5.Deprese filmové hvězdy
/5./
Deprese fil`fnové hvězdy
Mamka mě vzbudí v nekřesfansky časnou hodinu. Vstávat
o prázdninách v půl osmé ráno je určitě hrieh! Námitky
pozbývají váhu, dneska mám službu a basta, domluvili jsme
se, že se budeme v hlídání babičky střídat, aby mamka mohla
své pracovní povinnosti plnit dopoledne. Se zíváním se vy-
hrabu na nohy, hodím na sebe tričko a bermudy, ospalé oči
protřu dvěma prsty, to abych se nenamočila, a s česáním se
nezdržuji vůbec. Pozotvírám okna, venku začíná další ze
série krásných letních dní, podle oblohy nás čeká pěkný
pařák, nutno využít, že ted' je tam nádherně svěže, a honem
vyvětrat horký vzduch usazený v bytě ještě od včerejška.
89
Z chlebm'ku si vytáhnu rohl'k, hmatem zjistím, že mu do
měkkostí dost chybí, je gumový, nicméně z chleba zbývá
pouze patka, kterou bych mohla přitlouct hřebi'ky, tudíž
v podstatě nemám na vybranou. V lednici ukořistím jedno
rajče a vyvedu babičku na zahradu, abych posnídala venku.
Rosa mě studí do bosých nohou a Pajda má za chvíli urou-
sané celé břicho, jak prohání motýly ve vysoké trávě.
"Ta hruška patří prořezat," řekne náhle babička s očima
upřenýma do husté koruny ovocného stromu za lavičkou.
"Táta to na jaře dělal," vzpomenu si.
"Dělal, ale špatně," zkritizuje babička jeho snahu. "Měli
byste rict Frant'kovi, ten se v tom vyzná."
"Ktery'mu?" zeptám se a v tu ránu vím, že tenhle tah
nebyl dobrý. Babička se zachmuří, jak moc se snaží vzpo-
menout si na příjmení zmíněného Franty, odborníka na
stromky. Rychle se snažím chybu napravit: "Tyhle hrušky
ovesničky bývají nejlepší, vid, babi? Mnohem chutnější než
máslovky."
Je pozdě, babička se už nechytne. Mračí se víc a víc, pak
zamumlá cosi nesrozumitelného, šermujíc rukama, načež
upadne do svého polomrtvého stavu, ve kterém setxvává
celé dny. Z tváře se vytratí jakýkoli náznak dučYtaplnosti,
náhle zestárlá o dvacet let a dutě prázdná, oči bez výrazu.
Dokončím mlčky svou snídani. Jelikož jsem rajče zblajzla
hned na začátku, suchý rohh'k mě tlačí kdesi v jícnu. Po-
třebuji se napít, ale bojím se nechat babičku samotnou na
zahradě, raději zaskočím k vodovodnímu kohoutku v garáži,
kde chybí Rendova motorka. No ne, že by ji vážně dali
s Mikem dohromady a jeli na první projíždlCU? To bych do
toho křápu nikdy neřekla!
"Už jdu, babi!" zavolám zdálky, vyběhnu za roh a ustrnu.
;,Babi`? Kde jsi, babi? Babi!!!"
Samozřejmě mi neodpoví, ani v to nedoufám, hulákám
z principu. Kdyby opustila zahrádku, musela by projít kolem
garáže. Není možné, abych si jí nevšimla. Tím pádem zašla
do domu. I to je ošidné, jakmile babičku spustíme z očí,
dostává dost ujeté nápady, pouští plyn, škrtá zápalkami, a tak
90
různě. Kuchyně, nejnebezpečnější místo v domě, zeje prázd-
notou. Trochu se mi uleví, ale ne moc, a proběhnu všechny
pokoje v domě, nakouknu na půdu i do sklepa, abych se
zděšením konstatovala, že mi musela frnknout ven! Kdyby
se aspoň bráchové někde necourali... Zavřu Pajdu, to abych
nemusela shánět ještě psa po celém Kostelci, nazuji sandály
a tryskem vyletím před dům. Po babičce se země slehla,
nerozhodně se rozhlížím napravo i nalevo. Hledat v jejím
myšlení nějaké souvislosti nemá cenu, je nepředvídatelné.
Pak sí všimnu dvou kluků za sousedním plotem, jak se
u vozíku naloženého cihlami baví mými problémy. Překo-
nám stud a oslovím je: "Prosím vás, nevšimli jste si, kterým
směrem odešla moje babička?"
"My se po babičkách nekoukáme," směje se jeden. "Nás
zajimaj leda mladý kočky."
"Ona je nemocná," žadoním úpěnlivě.
"Myshš tu starou bláznivou čarodějnici?" zeptá se druhý.
"Myslím svou babičku!"
"Mazala do lesa, jak kdyby jí hořelo za patama," řehtá se.
Nepoděkuji mu. Z principu! Mohou se umlátit smíchy. To
jsme tedy vyfasovali sousedy, ušklbnu se v duchu a klusem
peláším lesní cestou k Hroznějovicím. "Babi! Babi, kde jsi?"
Po čtvrt hodině toho mám plné brejle. Zastavím se, abych
se vydýchala. Moje hlasivky sotva sípou, pot se mi perlí na
čele a výsledek žádný. Les kolem je voňavý, svěží a letni,
dva žtu~ásci hraji na honěnou, na pavučině natažené mezi
dvěma smrky se v dopoledním slunci třpytí kapky rosy, datel
si může umlátit hlavičku a ptactvo zpívá o závod, ovšem
na romantiku jaksi nemám čas ani náladu. Přestože měla
babička náskok, ddcy revmatickým kolenům nemůže chodit
tak rychle, abych ji nedohonila! Pokud ovšem sešla z cesty...
