3.kapitola
3. ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA.
Druhý den jsem se probudila v povznesené náladě.
Jarina i kluci ještě spali, přestože do okna nakukovalo
jarní sluníčko. Vylezla jsem v pyžamu na balkon. Ova-
nul mě svěží vzduch s málem letní příchutí. Páni, v ran-
ním slunci odrážejícím se ve stovkách oken nevypadalo
tohle sídliště tak bezútěšně. Semtam jsem zahlédla i ži-
váčka, panelový hřbitov se probouzel.
Kolik je asi hodin? Vrátila jsem se vyhledat hodinky.
Marně. Vydala jsem se tedy na výzvědy. No ne, obývák
je hotový, naši sebou hodili. Nové koberce a tapety zvy-
šovaly dojem útulnosti. To muselo stát peněz, napadlo
mne, a také, že džíska zase nebude.
Mamka uklízela v ložnici. "Dobré jitro. Jak ses vyspa-
la?" přivítala mne. "Víš, co říkává babička? Prý sen
první noci na novém místě se do roka vyplní. Zdálo se ti
něco?"
Zaskočila mne. V noci jsem totiž jezdila s novým zná-
mým Dušanem loďkou kdesi po jezeře, děj si nepamatu-
ji, z celého snu mi zůstal jen pocit. Pro jistotu jsem od-
pověděla záporně.
"Kolik je?" vzpomněla jsem si.
"Deset. Hodně, viď?"
"Tolik? Dneska se nejde do školy?" podivila jsem se,
neboť podle naší mamky je hřích nejít do školy, pokud
není člověk vážně nemocný.
"Až zítra. Šli jste spát moc pozdě a v tom nepořádku
byste nenašli ani aktovky."
Dnešek je v pohodě, hrůzy přijdou zítra, ničemu ne-
ujdu! Počítala jsem v duchu dny. "Myslíš, že má cenu
začínat školní týden ve čtvrtek?" zkusila jsem zahrát ne-
viňátko.
"To si piš, že má. Hned zítra pomažete. Ty se bojíš?"
"Ne, vůbec!"
26
"Nemáš čeho," mínila. "Jsi chytrá holka, nemusíš mít
strach, že si uřízneš ostudu a nebudeš jim stačit."
Oči v sloup. "Toho se přece opravdu nebojím, ma-
mi!"
"A čeho?" nechápala.
Mlčela jsem. Podle mamky se škola rovná učení. Ne-
chápe, že škola jsou především lidi. Kluci, holky, učitelé.
"Vzbuď Jarinu a kluky, doděláme pokojík."
Neochotně jsem ji poslechla. Z kluků jsem nemilosrd-
ně stáhla deky, za Pavlem musela vylézt do poschodí,
mají totiž patrovou postel. Patrně vytušili, že se do školy
nejde, a vstali. S Jarinou bylo horší pořízení. Nejprve
nás nebrala na vědomí, zakuklila se do deky a hlavu
schovala pod polštář. Byli jsme neodbytní, madam ko-
nečně s našpulenou pusou vylezla. Netajila se s nepřízní
k nám, avšak trocha nadávek ze slovníku starého dlaždi-
če jí neuvěřitelně spravila náladu. Než jsme se vystřídali
v koupelně, trvalo dlouho. Což kluci, ti jsou hotoví
hned, někdy se dokonce zapomenou i umýt a učesat.
Docela by mne zajímalo, co tam vlastně dělají. Ani mně
hygiena netrvá dlouho, jenže Jarina nás předběhla,
a tím pádem nastala půlhodinová pauza.
Mamka nás zavolala k obědu, ačkoliv krupičnou kaši
nepovažuji za hodnou tohoto označení. Všichni čtyři
jsme svorně ohrnuli nos. Mamka hubovala, nemá čas na
vyvařování a my, místo abychom jí pomohli, raději se
dvě hodiny oblékáme, atd., atd.
Petr se v kaši nechutně rýpal.
"Zvedá se mi z tebe kufr," prohlásila Jarča věcně.
"Čuně."
Petr se urazil, Pavel se mu smál. Petr ho vzal lžící od
kaše po hlavě, a než se mamka nadálá, měli oba vlasy
slepené.
