6.Souhvězdí labutě
/6./
Souhvězdí Labutě
Jelikož za mě Renda vzal včerejší hlídání babičky, sama
od sebe se přihlásím na sobotní službu po důchodcích, která
je ztížená natáčením na náměstí, takže se do určitých ob-
chodů nedostanu a musím nejrůznější vymyšlenosti mámi-
ných klientů obstarávat v jiných a zacházet si. Zabere mi
to celé dopoledne, a to ani nestihnu zaskočit za Evou Pé!
Od včera mám v nohách spoustu kilometrů, po rynku jsem
běhala jako čamrda, dnešek mi dodá. A to má pro mě máma
další úkol!
"Miruš, neskočila bys pověsit prádlo? Je tam vítr, za
chvilku by uschlo," požádá mě.
Byl jde co se týče stylistiky o otázku, na vybranou nemám.
Těžko můžu chtít po bratrech či tátovi, aby věšeli na šušák
v zahradě spodní kalhotky a podobně, že. Krom toho Dan
hned po obědě vyrazil na tradiční sobotní zápas, Renda se
hrbí nad motorkou, taky tradičně, a táta, ktery' mi z recese
ň'ká "naše stan", opaluje starou barvu z okenních rámů a ty
pak natírá novou.
Přikurtuji kolíčky teprve druhý kousek, noční košilku,
když se Pajda divoce rozštěká, jelikož zaslechne kovové
skřípnutí branky, a málem dostane smyk, jak se snaží vybrat
zatáčku kolem domu. Nijak se neplaším, pokud jde o ná-
vštěvu pro mne, mamka pošle holky na zahradu, aspoň po-
klábosíme na čerstvém vzduchu, když to doma všude smrdí
barvou.
Jenže! Zpoza rohu se k mému úžasu vynoří Alex, kterého
ani nenapadlo zazvonit u domovních dveří, rovnou obchází
dům s Pajdou zakousnutým do své sportovní boty Puma. Náš
jezevčík má občas své mouchy, kdy se mu příchozí nezdá
dost sympatický, a v Alexově případě se mu vůbec nedivím!
Visí mu na botě, takže naší návštěvě se s osmikilovým záva-
žím kráčí dost špatně. Schválně psa neokřiknu. A~ si dá!
114
"Ahoj," pozdraví Rendu skloněného pod motorkou, při-
čemž mě sjede pohledem od hlavy až k patě. Oplatím mu
stejnou mincí, co nejvíc přezíravě zhodnotím jeho zbytky
džínsů a motanici amuletů na nahé hrudi, jelikož místo trička
má na sobě džínsovou vestičku, frajer. Čelenka, která poutá
dlouhé vlasy, je tentokrát z bílého šátku se zeleným vzo-
rečkem.
"To seš ty? Čau," odpoví mu brácha, aniž by se přestal
hrabat v jakési miniaturní součástce zapatlané olejem.
"Dan není doma?" otáže se Alex a naivně zatřepe nohou,
jelikož nezná Pajdovu výdrž.
"Má zápas, najdeš ho na hřišti," poradí mu Renda.
"Jo, díky," odpoví Alex, nicméně k odchodu se nemá,
a to ani poté, když bráška odběhne pro cosi do garáže a my
spolu zůstaneme sami. "Hele, nemohla bys mě zbavit toho
čokla?"
"Proč?" zeptám se nevinně.
"No, ne že by mi vadil, ale večer chci jít na diskárnu
a asi by mi při tancování překážel," ušklíbne se ironicky.
"Tvůj problém," odfrknu nevzrušeně a dál věším prádlo.
"Hej, děvče! Napoj pánova koně," oplatí mi vzpomínkou
na včerejší trapasy. Nevěnuji mu nejmenší pozornost, přes-
tože se mi o téhle větě zdálo i ve snu, jak moc mě pozna-
menala.
Alexovi pomůže teprve René. "Pajdo, nech ho, je fuj."
To tedy je, potvrdím mu v duchu. Alex si přidřepne k Ren-
dovi, aby mu přes rameno brejlil do rozdělané práce. Ten
tomu tak rozumí, pomyslím si znechuceně, dělá borce
a určitě nerozezná ani řídítka od volantu, natož spojku od
plynu. Po očku ho mezi věšením prádla pozoruji. I když se
obléká jak utržený od kolotoče, sluší mu to, přiznám mu
v duchu bod. Hezkej kluk a přitom takovej kretén! Na dis-
kotéku se mu zachtělo, hm. Místní holky budou mít poprask,
pomyslím si. Podle všeho je velice aktivní, Adrianu dostal
na lopatky první den po příjezdu, v Pekle je pečený vařený...
Pravda, včera, když jsem nesla babičce do pokoje večerní
čaj, vyklonila jsem se náhodou z okna, abych přes naši,
115
Kejvalovic a Královic zahradu zahlédla světlo v podkrovním
pokojíčku vilky paní Zítkové. V hospodě výjimečně nebyl.
Moment, o čem se ti dva baví...?
"V Praze mám sedmsetpadesátku," chlubí se Alex. "Sa-
mej chrom, parádní žihadlo. Teda, měl jsem... S kámošem
jsme byli v takový partě, říkali jsme si Sekáči, rychlý kola,
kůže a chrom, chápeš, žádná vořezávátka..."
Páni, je to ještě větší vůl, než jsem si myslela!
"Měls někdy rozebranej karburátor?" přeruší ho Renda.
"Jednou jsem ho viděl," připustí. "Ukaž..."
V duchu brášku lituji. Jestliže mu ten jeho křáp nechtěl
moc jezdit, po Alexově zásahu ho může rovnou vyhodit!
Šetřím si prádlo, věším co nejpomaleji, chci být u toho, až
s nfm René zamete chodník, leč ti dva mi tuhle radost
nedopřejí. Než převěším jednotlivé kusy, motorka k mému
údivu nadějně zachrochtá a zdá se, že snad i pojede! Spo-
lečnými silami se jim snad povedlo Golema oživit bez
šému.
"Možná jsi na to kápl," přizná mu Renda zásluhy. "Chtělo
by to vyzkoušet..."
"Můžu?" nabídne se Alex nadšeně. "Strašně dlouho jsem
neseděl v sedle, svrběj mé prsty."
"Jo," souhlasí Renda. "Vem to nahoru na Hroznějovice
a zpátky, stačí kousek k lesu."
Alex nasedne už na zahradě, schválně nechá svého oře
několikrát zaržát, přidá mnohem víc plynu, než potřebuje,
div že ho nepostaví na zadní kolo, a vylítne ze zahrady jako
tryskáč. Pohlédnu pobaveně na lehce šokovaného bráchu.
"Nechci ti do toho mluvit," uchichtnu se. "Ale podle mě
se můžeš s mašinou rozloučit. Tenhle Sekáč ti ji obtočí kolem
prvního stromu, kterej potká."
"Řekl jsem mu, aby nejezdil až do lesa," namítne váhavě.
"A počítáš, že tě poslechne, jo?" vysměji se mu.
"Za chvíli je zpátky," konejší víc sebe než mě.
"A když ne?"
"Tak ho zabiju," slíbí mu Renda temně.
Nikdy jsem si na Sibylu nehrála, netvrdím ani, že mám
116
věštecké schopnosti, přesto je doba od Alexova odjezdu stále
delší a delší, a ticho v ulici neruší nic krom zpěvu ptáků
v korunách dozrávajících třešní a slabé melodie z rádia ne-
soucí se na zahradu z pootevřeného okna naší kuchyně. René
začíná být s plynoucími minutami pekelně nervózní.