Může být kdekoliv! Rozběhnu se zpátky, třeba už dorazil
Renda, na motorce by měl mnohem víc šancí ji najít!
Krom toho, že se ti dva debilové mému sprintování smějí
jako nejveselejší události roku, mě čeká další neprijemnost.
Dům je zamčený, Renda dosud nedorazil a Dan je bůh-
víkde...
91
Zmocní se mne beznaděj. Nemyslím na průšvih, který
jsem si právě zavařila, mám strach o babičku. Ve svém stavu
sama domů nikdy netrefí a může se jí přihodit tolik věcí!!!
"Mirko?" V postavě na staňčkém kole, co pohromadě
drží spíš silou vůle, poznám pana Boháčka, který bydlí
v prvním domku naší krátké ulice. S nadějí se na něho za-
dívám. "Nezatoulala se vám babička? Potkal jsem ji u pe-
kárny. .."
Vydechnu si úlevou, ale na druhou stranu střelím nená-
vistným pohledem po vykutálených sousedech. Schválně
mě poslali jinam! "Děkuji vám, pane Boháčku!"
K pekárně doběhnu celá zpěněná a babi nikde, ovšem
když z křižovatky u autobusáku zaslechnu zatroubení klak-
sonu, vím, kde babičku hledat. Motá se na silnici, ve tváři
výraz děsu. Rychle k ní doběhnu, pevně chytím za paži, aby
se mi nevysmekla, a vleču ji na chodník. Vzpírá se, nechce.
"Jdí pryč! Neznám tě!"
"Babi, to jsem přece já, Mirka!" hučím do ní s narůs-
tajícím zoufalstvím, jelikož takhle vzpupná má velkou
sílu a já s ní nemohu pohnout. "Pojil domů, prosím tě!"
"Všichni mě chtějí zabít," mumlá sveřepě. ~ .
"My tě máme rádi, babi! Pojcf, je tam máma a Renda a = `
"Strčit do ústavu, abych tam umřela..." Tu se její odpor
zlomí, zmatený výraz v očích zůstane, nechá se odvléct z kři-
žovatky a vést za ruku domů. Bohužel ani to však ještě
neznamená konec horkým chvilkám!
U jednoho z pomalu se plnících stolečků u Pekla sedí
Alex a jeho parta. Přesněji řečeno, Alex a Eda sedí na židli,
zatímco Roman dřepí v sedle pochromované motorky, nad
kterou by Renda slintal. Já ovšem nejsem bráška, tudíž mě
motorka nechá chladnou, spíš se snažím zmizet z jejich zor-
ného úhlu dřív, než sí mě všimnou. Nahraje mí í autobus,
ktery' s dýchavičným supěním dochrochtá na parkoviště
a z jeho útrob se vyhrnou turisti. Povětšinou jde o turistky,
tipuji je na zájezd italských studentek, aspoň se mají na co
dívat!
"Hele, vona se jí drží za ručičku!" zaslechnu Edu.
92
Přidám do kroku, jenže na babi je to moc, nestačí mi,
zůstává za mnou na délku natažených paží, jak ji vleču.
"To je navopak," všimne si Roman a nenapadne ho nic
lepši'ho, než zatroubit na ozdobný klakson motorky. Účinek
je obrovský! Babička úlekem přímo nadskočí, vytrhne se
mi a co jí sily stačí namíří rovnou k zámku!
"Babi!" vyjeknu zděšeně, protože automobil, co z par-
koviště vyjíždí, má slušnou rychlost. Naštěstí také dobré
brzdy, podaří se mu zastavit tak, že do babičky pouze le-
hounce drcne, ale nepovalí ji.
"Kam koukáte, osobo?!" zařve na babičku rozzuřený ři-
dič. Ted' jsem středem pozornosti všech, italské studentky
to považují zřejmě za placenou atrakci a osel Eda hýká smí-
chy. Rychle doběhnu k babičce, která se třese jako osika.
"Promiňte!" omlouvám ji udýchaně. "Je nemocná..."
"Tak co leze na silnicí?" prohodí ten hulvát, počká, až
babičku dostanu na chodník, a odjede.
"Babi, pojd' domů," prosím ji se slzami na krajíčku, pro-
tože mě táhne na druhou stranu, než potřebuji. Už už se mi
ji podaří přesvědčit, když debil Roman zatroubí znovu.
"Nech toho, kreténe!" seřve ho nečekaně Alex. "Nevidíš,
co děláš?"
,;Myslel jsem, aby byla sranda..."
Alex dojde až ke mně. Bůhvíproč mi ve chvíli, kdy marně
zápasím s babičkou, prolítne hlavou, že jsem se měla aspoň
učesat... Jak kdyby na tom záleželo, jestli mě uvidí roz-
cuchanou! Uchopí babičku za druhou paži a společnými
silami se nám její odpor podaří zlomit. Jakmile ji dostaneme
na ten správný chodník před důrn pana Boháčka, máme vy-
hráno.
"Pomůžu ti s ní až k vám," nabídne mi Alex.
To tak, aby si našel další záminku, kterak mě ztrapňovat!
Pohlédnu na něho přes babiččina záda. Na čele nezbytnou
čelenku, k orvaným džínsům černý nátělník s hlubokými
výkrojemi, hotovej Rambo, pch, změn kožených amuIetů...
"Nenamáhej se," poradím mu s nenávistí v hlase.
V opálené tváři se mu pohne sval. "Sama ji nezmákneš."
93
"Starej se o sebe," odseknu. "Jdi do tmy."
"Dej se vycpat," poradí mi a pustí babiččinu paži. "Vi;
kde to potřebuješ nejvíc, že jo?"
Jelikož naše pře probíhá mezi čtyřma očima, babičku pc
čítat nemohu, najdu v sobě tolik sil, abych nezčervenala.
