Monde Glamour

 

!9.!

Hra na sherlocka

Pomohu mamce s pátečními pochůzkami v rozpoložení

leklé ryby, jak moje nechutenství a namračenou tvář oko-

mentuje můj praštěný brácha Dan. Naštěstí před mamkou

víc nerozumuje, ačkoli jemu i Rendovi musí být příčina

jasná. Po Alexovi ani památky, já dřepím doma jak bluma

a kdo na mě promluví, se zlou se potáže. Bratři jsou solidární,

byti mamce se bulíky na nos věší jen velice těžko. Patrně

něco tuší, poněvadž se mě nezeptá tak, jak by se zeptala

ještě před pár dny, totiž zda jsme se s holkama nepohádaly,

nýbrž řekne; "Co Alex?"

Místo vysvětlování, které by mě mohlo prozradit, naoko

nedbale pokrčím rameny. "Nic, co by."

180

A mám pokoj. Na jak dlouho, to nevím! Odpoledne se

vleče slimáčím tempem, stále je půl druhé, maximálně půl

druhé a pět minut, nemám do čeho píchnout, nic mě nebaví,

dokonce mě neuspokojí ani nádherné baladické songy z Ti-

tanicu, co chvli zhluboka vzdychnu a potácím se od okna

k oknu. Sama si namlouvám, že vyhlížím tátův příjezd! Jistě,

vždycky se vracívá až kolem osmé večer, ale co kdyby

zrovna dnes učinil výjimku, šichta jim skončila dřív...

Nakonec nevydržím a jdu se podívat za holkama. Podle

halasu a shonu pokračuje po krátkém přerušení natáčení

v prostorách zámecké obory, nemusím je hledat dlouho.

"Ahoj," pozdravím ty tň tetky, jako by se nechumelilo.

"Mirečka," zazubí se Eva Ká. "Návrat ztracené dcery."

"No ne?" podiví se Eva Pé. "Co ty tady?"

"Snad ti po nás není smutno?" rýpne si Zuzana.

"Nernůžu se stavit na kus řeči, nebo co?" ohradím se.

"S námi, jo?" pochybuje Eva Pé. "Alex je naproti v Pek-

"

le.

"S kým jiným?" rozčílím se, přičemž poznámku o Ale-

xovi záměrně ignoruji. Krucinál, ten mi tu chyběl! "Já to

nebyla, kdo se na kamarádku vykvákl kvůli pražským her-

cům, že."

"Ty ses na nás vykvákla kvůli klukovi," pospíší si Zuza.

"Nebo že by on na tebe?" spočítá si jedna plus jedna Eva

Ká, v tomhle ohledu nejbystřejší z mých přítelkyň.

"Prrroč za ním nejdeš?" chytí se toho Zuzana.

"Ty s ním fakt chodíš?" dychtí Eva Pé po podrobnostech.

"Kdyby s ním chodila, nepřišla by za námi," uchichtne

se Eva Ká. Té holce to skutečně pálí!

"Co pořád máte?" uškli'bnu se. "Jste jak hejno hus. Syčíte

jedna přes druhou. Nemůžu se přijít podívat na natáčení?"

Všechny tři sehraně vyprsknou. "Od kdy tě zajímá?!"

"Řekněte rovnou, že vám překážím," odseknu.

"Počkej !" Eva Pé mě čapne za paži. "Pochop, my tady

čtrnáct dní balíme prince Vítka, Hynka i asáka Davida, a bez

úspěchu, a ty jsi jak tichá voda, nikde nic a najednou klofneš

nejhezčího kluka z okolí."

1$1

Kamarádčina uprimnost mne odzbrojí. "Ono to s tím klo-

fáním není tak horký. Prostě mě vzal včera na zmrzlinu."

"Nic víc?" pochybuje Eva Ká.

"Ne," zapřu nos mezi očima. Ostatně, referovat není

o čem! Holky mi moc nevěří, chvíli ještě dotírají, ale když

nepovolím, smíří se s mou přítomností a pro změnu ony

mne informují o vývoji natáčení. Dozvím se, že neděle je

posledním natáčecím dnem, zbytek filmu se dodělá v ate-

liérech, holkám to končí a že by byly úspěšné se říct nedá,

nepomohlo ani to, že spaly v Kaskádě a stopují herce na

každém kroku. Stejně jako dnes, kdy v pauzách mezi natá-

čením si někteří členové štábu odskočí do Pekltz, kde to

mají i s posezením pod slunečníky, než aby něco rychle

shltli a vypili v catteringovém voze, musí být milé kama-

rádky pň tom. Strašně moc se mi k terase výletní restaurace

nechce, ovšem kdybych s nimi nešla, dovtípily by se, že

jsem jim o svém dobrodružství s Alexem neřekla vše. Pro

jistotu se držím v pozadí, jenže on mě stejně zahlédne, sotva

se k Peklu přiblížíme. Dřepí na židli jak připínáček vedle

Edy, Romana a Vency, mračí se jak kakabus a jelikož ihned

očima uhnu, nedám mu priležitost pozdravit mě. Beztak by

mě nepozdravil, nejvýš by prohodil něco děsně vtipného,

z čeho mi běhá mráz po zádech předem, že. Včerejší den,

ktery' strávil se mnou, byl výjimečným a narušil jinak ne-

měnný chod prázdnin. Už je zase u svých přátel, nad nimiž

sice ohrnoval nos, ale zřejmě si s nimi rozumí. Kretén Eda

ho žere a to mu asi dělá dobře! Se mnou si chtěl jenom

užít, spolknu v duchu hořké sousto. A já, blbá naivka, dou-

fala... Miroslavo, ty si nevidíš na špičku nosu! Když jsem

mu nebyla po vůli, vrátil se k zažitým praktikám. Ne na-

darmo mi naznačoval, že holek, které by se s ním vyspaly

rády, jsou celé houfy!

Ačkoli jsem se už včera v noci pevně rozhodla Alexe

zazdít, jakoby se žádné intermezzo nekonalo, bolí to. Děs-

ně! Proč se taky nezamiloval?! Proč se se mnou chtěl jen

vyspat?

Princ Vítek si poručí jednu desítku a spolu se dvěma

182

představiteli rytirů a asákem Davidem si kecne ke stolku,

kde mu Hanka a Kristýna z bývalé deváté B ochotně udělají

místo. S poděkováním se nenamáhá a dvě asi devítileté hol-

čičk~, které k němu přiběhnou s památníky, rovnou vyžene.

"Clověk nemá chvíli klidu ani na pivu," dá se slyšet.

Eva Ká na nás mrkne. "Zírejte, dámy!"

S úžasem sledujeme, jak neohroženě přistoupí před Vítka,

aby se opřela dlaněmi o jeho stůl, čímž mu poskytla výhled

do kulatého výstřihu, a zavrkala: "Mně se podepíšeš, že jo?"

