5.kapitola
5. STAROSTI.
Vrátila jsem se do lavice celá říčná, ale s jedničkou
z chemie jistou. Uf. Mám to za sebou. Zkoušecí období
vrcholilo ve všech předmětech a mě vyvolávali učitelé
schválně, aby se přesvědčili, zda známky z Budějovic
jsou zasloužené. Chemie byla poslední. Teď jenom pár
písemek a veget.
"Jsi dobrá," přiznal mi Dušan.
Vděčně jsem se na něho usmála. Kdoví co si o mně
myslí zbytek třídy, například taková Diana, sledujíc mě
s unylým uzývaným pohledem. Ať. Katka se otočila
a mrkla. Aspoň něco! Radka mi ukázala prstem jednič-
ku. Většina lidí ve třídě bude normální! Klukům neva-
dím a holkám možná tolik nepřekážím.
"Ty máš snad místo hlavy počítač," řekla mi Petra
o velké přestávce. V chemii naklusala hned po mně a
s bídou vyboxovala trojku na vysvědčení.
"Šprtka," poznamenal někdo.
Neotočila jsem se, ale jasně jsem poznala Dianu.
"Dlabej na ni," chlácholil mě Dušan. "Šprt je podle
nich každej, kdo není blbej. Evo, jediná ty mě můžeš za-
chránit ... Teď mě Jelen vytasí z matiky a shořím jak pa-
pír! Prosím tě, vypočítej mi tyhle tři příklady ..."
Strkal mi pod nos sbírku příkladů pro osmičky a já
nedovedla odmítnout, a tak jsem se místo svačiny lopo-
tila se záludnými rovnicemi. Dušan sledoval můj postup
tak, že se nade mne nahnul a jeho tvář byla vedle mé tak
těsně, až jsem cítila jeho teplo a občas jsme se o sebe
otřeli. Byl to nový a docela prima pocit, protože Dušan
je nejhezčí kluk ze třídy a možná z celé školy!
"Jasný?" zvedla jsem hlavu. "X se rovná 1/4,
Y 1/3."
Setkala jsem se s celou bariérou nepřátelských pohle-
dů, až mě zamrazilo. Diana, Beata, Zora, Monika...
Páni!
51
"Nechápu, ale snad si něco zapamatuju," vzdychl.
"Zlomky, to je moje!"
"Třeba tě nevytasí," mínila jsem nesoustředěně, ne-
boť mě víc zaráželo nepřátelství kolem, teď přímo hma-
tatelné!
"Určitě jo," tvrdil. "Z matiky jsem nebyl už jen já,
Radka a Diana. Půjdu první, podle abecedy. Jelen
vždycky zkouší podle sbírky, tys ho neprokoukla?"
"Ne," přiznala jsem a zalistovala v učebnici. Fakt,
tenhle příklad jsme dělali minule, ten taky
Dušanova předpověď vyšla do puntíku. Jelen si za-
mnul ruce a jako první oběť vytáhl Bláhu. Dušan se do
příkladu, který jsem spočítala jako první, pustil u tabule
docela suverénně. Spokojeně jsem se opřela. Třídu ma-
tika většinou moc nezajímala, všichni měli zkoušení za
sebou a teď se věnovali nejrůznějším činnostem od ma-
nikúry po hraní piškvorek. Všimla jsem si Diany, jak
nervózně listuje sbírkou. Nejspíš si teprve teď uvědomi-
la, že je v pořadí jako druhá. Chvíli jsem škodolibě po-
zorovala její zmatek, až mi pohled sklouzl na můj vý-
tvor, teď vlastně zbytečně nevyužitý. Malinko jsem
zaváhala, ale pak se přemohla, natáhla ruku s tahákem
přes uličku a strčila papír Dianě na stůl. Překvapeně se
na mě podívala. Nechápala, co chci. Naštěstí se mrkla
na výpočty a sečetla si dvě plus dvě. Ještě jednou koukla
přes uličku a sklonila se nad papír, aby nastudovala po-
stup příkladu číslo dvě.
"Výborně, Dušane, překvapuješ mě," liboval si Jelen.
"Dnes to bylo výborné, myslím, že dvojka na vysvědčení
by ti mohla stačit, ne?"
"Jo, nestěžuju si," zazubil se spolužák, jistý si trojkou.
"Kdopak se půjde předvést... Neboj, Pazourová, ta-
ky na tebe dojde, nezavěšuj. Před tebou je tu ještě Lov-
ková."
