
kruhů, v průčelí velká dřevěná chata, patrně kuchyně, za
táborem letní jídelna s dřevěnými stoly a lavicemi, zděná
budova pro deštivé počasí, nejspíš společenské místnos-
ti, trochu stranou tři vysoké týpí a na jednom se třepeta-
la vlaječka s červeným křížem. Na stěně kuchyně byly
připevněné prázdné vývěsky, uprostřed prostranství sto-
žár na vlajku a opodál vpravo veliké ohniště se spoustou
kamenných sedátek a dlouhých dřevěných lavic.
"Ubytujte se," nařídil nám Dick. "Hned v první linii.
V jedničce bydlím já. Jasný? Nejdřív holky, pak kluci.
Stany jsou pro dva."
Vybraly jsme si s Katkou oranžový. Krom přední řady
byly už ostatní stany zabrané dětmi z Prahy. Říkám dět-
mi, ale šlo o samé třinácti-patnáctileté táborníky, kteří
by se jistě urazili, kdyby slyšeli, jak je nazývám.
Ze všeho nejdřív jsme dostali oběd. Přišel nám vhod,
svačiny jsme dávno zkonzumovali a teď málem padali
hlady jako mouchy. Na přivítanou jsme dostali kuře
s rýží. Paráda.
Hlavní vedoucí ani náš oddílový se ještě nedostavili,
po příšerné túře jsme měli čas na aklimatizaci. Nijak
jsem se nezlobila, padla jsem na lehátko víc mrtvá než
živá.
"Co když budeme mít v noci hlídku?" strachovala se
Katka.
"Určitě budeme," mínila jsem spokojeně. "Jsme v le-
se." Kdybych zavřela oči, v tu ránu bych ztuhla ... Ani
nápad! Nepřijela jsem se na tábor vyspat! "Prosím tě.
Hodinku civíš u kuchyně s baterkou v ruce, třeseš se zi-
mou a je to. Tys ještě nikdy nebyla na táboře, Káťo?"
"Ale jo. Jenže neměl se skauty nic společnýho. Jme-
noval se letní pobytový, bydleli jsme na internátě v po-
kojích po učnicích a hlídky se nedržely. Bodejť, upro-
střed města. Vůbec se mi tam nelíbilo," vzpomínala.
"Kdyby nás Jeňa nenalákal na Skalák, asi bych nikdy víc
na tábor nejela."
93
"Já byla na táboře pětkrát a všechny vypadaly stejně
jako tenhle," namítla jsem. "Hlídku jsme měli vždycky.
Není to nejhorší, uvidíš. Docela prima dobrodružství."
"Nevím, nevím," pochybovala. Náhle ožila: "Dick je
fešák, co? A jakou má skvělou figuru ...!"
"A křídla," doplnila jsem ji se smíchem. "Jen uletět."
"Je prostě nej," slintala obdivně.
"Trochu fouňa, ne? Frajer. Dospělák," mínila jsem.
"I kdyby frajer, má na to," bránila ho vehementně.
Zaslechly jsme automobil. Přijel vedoucí a údery veli-
kého gongu nás svolal na mimořádný nástup. Překvape-
ně jsem si ho prohlížela. Čekala jsem totiž mladého klu-
ka, něco jako je Jeňa. Tenhle musel být starší než náš
taťka, měl sportovní postavu a světlý oblek s kraťasy ve
stylu safari. Nejdřív jsem se ho lekla, ale postupem času
měnila původní dojem. Vážně, nevyklubal se z něho
druhý taťka ani protivný vychovatel mládeže ve stylu
Golema, neomezeného vládce naší školy a postrachu
všech žáků. Čím déle mluvil, tím víc mi připadal mladší
než táta, na konci nástupu snad o celou generaci. Náš
táta je totiž moc přísný patron, který nerozumí žertu.
Velký orel, jak na sebe vedoucí prozradil svou dávnou
přezdívku, byl tátův pravý opak.
Rozdělil tábor na skupiny po patnácti, odpočítal nás
rovnou při nástupu, aby prý nevznikly žádné spory. Ta-
ké prohlásil, že budeme mít oddíly smíšené, neboť on je
zastánce názoru, že čistě chlapecký nebo dívčí oddíl ne-
má tu správnou šťávu. S tím jsem jen souhlasila! Roz-
hodně mi nedělá problémy domluvit se kupříkladu s Ju-
rou, Honzou a všemi ostatními kluky, kdežto s Beatou
jedině přes mrtvoly. Stála jsem hned zkraje, vyšel na
mne sice dobře vyhlížející vedoucí Bob s parádním kolá-
čem černých vousů, student vysoké školy, Dick coby po-
mocný vedoucí, ale do oddílu jakýmsi nedopatřením
patřila i Beata. Co se dá dělat!
Bob se správně jmenoval Robert a Dick David a přes-
94
tože se jeden druhému absolutně nepodobali, byli to
bratři. Dick se po celou dobu nástupu bezvadně nudil.
Zívl nahlas, až jsem vyprskla. Velký orel si mě změřil od
hlavy až k patě. Zčervenala jsem a sklopila hlavu v oče-
kávání veřejného pokárání. Neřekl nic. Ani mně, ani
Dickovi, který za to mohl. Nechápala jsem, jak může je-
ho chování i oblečení ignorovat! Dick přečkal nástup ve
svém cestovním převleku, kdežto všichni ostatní ve
skautském.
"Protože jste jistě po dlouhém cestování unavení,
dnes podle táborového programu nepojedeme. Všechny
oddíly půjdou vyzkoušet vodu v Tůni. Rozchod na kou-
pání!"
S povděkem jsme souhlasili a pádili do stanů pro
plavky.
"Cítím v kostech, že tenhle tábor bude fajn," proro-
kovala Katka blaženě.
Mrkla jsem na ni. "Neváhej!"
95