"Já se snad zjevím!" kvílela. Nařezala jim vařečkou
a za chvíli už oba ke své radosti seděli ve vaně.
Celé odpoledne jsme tvrdě pracovali, večer však byt
27
až na jemné dolaďovačky jen zářil. Hezčí než ten dřívěj-
ší, uznávala jsem v duchu. V duchu, protože nahlas jsem
nemohla změnit názor. Asi jsem střelená právě tak jako
Jarina.
Z balkonu jsem zahlédla dole na chodníku partu mla-
dých lidí. Na tom nebylo nic divného, lidstva tu chodí
celé průvody, mladí, staří, děti, báby, dědci, skini i pan-
káči, jedni sem, druzí tam, ale těchto jsem si všimla, ne-
boť mezi nimi byl i Dušan. Přísahala bych, že hodil
okem nahoru, ale já se schovala.
A ještě něco mě zarazilo. Všichni měli na nohou ko-
lečkové brusle! Obdivovala jsem je, jak bravurně jezdí
po chodnících i silnici. Vůbec, už včera jsem si všimla
místní mládeže na bruslích. Asi móda nebo co.
Jarča, ač nešpízovala za záclonou jako já, přednesla
u večeře požadavek na nové brusle. Pokud prý má
v tomhle městě existovat a nebýt všem pro smích.
Se sevřeným hrdlem jsem vstala dřív než sourozenci
a zavřela se v koupelně. Nemám zájem kvůli slečně přijít
pozdě. Bláhově jsem doufala, že o přestávce se mezi no-
vé spolužáky vecpu snadněji. Cítila jsem se hrozně nejis-
tá v kolenou, jsem taková nervóza, až mě pobolívalo bři-
cho kolem žaludku.
Jarina se nevzrušovala. Velmi dlouho se upravovala,
čtvrt hodiny si rozčesávala vlasy, lakovala je, jemně si
narůžověla tváře a rty přelízla rtěnkou. Víc si nedovoli-
la, přece jenom chodí do základní školy. Musím přiznat,
mám krásnou sestru. Dbá o sebe až moc a každopádně
netrpí žádným mindrákem, její sebevědomí bych chtěla
mít. V Budějovicích za ní pálilo ctitelů nepočítaně! Po
prázdninách bude chodit na gympl, tudíž se chce líčit
denně, jak sama prohlásila. Veřejně, ne tajně.
Do tašky přes rameno jsem si nacpala veškeré sešity
a penál, kluci si připravili aktovky. Jarina nic. Směrem
ke mně si zaťukala na hlavu, k černým legínám oblékla
28
bílou halenu, přepásala ji širokým páskem a přes hlavu
přetáhla chlupatý svetr. Nakonec se rozhodla pro malin-
kou kabelku na krk. Prohlásila, že když nezná jejich roz-
vrh, nebude se namáhat.
"Chceš jít do školy takhle?" podíval se na ni táta pří-
sně.
"Jak — takhle?" nechápala.
"Nemůžeš se obléct střízlivě? Vezmi si sukni jako
Eva. I když ... ty taky, delší ve skříni nemáš?!"
Mrkla jsem do zrcadla. Džínová sukně na širokou čer-
nou gumu v pase mi dosahovala do půli stehen. Co by
chtěl!
"Je dlouhá dost," namítla jsem. "Mám i kratší."
"Tatí, nosí se mini, víš?" zubila se Jarina.
"Dobře, ale... až vám bude osmnáct, neřeknu! Ta
máma nemá rozum. Sundej ty štrample, jsi v nich jako
nahá. Hoď na sebe sukni a jdeme, máme nejvyšší čas."
"Nejsem Evino dvojče!" odsekla Jarina popuzeně.
Kluci chodí oblékaní stejně, není divu, ale naši by rádi
Strkali do jednoho pytle i nás dvě. Což Jarinu, která
hce být za každou cenu originální, děsně štve.
"Maminka vám večer neřekla, co si máte obléct?"
Znejistěl.
"Řekla."
"A co?"
"Tohle!" triumfovala Jarka.
"Dobrá," kapituloval s povzdechem, aniž Jarčinu lest
prokoukl. Mamka nám připravila to, co mám na sobě já.