"Třeba si vyrazil na celodenní výlet," popíchnu ho. "Tolik
benzínu tam nemá," opáčí mi a napíná sluch ve snaze za-
chytit sebenepatrnější zvuk, který by mu garantoval šfastný
návrat jeho milované.
Tak na tohle si počkám! Pohodlně se usadím na lavičku
pod hruškou a nohy hodím na stolek, abych si to řádně užila.
Přesně po třiatřiceti minutách zaslechneme cvaknout branku,
šouravé kroky plížící se kolem domu a jakési plechové za-
dunění, ze kterého Rendovi naskočí husí kůže. Oba zíráme
na roh domu, jako by se za ním měl objevit v celé své kráse
fantom Morrisvillu!
Pak se nám konečně zjeví. Bohužel ne v kráse, nýbrž
jako fantom po srážce s japonským rychlovlakem! Alex silně
napadá na levou nohu, když k nám s provinilým výrazem
tlačí mohutně zboulovanou motorku, přičemž mu chybí celá
nohavice od kolen až dolů a po noze mu stéká krev rovnou
do značkové sportovní boty, stejně jako levé rameno a paže
jeví citelné známky pol'bení matičky země. Zatímco já se
s otevřenou pusou věnuji ohledání Alexových šrámů, René
bolestně zavyje při pohledu na mašinu, jež ztratila poslední
zbytky lesku a vůbec má podstatně jiný tvar, víe krabicovitý,
řekla bych.
"Ty pako," zachrčí šokovaný brácha. "Já tě zabiju...!"
"Nemus~, zdechne sám," informuji Rendu pobaveně.
"Moc mu k tomu nechybí. Olízal asfalt až na štěrk, co?"
Naše povykování přiláká do okna mamku.
"Alexi, co se ti stalo? Vždyf krvácíš!" vyděsí se.
"To nic není," hájí se rozpačitě. "Dostal jsem šmejra, na
silnici byl rozlítej olej, nebo co..."
"Jo olej," vyprsknu smíchy. "Nebo koňskej kobližek?"
Kdyby se dal zhmótnit pohled, nejspíš by mě tím svým
zarazil do zdi jako hřebík. "Vážně jsem nechtěl, sorty..."
117
"Ještě abys to udělal schválně!" soptí brácha. "Tolik hodin
práce, a všechno v prdeli!"
"Rendo!" krotí mamka bráchův temperament. "Alexi,
pojil' dovnitř, musíme ti to ošetňt. Mirko, skoč pro lékár-
ničku!"
"Aby mu zatím neupadla noha, co?" řehtám se. Celkem
vzato ochotně donesu lékárničku, jelikož si chci Alexovo
pokoření vychutnat. Ačkoli se brání a snaží se ze zahrady
zdrhnout, mamka ho nepustí, takřka násilím ho dovleče do
naší koupelny a nařídí mu svléct zbytky džínsů.
"Ale..." okolkuje. "Nebudeme dělat z komára velblouda,
vážně mi nic není, kapka krve sem nebo tam!"
"Kapka?" opakuje nevěřícně mamka, protože nám právě
zasvinil dlaždičky po celé koupelně. "A honem. Svleč se."
Sednu si proti němu na vanu. "Snad by ses nestyděl?
Poustevnu si pleteš s nudí pláží, a ted' se bojíš?"
Inkasuji další mrsknutí pohledu silně připomínající švih-
nutí bičem, nicméně jsem ve výhodě a on to ví. Zatne zuby
a vysouká se z dorvaných a zakrvácených riflí, aby se nám
předvedl v šedých boxerkách.
"Vypadá to ošklivě," stará se mamka, když si Alexovy
odřeniny prohlédne zblízka. "Zavolám manžela, aby se na
to podíval. Nevím, jestli by ti to neměli v nemocnici sešit.
Mirko, zatím mu to vyčisti, slyšíš?"
S úšklebkem si utrhnu chumáč vaty, ktery' zhusta pošplí-
chám Septonexem. Alex k mému uspokojení viditelně zbled-
ne. Přímo se v tom vyžívám, když si sadisticky připravuji
nástroje, tedy pinzetu na větší nečistoty, kamínky a tak, gázu,
obvazy a tekutou dezinfekci. Velký boss ze sebe nevydá
hlásku! Přikleknu si k němu a vatou, ze které Septonex má-
lem odkapává, mu neurvale projedu po ráně.
"Aaaa," vylítne mu citoslovce bolesti a cukne sebou, div
nespadne do koše na špinavé prádlo. "Děsně to štípe..."
"Drž, Sekáči," vysměji se mu. "Nebucf měkkej. Nejsi
přece žádný vořezávátko, ne? Rychlý kola, kůže a chrom,
znáš to."
Neodpoví mi, protože do koupelny dorazí táta s mámou.
118
"Ukaž, borče," skloní se tat'~ca k našemu pacientovi.
"Ohni koleno... zahýbej chodidlem... Bolí? Ne? V po-
řádku."
"Neměli bychom ho zavézt na pohotovost?" váhá mamka.
"Je to jen odřený," mávne táta rukou. "Povrchový zranění.
V nemocnici by se mu vysmáli. Pořádně mu to vyšplíchej,
Mirko, ať si užije. Pár dní, dokud se ti neudělá strup, nelez
do vody, aby se ti tam nedostala špína, a je to."
"Ři'kal jsem hned, že jsem v pořádku," hlesne mdle.
"Ty možná, ale motorka ne," vyprsknu.
Táta zavrtí hlavou. "Kamaráde, takhle zřídit sebe i ten
nebohej střep, to je vážně umění:"
Všimnu si, že Alex zrudne i pod opálením. Mamka se
ho okamžitě zastává, nehody se stanou i ostříleným řidičům,
ale táta si jde zase po svých. Dokončím hru na zdravotní
sestru, vyberu mu všechny kamínky a ránu pořádně vypucuji
a zastňlcám dezinfekcí, až nadskakuje, a tutéž péči poskytnu
ve zmenšené míře také jeho ramenu a paži. Smyk nejvíc
odnesla noha, musel přeleštit silnici celou délkou lýtka, ko-
lenem a táhlé šrámy svědčí o tom, že ani stehno nevyšlo
lacino. Přistihnu se, že mě baví týrat ho nepříjemnými zá-
kroky, naplňuje mě to pocitem zadostiučinění, ty ses mě
natýral víc, chlapče!, ale na druhou stranu mě zaskočí
zvláštní pocit, ktery' cítím při dotecích na jeho těle. Lýtko
má chlupaté, hustě prostlé tmavými chloupky, přestože je
jinak špinavý blond'ák, koleno kostnaté a stehno pevné, cítím
pod kůží napínající se svaly. Jeden krvavý šrám vede vysoko,
téměř až k nohavici boxerek. Jedu po něm vatičkou a málem
nedýchám, protože moje oči přitahuje boule jen pár cen~áčků
odtud! ! ! Pokradmu se podívám Alexovi do tváře a nejradši
bych si nafackovala, protože se střetnu s jeho pohledem.
V očích se mu mihne blýsknutí. Rychle ucuknu, znovu pře-
jedu odřeninu a s ohromením si všimnu, že ta boule na bo-
xerkách nabobtnala! ! ! Ucuknu svými prsty, jako bych se
mohla spálit. Alex se pousměje a než si připravím obvaz,
položí si ruce do klína, aby vzrušení zamaskoval., Rychle
mu nohu ofáčuji, ne nadarmo jsem chodila celé roky do
119
zdravotnického kroužku, rameno a paži pouze zafixuji Sep
tonexem:
"Hotovo," zaskřehotám vytočeně.
"No vidíš, zase budeš chlapík," těší ho mamka dobrácky.
