7.kapitola
6. DOBRÉ ZPRÁVY.
Pot ze mne jen lil, nic nepomohla minisukně a tričko
bez rukávů. Slunce se nemilosrdně opíralo do okenních
tabulí a třída se změnila v dusný skleník. Tlustá Libuše
dokonce omdlela, ovšem ani tenhle fakt nepřinutil Go-
lema zrušit odpolední vyučování.
"Pojď se vykoupat," navrhl mi při kreslení Dušan. Do
očí se mi však nepodíval. Opatrně jsem se rozhlédla, zda
nás nikdo neslyšel. Ono minulé kino Monika roznesla
po třídě a Beata na mě hleděla s ještě větší záští. A nejen
ona! Nahlas mi holky neřekly nic, ale dobře jsem jejich
šeptání po straně pozorovala. Potěšila mne Diana, která
se na tohle téma s Beatou odmítla bavit, a dokonce jí
doporučila, ať se stará o sebe.
"Jsem domluvená s Katkou," namítla jsem. "Můžeš
jít s námi."
Zrovna nadšeně se netvářil. "Nejdu na koupaliště, ale
nahoru na přehradu," namítl ještě. "Tam je lepší voda."
"Dobře, půjdeme na přehradu všichni," souhlasila
jsem.
Nakonec jsem se ten den nekoupala ani s ním, ani
s holkami. Po návratu ze školy jsem doma zastihla je-
nom Jarinu, sušící si umyté vlasy fénem, ale zmizet, dřív
než se vrátí rodiče, se mi nepovedlo.
"Máš v kuchyni vzkaz," vyřídila mi sestra stručně.
"Holky, převlecte postele," četla jsem z papírku na-
psaného máminým písmem nahlas. Do háje! "Mamka
píše holky, ne Evo."
"No a? Já mám rande," ušklíbla se Jarina.
"Já se chci jít koupat. Když mi píchneš, stihneme to
obě."
Mrkla na hodinky. "Už jsem tam měla být. Lukášek
nepočká."
"Lukášek počká. Já tři postele, ty taky tři."
61
Nasupeně švihla fénem a vybrala si, potvora, svou po-
stel a manželskou v ložnici. Bodejť, dobře ví, jak se na
Pavlovu horní palandu špatně natahuje prostěradlo. By-
la jsem ráda, že udělá vůbec něco, a proto se s ní nehá-
dala.
Vyšplhala jsem se na žebřík a pomocí oslích uší na
prostěradle napínala Pavlovu žíněnku. Mé a Petrovo
lůžko jsem měla hotové, zbývalo vytřepat cíchy z okna
a naházet je do koše na špinavé prádlo. Jarina se šmrdo-
lila se svým polštářem.
Vzpomněla jsem si: "Dneska je přece pondělí, ne?
Taťka měl být od dvou doma!"
"Volala mu Krajta, dala si s ním ve tři spicha. A já to-
ho ani nevyužiju a nechám Lukáška čekat..."
"Cože?!" vyděsila jsem se.
"Jo! Čeká na mě už hodinu!" žalovala.
"Lukáš je mi ukradenej. Jarko, tys ho nechala jít?!
Tys taťkovi dovolila, aby za ní šel?"
"Neruplo ti v bedně?" zapochybovala o mém zdra-
vém rozumu. "Přece mu nebudu bránit jít za učitelkou.
Hele, tys něco provedla?" Mrkla na mě spiklenecky.
"Ne! Vůbec! Jarko, ale ona —"
"Co šílíš?" užasla.
"Ona ho uhání! Chápeš? Ty jejich schůzky jsou zá-
minka, přesně takhle svedla Klářina tátu!"
Jarina vybuchla smíchy. "Cože?! Uhání našeho tátu?
Dřív by svedla kus mramoru než našeho taťuldu."
"A co když ne? Víš, jak je Krajta pěkná."
"Jo, je docela hezká..."
"A taťka je fešák, jestli sis ještě nevšimla. Líbí se jí."
"No, něco na tom možná je," připustila. "Mně se zdál
její zájem o žáky hned podezřelej."
"Vidíš. A teď jsou spolu sami v kabinetě ..."
Podívala se na mě a kousla se do rtu. "Nejsou. Pozva-
la ho do kavárny Claudie. Taťka říkal, že se z ní zblázní,
prej mu nemůže říct telefonem, jestli sehnala učitele ne-
bo ne."