"Opakovenej vtip přestává být vtipem. Nudíš, frajere,
upozorním ho; vedu babičku, mírnou jako ovci, k domom
"A co když to nebyl vtip?" volá za mnou, ale to už s
tvářím, že neslyším. Pitomec, pitomec, pitomec!!!
Deprese, která na babičku padne po dopoledním výletč
je mnohem těžší než dřív. Jsem z ní dost zoufalá, nevíra
co si počít, a vysvobodí mne teprve mámin příchod. O vý
stupu před autobusovým nádražím ví předem, v Kostely
se roznese úplně všechno, dokonce i to, co se vůbec nestak
tudíž se předem přikrčím v očekávání výčitek. Překvapí mnc
že se k tomu mamka nemá! Uloží babičku do postele, d
jí prášek, uvaří si kávu a sedne si do křesla, přičemž ;
mlčky mne unavené oči. Jsem první, kdo dusnou atmosfér
nevydrží.
"Je to moje vina," prohodím kajícně. "Neuhlídala jser
ji. Stačilo pár vteřin, než jsem se napila vody, a byla pryč.
"Já ti to nevyčítám, Mirko. Pan doktor měl pravdu," řeku
máma smutně. "Sami to nezvládneme, přestože je nás pět.
Nevím, co bych měla odpovědět povzbudivého, zřejm
tahle situace má pouze jediné východisko, události tom
nasvědčují, nemohu říct nic. Raději se odvrátím, aby mamk
neviděla moje slzy. Babičky je mi strašně líto! Vzpomínán
na dobu, kdy mi četla pohádky a vařila podbělový čaj s me
dem, jakmile jsem stonala, dávala mi obklady a vyráběl
se mnou maňásky a hrála vymyšlené hry na pokračovát
a učila mě luštit křížovky a poznávat houby a... Z hlubok
se nadechnu. Nemoc z ní udělala živou trosku. Člověka c
zího nám i sobě samé, cizince ve vlastním domě, těle i duš
"Běž si ven," poradí mi máma. "Máš přece prázdniny.
"Nechceš s něčím pomoct?" nabídnu se ochotně.
"Ne. Jdi se koupat, nebo tak něco."
94
Pochopím, že chce být sama. S oblékáním si dám ten-
tokrát mnohem větší práci, bermudy vyměním za kratičkou
červenou mínísukní, ke které si obleču ještě kratší sněhové
b1é tričko, ze kterého kouká část břicha. A ze sukně zadek,
tvrdívá tat~Ca, jakmile mě v tomhle ochozu vidí. Přehání!
Nebo tak něco, jak mi poradila mamka, znamená vyrazit
do města za holkama, na koupání je ve tři odpoledne dost
pozdě.
Evu Pé zastihnu v krámku své matky, jak se dovedně
otáčí za pultem a sama obsluhuje zákazníky. Potěšeně se
na mě zazubí, naznačí, af počkám, a snaží se vyřídit rozšafné
hospodyně co nejdříve.
"No ne," podotkne, jakmile za poslední z nich cinkne
zvonek nade dveřmi. "Kam ses tak vymódila? Na nákup?"
"Proč vymódíla?" podivím se a snažím se ze všech sil,
aby můj hlas zněl překvapeně. "Půjdeme se cournout, ne?"
"Bohužel beze mě. Mamka šla k holiči, musela jsem to
vzít za ní," vysvětlí. "Sakra, zase někdo leze... Dobrý den;
paní Zemanová. Co to bude dneska? Dovezli čerstvé uze-
niny..."
Sednu si na pultový mrazák, abych s pobaveným výrazem
sledovala kamarádku, ze které se stane docela určitě schopná
obchodnice. Praxi prý bude trávit v mámině obchodě, ro-
dinný podnik, a podle mého jí vůbec nepotřebuje.
"Tak co novýho? Cesta do Hollywoodu je vydlážděná
Oskary, nemám pravdu? Za vedlejší roli," zavtipkuji po od-
chodu paní Zemanově, co dala na Evino přesvědčování a na-
koupila krom jiného asi dvě kila párků a salámů.
"Vybouchly jsme," přizná bez okolků. "Mezi námi, Mir-
ko, pan režisér musí bejt pěknej pakouš, když nepoznal, že
právě my jsme ty pravé, které mu z filmu mohly udělat
trhák!"
"Jako ho zničit, jo?" popichuji ji. .
"Pozvednout na úrovni!"
"Jeho chyba."
"Si piš! Mohl mit návštěvnost větší než na Titanic!"
"Co na to ř'ká Eva Ká?"
95
"Pekelně se namíchla a tvrdila, že jí tatínek beztak ně~
jakou roličku zajistí. Když u nich bydlí..."
"Jinak bude dostávat podešev místo masa a menší porce?`
"Tak nějak," směje se se mnou.
"A vybrali si někoho známého?" zajímám se.
"Z naší třídy akorát Sylvu a Pavlátovou z béčka. Nejspí;
potřebovali trochu starší holky, vzali ještě Simonu Landovoc
a Eriku Krausovou, co děla] jazykovku, pak pár dospělých
jo, a podrž se, vzali Adrianu!"
"A bože," ulevím si. "V tom případě bud'ráda, žes sítem
neprošla. Už z obsazení vidíš, že to bude konina. Adria-
nu...!"
"Mělas vidět, jak si myslela," zašklebí se Eva a nebohč
Adrianě musí zvonit v uších, protože ji s přestávkami, kdy
Eva obsluhuje zákazníky, krásně zdrbneme, abychom do~
spěly k jasnému závěru: Adriana je kráva.