"Takových kolen jsme se v téhle koupelně naošetřovali, co?"
"Jo; občas se něco našlo," připustí Alex.
Pletou se oba. Nikdy dřív mu pň tom nestál!
"Nechceš zajít na limču?" pozve ho mamka. "Můžete si
s Mirkou popovídat a zavzpomínat na starý časy..."
"On spěchá," odpovím rychle za Alexe. "A pak, my dva
spolu nemáme o čem mluvit."
"Vždycky jste si rozuměli = `
"Mami, ale to mi bylo sedm!" ohradím se dotčeně, že
mě dává do jednoho pytle s tímhle frájou! "Byli jsme malí
a hloupí. Já z toho vyrostla. Někdo vyroste, jinej zakrní."
"Miruš, prosím tě = `
"Vážně spěchám," vloží se do našeho sporu Alex. "Díky,
paní Součková. Trochu jsem vám to tu umazal..."
"To nic, Mirka koupelnu vytře," ujistí ho mamka.
"Jasně. Celá nakřivo po něm vyšůruju! Platí stará pravda.
Nejhorší je srážka s blbcem. Při té občas teče i krev."
"Mirko?!" chytá mamka druhý dech.
"Díky bohu, že jsou v Kostelci vtipný holky,-".:ušklíbne
se na mě Alex. "Jinak bych se tu unudil."
Mamka přeruší naše špičkování tím nejrozumnějším způ-
sobem, jde vyprovodit Alexe ke dveřím. Napustím si do
kbel'ku horkou vodu, přidám pár kapek čisticího prostředku,
když se mamka znovu objeví na scéně.
"Řekni mi jediný," požádá mě. "Proč jsi na něho taková?"
"Každému podle zásluh," odcituji známý slogan.
"On se k tobě chová hezky," namítne, čímž mě ze srdce
rozesměje. Omlouvá ji samozřejmě neznalost! "Řekla bych,
že se mu 1'b~. Pořád po tobě koukál."
"Ha ha h~," zasměji se ironicky. "Mami, prosím tě, tohle
nech na nás, bud' tak hodná, jo?"
Netuší totiž, proč se po mné dívá - a já nemám v úmyslu
ji do trapnosti, které jeho prijezd doprovázejí, zasvětit.
120
Odpoledne se táhne jak nastavovaná kaše. Nakonec ne-
vydržím a vyrazím za holkama. Možná by nebylo na škodu
podniknout večerní výpravu k rybm'ku. . . Hm, to bych ovšem
musela milé kamarádky natrapírovat doma.
"Jsou někde na náměstí," oznámí mi paní Pátková. "Dí-
vají se na filmaře. Ty jsi s nimi nešla, Mirečko?"
"Já si toho užila včera a mám dost na celej život," od-
větím, rozloučím se s ní a zamířím rovnou na malý rynek,
kde pokračuje natáčení po celý dnešní den. Naštěstí už v něm
není nezbytná role děvečky s putýnkou vody, uchichtnu se.
Holky najdu bez problémů, přestože je náměstí napěcho-
vané k prasknutí.
"Čau, dámy," pozdravím je. Odpoví mi a zasypou mě asi
tisícem nepodstatných maličkostí, detailů z natáčení, které
se za celý den staly. Závěr je jediný: jsou do prince Vítka
tvrdé. "No, nevím. Podle mě je Hynek hezčí."
"Podle tebe, Mirenko, se nemůžeme řídit," vysměje se
mi Eva Ká. "Podřiď'se většině. My tři hlasujeme pro Vítka."
"Podléháte tlaku," namítnu. "Vítek hraje klacfase, tím pá-
dem je to váš idol. Hynek je záporák, ale hezčí."
Syčí jako husy, jelikož jsem se dotkla citlivého místa.
"Fajn," ustoupím podle hesla o moudřejším. "Nechcete
to tu pro dnešek zapíchnout a zajít se vykoupat?"
"Ted'???" opáčí trojhlasně.
"Kdybychom si vzaly kola, za chvíli jsme tam."
Ukáže se, že holkám zdaleka nejde o dobu, kterou by
nám zabrala cesta k Poustevně. "Ještě se bude natáčet hádání
staré Cikánky z ruky prince Vítka."
Kdyby mi ulítly včely, netvářila bych se otráveněji!
"Dívej se, je to moc pěkný," pobídne mě Eva Pé.
Vydržím přesně osmnáct minut, pak se s holkama roz-
loučím.
"Mirko? Neblázni, nechod nikam," volá za mnou Eva Pé.
"Uvidíš starrrou Cikánku," láká mě Zuzka.
"Nechte ji," slyším Evu Ká. "Mirečku tyhle véci ještě
nezajímají. Radši by šla dovádět s míčem nebo hrát kuličky."
"Máš pravdu," zakřením se na ni. "Lepší skládat puzzle
121
než slintat po hercích z Prahy, kteri si o vás neotřou a
boty. Jste trapky, milé pritelkyně."
Tím pádem se rozejdeme na ostří nožů. Hýbla mi žlui
kachna jedna! Jsem vážně jiná, a proto horší, když vymění
civění na zbožné idoly za procházku s Pajdou?!
Tři mušketýři dávno visí na zdi, jinou skládačku nemá
a večer teprve začíná, pomyslím si otráveně po bramboro
kaši s plátkem uzeného masa.
"Můžeš se s námi dívat na televizi," nabídne mi mamk
"Dávají Šanci, to bývá legrace."
"Hm," udělám tónem postrádajícím sebemenší nadšen
"Tak poje s námi na disku," nabídne mi nečekaně Da
jehož oddi'1 dostal nakládačku od Jiskry Vysočany a na di
kotéce zřejmě hodlá zahnat žal z porážky.
"Mirka?" lekne se mamka. "Do Hroznějovic? Takovc
dálku a lesem? Víš, co všechno se jí může stát?!"
Bráška pokrčí rameny. "Řekl bych, že nic. Čtyři kilásl
zmákne poslepu, nepůjde sama, nýbrž s celou partou, zpátl
zrovna tak, a tam na ni dohlídnu. O nic nejde."
Mamka má pocit nedoslýchavosti. "Ty - a dohlídneš?
,;Škoda, že mi ten magor rozmlátil mašinu, přijel byc
pro tebe," ukáže se také starší bráška, kterého disky neláka
"Což to bych mohl i já," usoudí tat'ka a když zahlídc
mamčin pobouřený výraz, dodá: "Dejme tomu o půlnoc
abys neflámovala hned napoprvé do tří ráno."
"Chceš jít, nebo ne?" otáže se Dan konkrétně.
"Nevím..." Odpověcf je velice těžká a závisí na jisté
faktoru. Samo o sobě by se mi jít chtělo, krom školnic
diskoték, které se skutečným cvrkotem nemají mnoho sp~
lečného, jsem dosud nikam nevyrazila, lákalo by mě pozn
další kout třinácté komnaty, jež pro mě zatím byla uzar
čená!
Podaří se mi zůstat s bráchou o samotě. "Alex jde taky'
"S námi určitě ne," uklidní mě. "Chtěl, jenže sotva pajd
rozmyslel se. To máš z něj takovej vítr, nebo co?"
"Jo," připustím. "Docela velkej."
"Pch," udělá pohrdavě. "Tvoje starosti bych chtěl mít
122
Chudáček, neví, co mluví! Samou hrůzou by ani neusnul!
Pod všeobecným tlakem nakonec mamka kapituluje,
ovšem neodpustí si desatero přikázání, co všechno musím
anebo naopak nesmím. Umytí hlavy je otázkou pár minut,
vlasy mi uschnou cestou, ještě se honem nalíčit a vyťukat
Evino číslo na telefonu.