Krásný princ si nejprve změn polokoule v jejím výstřihu.

"Kam?" zeptá se pak stručně a rytíři se rozřehtají.

Eva vyhrne tričko výš než je nutné, aby odkryla bronzo-

vou hladkou plef kolem pupíku. Obecenstvo složené z velké

části z členů filmového štábu a místních kluků obdivně za-

hvízdá, a když si kvůli podpisu dokonce rozepne knoflík

džínsových šortek, k pískotu se přidá i hlasité povzbuzování.

"Je trrrapná," prohodí Zuzana, zatímco Eva Pé fascino-

vaně pozoruje štěteček černého fixu, kterým princ zvěční

své jméno na kamarádčinu kůži.

"Ti d;" prohlásí Eva Ká a svůdně se zase odolní k nám,

zatímco mnozí ji začnou popichovat, ted'pry' aby se do smrti

neumyla, a jeden z rytirů řekne: "To bych si taky dal líbit."

Eva Ká se tváří jako vítěz, ovšem jen do té doby, než

stejně jako celá terasa nezaslechne Vítkovo znuděné

frknutí.

"Tyhle omezený vesnický pipky mi jdou na nervy."

Evinu tvář polije ruměnec, pár pitomců se zasměje, pablb

Eda vykřikuje, že chce podpis na penis, ale nikdo, nikdo se

za Evu nepostaví. Veškery' vztek na starší namyšlené borce

ve mně vybublá na povrch, vylítnu na nohy a přede všemi

ukážu na Vítka: "Tobě asi nedošlo, že na obdivu takových

holek bude stát celá tvoje kariéra, frajere!"

"Slečna se pěkně rozjela," směje se druhý rytíř, zatímco

Vítek má k úsměvu hodně daleko. V Alexově tváři, na kterou

se čirou náhodou podívám, spatrim uznalý výraz.

"Ta ti to dala, co?" vloží se do hovoru asistent David

a mrkne na mne: "O pořadí v žebříčcích TÝTÝ dneska pře-

183

vážně rozhodují teenageři. Bejt tebou, kámo, koukám si to

u nich nerozlit... Mirko, zvu tě na panáka."

A já jdu. Schválně, aby všichni viděli! A taky nechci déle

zůstat na terase, u výčepm'ho pultu uvnitř restaurace se cítím

bezpečněji. Kdo ví, jak by se mi krásný princ, kterému do

galantnosti šlechtice hodně chybí, pomstil!

"Škoda, žes víckrát natáčet nepřišla," zalichotí mi David,

než si při~ukneme. "Mohla být psina."

Jakmile do sebe hodíme sklenici džusu lehounce střiže-

ného vodkou a vyjdeme na ostré červencové slunce, uleví

se mi. Vítek je zpátky na place a holky, ty nepoučitelné

kachny, samozřejmě také. Alexově pohledu se vyhnu, ačkoli

jeho oči mě pálí na tváři, a především kvůli němu se s Da-

videm rozloučím mnohem přátelštěji, než bych to udělala

normálně.

Bráchové považují za svou povinnost seznámit tat'ku

s nejbouřlivějšími novinkami, které hýbou naším ospalým

městečkem. Loupež v místním zámečku je tučným soustem

i pro ty, co se normálně o běžné drby nezajímají. Tím spiš,

že pachatelé stále unikají a všeobecně se n'ká, že obrazy

jsou dávno za hranicemi. Nejžhavější tip, tedy naši noví

podezřelí sousedé, nevyšel, důvodem lži o příjezdu.dvou

mlad'ků nebyla krádež obrazů, nýbrž žena, vdaná paní Olga,

manželka místního řezníka Jarolímka. Městečko si mne ruce,

je o čem povídat i nadále, už jste to slyšeli, Jarolímková je

pěkná dorota, chudák Jarolímek, nasadila mu parohy rok po

svatbě! Kriminálku ovšem tohle zjištění ničím nepotěšilo,

odhalení nevěrné ženy nelze počítat za úspěch.

"Určitě skončily v soukromý sbírce nějakýho sběratele

v Německu," typuje Dan.

"Nebo v Americe," míní Renda. "Tam je víc bláznů

ochotných dát za staré obrazy pořádnej balík doláčů."

"Jak se ale dostaly ven?" přemýšlí nahlas táta.

"Možná je někdo chytřejší, schoval si je a až se to tu

uklidní, převeze je přes hranice," vyslovím svůj názor.

"Byli v černým," řekne babička, zápasí s vidličkou, kterou

184

najednou neumí správně použít. "Tři holohlaví muži v čer-

ným."

,;To je film," vzpomene si Dan. "Muži v černým."

"Skvělý sci-fi," přidá se také Renda. "Jenže těch bylo

mnohem víc než tři. A měli vlasy."

Odsunu nedojedený taliř. Narážka na scí-fí mí pňpomene

Alexe. Jistě ho také zná, šel na něj do kina... Sám, anebo

s nějakou holkou? Spiš sám, Alex s holkama pouze spí.

Hluboce vzdychnu. Chození s klukem jsem si představovala

jinak. V duchu jsem si vždycky malovala společné návštěvy

kin, diskoték, procházky, spousty veselých zážitků... Pokud

jsou všichni kluci jako on, nemám šanci prožít romantickou

lásku jako Rose s Johnem z Titanicu!

Zatímco oba bratři zmizí hned po večeři k ohni na hřiště,

jdu se projít s Pajdou. Moje sebevědomí značně utrpělo,

neodvážím se přes les k Hroznějovicím, abých donesla ště-

něti něco dobrého na zub. Jednak se bojím neznámého, co

by na mě mohlo v soumraku číhat, a jednak se obávám

sama sebe. Patrně bych se šla courat na pole za hroznějov-

ským kulturáčkem, přivolávala vzpomínky a zbytečně se

trápila!

"Něco jsem ti přivezl," vzpomene si můj zlatý tat~ca, když

si k němu o hodinu později přisednu k televizi, protože se

mi nechce být samotné v pokoji. Večery jsou nejbolestivější!

Přijmu krabici puzzle, ve které na mě čeká tisíc dílků

obrazu londýnského Tower Bridge. "Díky."

"Copak?" všimne si mé skleslosti. "Nemáš radost?"

"Mám," ujistím ho. "Jenže taky mám starosti."

"Neříkej," pousměje se a naštěstí nedodá pochybovačnou

větu, jaké by holka jako ty mohla mít starosti, neupře mí

na ně nárok, nýbrž se nabídne: "Mohu ti nějak pomoci?"

Pověsím se mu kolem krku. "Vyřeším to sama. Ale di'ky!"

"Pokus se brzy. Nerad tě vidím smutnou."

Musím to zvládnout. Už kvůli němu! Asi proto zůstanu

před obrazovkou, ačkoli nedávají nic, co by mě zajímalo.