"Vykročit pravou nohou," nabádal nás taťka.
Pro štěstí! Pche. Jaké já můžu mít štěstí! Já! Takový
smolař! Určitě před celou třídou zakopnu. Například.
Před školou se mi rozklepala kolena, kdybych pro-
mluvila, jistě by se mi třásl i hlas. Petr se málem přerazil
o schody a vyválel se v prachu velkoměsta. Táta ho
oprášil a pravil, že se nebude rozčilovat, protože to ne-
má zapotřebí.
29
Po chodbách korzovaly davy školáků, honily se, smá-
ly. Celé zástupy okukovaly náš průvod. Zarývala jsem
oči do lina. Páni! Tohle nepřežiju! Než jsme ve spleti
chodeb našli ředitelnu, musel se taťka třikrát zeptat.
"Chovejte se slušně," upozornil nás před koženkový-
mi dveřmi v odlehlém zákoutí spojovací chodby. Trhla
jsem sebou, neboť se pronikavě rozječel zvonek. "Dobře
víte, jak moc záleží na prvním dojmu. Neudělat žádnou
ostudu hned na úvod! Kluci! Opovažte se zaměňovat."
Dvojčata jsou jednobuněčná, podobná si jako vejce
vejci, lidé si je pletou a oni z toho mají psinu. My doma
je rozpoznáváme bez problémů, i když fakticky není
znát, který z nich je originál a který kopie.
Táta povzbudivě mrkl a rázně zaklepal. Pavel chtěl
oplatit Petrovi za nějaký úšklebek, napřáhl se a nakopl
omylem taťku do holeně. Jarka se neubránila smíchu,
Petr pobaveně hýkl a Pavel se snažil zmizet z tátova do-
sahu. Pozdě.
Ředitel, vysoký, mohutný a tlustý muž, nápadně po-
dobný Golemovi, otevřel dveře ve chvíli, kdy tatík držel
v každé ruce ucho svých synků a Jarina nahlížela do zr-
cátka, jež se jí do kabelky taktak vešlo.
"Hm ...," zrozpačitěl táta, ale jen na okamžik. Horké
vytahané uši pustil a řekl: "Dobrý den. Jsem doktor Ve-
selý a vedu vám své ratolesti..."
"Za uši," konstatoval věcně Golem. "Vím o vás,
pojďte dál."
Klukům zázračně brzy otrnulo a ve snaze já budu
první vlítli oba najednou do ředitelny jako řízená střela.
Petr zakopl o koberec, parádně ho shrnul a po dvou sal-
tech zastavil o kožený gauč.
Mrkla jsem na Jarku, hryzající se do rtu, a obě jsme
navzdory vážné situaci vybuchly smíchy.
"Pozor, chlapče, aby sis neublížil," řekl šokovaně Go-
lem. Táta jemně vysvětlil, že naše dvojčata jsou z poně-
kud živějšího těsta. Myslím, že tím slovo živější dost
zneuctil.
Ředitel nás usadil na gauč, sám si sedl proti tátovi do
křesla, listoval ve výkazech z bývalé školy a nenuceně
s tátou hovořil. Zvedl udiveně obočí, skutečně se obě
děvčata učí tak dobře? Ne, zamračila jsem se, nadržova-
li nám! Chtěl, abychom se mu představili. Stejně po-
slouchal jedním uchem!
S knedlíkem v krku jsem si prohlížela velkou moderní
ředitelnu. Tahle škola nemůže být stará, všechno ještě
svítí. Kluci se pokoušeli ulomit listy krásné palmy stojící
vedle. U dvou se jim to skutečně podařilo, jelikož však
nevěděli, co s nimi, nacpali je za gauč. Potom se pošťu-
chovali, až se Golem přísně zeptal, zdali si něco mladí
pánové nepřejí. Nahlas si nepřáli samozřejmě nic a myš-
lenky jim číst neuměl.
Po chvíli nás měl podle všeho dost, stiskl tlačítko
školního rozhlasu a hlubokým basem zafuněl: "Paní uči-
telka Kadlecová z druhé á, paní učitelka Vránová z os-
mé cé, pan učitel Anton z deváté á a slečna učitelka
Krajtovičová se ihned dostaví do ředitelny."