"Sabina Pátková," ohlásí se mi dětský hlásek.
"Ahoj, Sabko, tady Mirka. Zavolej mi Evu, prosím tě."
"Eva není doma. Dívá se na filmaře..."
"Ještě pořád?!" vyjeknu užasle.
"Přišla se domů akorát navečeřet a zase běžela. Mám jí
něco vyřídit?" snaží se Evina mladší sestřička.
"Díky, jsi moc hodná, ale není to nic důležitýho. Měj se,
Sabko. Ahoj."
Prý vyřídit! Leda af si trhne nohou.
Stejně mě štve, že se mi ji nepodaňlo sehnat a zlákat
k návštěvě první diskotéky. Chtěla bych ji mít vedle sebe,
protože... no, protože můj žaludek svírají lehké křeče, které
nápadně připomínají strach. Samozřejmě znám Danovy ka-
marády, vím, jak se jmenují a s některými si vyměňuji na
ulici pozdrav, tof vše. Staví se pro bráchu, když táhnou na
Hroznějovice v celé partě čítající kluky i děvčata, mezi nimi
i nemožnou Adrianu, a mou nejistou přítomnost kvitují idiot-
skou větou: "Hej, děvče, napoj pánova koně!"
Cejch děvečky se mi zřejmě na hodně dlouhou dobu vy-
pálil doprostřed čela! Pro jistotu capkám hned vedle brášky,
to kdyby si na mě někdo chtěl dovolit, doufajíc, že by se
mě Dan zastal, a s postupem času pomalu ztrácím paranoidní
představy, že se všichni dívají jen na mě a čekají, jak se
projevím, čím se shodím! Možná Adriana, jinak na mě kaš-
lou. Ani tohle poznání není zrovna nadnášející! Přitom se
všichni dobře baví, netušila jsem, že někteří kluci jsou takoví
vtipálci, musím se smát s nimi, až se obávám o tenké linky
kolem očí, nerada bych je vyslzela. Večer je mimořádně
teplý a příjemný, les i louky u Hroznějovic omamně voní,
komáři štípou a zvolna tmavnoucí obloha je posetá kupo-
vitou oblačností, jak jsme se učili ve fyzice. Při vzpomínce
123
na Mojžíše se mimoděk uškh'bnu. Mohl by mít ze mne radost,
přece něco jsem si z jeho hodin odnesla!
Hroznějovický kulturáček, ke kterému dorazíme po ne-
celé hodince volné chůze, je přízemní stavení na začátku
vesnice hned vedle požární zbrojnice. Pamatuji si, že jsme
tu kdysi vystupovaly s holkama v lidových krojích pro místní
důchodce, ovšem to, co je ze sálu dnes, mi nic nepřipomíná.
Ani nemůže, jelikož pro davy mládeže se nemohu rozhléd-
nout, zdá se mi přeplněno.
"Nevejdeme se tam," varuji brášku šeptem.
"Sedneme si ven," usoudí jednoduše a celá tlupa kos-
teleckých diskodravců se hrne otevřeným francouzským
oknem přes venkovní parket, aby zabrala jeden z posledních
stolů a lavic kolem něj. Nemám nic proti, každopádně tady
je mnohem lepší vzduch než uvnitř. Tancovat se dá stejně
dobře i venku, repráky jsou tady i tam, navíc velká ob-
razovka, na které nám diskžokej pouští k písničkám klipy,
je nasměrovaná právě pro venkovní diváky. Jedinou ne-
výhodou je vzdálenost k výčepu, ovšem ta mi nevadí. S je-
dinou colou, kterou mi bráška galantně přinese, pry' mám
vydržet celý večer.
"Aby ses nepředal, držgrešle," zatvářím se dotčeně.
"Co bys nechtěla?" zazubí se. "Tys měla pozvat mě, když
jsem tě sem dostal, ne? Vydělala sis na to."
"Na to ne, hochu," zklamu ho.
"Buc~ ráda, že jsem za tebe zacvakl vstupný. Nejsem Do-
nald Trump, sestřičko," ujistí mě a v podstatě jde o.poslední
rozhovor, ktery' spolu na diskotéce vedeme. Sliby, kterak se
o mě bude starat, se rozplynou v kouň cigaret! Stručně ře-
čeno, nemá na mě čas, jelikož Adriana se po něm vine jako
svlačec a on nic jiného nevnímá. Sedím u jejich stolu jako
přišiáplá putička a připadám si víc než hloupě. Pravda, Ro-
man si se mnou zaplouží na skladbu od bratrů Hansonů,
Marcel mi věnuje celou jednu sérii rychlých písniček a Ben-
da, který si na tanečky nepotrpí, mě vezme na dvoudecku
vína. Beztak mi nechutná, je odporně kyselé! Přestože je
sál i venkovní prostranství nabité mládeží, nenajde se kluk,
124
který by mě zaujal, a hlavně, který by pro mě přišel! Danovi
kamarádi se mi věnovali určitě díky bráchovi, nic víc.
Kdybych neměla nakázáno vydržet do půlnoci, klidně
bych se vydala na sólovou zpáteční cestu. První diskotéka
mě totálně zklame. Nikdy jsem sí nepřipadala jak bůhvíjaká
kráska, trpím tisíci mindráky, nicméně nechápu, proč se
mnohem ošklivější holky baví a mají kolem sebe kluky! Jak
to, že ony na ploužáky nesedí?!
"Mirko? No ne, co ty tady?"
"Bohdane!" svého spolužáka jsem nikdy neviděla tak ráda
jako v této chvíli! "A ty?"
"Já tu bydlím," připomene mi, že do školy v Kostelci
pouze dojížděl. "Bavíš se?"
"Skvěle," zalžu z voleje, aby mě neviděl v úzkých. Byf
jsme se na výletě rozešli ve zlém, požádám ho: "Nechceš
si jít se mnou zatancovat?"
Vyděsí se: "Neumím to!"
"Neva, to se ztratí," ujistím ho a málem násilím dotáhnu
na parket. Pořád lepší trapnít mezí desítkami svíjejících se
těl, než dřepět u stolu jak odpad. A to, jak se ukáže, Bohdan
skutečně není žádná výhra! Jsem mu však vděčná mnohem
víc. Když se totiž po chvíli úděsných muk na parketu po-
dívám ke stolu, zda se už nevrátil Dan, ktery' si šel s Adrianou
odskočit do luk, ustrnu děsem: spatřím brášku v rozhovoru
s Alexem!!! Kde ten se tu bere?! Adriana působí dojmem
rozpolcené bytosti, na Danovi visí tělem, na Alexovi očima.
Přestože se nechá objímat bráškou, Alexovi vleze málem
do krku. A nejen ona, všimnu si, jak se po něm holky otáčejí
a natahují krky, aby zjistily, kdo přišel. Vypadá vážně dobře,
dobité džíny vyměnil za superky, které sice do nových mají
daleko, nicméně nejsou v tak příšerném stavu, jako byly
jejich předchůdkyně, na tričko bez rukávů sí navlékl nezbyt-
nou vestičku, s paží pokrytou příškvarkem ze zčernalé krve
vypadá drsňácky, amulety a bílá čelenka dotvářejí image
libového frajera. Cosi odpoví Danovi a stáhne se k soused-
nímu stolu, kde sedí Venca a pablb Eda.
Ten mi tu chyběl! Neujde mi, že si na Edou snaživě při-
125
nesenou židli sedá velice opatrně a toporně, levou nohu ne-
chá nataženou podél stolu. Skodolibě se pousměji. Máš ležet
doma, umělče! Nikdo tě sem nezval!