Tátu také ne, čeká na mamku, než se vysprchuje, a surfuje

z kanálu na kanál. Spatřím kousek seriálu o neohrožené dok-

1$5

torce, v relaci POLICIE PÁTRÁ chronického neplatiče ali-

mentů, pohřešovanou dívku a připlešlou lebku chlapa pode-

zřelého z krádeží uměleckých předmětů, část Vivaldiho

opery a výsek z pofouchlého amerického rodinného filmu.

Víc programů naštěstí nemáme!

"Jdu spát. Dobrou," rozloučím se s rodiči a při představě

dlouhé bezesné noci s ještě delším usínáním se vrásky na

mém čele jedině prohloubí. Ono se řekne vykašlu se na něj !

Jenže jak, když se mi pod zavřená víčka neustále vrací obraz

Alexovy tváře s šedýma očima?

"Uááá!"

Výkřik děsu a hrůzy, ktery' protne černé ticho domu, se

mi zažere do morku kostí a vyděsí mě tak, až se mi srdce

rozbuší. Přichází z patra a neomylně patří babičce! Okamžitě

jsem na nohou; rychle rozsvítím a bez pantofli se ženu chod-

bou ke dveřím pokoje vedle schodiště. Muselo se jí stát

něco strašného, nikdy nás takhle v noci nevzbouřila...! To

už dobi'hají i rodiče, nahrneme se všichni do babiččina po-

koje a poplašeně zíráme do její bledé tváře. Třesoucí se

rukou 'ukazuje na okno otevřené dokořán.

"Čert! Byl tu čert! Viděla jsem ho... přišel... čert!"

"Asi vítr, maminko," uklidňuje ji mamka, zatímčo tátovi

řekne: "Budeme muset přidělat na okno mříž, kdyby jí na-

padlo vyklánět se ven..."

"Přinesu zámek. Pro jistotu," kývne táta souhlasně hlavou

a mne pobídne: "Běž spát, Mirko. Za deset minut odbije

půlnoc, af z té noci něco máš."

Než se stačím podle jeho rady zařídit, mamka, dosud konej-

šivě poplácávající babičku po rameni, se náhle pro něco ohne

a k mému nehranému úžasu zvedne kytičku polního kvítí!

"Ani čert, ani vítr," podotkne a mrkne po mně očima.

"To bude pro tebe, Mirko."

"Pro mě.:.?" Zrudnu až po kořínky vlasů. "Proč pro mě?"

"Máš u toho dopis."

Uchopím kytici do dlaní a rychle si přečtu obsah zprávy

napsané na malé kartičce: ODPUSŤ, MIRKO, JSEM DĚS-

NEJ VŮL!

186

"To teda je," dodá mamka. "Spletl si pokoj a vyděsil

nám babičku... V pořádku, maminko, nic to nebylo..."

Přitisknu kytici na prsa a klidím se z babiččiny ložnice

dřív, než se vrátí táta. Teprve v pokoji si uvědomím, jak

moc hlasitě mi tluče srdce.

Omluvil se, znamená to...?!

Jako naschvál naši nemohou babi utišit. Pobíhají po domě,

vaří čaj, bouchají dveřmi... Musím čekat celou hodinu

s očima vypoulenýma do tmy, než dům opět ztichne! Teprve

potom si odvážím nacpat krátkou noční košili do bermud,

navrch natáhnout mikinu a po špičkách se vyplížit z domu,

když se předtím stavím v kuchyni pro Pajdu. Tichounce

odemknu dveře na zahradu a šeptem pobídnu psa: "Hledej

lumpíka, Pajdo!"

Jezevč7c se nedá pobízet, několikrát nasaje nosem pode-

zřelé pachy a s temným zavrčením si to zamíří rovnou do

červeného rybízu u plotu. Ze spokojeného ňafnutí poznám,

že svůj úkol beze zbytku splnil! ! !

Alex se přestane skrývat a vystoupí z keřů se psem za-

věšeným na své nohavici. "Co jsem zvoral?"

"Kdy?" zeptám se nevinně. "Včera, nebo dnes?"

"Ted;" upřesní. "Bydliš společně s babičkou?"

"Ne. Už tři roky mám pokoj s výhledem do ulice."

"To jsem netušil.. Můžu tě o něco požádat?"

"Podle toho," zaváhám.

"Nemohla bys ze mně toho příšernýho čokla sundat?"

Navzdory svým předsevzetím (kolikátým už?!) s tímhle

frájou do smrti nepromluvit slovo vyprsknu smíchy.

"Hájí mou čest," omluvím aktivitu našeho rozmazleného

psíka a násilím ho od Alexových džínsů odtrhnu.

"Zbytečně," prohodí ironicky.

"Co - zbytečně?" nepochopím narážku.

"Ty si ji uhájíš sama, nepotřebuješ bodyguarda."

Napřímím se s psem v náruči. "Proč jsi přišel?!"

"Rozhodně ne se hádat," ujisti mé rychle. "Krucinál, Mir-

ko, copak spolu nemůžeme normálně... normálně vychá-

zet?!"

187

"Podle toho, co si představuješ pod pojmem normálně. Dík

za tu kytku, celkově už třetí, ale říkám ti na rovinu, nepova-

žuju za normální se na druhým rande s klukem vyspat."

"Nemohl jsem vědět, že jsi taková..."

"Jen to dořekni!"

"Slušná."

"Tos ale původně říct nechtěl!"

"Jak myslíš. Chtěl jsem říct chladná."

"Horkou náruč jako ty děvenky, co znáš, ti neposkytnu,

s tím počítej. Ostatně, divím se, proč se vůbec namáháš,

stačí abys na nějakou ukázal prstem a ochotně mě zastoupí."

"To si piš," potvrdí sebejistě.

"Tak proč nám děsíš babičku?!"

Alexova tvář zůstává ve stínu, to, že se směje, poznám

podle bublavých zvuků. "Musíme se pořád hádat?"

"Já se nehádám," prohlásím vznešeně. "Nestojíš mi za to."

"A proto jsi vyšla ven, jo?" pochybuje.

"Ne!" odseknu. "Proto, abych to s tebou skončila."

"Teda, ty jsi hotovej ranař," posmívá se "mi.

"Zmiz z naší zahrady, nebo na tebe pustím psa!"

"Škoda, že nedosáhne výš než ke kolenům, co?"

Postavím Pajdu na zem, ale ten bídák mě zradí, místo

aby se tomu floutkovi zakousl do lýtka, začne očurávat ke-

říčky. Vypořádat se s Alexem je na mně: "Vypadni!"

"Nevyšiluj, uslyší tě vaši," varuje mne pobavepě.

"Zavolám je! Nevěňš?! Jak chceš!" Nadechnu se: "Ťa..."