Nechápala jsem, k čemu čtyři pedagogy!
Anton přiběhl první, po něm se dostavily dvě ženy.
Jedna starší a velice nepříjemná obrýlená osoba, druhá
ve středním věku s milým úsměvem. Anton byl mladý,
skoro kluk, Jarina hned naladila andílkovský výraz.
Všichni tři příchozí nás sledovali jako pod rentgenem.
Po krátké pauze přicupitala slečna učitelka na vysokán-
ských podpatcích a v elastických minišatech, jež jí s bí-
dou přikrývaly zadeček. Mohlo jí být šestadvacet a v ži-
votě jsem krásnější učitelku neviděla. Myslím, že si
spletla povolání, na hlasatelku, herečku či modelku by
se hodila mnohem víc. Přistihla jsem se, že bych si přála,
aby mě učila. Ředitel se ujal vzájemného představování:
"Vážení, pan učitel Anton bude tvým třídním," pravil
Jarině, a aby nedošlo k mýlce, ukázal na ni prstem. "Jar-
mila Veselá."
Jarina se zadívala pohoršeně na panovačný tlustý prst,
30
31
ale protože se na ni Anton usmíval, nechala pohoršová-
ní a zatvářila se jako nejroztomilejší stvoření pod slun-
cem.
"Toto je Eva Veselá a tohle tvá třídní učitelka, paní
Vlasta Vránová," řekl mi Golem, ale prstem už neuká-
zal. Nejspíš ho sestra vychovala. Ulevilo se mi, Vránová
mi podala ruku a brýle nenosila.
"Nu a tady je Petr a Pavel... nebo Pavel a Petr ...
no, oni se vám předvedou sami, teď nevím, který je kte-
rý, a tohle paní učitelka Jiřina Kadlecová."
Kadlecová, ta brýlatá fúrie, vyšla na dvojčata. Chudá-
ci! Ačkoliv, kluci zas takoví chudáci nejsou, potřebují
nad sebou silnou ruku jako sůl.
"Slečna učitelka Andrea Krajtovičová je mou zástup-
kyní a má na starosti rozmisťování vycházejících žáků,"
vysvětlil Golem. "Obě děvčata opustí naši školu letos?"
Taťka se nejprve seznámil se slečnou, která ho obda-
řila hvězdným úsměvem. Tátovi se jistě zapotily brýle!
Poté s bravurou zvládl situaci. Bodoval. Krása slečny
učitelky ho sice zastihla nepřipraveného, ale hned se
vzpamatoval. Vysvětlil, že mladší dcerka vyjde teprve za
rok.
"Nu, my půjdeme, hoši," řekla rázně Kadlecová. Na-
še společnost se rozpadla, Anton dal Jarině přednost ve
dveřích, já vyťapkala za Vránovou do třetího patra, tať-
ku si odvedla Krajtovičová do kabinetu, aby s ním pro-
brala všechno potřebné, a jediný Golem zůstal ve své
superředitelně. Kam by chodil!
"Máš strach?" zeptala se mne Vránová u dveří s ce-
dulkou 8. C. Byla doopravdy milá, přiznala jsem se bez
mučení.
"Každý začátek je těžký, nic se neboj. Tohle je fajn
třída."
Slabě jsem se usmála.
"Na strach je dobré třikrát za sebou se prudce na-
dechnout a vydechnout," poradila mi. "Dělala jsem to
před zkouškami. Takhle, podívej."
32
Osobně mi svůj recept předvedla. Zkusila jsem to po
ní. Kývla a řekla: "Teď už se bát nebudeš."
Uklidnila mne však jen velice zdánlivě. Měla snahu
mi pomoci, dobrá třídní se nepotkává na každém rohu.
"Připravená? Jdeme," zavelela. Krátce klepla, neče-
kala na vyzvání a otevřela dveře třídy. Cítila jsem na zá-
dech studený pot. Ve třídě právě probíhala hodina ze-
měpisu a stará učitelka podobná Kadlecové si nás
nepřívětivě změřila, proč vyrušujeme. Když však
v mém doprovodu spatřila Vránovou, kývla hlavou na
pozdrav a ustoupila od tabule k oknu. K té smůle ještě
tohle! Copak nemůže být hodina s Vránovou, probo-
ha?!