O přestávce pozvu Bohdana ke stolu, raději se bavit s ním
než s nikým! "Tancoval jsem děsně, co?"
"Jo, dost," připustím, protože mě nebaví mu to neustále
vymlouvat. Zachytím na tváři něčí upřený pohled a když
zvednu zrak, abych se přesvědčila, spatřím v Alexově ob-
ličeji údiv nad tím, že i já, taková nedokonalá a nevyvinutá
osoba, se odvažuji na diskotéku!
"Varoval jsem tě, šlapu zelí a mám olšový
"Bohdane?" přeruším jeho sebepomlouvačný monolog.
"Měl jsi pravdu. Starší kluci jsou děsní frajeři a o mladý
holky nestojí, ty jsou jim leda pro smích."
Bývalého spolužáka tím vytočím, v rozpacích se topí.
Něco zablekotá, ale já ho neposlouchám, protože si všimnu
Ivany, Adrianiny kamarádky, která předstoupí před Alexe.
Něco mu řekne, on zavrtí hlavou, znovu naléhá, důrazněji,
dokonce ho chytí za ruku a snaží se ho vytáhnout na nohy.
"Dej si odchod," poradí jí hlasitě. "O.dplav."
Všechno ve mně vře. Takhle se chovat k holkám je prostě
vrchol! Nejradši bych vstala a zfackovala ho za Ivanu a sebe
a všechny, nad ktery'mi se vytahuje!
"Von nemůže," tlemí se blb Eda. "Málem .si zlámal
hnátu."
"Jak to?" zeptá se ho Adriana soucitně.
"Zrušil Součkovi motorku," řehtá se Venca. "Kvůli holce,
jak jinak. Chtěl se předvést a natloukl si hubu."
"Drž zobák," zavrčí napruženě a hodí po mně okem.
Uškli'bnu se. Chudák Renda, vyskočí metr vysoko, až mu
řeknu, že za Alexovou frajeřinu, když se chtěl. vytáhnout
před nějakou káčou, platí rozbitou mašinou! Všichni se baví,
obracejí se na Dana s otázkami a tím pádem si všimnou
i mne.
"Hele, vona je tu taky," vycení na mě Venca tesáky.
"A nějak nám vyrostla, co, Alexi? Vypadá docela dobře..."
"Hej, děvče! Napoj pánova koně," zahuláká na mě Eda.
126
"Jestli chceš přes rypec, řekni si rovnou," nabídne mu
Dan. "Do mojí ségry se nikdo navážet nebude, jasný?"
"Neplejtvejte silami," upozorní kluky Marcel, který přijde
ke stolu a zaslechne poslední slova. "Možná je budeme po-
třebovat. Ňák to tu houstne. Vysočanský vyskakujou. Vy-
hrálí dva jedna a maj pocit mistra světa."
Čímž se pozornost soustředí na zcela jiný problém. Dá-
vám si majzla, aby můj pohled nikdy nezabloudil k Alexovi,
a zbytek diskotéky strávím v družné debatě s Bohdanem.
Na parket ho víckrát nevytáhnu, tudíž spolu probereme různé
školní při'hody. Ne že bych z toho byla odvařená, nepřišla
jsem na disku vzpomínat na léta strávená v lavicích ZŠ,
nicméně pořád lepší než se tvářit nad věcí, jako že o nikoho
nestojím, přičemž by Alexovi muselo dojít, že je to naopak.
Nikdo nestojí o mě! Brr. Samozřejmě si nedá ujít možnost
mě zesměšnit! Z ničeho nic vstane a přikulhá až ke mně.
"Smím prosit?" zeptá se strojeně.
"Proč!" odseknu. Stůl se senzačně baví!
"Na kolenou nemůžu, to mě bolí," ušklíbne se.
"Patří ti to!"
"Díky za účast. Co taneček?"
"Bolí tě to," připomenu ironicky.
"Hrajou ploužák, ten zmáknu."
Kdyby nějaký ploužák, D. J. právě pustí do repráků bož-
skou skladbu MY HEART WILL GO ON, nejhezčí melodii
z Titanicu od Celine Dion!
"Ty zmákneš spoustu věcí, co? Dej si odchod. Odplav."
Kluci vybuchnou smíchy. "Ta ti to nandala, co?"
Alex se mi podívá do očí. "Tím víc se těším, až mi dá."
Mohutný smích přehluší sílu decibelů. Blbec, blbec,
blbec! Naštěstí přestane dorážet a stáhne se zpátky.
Zbytek diskotéky ovšem zdaleka neznamená do tri ho-
din ráno, kdy má být podle plakátů konec, a kupodivu ani
do půlnoci, jelikož něco málem před půl jedenáctou se
spor mezi Kosteleckými a Vysočanskými vyhrotí natolik,
že musíme z diskárny utéct! Dost dobře nechápu, proč by
se měly jejich fotbalové nesrovnalosti týkat i mne, ovšem
127
nejspíš platí přísloví všichni za jednoho, protože když si to
rozdá Marcel a Benda s dvěma Vysočanskými za požární
zbrojnicí, na parketu je pořadatelé rvát nenechají, všichni
ostatní běží přihlížet. Nechci zůstat u stolu pouze s Bohda-
nem a Alexem, vyběhnu také a nestačím zírat, kam vcelku
nevinný pěstní souboj dojde! Za chvíli se rve kdekdo, každý
s každým, a jelikož je Vysočanských přesila a navíc se k ním
bůhvíproč přidávají i kluci z Hroznějovic, je logické, že
zůstat na disce by bylo životu nebezpečné.
"Zdrbáme?" rozhodne se Roman, který má pro to privátní
důvod, jelikož přes napuchlé oko málem nevidí, a celá parta
se rázem rozptýlí po okolí.
"Dane!" volám vystrašeně, poněvadž mě válečná vřava
oddělila od Bohdana, a když vidím, že Ivana, která se snažila
zabránit nepřátelům, aby do chudáka Bendy nekopali, kou-
pila pěkných pár bez ohledu na slabé pohlaví!
"Uteč!" houkne na mě brácha, který se do rvačky aktivně
zapojil a tec~má co dělat, aby pronásledovatelům foukl, navíc
se snaží probojovat k pištící Adrianě. "Padej domů!"
Jsem z toho jelen, pokusím se dostat do jeho blízkostí,
ale bojovnost Vysočanských mě od toho odradí, únikovou
cestu ke Kostelci mi zastoupí dva borci a já nemohu ani za
ostatními! Využiji zmatků, vrátím se k požární zbrojnici
a v jejím stínu ji obejdu z druhé strany, snažíc se dostat
k bráchovi a klukům oklikou. Možná by se mi to_.podařilo,
kdyby Vysočanští, notně povzbuzení alkoholem, neměli bo-
jovného ducha a nerozhodli se nás pronásledovat.
"Tady běžel jeden z těch hajzlů!" huláká jakýsi týpek,
mete si to mým směrem a další se k němu hned přidávají.
"Toho drapnem raz dva, pajdal!"
Jsem v zoufalé situaci, vyděšená jak králík. Kam ted'?!
Ten, kdo se vynoří ze stínů za mnou, je Alex. Za svitu
měsíce i nedaleké poslední pouliční lampy ve vsi mi naznačí
jasným gestem, abych byla zticha, a šeptne: "Do pole!"
"Ale to je mokrý," namítnu, protože mě představa žita
zkropeného noční rosou nijak neláká.
"Tak si vyber," navrhne mi. "Já jdu."
128
Náš náskok není natolik velký, abychom s ním mohli
habat, tudíž když se vnoří do pole, rychle se vrhnu za ním.