Alex je skokem u mne a nedovolí mi dopovědět, protože

mne obejme a ucpe mi ústa svými. Všechno ve mně vaří,

arogantní, namyšlený frajer a myslí si, že si se mnou může

zahrávat! Noc je krásně jasná, klidná a teplá, listí na hrušni

tiše ševelí, nad hlavami svítí hvězdy a mezi nebeskou klen-

bou a korunami stromu hrají dva netopýři na honěnou. Ne-

mohu vstřebávat krásu a romantiku; když Alex je tak...

blbej ! ! !

"Pusy!" zasyčím mu do pusy. "Nechci tě ani vidět!"

Uvolní sevření. "Fakt?"

"Nenávidím tě!"

188

"A proto nosíš tohle...?"

Zmateně zaostřím na jeho ukazováček, který miri kamsi

na moje prsa. Pak mi to dojde! Ještě že je tma, nemusí vidět,

jak moc zrudnu!!! Při té rvačce se mi posunul výstřih vy-

tahané mikiny a odhalil koženou šňůrku s Alexovým amu-

letem, co ztratil před týdnem na diskotéce. Cvrček, vyhrá-

vající svou noční sonátu kdesi u mé levé pantofle, netuší

o rozpacích, ve kterých se přímo topím!

"To mám... to mám jako očkování," zablekotám. "Chrá-

ním se tím. Abych nikdy neztratila hlavu - "

Položí mi ruce na ramena. "Miluji tě."

Málem se zaji'knu. Rozhovor nabral zcela jiný směr, ne-

vitu, jak se tváňt, natož co říct! Nejradsi bych se otočila

a utekla do domu, ale nohy mě zrazují, stojí jako vrostlé do

země, pomalu mi začnou odumírat mozkové buňky, jak tajím

dech, ktery' ze mě Alexovo vyznání vyrazilo! Nečeká na

výsledek mého těžkého vnitřm'ho boje.

"Zkus tu hlavu ztratit, Mirko," poradí mi a aby přiklonil

jazýček vah na svou stranu, skloní se ke mně a velejemně

se dotkne svými rty mé tváře, zašimrá mě na nose a poh'bí

každý ret jednotlivě, nejprve horní, pak dolní, zmapuje jejich

obrysy jazykem. Pocítím šílenou slabost v kolenou, po páteři

mi přejede mráz a když se přes branku rtů pokusí prodrat

dovnitř, pootevřu ji, abych mu to usnadnila...

Líbáni mě vysílí málem k smrti! Opřu hlavu o jeho ra-

meno a tiše vydechnu: "Očkování nezabralo."

Uchopí jemně mou tvář do svých dlaní. "Jsi tak strašně

jiná než holky, které jsem znal... Jestli můžeš, tak mi ten

včerejšek promiň: A jestli nemůžeš, tak ho prostě zapomeň."

Neodpovím mu hned a poté, co noční tmu prosvětlí ob-

délník v podkroví domku paní Králové, je kouzlo okamžiku

rozptýleno. Naše zraky se stočí k oknu, za ktery'm zahléd-

neme synovce, kterak rabuje v jakési skříni.

"Ty bydlíš hned vedle," naznačím bradou směr, "nevšiml

sis, jestli někdy zalévá zahradu? Paní Králová mi za to za-

platila, jenže on mi vzal klíč a prej že to bude dělat sám.

Je mi to takový hloupý, brát prachy za nic..."

189

"Zalejvat jsem ho neviděl," oznámí mi. "Je zalezle] v ba-

ráku jako krtek, dneska neotevřel ani listonošce."

"Třeba nebyl doma," namítnu.

"Brejlil za záclonou. Prostě jí neotevřel, i když na něj

zvonila. Nakonec mu šoupla do schránky oznámení, jo, a or

si pro něj asi za pět minut nato doběhl."

"To je divný," uteče mi. "Alexi, neraš, jaký obrazy se ze

zámku ztratily?"

"Mistr Aachen, něco z mytologie, nebo tak."

"Potřebovala bych vědět přesně, jak vypadaly."

"Proč?"

"Nejsem zrovna dobrej vlastenec, ačkoli jsem navštívila

Smrčinu mockrát, nevybavím si jedinej obraz, co tam visel."

Patrně mi tenhle důvod nespolkne, nicméně nezdržuje

dalším vyptáváním. "Zkusila ses mrknout do literatury?"

"Ze všeho nejdřív," ujistím ho. "Jenže v knihovně nic

nemají a ze všeobecný encyklopedie se moc nedozvíš. Zeptat

se kastelána nemůžu, nemá mě rád a vypadala bych pode-

zřele."

"Babička má v knihovně spoustu knížek o umění, po-

dívám se, jestli něco nenajdu," sh'bí mi. "Ovšem to bys

mi musela dát ještě jednu šanci, Mirko, a zítra se se mnou

sejít. Hm?"

Polibek, ktery' vyjde z mé iniciativy, hovoří ~a, vše.

Zkusím mu dát šanci. Poslední. Třeba není úplně ztra-

ceným případem! ! ! Přeji si, aby nebyl.

Alex, aspoň mi tak připadá, si vzal mou výhrůžku k srdci,

protože když se hned poránu objeví, tváří se jako andMek.

Podvědomě jsem počítala, že přijde dopoledne, nenechala

se nachytat v noční košili, ovšem být zamilovaná je jedna

věc, a nevyspat se celé prázdniny věc druhá!

"Něco mě napadlo," oznámí mi. "Už vím, kde by se to

dalo zjistit. Nemá někdo v Kostélci internet?"

"Co jako?"

Nevěřícně zavrtí hlavou, ve tváři pobavený výraz. "Měl

jsem za to, že tě šíleně interesují obrazy mistra Aachena."

190

"Jasně že jo," ujistím ho, nicméně pochybuji: "Myslíš,

že se takovýhle věci dají sehnat na internetu, jo?"

"Na internetu seženeš všechno. Pokud mš, kde hledat."

Zapátrám v paměti. "Ve škole je internet v počítačový

učebně, ale tecf o prázdninách... Počkej, ještě Mojžíš! Náš

fyzikář, viš. Jenže..."

"Není doma?" vykládá si mylně moje okolkování.

"Doufám, že není doma," zapřeji si. "Zkusíme to přes

jeho ženu, učila mě."

Alex mě naloží na své kolo a už ho naviguji před panelák

na sídlišti. Cestou si stačím promyslet plán: "Zazvoním dole

u vchodu, jo, a když se ozve ženská; budu mluvit já. Pokud

se ozve chlap, je to na tobě."

"Já ho vůbec neznám," ohradí se. "Tys říkala, že tě měl

na fyziku, ne? Je lakornej, nebo co?"

"Měla jsem s ním na poslední chvíli jistý trable. Pochop,

rozhodla jsem se ho nikdy nezdravit, nemůžu najednou přijít

až do jeho obýváku a žebrat o internet..."