Určitě měním barvu, místo rukou kusy ledu a tvář
v plameni.
"Chlapci a děvčata, vedu vám novou spolužačku.
Jmenuje se Eva Veselá a přistěhovala se k nám z Mo-
ravských Budějovic. Vžijte se do její situace a pomozte
jí. Ve všem. Čím dřív ji vezmete mezi sebe, tím lépe pro
Evu i pro vás. Eva začíná nový život a hodně záleží, jaký
ten začátek bude. Věřím, že si rozumíme a že se na vás
mohu spolehnout," uvedla mne Vránová. "Musím bě-
žet, nebo mi šesťáci zboří školu. Paní Valentová, prosím
vás, ať s ní někdo projde školu. Kam si sedneš, holka?"
Rozhlédla se po třídě. Já ne, vytrvale jsem hleděla na
špičky bot. "Bláha se hlásí? Výborně. Do čtvrté lavice
vedle Bláhy. Zorko, ty se přesuň do první k Ivošovi. Za-
tím na shledanou."
V téhle chvíli jsem jistě zbledla. Budu sedět s klukem!
U nás učitelé takové hloupé nápady neměli, seděla jsem
s Helenou a bylo nám fajn. Maličko mne uklidnil fakt,
že Valentová není Kadlecová, ale k smíchu mi to ne-
přišlo.
"Zorko, než se usadíš, proveď Evu po budově," vy-
svobodil mne učitelčin hlas. Nechala jsem tašku u dveří
a vymázla ze třídy jako první. Teprve na chodbě jsem se
33
na svou novou spolužačku podívala. Byla menší o půl
hlavy, na nose jí seděly příšerné kostěné brýle a účes
připomínal ovci při sběru vlny. Nemluvila. Zavedla mne
do šatny, kde jsem se přezula a podle Vránové třikrát
zafuněla. Překvapeně se na mě podívala a bylo na ní vi-
dět, že má chuť poklepat si na čelo. Pokrčila jsem
omluvně rameny, povýšeně se ode mě odvrátila a do-
vedla do jídelny, abych si mohla koupit stravenky.
"Vy tady sedíte pořád s klukama?" osmělila jsem se.
Po mé otázce doslova nadskočila. "No a? Tady sešs ve
městě a ne v jednotřídce na návsi," usadila mě. "Nemys-
li si, že když budeš sedět vedle Bláhy, že se hned zamilu-
je na smrt!"
Vyrazila mi dech. Nechápu, co proti mně může mít,
vždyť se vůbec neznáme! Brýle má děsné, ale kdyby mi
nabídla přátelství, skočila bych po něm všema deseti.
"Tomu říkám přivítání na úrovni," podařilo se mi vy-
dechnout. "Nejeví se ti něco? Ten tvůj Bláha je mi vol-
nej!"
Překvapeně se na mě podívala, asi nečekala takovou
odvahu. Začala jsem ji nenávidět. Vzala si ponaučení
učitelky opravdu k srdci! Uraženě jsem se otočila a ne-
hodlala jít zkolaudovat hajzlíky na poschodí.
Valentová mě dovedla jako batole do čtvrté lavice
prostřední řady. Než jsem se posadila, pokusily se
o mne mrákoty. Můj soused se na mě sympaticky škle-
bil. Jeden jediný člověk, kterého hned po Zorce znám
křestním jménem!
Kývla jsem mu očima na pozdrav a posadila se rovně
jako tříska. Ostatní se po mně otáčeli a nedávali pozor,
až je učitelka upozornila, že jednak je ještě hodina a jed-
nak jim na civění nejsem zvědavá. V tom se nesekla. Za-
čala mi být příjemná, přestože vypadala jako starší sestra
Kadlecové.
Nemohla jsem se soustředit na státy střední Afriky.
Vrtalo mi hlavou, proč jsme si se Zorou tak nesedly.