62
"Do kavárny?!" Všechno mi bylo jasné. Rozvod nás
nemine!
"Jo. Že prej je škola odpoledne zamčená."
Těžce jsem sklouzla po žebříku dolů. Málem jsem se
rozeřvala. Táta je přísný a poděs, ale kdyby měl od nás
odejít...
"Co je? Snad nebulíš? Neblbni, určitě o nic nejde."
"Krajtě nemůže odolat," vzlykla jsem.
"Třeba jo," řekla nepřesvědčivě. "Táta je charakter."
"Jen aby! Až budou u nás lítat flašky oknem, tak —"
"Jaký flašky?" nechápala.
"Tomu nerozumíš. Jari, co budeme dělat?!"
"Mám nápad!" vzchopila se. "Pojď. Přesvědčíme se
na vlastní oči."
Zamkly jsme neuklizený byt a vyběhly do ulice, v níž
tekl asfalt a vzduch se mezi panelovými domy jen tetelil.
"Copak tobě se taťka nezdál poslední dobou divnej?"
"Ne. Úplně normálně nenormální," odporovala.
"Proč?"
"Už čtrnáct dní se s mamkou nemiloval," hlesla jsem.
Jarina se kupodivu nesmála mému přehledu. "Třeba
je přepracovanej. A pak, není mu dvacet, ne?"
"A nechtěl jet na výlet," přisadila jsem další důkaz.
"Jo proto jsi ho v sobotu přemlouvala?" vzpomněla si
na odpoledne, kdy jsem navrhovala rodinný výlet, na
kterém by se naši sblížili jako dřív. Já, která podobné
akce nemám v lásce a raději trávím volný čas s Katkou
a Klárou a po svém! Taťka odmítl, prý má moc práce.
Nikam jsme nejeli ani v neděli, dokonce běžel do práce
cosi zařídit. A kdoví kam vlastně!!! "Už jsem myslela,
že nejsi normální," uznala Jarka. "Je fakt, že nás nešika-
noval s učením..."
"Tak vidíš!"
"Ale to vůbec nic neznamená," mínila. "Uvidíme,
ne?"
"A ty víš, kde ta kavárna je?"
63
"Ne. Neboj, Lukášek nám poradí," pravila s jistotou
a zavedla mne ke kinu Luna, kde u vývěsek s příštím
programem podupával netrpělivě docela hezký kluk se
zapálenou cigaretou. Jakmile zahlédl Jarinu, roztáhl pu-
su od ucha k uchu, ale jen zahlédl mne, úsměv se vytra-
til. Jistě, nepotřebuje svědky! Jarina nás rychle seznámi-
la, kluk mi podal ruku, přehlédl jak prázdnou hladinu
rybníka a dál visel očima na sestřičce.
Jarča ho obeznámila s cílem společné akce a Lukáš
nás nepříliš nadšeně dovedl ke kavárně Claudie. Jenže
co dál? Mne i Jarku by poznal jak táta, tak Krajtovičo-
vá. Jarinu napadlo ideální řešení, vysvětlila Lukášovi,
jak hledaná dvojice vypadá, strčila ho dovnitř a my se
ukryly za roh sousedního domu. Pro jistotu.
Lukáš byl zpátky v cuku letu. "Jsou tam. Sedí v jed-
nom boxu. Ona má kafe a asi vodku, on jen kafe. Ta
ženská je kus!"
Vztekle jsem po něm hodila očima. Jestli se sešli sku-
tečně ve tři hodiny, sedí tam spolu pětačtyřicet minut!
Tomu se přece nedá říct schůzka učitelky s rodičem ža-
ček!
"Lukášku, půjdeš dovnitř, tebe neznají, sedneš si
hned vedle nich, než vypiješ kolu, budeš poslouchat,
o čem se baví," plánovala Jarina. "My tady počkáme."
"Musí to bejt?" zdráhal se. "Co za to, Jari?"
"Pak se vyrovnáme," mrkla mnohovýznamně.
"Co mám s tebou dělat," vzdychl.
Minuty po jeho odchodu se vlekly hlemýždím tem-
pem. Vůbec jsme s Jarkou spolu nemluvily, pokukovaly
jsme po hodinkách, nervózně přešlapovaly a v hlavách
se nám honily nejrůznější úvahy. Po šesti minutách ne-
vyšel Lukáš, ale Krajta, jíž taťka galantně podržel dveře.