"Jsi tajemná jak hrad v Karpatech," ocení moje tajnůst-

kářství. "Dobře, zkusíme to."

Odhodlaně stisknu tlačítko zvonku s vizitkou Radka a Ka-

rel Mojžíšovi. Napjaté očekávání trvá pouhých pár vteřin.

"Ano?" zeptá se hlas bývalé třídní učitelky.

"Mirka Součková, dobrý den. Paní učitelko, chtěla jsem

se zeptat, jestli bychom si u vás nemohli něco zjistit přes

internet. Pokud s ním zrovna pan učitel nepracuje..."

"Ahoj, Mirko. Klidně pojd' dál, manžel právě odešel,"

pozve mě srdečně. Alex se na mě spokojené zazubí, cesta

k informacím bez hranic je otevřená! Vyběhneme schody

do druhého patra, kde už na nás Radka čeká. na odpočívadle

s Kájínkem v náruči. Přelétne pohledem mého společm'ka,

jeho image ji patrně trochu zarazí, dotrhané džínsy, ze kte-

rých různě visí celé cáry vláken, nevypadají právě důvěry-

hodně, stejně jako brčálově zelená čelenka a černé tílko bez

rukávů s kostlivcem na zádech a lesem amuletů na hrudi.

"To je můj... kamarád," představím Alexe. "Je tady na

prázdninách."

191

"Nazdar," odpoví mu na přičinlivý pozdrav. "Zatím vám

počasí přeje, co, mládeži? Závidím vám, ani nevíte, jak..."

Počká, až si zuji sandály a Alex shodí značkové boty

Nike, načež nás zavede do známého a vkusně zařízeného

pokoje. "Douřám, že tomu rozumíte víc než já, protože pro

mě jsou počítače španělskou vesnicí, natož internet!"

"To je prtišvih!" zarazím se. Do počítačového kroužku

jsem nechodila a v hodinách informatiky ve škole moc ne-

pochytila!

Zatímco si Kájínek cosi brebentí po sebe, Alex zasedne

k počítači a jeho prsty se rozběhnou po klávesnici. Nestačím

žasnout, ten kluk tomu vážně hoví! Na obrazovce se krom

sloganů, jak je to prostě cool a easy, objeví slovo čekej.

"Dopoledne je špička," povzdychne si. "Je napojených

moc lidí, asi to bude chvíli trvat."

Nenápadně se přesunu k oknu. Další komplikace! Neod-

vážím se zeptat, na jak dlouho Atom opustil byt, raději hlíd-

!,,, kuji chodník vedoucí ke vchodu paneláku a dávám si pozor

na Radku, aby mě nějakým svým dotazem neodhalila.

"Dlouho ses tu neukázala, Mirko," vrtá do mě.

"Nějak mi nezbyl čas," vymlouvám se.

"Holky sem tuhle zašly, ři'kaly, že máš jiné starosti..."

ý: "Holky si můžou říkat, co chtějí!" vyletím prudce.

"Copak?" podívá se na mne s takovým vědoucím úsmě-

vem. "Netvrdily jste, že vaši partu nikdo a nic nerozdělí?"

"Já. .. zkrátka.. . nebaví mě totéž co je a = `

Radka hodí pohledem po Alexovi. "A to co tě baví, je

jen pro dva, vid'?"

Chci něco odpovědět, kdyz pod oknem spatrim Atoma,

jak se vrací domů s plnou nákupní taškou. Drcnu do Alexova

ramene a rychle se omlouvám: "Nezlobte se, že jsme vás

obtěžovali, ale už musíme..."

"Zjistili jste aspoň, co jste potřebovali?" nechápe Radka

mou náhlou proměnu.

Alexovi to zapaluje rychleji, řekne, že něco ano, poděkuje

a podrží rimi dvere, abych mohla co nejrychleji vypálit ven

Stihneme to tak tak, Atom dupe dole po schodech, musíme

192

se schovat na odpočívadle o patro výš! Pak se na mě podívá.

"On tě obtěžoval?"

"Kdo? Atom?! Ne!"

Alex pokrčí rameny.

Cítím, že jsem s vysvětlováním na řadě. "Nevím, jakej

je tvůj názor na nevěru, ale mně se takovej člověk zoškliví."

"Jo takhle... Musí to bejt děsnej vůl, když takový pěkný

ženský, co má doma, zahejbá," usoudí rozumně.

"To víš, chlapi," rýpnu si. "Mnohým dělá dobře, že po

nich baby Ietí... Jsou tací, kteří se ještě vytahují tím, že jim

dá každá a bez problémů..."

Z hluboka se nadechne. "Na co narážíš?!"

"Na nic," ujistím ho nevinně. "Zjistils něco?"

Zavrtí hlavou. "Než jsem se někam dostal, vypadli jsme."

"Tak to je blbý," přiznám. "Nevím o nikom, kdo by měl

doma internet - a navíc byl ochotnej nás k tomu pustit."

Alex se podrbe ve vlasech. "A co knihovna?"

"Sto let za opícema," zklamu ho.

"Nemyslím kosteleckou," namítne. "V každým větším

městě jsou knihovny napojený na internet a v sobotu dopo-

ledne mívají běžně otevřeno."

,;Na tom něco bude," pochválím jeho logické dedukce.

"Problém nastává v přibližovadle..."

Spiklenecky na mne nnrkne: "Jak se dnes Renda vyspal?"

"Ty mysliš...?!" chytím se za pusu, nicméně Alex je mu-

žem činu, naskočíme na kolo a v cuku letu jsme před naším

domem. Starší bratr má službu, jedním okem civí na jakýsi

praštěný seriál a druhým hlídá babičku, poklidně dřímající

v křesle.

"Motorku???" vyletí jako pumprl'k na pérku. "Jste se

zbláznili, ne? Sotva jsem ji opravil = `

"Tím spíš potřebuje protáhnout, ne?" soudí Alex.

"Chápej, brácho," domlouvám mu. "Potřebuju se nutně

dostat do města. Otázka života a smrtí! Jelikož nerozumíš

počítačům, musí mě tam hodit někdo schopnější než ty."

"Leda pres mou mrtvolu," ujistí nás sveřepě, leč po ujiš-

tění, že tohle by zase tak nemožné nebylo, konečně souhlasí.

193

Neváhá nás doprovodit ke garáži, s nostalgickým výrazem

pohladí kapotáž motorky, jako by se s ní loučil, a varuje

nás: "Jestli jí zkřivíte jedinej šroubek, zaplatíte mi opravu

do posledního desetníku!"

"Ty s tou koloběžkou naděláš," baví se Alex a zkusmo

mohutně zatúruje, až ubohý bratr hrůzou nadskočí. Řev mo-

toru přiláká také rodiče, kteří nejsou mým výletem nadšeni.