A Alex vůl, na tom se shodneme také jednoznačně, jalo
mile Evu zpravím o nejnovějších událostech. Vydržím s n
v krámku až do uzavírací doby v pět, dohodneme se m
zítřejším koupání a s pocitem hezky stráveného odpoledne
se vydám k domovu. Zkratku přes park vyloučím kvůl
poloze Pekla, vezmu to předem, abych kolem Zítkovic
domku s poněkud zanedbanou zahrádkou probělala lak la~
sice. Netrpím potřebou vidět ho dvakrát denně, naopak
měsíce bych se obešla bez pohledu do jeho hezké tváře..
Uleknu se vlastních myšlenek. Proč hezké?! Co je mi pc
jeho tváři?! A~ je jakákoli, vidět jf nechci, vyhnu se jí ši~
rokým obloukem -
Bohužel pouze za předpokladu, že nebude stát jako tvrdÉ
Y na naší zahradě!!! Jeho přítomnost u nás mě šokuje, by
na ní není nic tak nepochopitelného. Postává na vybetono~
vaném plácku za garáží, kde se Renda hrabe v motorce a Dar
mu pomáhá, zatímco babi dřepí na lavičce pod hruškoi
a mamka ohýbá záda nad záhony jahod. Na domácí půdf
se však cítím mnohem silnější, tentokrát jsem v přesile já
"Ahoj, mami!" pozdravím jmenovitě. "Čau, bráchové."
Mamka zvedne hlavu. "To máme hosta, co, Mirko?"
96
Alex je v nevýhodě, nemůže se tvářit, že mě přes pro-
blémy se spojkou nevidí, před mámou musí zareagovat.
"Ahoj . . ."
Pochopitelně mu neodpovím. Pohled, který si vyměníme,
je velice krátký a prchavý, tedy z mé strany určitě.
"Host do domu, hůl do ruky," podotknu uštěpačně, což
Dana i Rendu pobaví, oba vyprsknou smíchy.
"Ze Saši je chlap, vid'?" prohodí nic netušící mamina.
"Už jsi ho viděla, Miruš?"
"Bohužel," přiznám s pořádnou dávkou sarkazmu.
"Vyjadřuj se přesně. Z Alexe, ne Saši. Saša neexistuje.
Škoda."
Při posledním slově po mně Alex blýskne očima. Vím,
že jsem na koni, využívám výhody domáci'ho prostředí.
Babička na hosta upře zrak. "Vrátil jsi už ten kapesník?"
"Jakej kapesník?!" podiví se Alex.
"Bílej s modrými kytičkami," upřesní babička.
"Ale já -" Alex pohlédne rozpačitě na mámu. Spočítal
si moc dobře, že jedině u ní může hledat pomoc! Nezklame
ho.
"Babičce se všechno plete, toho si nevšímej," uklidní ho.
"A co dělají vaši, Alexi? Už jsem je neviděla léta..."
"No," pokrčí rameny a vypadá ještě víc rozhozeně než
při incidentu s kapesnl~em. "Tak... normálně."
"A babička? Pořád pracuje?" nevzdává se mamka, pro-
tože cítí, že kdyby nemluvila ona, vládlo by na zahradě
ticho. Já si s ním povídat nechci a bráchové se věnují pouze
motorce.
"Jo, ta se má k světu," připustí. "Dělá na dispečinku,
kdyby zůstala doma, asi by umřela nudou."
Naše babi na Alexe namíří prstem. ;,Nevrátil ho."
"lá vážně žádnej kapesník nemám," brání se sveřepě.
Mamka mávne rukou. "Chceš jahody, Alexi? Mirko; skoč
je omýt, at', aspoůněco naší návštěvě nabídneme,když odmítl
koláč i limču..."
"Abych mu posluhovala, jo?! Právě jemu? Tůdle."
"Miruš?!" prohlásí mamka šokovaná mým výstupem.
97
"Ty nejíš jahody?" otočí se primo na hosta.
Ten po mě střelí pohledem a odpoví: "Jo, chutnaj mi."
Mamka pomalu ztrácí trpělivost: "Tak Mirko = `
"Nejde o to, jestli mu chutnají, nebo ne," uškh'bnu se.
"On je nemůže."
Bráchové, kteří tuší nějakou zradu, se pochichtávají.
"A proč by nemohl, když mu je dávám?" nechápe mamka.
"Protože jsou kyselý a jemu by po nich vyrašily uhry,"
vysvětlím škodolibě. "S podobaným ksichtem by si už ne-
mohl hrát na takovýho borce, mš?"
Dan s Rendou jdou do kolen, vybuchnou tak mohutně,
až se Pajda rozštěká, protože neví, co se stalo. Alex navzdory
své otrlé povaze zrudne a mamka lomí rukama. "Propána-
jána, co to do tebe vjelo?t Já tě nepoznávám..."
"To viš," pokrčím rameny. "Musím se přece o našeho
hosta postarat. Tím spiš, že jde o bývalého kamaráda."
Alex se nevzmůže na slovo! Tedy před mamkou. Ovládne
se natolik, aby nebyl sprostý, setře mě očima a já v nich čtu
jasnou výhrůžku. Pomsta bude sládká! Zatvářím se vítězně
a vznosnou chůzí, aspoň se o ni pokouším, odČapkám do domu.
Jo, natřela jsem mu to. Bezva! O to většího- tpajzla si
musím dát, abych ho do konce prázdnin nikde nepotkála! ! !
Varování v jeho očích mě nepolekalo, stejně jako se po-
vznesu nad dozvuky, kdy se mamka u večeře k trapasu vrátí.
"Prosím tě, proč jsi k němu byla taková?" nechápe mě.
"Protože je to vůl," prohodím klidně.
"No Mirko," žasne nad mými způsoby. "Mně být patnáct
let, tak... Tobě se Alex nelíbí? Já se ti divím."
"Já ne," prohlásí Dan s plnou pusou. "Co na tom, že
vypadá dobře? Je to fakt vůl."
"Ale proč?" doluje z nás máma pravou příčinu zášti.