34
Nemám o sobě velké mínění, ale odpuzující obluda jistě
nejsem. Zora mi musela uvolnit místo. Dobrá. Pozoro-
vala jsem ji, nadsedala v první lavici s rukou stále vzty-
čenou a chrlila vědomosti. Ivoš vedle ní vypadá na pěk-
né eso, znuděně si čárá do sešitu, občas zívne a tajně si
ukousne ze svačiny. Buď vedle něho sedět nechtěla, ne-
bo naopak toužila zůstat na svém místě ve čtvrté lavici.
Zvonek ohlašující konec hodiny mě vytrhl z přemýš-
lení. Kolem se rozproudil běžný přestávkový život. Se-
děla jsem stále našponovaná a ve střehu.
"Co bráchové? Už se vzpamatovali?" usmál se Du-
šan a nalehl horní půlkou těla na lavici. Hlavu si pode-
přel rukou, aby na mě lépe viděl. To jsou způsoby!
"Až moc," pousmála jsem se rozpačitě, protože nás
poslouchalo široké okolí. "Málem rozebrali ředitelnu."
Dušan se usmál a vysvětlil, že výpadek elektrického
proudu není v domě ničím výjimečným. Jak je síť přetí-
žená, samočinně vypne na pár minut hlavní kontakt.
Nijak pozorně jsem ho neposlouchala, připadala jsem
si stále jako na jevišti, navíc hlavní osoba v dramatu. Ne-
bo veselohře? Strašně se mi příčí být středem pozornos-
ti! Zachytávala jsem různé typy pohledů. A vida! Od
kluků, jichž jsem se bála mnohem víc než holek, šlo
o přímé a rovné. Děvčata při vzájemném střetu uhýbala
očima, a dokonce mi přišlo, že v mnohých vidím zášť
stejnou jako v Zořiných.
Zazvonilo. Podle Dušana nás čeká čeština s Vráno-
vou. Jen co přišla, zamířila ke mně a vyptávala se na
první dojmy. Pokrčila jsem rameny, Zora je protivná,
ale já neumím žalovat. Vránová zajásala nad mým pro-
spěchem, teď prý budou ve třídě premiantky dvě. Já
a Zorka. No páni! Třídní byla fajn, na můj vkus však
příliš zvědavá. Zajímalo ji, jaká byla škola v Budějovi-
cích, co jsme probírali naposledy a podobně. Dělalo mi
problémy odpovídat, aniž bych dala možnost k výsmě-
chu. Hlídala jsem každé své slovo a odpovědi ze mne
35
lezly jako z chlupaté deky. Vránová nakonec pravila, ať
mě Dušan seznámí s třídou, ale potichu, abychom je ne-
rušili.
Zora nás hltala očima. A nejen ona, například kudr-
natá holka z první lavice u dveří, podle Dušana jménem
Beata, mě propichovala pohledem. Světlovlasá Diana
sedící přes uličku žvýkala žvýkačku a s podepřenou bra-
dou prohlížela podrobně každý kousek mého oblečení.
Pokusila jsem se o chabý úsměv, ale ona nereagovala.
Vypadalo, že mnou pohrdá! Po zádech mi stékal pramí-
nek studeného potu.
Poznala jsem ve třídě dvě děvčata a tři kluky, jež jsem
včera pozorovala z balkonu. Dlouhovlasá blondýna se
jmenovala Katka, seděla hned před námi s Michalem, tu
a tam se otočila a usmála. Ulevilo se mi. Aspoň jedna!
Už jsem začínala mít dojem, že jsou zdejší holky zakleté.
Všimla jsem si zasedacího pořádku. Všichni seděli
kombinovaně, jediná Zora v první lavici samotná. Ivoš
se hned o přestávce odstěhoval dozadu.
O svačině ke mně přistoupila holka s mokrou trvalou
na tmavých vlasech pod ramena, v jedné ruce držela
chleba a druhou mi podala: "Ahoj. Já jsem Radka a ví-
tám tě za celou třídu."
"Díky," vzmohla jsem se a coby ostře sledovaný ob-
jekt si s ní potřásla pravicí. Bylo to od ní fér. Došlo mi,
že ta holka je něco jako vůdčí osobnost.
"Chceš kousnout?" nabídla mi, když si všimla, že nic
nemám. Svačinu jsem v té nervóze zapomněla doma.