"Za chvMi jsme zpátky," ujiš~uji je. "Je to jenom kousek,

nic se nám nemůže stát..."

"Jestli se vybouráš!" hrozí mamka Alexovi, zatímco táta

tohle rčení maličko pozmění: "Jestli ji nabouráš...!"

Zrudnu jako rak. "Teda, vy jste!"

"Dám si pozor," zazubí se Alex dvojsmyslně a já mám

chu~ kopnout ho kamsi, ještě bude rodiče provokovat! Ze

šoku se vzpamatovávám celou cestu. Na Alexovu obranu

musím říct, že se jeho jízda neliší od Rendovy. Oba jezdí

stejně šleně!

Knihovnu najdeme bez obtíží, sídlí ve velkém domě hned

vedle radnice, a skutečně má až do oběda otevřeno. Před

počítačem mi Alex předvede, že to, co mu chybí jinde, mu

v téhle oblasti přebývá. Jeho prsty se po klávesnici jen mí-

hají, málem to vypadá, jako by hrál na nějaký hudební ná-

stroj, kupři'kladu na klavír, leč místo tónů vyluzuje z té chytré

bedýnky drahocenné informace.

"Fřes Národní knihovnu to nejde, tam žádný takový sou-

bor nemají... Zkusím to jinak." Svižně nafuká na klávesnici

heslo středověcí malíři, počká, až mu budou nabídnuty další

možnosti, a napíše Hans von Aachen. Na obrazovce se objeví

nadějné heslo pracuji, načež se před námi otevře cesta do

systému ARTHEMA, kde po kratším .čekání objevíme mis-

trův stručný životopis a seznam děl.

"Kde to jsme?" zeptám se, protože svou školní angličtinou

toho moc nevyluštím.

"V nějaký galerii v Dánsku," odtuší. "Tohle je taky k ni-

čemu, když nemají ukázky... Počkej! Jestliže pracoval od

roku 1597 v Praze při dvoře císaře Rudolfa IL, možná by-

chom to mohli zkusit přímo na Hradě, ne?"

194

"Hm," udělám, protože to je asi tak všechno, co mohu

dodat. Alex na mou odpověcf stejně nečeká, zruší tunel do

Dánska a několika povely na klávesnici najede systémem

ALTA VISTA do souboru Národní garerie v Praze.

"Tohle bude ono!" zaraduje se. "Umělci na dvoře Rudolfa

II. Středověcí malin... Tady! Aachen, Hans von."

Povšechné informace ohledně jeho života a tvorby nás

nezajímají, známe je, zato ukázky děl, které se začnou

na Alexův povel otvírat na obrazovce, mě přímo fasci-

nují.

"Portrét děvčátka, Podobizna císaře Matyáše," komentuje

je Alex. "Malovat uměl, to se musí nechat. Stačí?"

"Ráda bych viděla všechny jeho obrazy."

"Skromná nejsi, co?" usměje se, nicméně moje přání

splní, díky několikému stisknutí kláves mám možnost na-

hlédnout do mistrovy kuchyně, dá se říct.

"Venuše a Adonis, Venuše a Cupido..:"

"Zpátky!" Vzrušeně si nadsednu. "Vraf mi to, prosím.

Venuše a Adonis... To by mohlo být ono!"

"Ale co?" nechápe.

Opřu se zpátky do opěradla židle. "Já nevím... Něco jsem

viděla, Alexi, jenže si nejsem jistá, co."

Jeho prsty se znovu rozběhnou po klávesnici, nafuká pár

povelů a dozvíme se o mnou vytipovaném obrazu podrob-

nosti, napřl'klad že se v současné době nachází v galerii

státm'ho zámku S~nrčina. Dalších pár povelů a tiskárna, na-

pojená na počítač, za pár vteřin vyplivne barevnou kopii

obrazu. Alex mi ji podá. "Spokojená?"

"Jo. Díky..."

"Za nic," mávne rukou, vyskáče ze systému a po očku

na mě mrkne, když řekne: "Nic dalšího vytisknout nechceš?"

"Ne. Co jako?"

"Slyšel jsem, že se na vlnách internetu dá dostat k ob-

rázkům Leonarda DiCapricia v Adamově rouše..."

"Fakt?!" prozradím se.

Alex se smíchy málem sesype. "Neříkej, že bys je chtěla!"

Trhnu hlavou. "Jen jsem se ptala."

195

Nevěří mi, je ze mě hotový. Samozřejmě se mě tím dotkne.

"Nechápu, čemu se směješ. Sám sis určitě koupil kazetu

s nahatou Parcelou, co?"

Zazubí se. "Omyl. Není můj typ."

Pokrčím rameny. "Půjdeme?"

Alex zruší svůj vstup do programu, zaplatí poplatek 62 Kč

za užití internetu při sazbě koruna za minutu, vezme mě

kolem ramen a vyvede na rozpálené náměstí. "Ty se zlobíš?"

"Ne. Já... je mi trapně. Těch šedesát korun ti zaplatím,

netušilá jsem..."

"Prosím tě,`` zarazí moje omlouvání. "Peněz mám dost.

Čím myslíš, že drazí rodičové nahrazují svou péči? Je totiž

mnohem jednodušší zacvaknout pár chechtáků, než se starat

o potomka... navíc nevydařenýho! Co bys řekla zmrzlině?"

Když je to takhle, pozvání neodmítnu. Napadne mě, že

naši jsou přesně opační! Na každou nákladnější věc, kterou

nutně nepotřebuji, nýbrž chci, protože se mi 1'bí; si musím

přivydělat. Někdy na ně nadávám, ale v kontrastu s Alexo-

vými rodiči si blahořečím! Mohla jsem dopadnout mnohem

hůř. Další půlhodinku strávíme v příjemném prostředí mléč-

ného baru na náměstí, kde si málem zmrazíme hlasivky dob-

růtkou s příchutí jahod a oříšků. Teprve nad. ,pohárem

zmrzliny se odvážím Alexovi svěřit se ztuhlým neohebným

jazykem s podezřením, které ve mně hlodá od té doby, co

jsem čirou nehodou brejlila na zahradě dalekohledem do

kraje a škvírou v pootevřeném okně kuchyně paní Králové

zahlédla na pár prchavých okamžiků obraz, který by při

troše dobré vůle mohl vypadat jako cenné dílo mistra

Aachena.

Alex mě sice vyslechne pozorně, nicméně zapochybuje:

"Vážně mu byl podobnej?"

"Myslím, že jo. Viděla jsem dvě lidské postavy, obě trochu

při těle, muže a ženu. Když se dívám na Venuši a Adonise,

`ti dva se mé představě dost přibližují. A všiml sis, jo. Ma-

jitelem je státní zámek Smrčina."

"Což nic nedokazuje. Leda to, že jsi tenhle obraz mockrát

v zámku viděla a ted' sis ho počítačem připomněla."