Diana vykročila k tabuli. "
"Máš to u mě," usmál se na mě Dušan a já s uspoko-
52
jením hleděla, jak se i Diana bez váhání pustila do vý-
počtů. Ještě že Jelen nezměnil taktiku! Asi by mě uškrti-
la, kdybych jí podstrčila jiný tahák!
Dušan přede mne šoupl růžový lístek. Překvapeně
jsem ho vzala do ruky. Kino Luna, četla jsem hlavičku
razítka. Dnešní datum na čtvrtou hodinu.
Zalistovala jsem v paměti. "Dneska je táta doma. Já
nevím, jestli se utrhnu ..."
"Neříkej, že tě nepustí odpoledne do kina," nevěřil.
"Jo, pustí, jenže předtím mi zkontroluje učení
a vždycky někde něco najde," vzdychla jsem. "No snad.
Co dávají?"
"Rodinu Addamsovu." '
"Jo?" zaradovala jsem se.
"Tys to viděla?" zeptal se zklamaně.
"Ne, jen jsme o tom s Katkou nedávno četly. Káťa
bude mít radost! Nic neříkala —"
"No ... ona nejde."
"Jak to?" žasla jsem. "Nechce?"
"Nevím," zahučel neochotně. "Sehnal jsem dva líst-
ky."
Málem jsem se chytla za pusu. Páni, kdo mi stojí na
vedení? Prvně v životě mě pozve kluk do kina a já ne-
chápu! Navíc kluk, který se mi líbí! Uf...
"Aha," zčervenala jsem. Potěšeně, proč se nepřiznat!
"Za tu matiku, jo?"
Usmál se. "Třeba taky za matiku."
Diana dostala dvojku, protože špatně vykrátila dva
zlomky. Chvíli seděla v lavici, celá zamračená, jako by jí
nebyla chvalitebná dobrá, když měla výzo mezi dvojkou
a trojkou, pak se naklonila přes uličku a řekla: "Díky,
Evo."
"Není za co," usmála jsem se.
"Jo, je. Naši by mě za trojku vydědili. A ... promiň."
Jelen netušil, proč se na něho blaženě culím. Zlikvi-
dovala jsem právě dalšího nepřítele. Myslím, že jich moc
nezbývá!
53
U tabule se právě předváděla Radka Pazourová s vla-
sy sčesanými do drobounkých prstýnků, ale ta na rozdíl
od těch dvou předchozích výtečníků záchranný pás ne-
potřebovala.
Otevírala jsem klíčem byt celá nesvá. Do kina se mi
povedlo zmizet ještě před tátovým příchodem, jenže teď
jsem se bála přijít domů. Co na tom, že mě mamka pus-
tila! Nemám hotovou úlohu z němčiny!
Nejprve jsem nakoukla do kuchyně. Mamka škrábala
brambory k večeři, vypadala spokojeně a ještě se mne
zeptala, jaké bylo kino.
"Bezva," zhodnotila jsem film stručně. "Kde je tať-
ka?"
"Přece ve škole," připomněla mi.
No jistě, je úterý! Sama jsem mu vzkaz vyřizovala!
Ulevilo se mi. Bezva, kino mi projde navýsost dobře!
Rychle jsem namastila úkol a letmo mrkla na nová
slovíčka, přičemž jsem jedním uchem poslouchala Jarči-
' no líčení neznámého Lukáše, který jeví o mou sestřičku
zvýšený zájem, a druhým vnímala hádku dvojčat o sa-
molepku Terminátora. Navíc jsem vzpomínala i na pri-
•'ma komedii a usmála se při vzpomínce, jak jsem vytrhla
Dušanovi ruku, když mě v přítmí kina za ni chtěl vzít.
Jsem děsná, fakt. Dušan se mi líbí, ano, ale... Bez dů-
věrností, prosím. V kině jsem ještě zahlédla Moniku s ja-
kýmsi vlasatým individuem, každopádně mnohem star-
ším než spolužačka. A ta se nechala vést kolem krku bez
zábran!
Přehodila jsem si v tašce učení. Zeměpis, biologie,
čeština, němčina, geometrie. No jistě, ani jedna tužka,
jež by měla ostrý hrot, který učitel vyžaduje. Rychle
jsem si na ořezávátku okrájela tři tužky. Petr do mě ne-
chtě strčil a celý zásobník mi vypadl z prstů a rozsypal se
na koberec.