Namáčkly jsme se do výklenku a raději ani nedýchaly.
Jestli půjdou tímhle směrem ...!
"Tak vám děkuji, paní učitelko," slyšely jsme tátu.
"Slečno," opravila ho Krajta švitořivě.
64
"Pardon," omluvil se. "Jsem vám zavázán. Tomu
profesorovi zavolám a Eva k němu může od září chodit. -
Nuže, na shledanou."
"Bydlím tady kousek za rohem ... Doprovodíte mne, ,;
pane doktore?" vtírala se Krajta.
V hrůze očekávání jsem přivřela oči.
"Nezlobte se, slečno učitelko, ale spěchám. Žena ne-
ví, kde jsem se zdržel. Nerad ji nechávám doma samot-
nou, pokud to není bezpodmínečně nutné," řekl táta
pevně.
Jarka stěží zadržela smích a já ucítila, jak mi ze srdce
spadl obrovský balvan. Zaslechly jsme ještě dvojí po-
zdrav na rozloučenou, tátův pevný a rozhodný, slečnin
uštěpačný a zhrzený, a pak do nás někdo vrazil.
Naštěstí Lukáš. Vykoukly jsme přes něho a s uspoko-
jením sledovaly tátu vlevo a slečnu cupitající na jehlič-
kách vpravo.
"Takhle věrnej chlap se jen tak nevidí," prohlásil Lu-
káš s očima přilepenýma na zadečku slečny učitelky
v elastické mini. "Ona ho balila a on mlel jen a jen
o škole. Panebože, nechá plavat takovou babu!"
"Ten chlap je náš táta," řekla Jarina se zářivým úsmě-
vem a dodala: "Ty, jestli ji lituješ, můžeš ji jít utěšit."
Lukáš se vzpamatoval. "Neblbni, Jaruš," blekotal.
Loudaly jsme se domů, abychom nepřišly zároveň
s tátou, a Lukáš kolem Jarky poskakoval jako mopslík.
Sestra se obměkčit nedala a na veškeré snahy reagovala
záporně.
"Vidíš, ty tele," řekla mi ve výtahu. "Naděláš z ko-
mára velblouda. A já se kvůli tobě rozejdu s Lukášem!"
"Kvůli mně?" divila jsem se. "Náhodou, bylo mi ho
líto, doprošoval se, ponižoval, a ty nic. Mohla jsi s ním
jít, ne?"
"Ne," ušklíbla se. "Nesnáším kluky, kteří přede
mnou šílí po jiný ženský! Choval se jak idiot... A vů-
bec, Krajta taková hvězda není. Ani se tátovi nedivím,
že na ni háže bobky."
65
Spokojeně jsem se usmála. Naše mamka je svým způ-
sobem hezčí než slečna učitelka, i když je pihovatá a ne-
má zlatou hřívu, a určitě tisíckrát lepší!
Tentokrát se však přívětivě netvářila, zpucovala nás,
kudy lítáme, v bytě binec, postele aby dodělávala sa-
ma... Taťka se přidal a zatrhl nám odpolední koupání.
Stejně bylo pozdě. Jarina ho jistě vyšokovala, neboť trest
přijala bez mrknutí a v nestřeženou chvíli ho navíc obja-
la kolem krku. Věděla jsem, proč. Láhve u nás oknem
lítat nebudou!
"Běž si poslechnout," řekla mi večer potutelně.
"Co si má jít poslechnout?" vyzvídal Petr.
"Noční koncert," hihňala se ségra.
Usmála jsem se. Už nikam chodit nemusím. Všechno
je v nejlepším pořádku a v neděli nás jistě čeká jeden
z dalších příšerných rodinných výletů po krásách naší
vlasti!
Kupodivu se nekonal. Druhý den jsem šla s partou na
přehradu, samozřejmě jsem frajeřila, hupla do vody
první a druhý den mě bolelo v krku. Angína, určila dok-
torka diagnózu přesně. Týden v posteli, což mě štvalo.
Ne kvůli učení, na konci roku nic nezameškám, ale pro-
tože ztratím těžce vydobyté pozice. Sotva mě třídazača-
la uznávat, sama se odstavím z vlastní hlouposti! Žádná
z holek se nekoupala, Katka prohlásila, že není sebe-
vrah. Pořád se honím, jen abych nedala příležitost k po-
směchu, snažím se vypadat lepší, než jsem. Tahle oběť
byla naprosto zbytečná! Dušan i Michal si cenili mé od-
vahy, ale kdybych zůstala na břehu, nikdo by se mi ne-
smál. Tady mám své hrdinství zpátky jak bumerang.