Klasy mě lechtají a hlavně studí do nahých nohou, ale stejně
jako on se hrabu po čtyřech co nejdál. Pak mi rukou naznačí,
at' zůstanu v klidu.
"Někde tu musí bejt!" slyšíme naše náhončí. Podle dusotu
pročesávají okolí ve snaze odhalit náš úkryt. Modlím se,
aby se jim to nepodařilo! Nedovedu odhadnout, jak moc by
se za mě chtěl Alex bít, nejspíš vůbec ne, a i kdyby přece,
s neohebnou nohou by proti přesile nic nesvedl.
Přestože několikrát proběhnou v blízkostí tak těsné, až
se mi tají dech, div nás nezašlápnou, v té tmě nás neza-
hlédnou. Konečně poodejdou, bohužel ne natolik, abychom
se mohli sebrat a jít. Mnohem rozumnější je vyčkat, dokud
ruch neutichne docela.
"Zachránil jsem ti život," podotkne Alex šeptem. "Jseš
mi aspoň trošku vděčná, doufám."
"A já tobě odpoledne," připomenu. "Mohl jsi dostat otra-
vu krve, takže jsme si kvit."
Tiše se zasměje. "Zuřil Renda moc?"
"Jak lev," ujistím ho.
"Nepovedla se mi jedna ladná otočka," přizná se. "Taková
ta skoro na místě, když přidáš plyn, stojíš na předním kole
a cítíš tu sílu pod sebou... Nevyšlo to. Poslední dobou mi
nevychází nic."
"Pely" uškl'bnu se. "Tvůj příjezd je korunovanej úspěchy!
Adrianu jsi dostal v rekordním čase, to se nikomu z místních
nepodařilo, Dan se snažil dva týdny, mě jsi dokonale zne-
možnil hned několikrát, a vůbec platíš za velkýho borce!"
Vlastně nevím, kde jsem vzala odvahu se tak rozjet, ale
je to venku a Alex se na chvíli odmlčí. Ticho ruší hlasitá
hudba z repráků na diskotéce a cvrčení blízkého cvrčka, což
je směsice dost nesourodých zvuků.
"Tohle nejsou úspěchy," řekne posléze.
"No ne!" udělám s hraným údivem. "Eda tě za to baští."
"Eda je trotl. A s Adrianou to bylo spíš naopak," svěří
se mi. "Vůbec není můj typ, navíc je blbá až to bolí."
129
"Kluci, co pomlouvají holky, ke všemu ty, se ktery'mi
vyspali, jsou ubozí!" setřu ho prudce. Nezastávám se Adria
ny, ta je mi volná, rozčiluje mě jeho chování!
"A co holky, které kluky provokujou a snaže] se z nic;
udělat blbce?" opáčí mi. "Ty jsou fér?"
"O kom mluvíš?" otáži se nejistě.
Neodpoví. Teprve když ticho přeruší temné hučení ma
torú letadla, oba se sehraně zadíváme na oblohu ve snaz
najít malý blikající bod mezi tisící hvězd a hvězdiček.
"Vidíš ho?" zeptá se mne.
"Ne. Nikde není..."
"Pak to byli ufouni," usměje se. "Přistanou tu a ránó liá
najdou akorát kruhy v obilí. Na tohle téma jsem četl skvělo
knížku, docela by mě zajímalo, jak to vlastně je."
"Přistanou a nás si vezmou s sebou jako vzorek, jo?"
"To by si dali," směje se pobaveně. "Zkoumat zrovn
mě!"
"Věříš v existenci jiných rozumných bytostí ve vesmíru?'
"Jiných?" opáčí. "Tím chceš říct, že lidi jsou rozumm
bytosti, jo? Tenhle názor je dost ošemetnej. Nejvíc volovi
se dopustili právě lidi, podle tebe rozumní tvorové."
"Dobře," svolím. "Věříš v existenci jiných živých bytost
ve vesmíru?"
"Asi jo. Vesmír je tak velikej... Vem si, v kolika formácl
vegetí život na Zemi. Proč by z tolika planet nemohla bý
nějaká s podobnými podmínkami pro život? Třeba tam jsou
a dávno o nás vědí, ale nechtějí se nám ukázat. Ani se jin
nedivím... Přečetl jsem celýho Dánikena a edici Záhady
abych si udělal obrázek. Je to sporný. Akta X s tím nemaj
nic společnýho, to jsou pohádky pro děti. Podívej třeba n
Labuf. Není to krásný souhvězdí?"
"Kde?" zajímám se.
"Támhle," ukáže prstem a když vidí, že stále tápu, naklon
se ke mně blíž, aby můj pohled přesně navigoval po svér
ukazováčku nahoru. Na okamžik mě zaplaví příjemný potil
Tohle je Saša, kterého jsem kdysi znala!
Romantika je jedna věc, skutečnost věc druhá. Těžko s
130
mohu soustředit na souhvězdí, ve kterých se vyzná mnohem
víc než já, je schopen rozpoznat ta nejznámější, když mi
provlhá džínsová bunda, studí mě nahé nohy a je mi chladno
od země.
"Asi už odešli," uvědomím si nepřítomnost vetřelců.
Alex to pochopí jako výzvu, ztěžka se vyhrabe na nohy,
přičemž víc ohne levé koleno a sykne bolestí.
"Proč jsi lezl na diskotéku, když tě to bolí?"
Pohlédne na mě z boku. "Ani se neptej."
"Kvůli nějaký holce, co?" rýpnu si.
"Možná," připustí. "Vezmem to přes pole."
Jestliže jsem myslela, že na nás budou někde na začátku
lesa kluci v čele s Danem čekat, pletla jsem se. Z pěší túry po
Alexově boku žádnou radost nemám, přímo se jí bojím, nej-
radši bych se vrátila do vsi a čekala na tátu, nicméně Alex mě
překvapí. Celou dobu kráčíme na půldruhého metru od sebe,
nejprve se nebavíme vůbec, potom o knížkách, které na téma
inteligentních bytostí četl, a cesta mezi poli, lukami a lesem,
plná tajuplných nočních vůní, nám krásně uteče.
Ačkoli ani jednou neprojeví slabost, ke konci kulhá čím
dál znatelněji, asi toho má plné kecky.
"Ři'kal jsi, že jsi šel na disku kvůli holce," připomenu
a neodpustím si otázku: "Vyplatilo se ti to aspoň?"
"Jo," pousměje se. "Aspoň doufám."
Tohle sdělení mi vrtá hlavou. Vždyf co jsem pozorovala,
s žádnou dívkou netancoval ani se nebavil! Krom Ivany,
kterou odbyl tak hnusně, že ji počítat nemohu. Na další
otázky není čas, za lesem prosvítají první světla městečka.
S Danem a Romanem se setkáme kousek před Kostelcem.
"No konečně!" přivítá mě s úlevou. "Kde seš tak dlouho?"
"A že bys mě šel třeba hledat?" opáčím namíchnutě.
"Proč?"
"Ještě se ptej ! Mohli mě zbít!"
"Mělas Barde, ne?"
"Tss," udělám dotčeně, protože se Roman rozřehtá, oto-
čím se k ním zády a zamířím rovnou domů. Dan se ke mně
rychle přidá, musíme přijít společně, tím spíš, že se objevíme
131
za pět minut půlnoc, dřív, než stihne táta vytáhnout auto.
Od branky se nenápadně otočím po Alexovi. Bohužel mu
nevidím do obličeje, nepoznám, co si myslí, ani kam se dívá!
Mamka na nás čeká: "Jaké to bylo, Mirko?"
"Zajímavý," přiznám, ovšem do bližši'ho vysvětlení se
nepouštím. Za zajímavý považuji především závěr!