196

"Nevěříš mi, co?"

"Připadá mi to krkolomný. Ten debil odvedle nemá na

to, aby štípl starožitnosti, a i kdyby to nakrásně udělal, kou-

kal by se jich co nejdřív zbavit, nenechával by si je pár

metrů od zámku, kde se to hemží policajty."

"Nemůžeš vědět, čím se mu to třeba zkomplikovalo!"

Alex pokrčí rameny. "Jdeme. Nebo vaši vyhlásí pátrání."

Což je to nejrozumnější, co můžeme v dané situaci udělat.

Do Kostelce dorazíme sice bez jediného šrámu na motorce

či lidech, nicméně s tváří plnou chmur.

"Zajdu pro tebe po obědě," sl'bí mi, obezřetně se roz-

hlédne, zda se někdo z rodiny neblíží ke garáži, a rychle

mě pol'bí na ústa. Čímž ty chmury okamžitě rozežene! První

pusa za dnešek, navíc tak nádherně plachá... Tenhle způsob

chozeni by se mi lóil!

Bohužel ne mamině. Když spolu zůstaneme v kuchyni

samy, abychom zdolaly horu špinavého nádobí, zeptá se

mne na odpolední program a já jí odpovím, že se půjdu

vykoupat, ustrne v půli pohybu: "S kým?"

"S Alexem," řeknu popravdě, ovšem kvůli výrazu v její

tváři rychle dodám: "Budou tam samozřejmě i holky..."

"Aha," udělá významně.

"Nechápu, co se ti nezdá!" podivím se. "Vždycky jsem

s Alexem kamarádila, lítala s nim venku celé dny."

"Je v tom trochu rozdM," pousměje se. ;,Tenkrát to byI

malý kluk Saša, vzpomeň si. Ted' je to Alex."

Vím moc dobře, nač naráží, použiji nejúdernější zbraň

- místo abych se hájila, útočím: "A kdo mi ještě nedávno

domlouval, že jsem na něho zlá a ironická, no?"

"Nic se nesmí přehánět," namítne chabě. "Ani sympatie."

"Kdopak mi ňlcal, že na mém místě by se do tak pěkného

kluka určitě zamiloval?"

"Ty ses zamilovala?!" zeptá se a zní to zděšeně.

"Reprizuji tebe, mami," podotknu věcně, abych se vy-

hnula odpovědi na kompromitující otázku.

"Víš, Mirko, chápu, že se ti líbí, ale..."

"Co pořád máš?" zeptám se primo.

197

"Mluvila jsem se starou paní Zítkovou," přizná se. "Mají

s ním hodně problémů, Miruš. Neříkám, že je špatný, ale

obávám se, že to není kluk, který by se spokojil pouze s ro-

mantikou. A tobě je teprv patnáct a půl..."

"Mami, věriš mi?"

Její zaváhání se mě maličko dotkne, potom ale s povzde-

chem řekne: "Doufám, že mě nezklameš."

"Neudělám nic, co bych nepovažovala za správný," slí-

bím rychle, protože na mě Dan ze zahrady zavolá, že mám

návštěvu. Vyhnu se mamčinu úsměvu, kterým mě častuje,

když si bleskově pročesávám vlasy a líčím rty světlou rtěn-

kou, a než doběhnu ke dveřím, napadne mne, že jsem od-

pověděla pěkně rafinovaně! ! !

Alex má však namísto plavek fotoaparát Polaroid.

"Je mi jasný, že ti ten blbej obraz pořád leží v hlavě,"

prohlásí. "Aby měla dušička klid, Mirko, počkáme, až vy-

táhne paty z domu, a potom tam vlezu oknem v patře, ne-

chává ho přivřený, a vyfotím ti ho."

Vzrušením se zhluboka nadechnu. "Co když neodejde?"

"Tak zabijeme odpoledne," mávne bezstarostně rukou.

"V půlce července si můžeme dovolit habat časem, ne? Ted'

je doma stoprocentně, hlídal jsem ho. Půjdeme k nám do

zahrady, v tý džungli, co tam babička má, se lehce scho-

váme."

"Fajn. Ale počkej, pro něco si skočím..." pož~dá~n ho

o chvilku strpení, abych mu mohla zamávat před očima ma-

lým klíčkem zelené barvy: "Nemusíš lézt po okapu."

"Ty máš klíč od jejich baráku?" podiví se. "Neříkalas,

že si pro něj přišel?"

"Paní Králová mi dala dva. Tenhle je odzadu, dveře vedou

do sklepa, ale dá se projít nahoru do bytu."

"Proč jsi mu ho nedala taky?"

"Něco mi na něm vadí. Nejsem si jistá, že paní Králová

o jeho pobytu ve svém domě ví, tak jsem se chtěla pojistit."

Alex se víc nevyptává, beztak mě asi považuje za blázna,

který slyší i trávu růst, společně dojdeme do zahrady paní

Zítkové, kde zalehneme v houštině vysoké trávy a lučního

198

kvítí kousek od plotu společného se zahradou paní Králové,

před očima zvědavců krytí keřem černého rybízu.

Ještě nikdy jsem s nikým nečíhala na zloděje, ovšem Alex

je člověk, se kterým to snad ani nejde! Nevydrží chvíli v kli-

du, bud'mě dusi bobulkami nezralého rybízu, anebo všelijak

popichuje a lechtá, až musím drtit smích v dlani.

"Teda, ty se nikdy nedávej k rybářům," poradím mu.

"K rybářům? Proč?"

"Neměl bys trpělivost čekat, až ti zabere!"

"Já lovím do sítí," ujistí mě. "Je to rychlejší..."

"Holky, jo?!"

"Jsou totiž mnohem zajímavější než ryby," směje se.

"Víš, co jsi?!"

Přikývne, šedé oči prozářené sluncem, nadzvedne se na

loktech, aby se jeho opálená tvář dostala nad mou, a chvíli

se na mě jenom tak dívá. "Zamilovanej blbec."

Vyprsknu, div mi nezaskočí. "Cože?!"

"Jo. A můžeš za to ty," obviní mne a tu nepatrnou mezeru,

která dělila naše rty, zruší úplně. Naštěstí ležím! Slabost se

mi rozlije do všech údů, musím zavřít oči a oddat se mu.

Kdesi v dálce bliká výstražné světélko, ale já je semknu

ještě pevněji, abych ho neviděla. S Alexem to taky pěkně

mává, proniká stále hlouběji do mých úst a... Nečekaně

zvedne hlavu, což mi přijde vyloženě bolestivé.

"Už vyšel," zašeptá chraptivě.

"Ted'?!"

Moje otázka u něho vyvolá široký úsměv. "Taky sí ř1'kám,

že je to kretén, když leze ven zrovinka v tuhle chvíli."