Vzbudily mne podezřelé rány. V pokoji ani noha
a na hodinkách sedm. Vstala jsem a vydala se hledat
sourozence. Jarina snídala naprosto nevzrušeně, četla si
Haló na sobotu a výborně se u toho bavila. Zvedla ke
mně oči.
66
"Tebe nezajímá, co se děje?" vyčetla jsem jí.
"Co asi? Bráškové dlouho neřádili, musí si energii ně-
kde vybít, ne? Lepší doma než ve škole."
Možná má pravdu, ale pokud budou pokračovat rány
v téhle intenzitě, přijdou si sousedé stěžovat. Baba Slaví-
ková z bytu pod námi jako první!
Jarka si pročítala vtipy, rozesmála se, až jí zaskočilo,
a teprve když mohla znovu mluvit, pravila: "Poslouchej:
Bedřich Smetana měl ke stáru rád malé děti. Není divu,
vždyť byl docela hluchý. Dobrý, co? Chachacha!"
Pousmála jsem se a spěchala do obýváku, ohniska
klukovských aktivit. A co nevidím! Petr stojí za dveřmi
ložnice, Pavel po něm metá knížky z aktovky, Petr je ši-
kula, před každou s příšernou ránou zavře dveře, kniha
do nich narazí a žuchne na koberec.
Obdivuji mamku, mít takové dva syčáky, dávno jsem
na psychiatrii. Jsem jejich sestra a přitom mi často k od-
vozu do nemocnice chybí jen zavolat příslušnou sanitku.
Jarina je přehlíží. Když byla malá, hrozně na ně žárlila
a ubližovala jim, kde se dalo. Naši chtěli kluka, hlavně
táta. Místo jednoho vytouženého chlapečka přišli na
svět dva najednou. A ti vydají za deset!
"Přestaňte!" zařvala jsem silným hlasem, až baba Sla-
víková pod námi jistě nadskočila. Pavel pochopil, je
o maličko chápavější než Petr, možná proto, že je o de-
set minut starší. Začal sbírat ubohé učebnice. Čítanka se
mu v ruce rozdělila na několik součástek.
"Paráda," uznala jsem a vzala mu ji. Listovala jsem
v ní, abych našla nynějšího majitele. Oba kluci mě na-
pjatě pozorovali. "Petr Veselý," přečetla jsem vizitku.
Pavlovi se viditelně ulevilo, není jeho, on nedostane.
"Počkej, Petře, co tomu řekne taťka."
Táta je silná autorita, okamžitě se uklidnilo i druhé
dvojče. Udiveně listovalo čítankou. Pavel ho těšil, prý
má výhodu, nemusí nosit do školy knížku celou, stačí
vzít příslušné stránky a bude.
67
Konečně klid. Jak úlevné zbavit se sourozenců! Ustla-
la jsem jejich postele, v kuchyni opláchla hrníčky od sní-
daně a vyluxovala byt. S vnitřním uspokojením jsem
hupla zpátky do postele. V deset nesmím zapomenout
na penicilín, zítra jdu na kontrolu, zbývá mi poslední ta-
bletka.
Začetla jsem se do dívčího románku Jediná. Chudák
holka, problémy jedináčka v rodině jsou mi naprosto ci-
zí. Jenže ona měla kluka! Uvažovala jsem, jestli bych
chtěla s Dušanem chodit. Ne v partě, ale sólově. Vodit
se za ruce a třeba se i... líbat? Sama jsem se tomu
uchechtla. Nechtěla. Kdepak!
Dopoledne s knihou uteklo jak voda. Stejně ji nako-
nec ten Imro nechal kvůli jiné holce a ona se trápila.
Tohle nemám zapotřebí. Raději stát nohama pevně na
zemi a hotovo.
Bráškové se vřítili do pokoje jako lavina a hned se da-
li do převlékání ze školních kalhot do šortek a triček.
"Proč jste nedonesli noviny?" rozčilovala jsem se.
Není možné, aby mi Helena nenapsala. Prázdniny ťukají
na dveře!