"Ty to schytáš!" poznamenal věcně.
"Já? Spíš ty, chomoute!" rozmáchla jsem se a málem
54
si urazila ruku o žebřík poschoďové válendy, neboť
bráška hbitě před lepancem uhnul. "Já tě ...," poskako-
vala jsem, svírajíc si postiženou ruku a dvojčata se mi
zlomyslně vysmívala.
Nezbylo mi než vzít vysavač a aspoň zažehnat mamči-
ny výtky. Klukům víckrát neopravím ani úkol, hajzlí-
kům!
"Ty luxuješ?" nakoukla do pokoje mamka. "Jsi hod-
ná, Evi, vem ještě chodbu a obývák."
Kluci mi nepokrytě strouhali mrkvičku.
"Víte, kde vás mám?" prohlásila jsem nadneseně. Na
brášky platí jedině nevšímavost, Jarina se vždycky nechá
vytočit až do vrtule a ti ďáblíci z toho mají ještě větší
psinu. Jinak nejsou zlí, někdy táhneme za jeden provaz
všichni čtyři.
Přejela jsem obývák, pečlivě vyluxovala i pod gaučem
a za radiátorem, neboť mamina je háklivá, jakmile ně-
kdo uklízí jen "po rynku". Právě jsem se otáčela v chod-
bičce, když vešel taťka. Pozdravil mne, dokonce po-
chválil za nevšední píli a už se sháněl po něčem dobrém
k snědku. Z kuchyně se vážně linula skvělá vůně, ale mě
uhodila do nosu jiná, dráždivá a omamná. Začmuchala •
jsem jako králík. Že by tak voněl taťka? Vypnula jsem
vysavač a šla si čichnout k tátově saku, které pověsil na
věšák. Fakt! Tahle vůně rozhodně nebyla pánská a co
víc, mamina výstřední parfémy nepoužívá právě kvůli
tátovi, jenž nemá rád namalované a ostře vonící ženy.
Náhle mě něco napadlo. Ne, určitě ne... Jenže ta
myšlenka tu byla a nedala se odehnat, jako černý brouk
mi lezla na mozek znovu a znovu.
Vešla jsem do kuchyně. Taťka právě mamku líbal na
tvář, jakmile mne zahlédl, usadil se způsobně za stůl.
"Chtěla jsi něco, Evo?"
"Ne ... Tati, tys byl ve škole?"
"Ano."
"A co ti Krajta ... teda Krajtovičová chtěla?"
55
"Dohromady nic. Jarina by mohla přestoupit na gym-
pl se zaměřením na počítačovou techniku, ale vzhledem
k jejím plánům do budoucna to nemá cenu. Takovou
hloupost mi mohla zatelefonovat, nemusel jsem se táh-
nout až do školy."
"Třeba tě chtěla vidět," řekla jsem jedovatě.
"Nesmysl. Jarina nic neprovedla, naopak, chválí ji.
Mluvil jsem s ní i o tobě, ale ty nechceš vyjít už teď,
viď?"
"Ne!" odmítla jsem. "Proč jsi tam byl tak dlouho?"
"Á, už se to nese ... Teda maminko, tobě se ve vaření
nikdo nevyrovná! Co jsi říkala? Dlouho? Než se vypo-
vídala ... Řekl jsem jí o té tvé angličtině, slíbila, že se
pokusí dohodit tě k nějakému soukromému učiteli. Je
škoda, abys nechala jazyk plavat, když se ho učíš čtyři
roky..."
"Kolik chceš?" ptala se mamka a nakládala mu na ta-
líř zeleninovou přílohu. Štvalo mě, že se ho sama na nic
nezeptá! Copak jí není podezřelé ...
"Tak, výborně. To si dám! Jsem unavený... Říkala
mi, že mi zavolá, jestli někoho sežene."
"Tys jí dal telefon?!"
"Jistě ... Chápeš, co té holce je?" otočil se na mámu.
"Evi, tatínek má pravdu, angličtina se ti bude hodit
stejně jako němčina, a když ji ve škole nemáte ..."
Vztekle jsem nafoukla tváře. "O anglinu nejde!"
"A o co?" divili se rodičové dvojhlasně.
"O nic," zavrčela jsem.
"Zavolej Jarku a kluky k večeři," řekla mi mamka.
"Ta puberta s ní pořádně cloumá," podotkl moudře
táta.
"Jsou obě v telecích letech ..."