"Debil Eda je jeho pravá ruka," zazubí se Renda. "Stačí?"
Čímž řekne v podstatě vše.
Eva Pé se dostaví přesně podle úmluvy v jednu.
"Kde je vás víc?" podivím se.
"Dneska je první natáčecí den," vysvětlí.
98
"Eva dostala roli?"
"Ne," zakření se. "Šly očumovat, chápeš."
"Jo tak," uchichtnu se. "To by se mi chtělo."
"Náhodou," pokrčí rameny. "Viděla jsem oba prince
a musím ti říct, že Eva nepřeháněla. Vítek je boží, fakt."
"Kde se natáčí? V zámku?"
"Nemám ponětí. Nejspíš. Mrskni sebou, v pět musím bejt
doma, a~ si to u vody pořádně užijeme."
Krom obvyklých plážových věcí si s sebou vezmu pře-
hrávač, abych mohla kamarádce pustit soundtrack z řilmu
Titanic, šortky si obleču rovnou na plavky a vyrazíme. Mou-
chy nám bzučí kolem uší, když si vykračujeme oklikou po
silnici a bavíme se především o filmu, který Evu Pé dost
vzal, byf se snaží tvářit naoko povzneseně.
"Tys je totiž ještě neviděla," přesvědčuje mne. "Mluvila
bys jinak, mš... Hele, kde jsou lidi?"
S upokojením registrujeme nezvyklou skutečnost: pláž
kolem Poustevny je docela prázdná! Filmování je událost,
která zasáhla nejen Evu Ká, toužící po jediném, sebemenším
štěku, aby se mohla ukázat před kamerou, nýbrž patrně celé
městečko. Kdo má nohy, podle všeho právě nahlíží do fil-
mařské kuchyně, jak vlastně takové natáčení vypadá.
"Paráda," libuji si. "Máme celej rybník pro sebe!"
Vybereme si místečko přímo u vody, shodíme šortky a ze
všecko nejdřív si jdeme zaplavat, anebo tedy spiš zablbnout
do vody. Nevylezeme dřív, dokud je na nás jediný vlas su-
chý, dovádíme jako malé děti, honíme se a snažíme jedna
druhou potopit. Teprve když jsme prochladlé do morku kostí,
plácneme sebou na ručníky, vzájemně se namažeme opalo-
vacím krémem a za chroupání sušenek Lucie, které Eva vy-
balí ze svého ranečku, rozjímáme při tklivých melodiích.
"To byl stejně božskej film," vzdychne Eva zasněně.
"A hlavně Leonardo," přisadím si.
"No, víš, Leo se mi I'bí, jenže je nedosažitelnej," připustí.
"Lepší jsou kluci, u kterých je aspoň trošičku reálná šance,
že by si mě mohli všimnout."
"Ale?" usměji se změně jejího myšlení. Ještě nedávno
99
byl pouze Leonardo a po něm vakuum! "A kteří? Princ
Vítek, jo?"
"Taky," přikývne.
"Pochybuje, že by student konzervatoře, budoucí herec,
chtěl chodit s holkou z vesnice," namítnu. "Bez urážky."
"Mně by stačil David," přizná se.
"Kdo? Jo, ten asák?"
Nadšeně zakývá hlavou, div si nevyrazí zuby. "Je skvě-
lej, Mirko. A ani není namyšlenej. Říkala Eva, že ta Kap-
radina, no ta herečka, co ji má hrát, je úplná kráva. Nad
vším ohrnuje nos, Kaskáda je jí obyčejná, dělá ze sebe
hvězdu."
"Je hezká?"
"Celkem jo. Oba princové ji balí - nejen ve filmu."
Překulím se na záda, abych s přimhouřenýma očima sle-
dovala bílé baculaté beránky na blankytném nebi.
"Hezcí lidé to mají ve všem snazší," vzdychnu.
"Hm," souhlasí se mnou. "Líbí se ti ted' zrovna někdo?"
"Leonardo, Jaromír Jágr, Charlie Sheen, Kiefer Suther.. ."
"Někoho obyčejnějšího, prosím," přeruší můj výčet.
"Ne, myslím, že ne."
Moje odpověd' jí přijde směšná. "Myslíš?"
Ten jedinej, co by mi vzhledově maximálně vyhovoval,
totálně zklamal, pročež odpovím jasněji: "Vím to. Nelíbí."
Eva zřejmě umí číst myšlenky. "Ani Alex?"
"Toho nenávidím!" zasyčím. "A vůbec, pojcf si radši za-
plavat, proto jsme tady, ne?"
Ačkoli by kamarádce víc vyhovovaly řeči o klukách, vy-
kulí se z ručníku a rozhoupe své tělo, aby s žuchnutím spadla
do vody, jinak by se ani neosmělila.
Jelikož nás tlačí čas a ona chce dostát svému slibu, který
dala mamince ohledně návratu do pěti hodin, domů jdeme
zkratkou přes kaňon.
"Pst," chytím Evu za nahou paži. S převlékáním jsme
se nenamáhaly, k šortkám jsme si nechaly vršek od plavek,
trička považujíce za zbytečný přepych. "Slyšíš to taky?"
"No jo," uvědomí si nezvyklé zvuky nesoucí se nad kra-
100
jinou, když slézáme úzkou stezičku na dno lomu. "Jako by
někde dusali koně, nezdá se ti?"
Táhlé zaržání jí dá za pravdu, záhadou zůstává, kde se
tu vzali! Nejbližší koně mají na statku ve Vysočanech, což
je devět kilometrů daleko. "Třeba jim utekli."
"Dupou dole v lomu," uvědomí si. "Co když se splašili?"
"Utéct můžeme vždycky," povzbudím ji a bůhvíproč šep-
tám. "Tady se za námi určitě nevyškrábou."