"Ne, díky," odmítla jsem rozpačitě. ,s
"Když budeš chtít s něčím pomoct, řekni," dodala.
"Díky," opakovala jsem do třetice.
"Odkud že seš?" zavolala na mne Beata poťouchle.
"Z Budějovic..."
"Já myslela, že z Dikova," bavila se a s ní všichni ko-
lem.
"Třeba jsou vesničani lip vychovaní," přidala se Zora.
36
Krvavě jsem zčervenala.
"Puberťáci, co chceš," řekla mi Radka s přehledem.
"Neber si to, možná z toho i vyrostou."
"Kolik ti je, prosím tě?" zeptala se mne, myslím, Mo-
nika.
"Čtrnáct —"
"Jo? Já myslela, že šest," culila se. Narážela na mou
pivoňkovou barvu ve tvářích. Místo abych se tvářila nad
věcí, zrudla jsem ještě víc. Ničily mne promyšleně, stříle-
ly přesně zacílené šípy, potvory!
"Dámy, vy nečtete červenou knihovnu," ozvala se
Diana. "Jinak byste věděly, že na vesnicích jsou holky
čistý, čestný a stydlivý."
"A ve městě úplně blbý!" řekl Dušan naštvaně. Za-
stal se mne a já mu byla vděčná, protože jsem se sama
nezmátožila.
"Dušane, nová favoritka, co?" prohodila holka, jejíž
jméno jsem si nezapamatovala. Všichni se rozřehtali
o závod.
"Co do ní furt rejete, slepice," řekl drobný blonďá-
ček.
Zvonek ukončil debatu a já se celou hodinu vzpama-
továvala a připravovala na příští kolo v ringu. Už aby
zazvonilo na oběd a já odtud vypadla! Hned odpoledne
doma ztropím scénu a buď se odstěhujeme, anebo půjdu
zítra za školu!
"Kašli na ně," řekl mi Dušan zamračeně. "Jsou blbí."
Kývla jsem. Určitě blbí jsou, jenže já nemám hroší ků-
ži! Na konci vyučování jsem si sbalila tašku a chtěla vy-
letět ze třídy jako z holubníku.
"Pojď s námi," nabídl mi Dušan. Myslel tím sebe
a svou malou partu. Krom Katky a nazrzlé Kláry do ní
patřila i Beata. Kluci mi jaksi nevadili. "Tak co je?"
všiml si mého váhání. "Máme přece společnou cestu,
ne?"
"Cestu třeba!"
37
"A co ne?" '
"Tak ... Asi vám vadím," namítla jsem.
Blonďáček Michal se rozesmál: "Pojď a nedělej fó-
ry."
Katka s Klárou se na mě usmály. Škoda že Radka do
party nepatří, kdyby k něčemu došlo, asi by stála při
mně. Tyhle dvě sice nešpičkovaly, ale zatím se nijak ne-
projevily. Beata by mě určitě nepozvala, tvářila se jako
čert, a když Katka pobídla kluky, aby mi pomohli s uče-
ním, které pro mě Vránová vyfasovala, kabonila se ještě
víc.
"To je dobrý," bránila jsem těžký vak.
"Nebuď blázen," mrkla na mne Katka. "Máme ve tří-
dě muže."
Dušan mi tašku vzal i přes protesty, a jak jsem si všim-
la, Michal nesl Katčin poloprázdný batůžek bez pobíze-
ní. V šatně další šok. Přezula jsem se a divila se, proč to
ostatním tak dlouho trvá. Aby ne, připínali si na boty
ještě brusle!
"Ty tu seš pěšky?" povýšila se Beata.
Kývla jsem. Tenhle Bakov, to je síla!
"No prosím tě!" divila se zbytečně nahlas. "Umíš jez-
dit?"
Koza jedna! "Jasně," odsekla jsem.
"Jen aby. Tady je každej bez bruslí vyřízenej."
"Koukám, že i s bruslema!" Nabrala jsem dech. Ko-
nečně!
"To je fakt," smál se pobaveně Milan. "Aspoň někte-
ří!"