Jen jsem zaskřípala zuby. Celou večeři jsem taťku
zpytavě pozorovala. Neuklidnila mne jeho obvyklá nála-
da, vyptával se na školu a napolíčkoval Pavlovi, jemuž
upadla brambora dvakrát za sebou pod stůl. Třeba se
nás snaží obalamutit tím, že se chová jako jindy!
56
Co horšího, shledávala jsem na něm shodné rysy
s Klářiným otcem. Ač ten její nosí džíny a trika a náš
obleky s kravatou, byli nepochybně stejnými typy. Oba
vysocí, mužní, s uhrančivým pohledem a tmavými hus-
tými vlasy.
Ach jo. Ke všem starostem ještě tohle!
Večer jsem šla dokonce třikrát tajně poslouchat ke
dveřím ložnice, ale vždy jsem se vracela zklamaná. Po-
každé se ozývalo jen tátovo lehké pochrupování.
Nevěděla jsem, jestli se mám Jarině svěřit. Konečně
jde i o její domov, který se nám snaží Krajta zničit! Je-
nomže jsem se k tomu jaksi neodhodlala. Jarka by se mi
vysmála, nejen pro mé starosti, ale jistě by ji pobavilo,
kdybych se jí svěřila, jak chodím každý den špízlovat
k ložnici. Naši se snad celých deset dní nemilovali! Co-
pak se nemají rádi? Anebo ... má taťka v hlavě jinou že-
nu?! Tu navoněnou hadici??
Vidina láhve letící skrz sklo okna v přízemí mě straši-
la i ve snech. Co když to u nás dojde také tak daleko?
Odmítla jsem kvůli tomu i Dušanovo sólové pozvání na
vycházku. Vlastně nejen kvůli tomu. O rande jsem ne-
stála. V partě, s Katkou, Klárou, Michalem a Milanem
klidně, ale sami dva ... Pche.
Doma jako obyčejně rámus. Naši nikde. Logické,
kdyby byli rodiče doma, nebyl by tu rámus. Jedno vylu-
čuje druhé. Vtrhla jsem do pokojíku a co nevidím! Petr
ležel na zemi, hlavu nacpanou pod válendou, zato tělo
sebou cukalo jako v posledním tažení. "Co je ti?" zepta-
la jsem se ho s obavami.
"Mám bahenní zimnici, bevidíš?" odbyl mě.
Viděla jsem. S hlasitým houkáním přiběhl Pavel s pa-
ličkou na maso, prý je záchranka a musí pacienta pro-
klepat. Z bezpečnostních důvodů jsem mu nástroj vzala.
Celá nervózní jsem očekávala mámin příchod. Zrov-
na dnes musí mít dlouhý den! "Mami!" oslovila jsem ji
hned v chodbě.
57
"Copak? Stalo se něco!" lekla se naléhavosti v mém
hlasu.
"Ne, ale může! Dneska je rodičák a —"
"Já vím," usmála se laskavě. "Tatínek se vrátí každou
minutou a na sdružení dojde, neboj."
Do háje zeleného! "Právě! Mami, nemohla bys jít do
školy ty? Ještě jsi tam nebyla, aby to nevypadalo, že
o nás nemáš zájem," blekotala jsem průhledně.
"Cože?" podivila se. "Někdo něco říkal?"
"Ne, ale mohl by. Vždyť nevíš, jak škola vypadá ..."
"Jdi ty," usmála se. "Jsem ráda, že jsem doma. Tatí-
nek tam rád zajde, je zvyklý na porady a schůze. Já bych
tam ani netrefila ... Přece víš, že všechno zařídí líp než
já."
Stiskla jsem rty. Ano, bohužel! Mamka by ani ne-
uměla zatelefonovat do práce, kdyby onemocněla!
"Mami, a ... Tak jdi s ním! Prosím tě, jdi s tátou!"
"Evo, co blázníš?" nechápala mě.
"Uvidíš školu a učitele ... i učitelky!"
Užasle na mě hleděla. "Evi," zeptala se náhle podezí-
ravě, "neprovedla jsi něco? Nedozví se tatínek nějakou
stížnost?"
Dotčeně jsem se otočila a zapadla do pokojíku. Nemá
cenu se s ní bavit!
Táta strávil na sdružení celé dvě hodiny!!!
"Nějak nejde," řekla jsem přiškrceně, když jsem sedě-
la u psacího stolku a neustále pokukovala po hodinkách.
"Než obejde třídy početných ratolestí," mávla Jarka
rukou.