Po rychlé sprše zalezu na lůžko a dlouho ležím s očima
dokořán. Nechce se mi spát, jsem plná zmatených dojmů,
z nichž převažuje jeden: mohla jsem mu říct ahoj...
Příprava oběda je vždycky pracná záležitost, obzvlášť
když člověk musí naškrábat hrnec brambor velikostí prá-
delm'ho kotle, protože mít na stravu tři chlapy je hotové
neštěstí!
"Proč by nemohl máknout Dan?" stěžuji si nahlas na
křivdy světa. "Budoucí kuchař to může brát jako praxi, ne?"
"Pomáhá tátovi," připomene mi mamka a zase odběhne.
Dan se na mě ze sousedm'ho obýváku na dálku zazubí.
Tat'ka se ho ještě zastane! "I budoucí kuchař musí umět
jiné práce v domácnosti, nejen vařit. To ho naučí ve škole."
"Pch," ulevím si při té otročině. Než oškrábu asi tři kila
brambor, nemůžu narovnat záda a o puchýřích nemluvě!
Stěží se mi podaří rozhýbat prsty na pravé ruce, abych vy-
měnila škrabku za nůž a nakrájela jednotlivé brambory na
menší kousky. Přidám sůl a kmín a zaúpím: "Snad si nemám
dojít pro salát, krucinál?"
"Skoč tam," pobídne táta brášku, který stejně víc lelkuje,
než šmrdlá štětečkem barvu po rámu okna. "Nebo se předře."
"Moc mi k tomu nechybí," varuji ho. "Křeče do ruky mě
chytají už ted'."
"Dokud jen do ruky, je to v pohodě," zlehčuje táta.
"A co až ji chytnou do hlavy, co?" pospíší si Dan, nicméně
odcválá do skleníku pro tři hlávky křehkého salátu, které
hodí na mycák i s dvaceti deka hlíny. Jakmile se jednou
objeví v kuchyni, jen tak ho nepustím, vrazím mu řeznický
nůž a přidám 1'bezný úsměv.
"Nakrájej maso, to už jste přece probírali, že?"
132
"Nemám čas," brání se, ovšem tentokrát stojí táta při
mně, nechce riskovat cestu na pohotovost s uříznutými prsty,
natolik svou dceru miluje. Dan se bez boje nevzdává.
"A co když si je ufiknu já'?"
"Klídek. Ty nejseš jedinej syn, zbyde nám ještě Renda,"
těším ho a ztlumeným hlasem dodám: "Musíš si dát bacha,
ufiknout je něco jinýho než přefiknout, bratře."
Dan v obavách mrkne k obýváku. Přestože si táta dál
nevzrušeně pohvizduje, pro jistotu zavře spojovací dveře.
"Máš něco na srdci?" zeptá se mne výhrůžně.
"Jo," ušklíbnu se. "To bylo řečí, kterak na mě dáš pozor,
a přitom jsi mi zdrhnul; abys zachránil Adrianu!"
"Alex řekl, že si tě bere na starost," odpoví nevinně
a v očích mu hraje utajovaný smích, když se zručně ohání
nožem a proměňuje vepřovou kýtu ve stejnoměrné plátečky,
"Cože?!" vyjeknu šokovaně. "Kecáš!"
;,Co bych z toho měl?"
"No ale... Věděl jsi, jak moc ho nesnáším!"
"Řekl bych, že jste přišli skoro jako kamarádi."
"Skoro!" zdůrazním a otřesu se při představě, proč si
mě ten hajzlík asi vyžádal! Kdo ví, jaké řeči o mně bude
po včerejší noci šířit po městečku! Získal nové materiály a...
"Sleduješ, jo? Jeden jak druhej," chlubí se brácha úhled-
nými řízky. "Mistr kuchař je moje přezdívka. Koukej to
nezkonit, mám hlad jako vlk."
"Myshš, že neumím udělat blbý řízky?!"
"Jen se jistím," kření se a mezi dveřmi prohodí: "Hele,
tak sorty. Možná zbytečně dramatizuješ, Alex je sice patro,
ale asi menší, než jsem si původně myslel."
Řízky se mi pochopitelně povedou, po vyjmutí z fri-
táku jsou jako malované, až se sliny sbíhají. Na bram-
borách také nebylo co zkazit, pouze salát má do mámina
hodně daleko a drazí bratři nešetří kritickými připomín-
kami.
"Příště můžete vařit vy," navrhne jim mamka. "Mirka to
zvládla výborně, hodná holka. Chybami se člověk učí, vid;
Miruš? Mirko? Kam pořád koukáš?"
133
Přistiženě sebou trhnu. "Já? Nikam."
"Někoho čekáš?" domnívá se.
"Ne, vůbec!" bráním se a hloupě zčervenám.
"Vůbec," opakuje po mně pobavený Dan.
"Ona se jen dívá, jaký bude počasí," pospíší si Renda.
"Přesně," uškh'bnu se a po zbytek oběda si nadávám,
proč jsem taková koza a nezareagovala jsem tím nejvě-
rohodnějším způsobem, neřekla, že vyhlížím třeba Evu Pé!
I když by to byla lež jako věž.
Podle shluku lidiček před Smrčinou je mi jasné, že jsem
cesty do města ušetřena. Propletu se mezi vozy s technikou,
abych se dostala k holkám, které můžou protrhnout provazy,
jen aby byly oběma princům málem na dosah ruky.
"Čau!" plácnu každou do zad, jinak by si mě nevšimly.
"Jak jde život, dámy?"
"Dneska se natáčí příjezd princezny Beatrice a její setkání
s princem Vítkem, kterého si splete s Hynkem, budoucím
dědicem," informuje mě honem Eva Ká.
"Zítra se bude točit jedna z nejzajímavějších scén, noční
přepadení zámku loupeživými rytíři!" přidá se Eva Pé.
Rázem ochladnu. "Ptala jsem se na život, ne ná film."
"Tady se aspoň pořád něco děje," namítne Eva Pé.
"Na rrrozdl od života," dosadí Zuzana.
"Vaše vina," nadhodím. "Kdybyste místo věčnýho oču-
mování někam vyrazily, měly byste zážitky."
"Koupat se můžeme celý léto," pokrčí Eva Pé rameny,
"ale zažít filmování jednou v životě:"
"Jenže tyhle zážitky jsou dost pasivní, nezdá se vámi
A pak, nemyslela jsem zrovna koupání, třeba = `
"Zapinkat si badminton," zapitvoří se Eva Ká.
Neodpovím, protože mě chuf svěřit se jim s návštěvot
diskotéky a hlavně tím po jejím předčasném opuštění do~
konale ztratím. Chvíli s nimi postávám na jednom místě
ale když očima proluxuji všechny nadšené diváky, aniž bycl
našla tvář toho, koho podvědomě toužím spatřit a přitom
se vzájemného setkání šíleně bojím, protože si nejsem jista
134
jeho reakcí, ten kluk je nevypočítatelný!, mám toho po krk.
Natáčení naštěstí asi po půl hodině končí, herci mají až do
zítřejšího dne volno a já se mylně zaraduji, že holky také.
"Nechceš jít k nám?" nabídnu jmenovitě Evě Pé, nebol
na Evu Ká a její přitakávatetku Zuzanu mám vztek.
"Co tam...?" zeptá se mne vyhýbavě.
"Posedíme, pokecáme. Musím ti říct něco děsně důle-
žitýho! Anebo to můžeme stihnout cestou k Poustevně,"
lákám ji.
"Bude prrršet," prorokuje Zuzka, jako bych zvala ji.
"Myshš z těch pár obláčků, jo?"