"My neměli klíče," zazpíval Petr vysokým hláskem
a divoce raboval ve skříni, až mě málem ranila mrtvice.
Chci vidět, kdo bude takový nepořádek uklízet! Pavel
nečinně přihlížel.
"Pavli, skoč mi dolů pro poštu. Vezmi všechno, ne
abys tam zase polovinu zapomněl. No tak, co ti to udě-
lá," přemlouvala jsem ho. Usoudil, že by konečně mohl.
Za žvýkačku, vyděrač!
Petr vyštrachal indiánské čelenky, tomahavky, luky
a šípy. Zajímalo mne, nač tolik krámů.
"To je jasný jak facka. Musíme vyhrát, drž nám palce.
Budeme hájit čest naší party Žlutej zub z Budějovic."
"No ne, ty jsi vlastenec," pochválila jsem ho. Kluci si
tu zvykli nejrychleji, nemají předsudky ani mindráky
a případné nesrovnalosti vyřeší lukem a šípem. "Pokud
68
možno u toho tolik neřvěte," přála jsem si. Bydlíme sice
v pátém patře, ale až sem slyšíme řev dětí, mezi nimiž
hlasy našich kluků vévodí.
"Dělej, Střelený brko, dělej!" pobízel Petr svého
dvojníka, který došlou poštu hodil v chodbičce k telefo-
nu, popadl zbraně a s indiánským pokřikem se oba vyří-
tili z bytu. Také jsem byla malá, dokonce i na indiány
jsme si s holkama hrály, ale že bych u toho takhle příšer-
ně řvala, to si teda naprosto nepamatuji.
Sláva, přece jen dopis pro mne! Helenino písmo jsem
poznala na první pohled. Mimo něho přišly ještě dva.
Kdopak nám píše? Slečna Jarmila Veselá, haha, s mrka-
cím očkem přilepeným hned vedle adresy, ten do ku-
chyně vůbec neponesu. Jsem zvědavá, jestli mi bude
aspoň trochu vděčná, neboť jsem ho ochránila od přísné
otcovy cenzury. Mohla bych na ní vyinkasovat žvýkač-
ku, slečně Jarmilce dozajista nepíše kamarádka! Třetí
dopis měl vzadu zpáteční adresu. A. Pechová, Luha 23.
Babička. Ten jediný jsem spolu s novinami položila na
kuchyňský stůl. Nejspíš nás zvou na prázdniny, co jiné-
ho.
Hladově jsem roztrhla Heleninu obálku a představo-
vala si, do které schránky ji asi hodila. U pošty nebo na
náměstí? Polilo mne zvláštní teplo, jako bych znovu by-
la doma... Prázdniny v Budějovicích nejsou snem!
Znovu projdu všechna známá místa, navštívím spolužač-
ky a kamarádky... Pojedu k ní v červenci nebo nejprve
ona k nám?
Dopis však byl poměrně krátký, Hela psala docela
všední věci, s naší osmičkou chystají výlet do Krkonoš,
má strach z vysvědčení a s mámou nemůže vydržet...
Úplně na konci jedna strohá věta: V červenci nebudu
doma, jestli chceš v srpnu přijet, ještě se Ti ozvu. Hele-
na.
Tak. Dlouho jsem seděla bez hnutí. Jsem odepsaná.
A není to dlouho, co jsme si přísahaly přátelství na život
69
a na smrt! No vida, čekám jak blázen a ona se mi ještě
ozve, jestli budu chtít přijet! Ani slovo o tom, kam jede
v červenci a proč nechce do Bakova! Vždyť se těšila!
A já o ničem jiném nepíšu ...
Pojedu k babičce do Luhů. Nebudu se vnucovat, ať si
trhne protézou, koza jedna. O prázdniny v Bakově ne-
stojím. Ještě kdyby aspoň s Katkou, ale trávit je domácí-
mi pracemi, děkuju pěkně!
Z přemýšlení mne vytrhl zvonek. Špatná nálada spad-
la, měla jsem radost, že za mnou přišla právě Katka.
Alespoň někdo na mě myslí!!! Navíc se tvářila nadmíru
tajuplně a důležitě.
"Nesu novinu, radujme se, veselme se," napínala
mne.
"Jakou?"
"Budeš mrkat, flákači. Ona si tu vegetí v posteli..."
"Vysyp to, honem!"