Konečně zaharašil klíč v zámku a taťka zamířil rov-
nou do pokojíku. "Kde jsou?!" zeptal se hrozivě.
Ukázalo se, že shání dvojčata, vzorně zavrtaná v pe-
líšcích už od půl sedmé. Naši chlapečci totiž za dva mě-
síce stihli nasbírat obrovské množství poznámek, každý
něco přes třicet. Kadlecová se prý tátovi svěřila, že je
srdečně ráda, že se chlapců ve třetí třídě zbaví. Taťka
58
bez ohledu na pokročilou večerní dobu oba dacany vy-
táhl z postelí a na místě ztrestal, do rána by mohl největ-
ší vztek vyprchat. Kluci bulili a slibovali hory doly. Di-
vím se, že jim naši pokaždé na stejný špek skočí. Podle
mě by měli mít rovnou dvojky z chování!
Poté jsme přišly na řadu my dvě. Jsem na tom dobře,
jenom bych měla přidat ve fyzice, zbytečná dvojka mi
zkazí vysvědčení. Jsem spíš na humanitní předměty, češ-
tinu, dějepis, jazyky. Jarina je opačného zaměření, tako-
vý malý matematický génius. Bude mít samé jedničky,
čímž zakončí sérii bezkazových vysvědčení za celých de-
vět let. Taťka však nechválil. Dozvěděl se, že Jarina má
ve svém věku příliš mnoho ctitelů, kteří ji navštěvují do-
konce i ve škole a jeden si ji nechal pod falešnou zámin-
kou vyvolat školním rozhlasem! Tyhle informace ho po-
chopitelně rozzuřily, že na její výborné výsledky docela
pozapomněl. Jarina se tvářila udiveně, jestli prý táta
špatně neslyšel, nemluvili o někom jiném? Ne? Tak to
potom neví...
"Vy nejste děti, vy jste dobytek!" zakončil táta pro-
slov.
O hodinu později mě načapal obcházet kolem dveří
ložnice. "Chtěla jsi něco?" zeptal se překvapeně, když
náhle otevřel a málem se se mnou srazil.
"Ne," zrudla jsem. Spásný nápad: "Jen... jestli jsi
mluvil s Krajtovičovou o té angličtině."
"Mluvil. Zatím nic nemá. Neboj, něco seženeme."
"Hm. Dobrou noc ...," špitla jsem.
"Ta holka se mi nějak nezdá," zaslechla jsem ještě
z ložnice. Pak už jen pochrupování. Víc nic!!!
Helena nepsala, ač jsem ji urgovala třemi dopisy! By-
la bych spíš ochotná uvěřit, že se jí něco stalo, než abych
si připustila konec přátelství! Přece se na mě nevybodla!
Prázdniny se kvapem blížily a s nimi rostla moje
nervozita. Podle všeho je strávím krom srpnového ro-
dinného výletu k moři sama doma!
59
Nechala jsem se dokonce Katkou přesvědčit a v jejím
doprovodu zašla za Jeňou, skautským vedoucím oddílu,
do něhož patří málem celá třída. Měla jsem trému a po-
city dotěry, když se za mě Katka ptala, zda by se nenašlo
volné místo na táboře, kam třída v červenci pojede.
Krom Jeni. Katka prozradila, že na Jeníka čeká měsíční
stáž kdesi na francouzském venkově, neboť Jeňa studuje
pedagogickou fakultu, obor čeština a fránina.
Jeňa byl docela fajn kluk, fešák a jen o málo starší než
my, žádný vyžilý skaut, ale nepotěšil mě. Volno není.
Bohužel.
Prázdniny se přede mnou rýsovaly v ponurých bar-
vách. Už vidím, jak mě mamka doma bude využívat!
Nařídí mi umýt okna, vytepovat koberce, denně uvařit
oběd, prát. Naši tomuhle otročení říkají škola života,
jednou jim prý budu vděčná, že mě od mládí vedli
k práci, a až se vdám, tenhle základ jako když najdu. Co
je prý do holky, která je sice hezká, ale hloupá, nešikov-
ná a nepraktická. Samotná krása je k ničemu. Ano, sou-
hlasím. Kdybych aspoň byla hezká jako Jarina! Pak by
tátovy řeči měly opodstatnění.
Jsem nešťastná. Škoda, prázdniny v tahu; starosti s tá-
tou. Trochu moc problémů na jednu hlavu!
60