"My jdeme na náměstí," rozhodne Eva Ká a otočí se na
mou nejlepší přítelkyni: "A ty?"
Eva Pé je chudák zmatená, raději volí zlatou střední cestu:
"Pojd's námi, Mirko. Víš, ti princové mají v Kaskádě pokoje
s okny a náměstí a po večeři chodívají na pivo..."
Mám pocit, že špatně slyším! ! ! "Co bych tam dělala?!"
"To, co my," poradí mi. "Dívala se."
"Di'ky," zakřením se. "Ani náhodou. V obšlapování pod
okny máte trénink, že? Akorát že nezabral ani blbej Cou-
fah'k!"
Eva Ká se zatváří vědoucně: "Neříkala jsem vám to?"
"Jdeš se mnou, nebo na náměstí?" otočím se na Evu Pé.
"No já... Ráda bych se tam na chvílí mrkla..."
"Příjemnou zábavu," popřeji jí sarkasticky.
"Mirko, počkej! Pojd's námi, pokecat můžeme i tam, ne?"
Zavrtím hlavou. "Pokecat? A o čem, prosím tě?"
"Chtělas mi něco důležitýho říct, ne?" otáže se zmateně.
"Chtěla, ale už nechci. Nemá to cenu. Nazdar."
Víc mě nepřemlouvají a co mě vyloženě rozladí, Eva Pé
se ke mně doopravdy nepřidá. Kvůli ní se mračím i na tátu,
se kterým se loučím na celých dlouhých pět pracovních dní,
načež seberu Pajdu, zbytky od večeře určené slepicím nahrnu
do kelímku od Ramy a vydám se podívat za štěnětem v za-
hradě u Hroznějovic. Alespoň někdo má radost z mé pří-
tomnosti! Pomazlím se s chlupatým klubíčkem, jež si na
mě po pár návštěvách zvyklo natolik, že mi leze na klín,
135
pojistím si jeho přízeň trochou dlabance a po zaváhání jdu
dál ke vsi, místo abych se vrátila domů. U požární zbrojnice
nepotkám živáčka, stejně jako je mrtvo kolem kulturáčku,
jen nepořádek z roztrhaných vstupenek s včerejším datem
válících se všude kolem svědčí o diskotéce. Tedy, připomí-
nají ji nejen vstupenky, nýbrž i láhve, kelímky, plechovky
od Coca Coly a dva použité kondomy pohozené na zemi.
Zajdu ještě o trochu dál, projdu se stejnou trasou, kudy
jsem v noci uti'kala, a po chvilce pátrání objevím zdupané
místečko, kde jsme se s Alexem ukrývali. Pousměji se.
Je to sotva pár hodin, co jsme tu leželi, a přitom mi připadá,
že se nic takového vůbec nestalo... Moment, co je tohle?
Shýbnu se pro černý předmět, ve kterém rozpoznám jeden
z Alexových amuletů. Musel ho tu ztratit! Takže se to stalo,
napadne mne, a amulet připomínající jakési kolečko s dírkou
uprostřed, zavěšené na kožené šňůrce, která se rozvázala,
sevřu v dlani. Mělo cenu sem jít!
Na zpáteční cestě mě stav blažené euforie přejde. Může
za to znepokojivý pocit, ktery' mě přepadne v lese. Zdá se
mi, že tam nejsem sama! Jako by šel někdo za mnou, sledoval
mě a schovával se, kdykoli se otočím! Normálně bych řekla,
že mi haraší na cimbuří, jenomže když začne také Pajda
projevovat známky nepokoje; zastavuje se, otáčí a hluboce
vrčí, srst na zádech zježenou jako dikobraz, začnusse sku-
I, tečně bát. Neustále přidávám do kroku a nakonec dopadnu
tak, že utkám jako postřelený srnec, sotva lapu po dechu
a plíce, násilím naráz roztažené, rně pálí v hrudi. Jako na-
schvál nepotkám žádné houbaře ani důchodce na procházce,
v lese je ticho a di'ky stále víc zatažené obloze bez sluníčka
náhle ponuro. Připadám si jak ve špatném filmu a jsem
ochotna slíbit třeba i nemožné, jen když se z téhle šlamastyky
dostanu! Bože, dej, af to není žádný vrahoun ani sexuální
maniak, dej, ať mu uteču, budu bez odmlouvání uklízet a va-
řit a škrábat ty pitomé brambory, jen af se mi nic nestane!
Konce lesa dosáhnu s vyplazeným jazykem málem jako
Pajda a teprve před domkem nových sousedů zvolním. Je
mi najednou blaze! Sotva za sebou zavřu domovní dveře;
136
na vyprahlou zem spadnou první kapky. Zuza měla pravdu,
byl se prorokovaný deštík dostavil až o pár hodin později.
Vpadnu do domu jako krupobití. A vida, máme ná-
vštěvu. ..
"Mirko?" zvedne mamka udivené oči. "Nepřeháníš to
s tím sportováním trochu? Podívej, jak jsi uhnaná."
Paní Králová, ztrácející se u svého kafíčka ve vysokém
ušáku, na mě spiklenecky mrkne. "V zdravým těle zdravý
duch."
"Není nad kondiční běh. Dobrý večer," pozdravím sou-
sede. V elektrickém světle lustru obýváku se jeví předešlý
zážitek přinejmenším přehnaný. Anebo spiš reakce na něj!
Kdo ví, kvůli čemu se Pajda naježil, možná nějaké zmře
zašustilo v křoví a já už si hraji na násilníkovu oběd. Mamce
se s tím radši nepochlubím, beztak se jí moc nelz'bi moje
touláni lesem a jinými pustinami a neuznává Pajdu coby
mého tělesného strážce. Nakonec, po dnešku se jí nedivím!
Nemít vodítko, zdrhnut by první. "Jdu se vysprchovat."
"Fani Králová přišla za tebou," zastaví mě máma.
Tázavě se na malou babku podívám.
"Zítra ráno odjíždím, Mirečko," oznámí mi a já při své
neuvěřitelné zabedněnosti v první chvíli nechápu, proč se
s tím svěřuje právě mně!
"Ano? A kam?" zeptám se hloupě.
"Přece do lázní," připomene mi. "Přinesla jsem ti klíče.
Tenhle zelený klíček je odzadu, hned za dveřmi do sklepa
najdeš zahradní hadici, a tenhle modry' od domovních dveří,.
Konvička stojí na květinové stěně. Hlavně zalívej ibišek,
právě kvete, a taky olejnici guinejskou, pěstuji ji ze semínka
celých deset let. Ale pozor, jenom shora, do misky jí nikdy
nedávej vodu. A nezapomeň vždycky zamknout..."
"Spolehněte se, paní Králová," ujistím ji. "Zvládnu to."
"Proto jsem si tě vybrala," pochlebuje mi. Vím své, pravý
důvod je spíš v tom, že nikoho jiného nemá! "Tumáš, Mi-
rečko, af nejsi škodná..."
Dvoustovka v její ruce vyvolá jas v mém obličeji. Bezva,
budu mít takřka celou sumu na tu super sukénku! Vloni
137
jsem za stejnou službu inkasovala stovku. Babka zřejmě
sleduje zprávy a počítala s inflací i vzestupem minimálních
mezd!
"Tolik?" hrozí se mamka. "Mirka by to ráda dělala i za-
darmo. . ."
To určitě, uškh'bnu se na ni. Ty tam chodit nebudeš! Bys-
tře po bankovce skočím. "Děkuji!"
Mamka zvedne pohoršeně obočí. Líbezně se na ni usměji
a oběma bim popřeji sladké snění. Osobně s tím problémy
nemám. Ze by proto, že jsem si Alexův amulet dala pod
polštář?!