"Už jsi hodně nedočkavá?" utahovala si ze mne. "No
dobře, povím ti novinu ceny zlata a drahého kamení.
Zora jede prvního do lázní!"
Celá jsem zvadla. Nevím, co jsem čekala! "No a?"
Katka vykulila oči.
"Co má být? Stejně se s ní v červenci neuvidím, takže
se nemůžu radovat, že se jí zbavím. Měla být s vámi na
táboře, ne? Je jedno, jestli tam nebo v lázních."
"Nebudeš tomu věřit, ale není to jedno," smála se.
"A vůbec, máš něco na červenec?"
"Pojedu k babičce," broukla jsem nenadšeně.
"K babičce? Musíš tam jet?"
"Nemusím, ale než sedět v létě tady ..."
"Nestojíš si náhodou na vedení?" optala se mne ne-
věřícně. "Copak ti to nic neříká?"
"A co jako?" Někdy mám vedení několika kilometrů.
"Já padám!" Katka hraně klesla na Jarčinu válendu.
"Beata měla pravdu. Proud na vesnici sice máte, ale ve-
dení ne. Anebo dlouhý a zamotaný kolem stodoly. Ty
70
pitomo, copak ti nedošlo, že Zora na tábor kvůli lázním
jet NEMŮŽE?!"
V hlavě se mi pomalu rozsvěcovalo.
"Ty myslíš, že bych . . .," zajíkla jsem se.
"Fanfáry hrají tuš!" pošklebovala se mi. "Přesně to
myslím. Víš, jakou měla Zorina zlost?" Při vzpomínce
se rozesmála. "Má špatný držení těla nebo co, o lázně
měla zažádáno dávno, letos s tím nepočítala a bac. Teď
ty lázně potřebuje akutně, hahaha, prožila nervovej šok.
Víš, proč tak vyváděla?"
"Mám svou fantazii," ušklíbla jsem se.
"Správně. O tábor tolik nešlo. Těžko přenesla přes
srdce fakt, že uvolnila místo právě tobě."
"Nechápu, proč mě nenávidí."
"Ne?" Tentokrát se Katka podivila doopravdy. "Vážně
ne? Dušan je nejhezčí kluk. Než jsi přišla ty, chodil
s Dianou, Beata ho uháněla, Zora s ním seděla a půlka
holek ze třídy si na něho brousila zuby. A najednou
utřely nos."
Pusa mi zůstala dokořán. "Já přece nemůžu za to, že
mě Vránová posadila právě k němu," hlesla jsem.
"Vždyť se sám přihlásil," tvrdila Katka. "Znal tě z ba-
ráku. Zora ti musela uvolnit místo."
"Ale . . . Dušan s ní seděl za trest, ne?"
"Jo. On to tak bral, Vránová taky, jenom Zora doufa-
la. Podívej se na ni, jak vypadá. Prdel s brejlema. Stačilo
jí ke štěstí s ním sedět."
Panebože, nakonec měla Jarina pravdu! Šlo o klu-
ka!!!
"Chceš snad říct, že na mě holky žárlí?!" vydechla
jsem.
"A ne? Jsi hezká a Dušánek zahořel ..."
"Kecáš!" bránila jsem se. "Jarina je hezká, ne já!"
"Tak se dívej kolem sebe očima," poradila mi.
"Ty, Katko," váhala jsem. "Myslíš, že na ten tábor
můžu jet? Takhle ... Co tomu říkali ostatní?"
71
Zaklepala si na čelo. "Neblbni. Jet musíš, Radka ti to
zařídila. Když Vránová Zorku vyšachovala, napadlo
Dušana, že je tím pádem jedno místo volný a mohla bys
jet ty. Sama třídní říkala, ať jedeš, tábor je prej někde
v Českým ráji u jezera, je škoda nechat poukaz propad-
nout a navíc máme jako třída báječnou příležitost.
Všichni s ní souhlasili."
O jejím tvrzení jsem pochybovala. "Všichni?"
"Většina," opravila se tedy. "Beata něco mlela, že je
tábor za celoroční práci a tak, ale nikdo ji neposlouchal.
Netvař se jak o pohřbu, prosím tě. Pojedeš se mnou,
a ne s ní. Hlavně se koukej rychle uzdravit, potřebuješ
potvrzení od doktorky."
Katka mě potěšila, víc než myslela.
$ Páni, zítra musím vypadat jak reklama na zdraví!
72