Přes hustý porost na dno lomu nevidíme, tím ví.c nás
překvapí náhlá kakofonie nesrozumitelných hlasů a něco co
připomíná mohutné plácání dlaní. Jsme z toho obě paf!
"Akce!" zařve kdosi tak hlasitě, až nadskočíme.
"Přepadení v soutěsce počtrnácté!" oznámí dívčí hlásek
a nám konečně dojde, že jsme se připletly k natáčení, které
se podle všeho odehrává právě na dně kaňonu. Mrknu na
Evu a přidáme do kroku, abychom toho co nejvíc viděly,
seběhneme posledních pár metrů a octneme se přímo upro-
střed dění! Jen tak tak uskočíme před cválajícím koněm,
kterého bodá do slabin blond'atý kluk v šlechtickém ohozu
a klobouku s pérem, za ním se s nevelkým zdržením řítí
pět koní s jezdci v kostýmech lapků maskovaných šátky
pře$ obličeje a asi patnáct metrů před ním si rve vlasy zlostí
doběh vypálený chlápek. To, že všude kolem jsou davy
diváků, ve kterých poznám lidi a převážně děti a mládež
z Kostelce, plus celý filmový štáb, jistě nemusím podotýkat!
;,Stop! Stop!!!" řičí chlap vztekle. "Co to má znamenat?!"
Eva Pé se zbožně otočí za prchajícím šlechticem, který
krotí svého koně a stejně tak i bandité zvolňují a pobaveně
se na nás zubí. "To byl princ Vítek..."
Nemám čas rozjímat se nad vizáží kohokoli, tuším pe-
kelný trapas. "Vlezly jsme jim do záběru!"
V tom, že mám pravdu, mě ujistí jak diváci, kteří řičí
smíchy, tak chlápek, jenž vyskakuje jako čertík z krabičky:
"Já se snad zblázním! Co tu chtějí ty dvě pány?! Netvrdili
jste, že je okolí zabezpečený?"
"Netušil jsem, že se sem dá přijít shora," omlouvá se
sympatický kluk. "Sjedeme to znovu..."
101
"Nesjedeme," prohlásí nekompromisně kameraman. "Pro
dnešek padla, rejžo, slunce se právě schovalo za lesem."
Rtut'ovitý chlapík rozšlape vlastní hučku i s kšiltem.
"Davide, my jsme nechtěly," omlouvá se Eva Ká rychle.
"To je dobry'," mávne sympafák rukou. "Byla to moje
vina."
"Nebude z toho mít infarkt?" ukážu s obavami na režiséra.
David se pobaveně zakření. "Ono ho to za chvffi přejde.
Dneska se prostě nedařilo, tohle byl poslední pokus. Nemů-
žete se divit, že zuří. K dobovým kostýmům se dvě polonahý
holky v plavkách a s magneťákem pod paží nehodí."
Což obě uznáváme a snažíme se vmísit do davu poba-
vených diváků, kteří naše vyrušení nejspíš považují za třeš-
ničku na dortu zajímavého odpoledne. Také Eva Ká se plácá
do kolen.
', "BYIY jste super!"
"Nech toho," krotím ji, jelikož se mi její reakce zdá pře-
hnaná. Krom toho si nejsem jista, zda v davu čumilů někde
není i Alex, protože to bych musela okamžitě vzít nohy na
", ramena... Utěšuji se tím, že toho víc zajímá podívat se na
dno půllitru než na natáčéní filmové pohádky.
"Upozorrrňuješ na ně," pochopí Zuzka, které je Evino
povykování také nepříjemné.
"Bacha, jde sem David!" všimne si Eva Pé, jež ze svého
idolu nespustila oči a snaží se z jeho blízkostí vytěžit
maximum. "Davide, zlobíš se na nás moc? Nebudeš mít
průser?"
"V pohodě," setřepe její obavy. "Jak se jmenuješ?"
,'', "Eva Pátková," vydechne s viditelným nadšením.
"Myslím tebe," ukáže na mě prstem.
' ' "Mě?" podivím se. "Mirka Součková, proč?"
"Jsi typ, co by se nám mohl hodit," vysvětlí mi. "Sháníme
2,dívku s plavými vlasy. Jestli si chceš přivydělat, přijd' zítra
t; v osm na náměstí, jo?"
1 "Já...?" připadám si jak Alenka v říši divů.
"Kdyby ses rozmyslela, mš, kde mě najdeš," zazubí se
a mně je naprosto jasné, proč se Evě Pé tolik 1'bí.
102
Úsměv, který na mé tváři přes veškeré rozpaky vykouzlil,
mi spadne při pohledu na obličeje kamarádek. "Co je?"
"Netušila jsem, že Teti vlasy počuraná sláma," podotkne
Eva Ká špičatě.
"Já taky ne," pousměji se. "Víš dobře, jak moc ti závidím
tvoje, chtěla bych mít černý a lesklý, skoro do pasu..."
"K čemu mi jsou, když nejsem jejich typ?" vyjede na mne.
"Nějakej štěk v pohádce snad není pupkem světa,"
usoudím.
"To je fakt," ušklíbne se. "Dostaneš přinejmenším roli
pasačky koz, nic významnějšího neherci nesvěří."
Její jedovatosti mi lezou krkem. "Tak proč mi ji závidíš?"
"Tss," urazí se.
"Ani jsi nemusela na konkurz," poznamená Eva Pé.
"No a? Tobě to taky vadí?" naježím se.
Uhne očima a Zuzana, na kterou se obrátím s poslední
nadějí, rovněž. Tak to je s vární, dámy, hotovo, namíchnu
se a za celou cestu k městečku s nimi nepromluvím. Je to
oboustranné, holky se o konverzaci se mnou ani nepokusí!