Vzpamatuji se, opřu o loket a na krátkou chvMi se mi

podaří spatřit vysoké čelo pana inženýra, které mizí za za-

hradní brankou a míří směrem k městu.

"Hlídej!" poručí mi Alex, plný aktivity. "Umia pískat?

Vlastně jo, promiň, zapomněl jsem... Hvízdala jsi na prsty

vždycky lip než Renda, co! Já jdu dovnitř a ty se potloukej

před barákem. Kdyby se vracel, hvízdni, abych stačil vy-

padnout. Kdeže má ten obraz viset?"

"V kuchyni. Nebo teda spiš v jídelní části kuchyně, to

199

je to okno v přízemí na druhé straně domu směrem k nám

U zdi naproti oknu stojí komoda, almara se zásuvkami, tah

nad ní."

"Fajn," kývne, vezme mi zelený klíček, připraví si Po-

laroid a hodlá přelézt plot, aby ho nikdo neviděl zvenčí

vcházet do zahrady paní Králové.

"Alexi...?"

"Hm?" otočí se s jednou nohou na zemi, zatímco druhou

už vyšvihl na plot.

Nevím, jak mu říct, že jsem z ničeho níc dostala strach.

Podivné šimrání, něco jako předtuchu, nebo co...! "Backa."

Pobaveně se pousměje. "Mám praxi z lezení za holka-

ma,.."

"Ty!" oženu se po něm a pak se napjatě dívám, jak mrštně

a obezřetně se mihne po upravené zahrádce paní Králové,

aby mi zmizel z očí pod markýzou zadního vchodu. Rychle

opustím zahradu a zamirím ulicí směrem k městečku.

I kdyby se vracel, musí jít kolem mne! Průchod oborou nezná

a zadem přes hřiště by se jistě nenamáhal... Nedojdu však ani

na konec naší krátké ulice čítající všehovšudy šest rodinných

domků, když ho spatřím!!! Zrovna zavěšuje sluchátko v tele-

fonní budce na rohu! Zmocní se mě děs. Nemohu se rozběh-

nout, vidí mne a jistě by mu to bylo podezřelé, náskok mám

pouhých pár metrů! ! ! Nedokážu odhadnout, kolik času spot-

řebuje Alex k orientaci v domě, přesto se mi zdá chvilička

jako nepatrná, nemůže to stihnout! Ke všemu má pán mženy

delší nohy, které řádně natahuje... Před domem Alexovy

babičky zahvízdám na prsty, až sebou synovec trhne.

"Dobrý den," pozdravím ho ve snaze ho nějak zadržet.

"Dneska je krásně, že jo?"

"Dobrej," zahučí a už otvírá branku sousedního domku.

"Co paní Králová? Jak se jí vede? Nepsala vám?" zoufale

se snažím navázat konverzaci, ovšem i tahle snaha vyzní

bez odezvy, prótože se v okně Zítkovic vilky objeví hlava

Alexovy babičky. "Chtěla jsi něco, Mirko?"

Málem se prozradím a řeknu, že ne!!! Rychle zadrmolím:

"Dobrý den, paní Zítková. Můžete mi zavolat Alexe?"

200

"Ten není doma, říkal, že = `

Ted' dodá, že šel za mnou, a já omdlím! Nevychovaně

staré paní skočím do hovoru: "Jenže mezitím se odskočil

najíst..."

Synovec bere naše intermezzo za vynikající důvod ztratit

se ze scény, odemkne si přední vchod a až na ulici zazní

dvojí výstřel zámku, jak za sebou pečlivě zavře.

"Alex se šel najíst?" podivuje se paní Zítková. "Zmizel

hned po obědě, vzhledem k tomu, že je sobota, nevěřím, že

ho uvidím dřív než zítra ráno..."

Jmenovaný se objeví za rohem vilky. "Co se děje?"

Ze srdce mí spadne obrovský balvan. "Půjdeš večer na

diskotéku?"

Alexovi blýskne v očích. "Jo, rád. Pojil' dál, Mirko."

Paní Zítková si mě pohoršeně změn. V podstatě ji chápu,

Alexe sem jeho otec po bůhví jakých průšvizích šoupl na

převychovanou a já ho tady svádím k nepravostem! Ochotně

se zakstkuji na jejich zahradu, kde vysueně spadnu na po-

lorozpadlou houpačku. "Páni, víš, jaký jsem měla bobky?!"

"Proč jsi nezapískala dřív?" usměje se. "Ten bambula ani

netuší, že jsme se v chodbě minuli, když se ozval hvizd."

;,To se pleteš," oponuji. "V té chm'li stál před domem,

vešel o něco málo později. Byl telefonovat, navíc to vyřídil

hrozně rychle, neměla jsem čas tě varovat! Stihl jsi to?"

"Jo," kývne a podá mi fotku, kterou nastavoval slunečním

paprskům, aby urychlil její vyvolání. "Pěkný, co?"

Skočím po ní jako po vzácné trofeji, jenže... Nechápavě

brejlím na jasný, ostrý a barevný obrázek, na kterém je zvěč-

něný kousek jídelm'ho koutu paní Králové. Secesní komoda

je jako živá, vidím její dýhování, háčkovaný ubrus splývá

v nadýchaných vlnkách, tapeta nad ní má květinový vzor,

poznám vybledlé kontury vlčích máků, a o kousek výš visí

obraz v pozlaceném rámu, ze kterého se na mě usmívají

dvě lidské postavy zvěčněné od hlavy do pasu.

Alex nevydrží a vyprskne. "Jestli tohle má bejt Venuše

a Adonis, tak já jsem Ré, řeckej bůh srandy."

"To byl bůh Slunce," opravím ho s tváří zrudlou rozpaky.

201

"Právě proto. Paní Králová taky není zrovna Venuše, co?

I když, coby nevěsta nevypadala až tak špatně..."

Obraz, který visí nad secesní komodou, je skutečně za-

rámovanou svatební fotografií paní Králové a jejího nebož-

h'ka manžela, o tom žádných pochyb.

"Pokud má tenhle obrázek nějakou cenu, pak jedině do-

bovou," baví se Alex. "Podle tý nemožný hučky na hlavě

panny nevěstinky je starej dobře padesát let."

"Stejně je to nějaký divný," namítnu zahanbeně. "V domě

má telefon, proč šel do budky?"

"Asi nechce dělat tetě vetkej účet," usoudí Al.ex logicky.

"Jsem pitomá. Promiň, že jsi kvůli mně riskoval..."

"Nic se neděje," ujistí mě. "Aspoň bylo vzrůšo."

"Jenže den je v háji," omlouvám se.

"A před námi večer," mrkne na mě. "Mimochodem, zvala

jsi mě na diskotéku, mám za to."

"Kvůli babičce, jinak = `

"Co se řekne, platí, ne? Minule sis se mnou zatancovat

nechtěla," připomene mi a mně nezbývá než kapitulovat.