"Eva nemůže vědět, co se nosí," namítl Dušan, brusle
si odepnul a kráčel vedle mne pěšky. Umínila jsem si
program na odpoledne — až do večera budu trénovat
jízdu na bruslích!
Cestou jsem se nespokojeně rozhlížela. Vzhledem
k tomu, že jsme zabočili hned za první blok, nevěděla
jsem, kudy se dostanu domů. Tolik paneláků a jeden ja-
ko druhý!
38
"Neplašit," všiml si mne Michal. "Bydlíme v jed-
nom."
"Jak to?"
"Normálně. Já v prvním vchodě, ty s Dušanem ve tře-
tím."
Beata si okamžitě ohřála polívčičku: "Nebo sis mysle-
la, že máte na barák monopol?"
Kluci se zasmáli. Potvora jedna, číhá na každou příle-
žitost, aby mě mohla shodit. Měla jsem na jazyku cosi
o monopolu na blbost, ale urážku jsem spolkla. Nejsem
přece ubohá!
Z prvního patra sousedního bloku se ozval hrozný
křik provázený řinčením skla a zavřeným oknem prolét-
la zelená láhev od piva. Trhla jsem sebou a uskočila. Lá-
hev se roztříštila metr před námi! Vyjeveně jsem se po
ostatních podívala, ale nezdálo se, že by se nějak vzrušo-
vali. Jediná Klára špitla ahoj a s hlavou vtaženou mezi
ramena zapadla právě do onoho vchodu.
"Co se děje?" vyhrkla jsem ještě vyděšeně. •
"Nic. Machač zase vyvádí," vysvětlil Milan.
Nerozuměla jsem tomu, ale víc se nevyptávala. Katka
bydlela hned v protějším paneláku, zjistily jsme, že má-
me okna málem přesně proti sobě. Vůbec, na tomhle
obrovském sídlišti by se posbírala celá škola!
"Ahoj," řekla jsem Dušanovi ve výtahu, zaváhala
a dodala: "A... děkuju. Já vím, opakuju se, ale...
Dík."
Usmál se: "Není za co."
Jarinu chvíli po mně doprovodil kluk, který prý vůbec
ze sídliště nebyl. Petr s Pavlem vyprávěli, jak se pěkně
uvedli. Paní učitelka je posadila do poslední lavice, záhy
změnila názor, neboť pochopila jejich smysl pro učení
a přesadila je do první hned u stolku, aby vzadu nezvlči-
li. Pche, smysl pro učení a naše dvojčata! Bráškové
vždycky sedí v první linii. Musí být totiž při ruce!
"Jsem rád, že se vám ve škole líbí," liboval si taťka.
"Říkal jsem, že si najdete nové kamarády."
39
"Líbí?!" vybuchla jsem. "Bylo to příšerný! Stála jsem
tam jako terč a oni se do mě strefovali! Tati, nešlo by,
abych chodila na jinou školu? V Bakově jich je určitě
víc a —"
"Nepřichází v úvahu," přerušil mě. "Však si zvykneš.
A vůbec, Evo, není to tvoje vina? Podívej, Jarka i kluci
problémy nemají. Zamysli se nad svou povahou."
Jarča po mně hodila pobavený kukuč. Raději jsem
nereagovala, tátovy výchovné koncerty zbožňuji! Za
všechno můžu já! Nemohla jsem se ani radovat z nové-
ho dárku. Taťka totiž při večeři sáhl do tašky a podal
mně i Jarině krabici. Brusle!!
"Teda tati, ty jsi kanón!" jásala Jarka, věšela se tátovi
kolem krku, líbala ho na tváře a švitořila: "Tady se žije
jinak, člověk se musí přizpůsobit, aby se nelišil..."
Vztekle jsem zaťala zuby. Neumím se vtírat do jeho
přízně jako ona, nepřinutím se k bouřlivým projevům
radosti, vyzněly by neupřímně, jsem hloupá a přitom
žárlím, že naši Jarce nadržují. A taky se divím, že se Jar-
ka chce přizpůsobit, zapadnout do davu. Ona! Ta, která
musí být ve všem originální!
Já nezapadnu. Radši se budu lišit, jen když nebudu
blbá jako některé spolužačky. Lichá, prosím, ale svoje!!