Po příchodu domů zastihnu mamku na zahradě. Pomůžu
jí zalít zeleninu ve skleníku, na záhonech i jahody, a zatepla
se jí svěřím s veselým zážitkem s poněkud trpkým koncem.
"No vidíš," směje se. "Netušila jsem, že nám z tebe roste
hvězda stř'brného plátna."
"Bez obavy. Stejně to nemůžu vzít."
"Proč?" podiví se.
"Kvůli holkám. Nejspíš by se mnou do smrti nepromlu-
vily. Ony šly na konkurz a neuspěly, zatímco mě si vybrali
sami."
"A nezdá se ti jejich jednání nefér?" otáže se mě, načež
přes plot obě pozdravíme rodinku Kejvalovic, co nanáší do
svého favorita jednu tašku za druhou, ještě medvídka, pla-
vací kruh, polštářek do auta, kufr...
"Znáš je," připustím. "Závidí mi to."
"A ty sama bys nechtěla zkusit něco nového, takovou
prima brigádu na prázdniny? Získat peníze trochu jinak?"
103
"Docela jo," přiznám se. Peněz není nikdy dost, napři'klad
bych si vydělala za jeden den podstatnou část na tu skvělou
sukénku, co jsem viděla v butiku u nemocnice! "Už z re-
cese."
"Tak vidíš. A ty tu možnost máš," nadhodí mi.
Přípravy za plotem vrcholí, paní Kejvalová nahání dc
automobilu dvě neposedná dítka předškolního věku, Ka-
čenku i Bertíka, a celá uondaná se mamce svěřuje, že do-
volenou potřebuje jako sůl, i když je otázka, zda se o pobytu
u moře společně s dětmi vůbec dá mluvit o dovolené.
"Mějte se tu hezky," podává si s mámou ruku přes plot.
"Vy taky. Hlavně pěkné počasí a šfastnou cestu," přeje
jim mamka. "Jak dlouho pojedete?"
"Patnáct hodin, když to půjde dobře."
Mamka se málem křižuje a ještě poté, co po favoritu
zbyde jen zmřený prach na silnici a mlčenlivý, zamčený
dům v sousední zahradě, se hrozí: "Patnáct hodin, brr."
"Rimini není za rohem," pokrčím rameny, protože na roz-
díl od mámy bych vydržela mnohem delší cestu, jen kdyby
mě na jejím konči čekalo moře! O tom si však prozatín
mohu nechat leda zdát. Dokud budeme žít z jednoho a pů
platu, na pobyt u moře nám jaksi nikdy nevybyde.
Holky jsem podcenila. Nejsou zase takové potvory, jal
jsem se obávala! Něco málo před osmou hodinou večeru
zvoní u našich dveří obě Evy, Zuzku maminka nepustila
a lákají mě na hřiště, kde pry' hoří táborák. Mám dost doby
důvod pro to, abych je odmítala, jsou však neoblomné.
"Chceš sedět doma jak vdova a koukat na Bakaláře, nebi
co?" diví se mi Eva Ká. "To si nech do důchodu."
"Minule se nám tam moc nelíbilo," pokusím se prote~
tovat.
"Co bylo minule nemusí být dnes," prohlásí Eva Pé a n
tohle už nemám co namítnout. Přes džíny si kolem pas
uvážu svetr, nehodlám se stát potravou krvežíznivých kc
márů a vyrazíme. Stejně se snažím jít o něco málo pozadí
v zákrytu za jejich zády, a neustále se otáčím.
104
"Trpíš paranoiou, nebo co?" všimne si mého podezřelého
chováni Eva Ká. "Vyhlížíš ufouny?"
Setkání s UFO by mi nenahánělo takovou hrůzu jako
možnost narazit u ohně na Alexe! Eva Pé určitě tuší, čeho
se obávám, nicméně nepustí si pusu na špacír. To, co jí
svěřuji, bere za důvěrné a Evu Ká do toho nezasvěcuje, za
což jí děkuji.
Slabý vánek k nám odnese příjemnou vůni kouře a už
podle halasu, smíchu a pokřikování víme z dálky, že dnes
je parta kolem ohniště početnější než minule. Ustrnu. Ne-
slyšela jsem právě vykřiknout debila Edu?
"Odskočím si," vymluvím se na kraji hřiště. "Jděte na-
před, dohoním vás."
Samozřejmě na toaletu nepotřebuji, místo toho se skrčím
za branku a napínám zrak, jak se snažím identifikovat kaž-
dého jednotlivce veselé sešlosti. Moc se mi to nedaří, mnozí
ke mně sedí zády, a kdyby se náhle nerozběhl vymočit ke
keřům za jedinou tribunkou místného hřiště můj brácha, asi
bych tam trčela do soudného dne. "Dane?"
"Co tu blbneš?" podiví se mému či'hání. "Pojd' k ohni,
ty tvoje kámošky přišly před chvílí..."
,;Já vím," přiznám se. "Ty, Dane, a... co Alex?"
"Co s ním?"
"Ten je tam taky?"
"Ne. Má jiný kámoše... Proč? Jo tak, kvůli němu?"
"Vůbec ne!" bráním se. "Jen jsem'se ptala."
"Máš strach, že ti osladí svou návštěvu u nás?" zapálí
mu. "Polez, prosím tě. Není tam, a hele, i kdyby přišel a něco
si zkusil, dostane přes hubu, slibuju."
"To budeš strašně hodnej," pochváhm ho a nevidím další
problém, který by mi bránil v příchodu na hřiště. Alexe
fotbal zřejmě vůbec neinteresuje, stejně jako kašle na Dana,
má jiné přátele. Jsem tomu jedině ráda! Přestože Danův slib
zněl vážně, spolehnout se na brášku nedá. Už proto, že se
celý večer abnormálně věnuje Adrianě, která se chichotá
nablble vysokým tónem a vůbec se tváří jak mistryně světa,
Danovo obletování jí dělá dobře, nejen že ho nesetřese, když
105
ji obejme kolem ramen, ale dokonce, jakmile padne na kra
jinu tma, s ním odejde do blízkého lesMca!!! To mě ted
podržte, omdlím! Z poznámek ostatních kluků si v nejmer
ším nedělám iluze, co šli provádět! Adriana patrně není la
komá, dá každému, a poklesek s Alexem nebere za životy
tragédii. Domů dorazím po jedenácté s Rendou a lehce v šc
ku. Ačkoli jsem věděla, že Dan je na holky, otřese mno
zjištění, jak tohle pravidlo funguje v reálu. Mladší z obo
bratrů je veselá kopa a se sexuálním životem zřejmě nem
problémy!
Díky filmařům žije naše jindy tiché a poklidné městečk
čilým ruchem už od časného rána. Každopádně když pi
minut před osmou ranní dorazím na náměstí, nestačím zír
a na okamžik mám dojem, že jsem se časovou smyčko
dostala do středověku, nebo tak něco. Může za to náměs
napěchované lidmi v dobových kostýmech a především mal
rynek, jak se říká dolní části náměstí, přeměněný na tržnic
zhruba osmnáctého století. Nestačím kulit oči na stánk
s atrapami precl'ků, kramáře nabízející nejrůznější zboží jak
jsou malované hliněné hrnky, nitě, pentle a všelijakou jino
veteš, trhovce proplétající se davem s kozou na provázky
hejno slepic, zmateně kvokajících a poletujících koleqn a jej
nonohého vysloužilce s šátkem přes levé oko a papouškem z
rameni, nabízejícím z bedýnky zavěšené na prsou lunety
"Mirko!" zavolá na mě Eva Pé, tlačící se se Zuzkou v dar
diváků pod podloubím u městské radnice. Propletu se
k ním a rozhodím užasle rukama: "Páni, nestačím zírat!`
"Pěkný, vid'?" libuje si Zuzana.
Postrádám jednoho člena naší party. "Kde máte Evu Ká'
"U zdroje," zazubí se Eva Pé. "Prý se jí povedlo seznám
se s princem Hynkem, tak se kolem nich pořád ometá. Pojdi
holky, procpeme se blíž, říkala Adriana, že se dneska buc
natáčet trh, princ Hynek přijede na koni uličkou od ško
a půjde do hospody, tak a~ líp vidíme."
Obě ji se Zuzanou poslechneme, prodereme se houfy n
dočkavců až k natáčecí ploše ohraničené provazy, to al
106
se nenašel někdo takový jako my včera a vlezl jim do záběru,
Naha, a co myslela Eva tou hospodou mi dojde při pohledu
na dokořán otevřená vrata skladiště prodejny nábytku, nad
kterými visí tabule s ozdobným nápisem KRCMA U DVOU
JEDLÍKŮ.
U filmu je všechno podvod, napadne mě. Divák v kině
uvidí prince, kterak přiváže svého koně k vetchému zábradlí
hned vedle formanského povozu naloženého pytli s obílím
(ve skutečnosti pískem) s dvěma frkajícími valachy a vejde
do krčmy. Vůbec ho nenapadne dumat, že následující záběry
z nitra hospůdky jsou natočené ve filmových ateliérech!
Klidně si může myslet, že forman házející almužnu dvěma
otrhánkům je pravý, jelikož netuší, že jde o tlustého dů-
chodce Vodičku, ktery' si pouze přivydělává k penzi, a že
otrhánci jsou žáci třetí a páté třídy kostelecké ZŠ! V ob-
chodníkovi s kozou poznám pana Procházku, v rozšafné žen-
štině v nepadnoucím korzetu školnici Chaloupkovou a při
bližším ohledání zjistím, že vysloužilec s opelichaným pa-
pouškem je hrobník Haluza.
Očima vyhledám Adrianu s vlasy sčesanými do copu na
zádech, selské sukni a hrubé haleně, co postává v hloučku
svých kamarádek s pusou samým zíváním neustále dokořán.
Uchichtnu se. Dan se vrátil ve dvě ráno, slyšela jsem ho,
jak se krade chodbou ve snaze nevzbudit mamku!
"Tamhle je Vítek!" drcne do mě rozčileně Eva Pé a ukáže
na blond kluka v kožených kalhotách a vyšívaném kabátci,
jak poslouchá pň'kazy pana režiséra a poslušně přikyvuje.
Opodál zahlédnu Evu Ká, která se snaží udělat dojem ale-
spoň na Davida, ale ani to se jí nedaří, protože ten je v jednom
trapu, pobi'há sem a tam a zajišt'uje vše potřebně.
"O čem ta pohádka vlastně je?" zeptám se Evy.
"O lásce, která vítězí nad zlem. Po králově smrti pošle
macecha nevlastního syna na studie, aby se ho zbavila,
a když je vlastnímu dvacet, chystá svatbu s princeznou Beat-
ricí. V tu chvíli se ale vrací domů i princ Vítek, cestou ho
přepadnou zbojníci, okradou a zraní, ale zachrání ho lesní
vMa Kapradina, ováže mu rány a stará se o něj v jeskyni,
107
dokud se neuzdraví. Pak mu vyčaruje nový šaty a dá mu
napít nápoje zapomnění, protože on se do ní mezitím za-
miluje. Přestože se na ni nepamatuje, je jiný, něco mu chybí
a podvědomě ji hledá. Dojede do města, což se natáčí právě
ted; zajde do krčmy a dozví se, že se chystá svatba jedinýho
syna Hynka, který má převzít korunu, ale šeptá se, že prvo-
rozený syn stále žije, a o Hynkovi se ň'ká, že nemá všech
pět pohromadě, protože jen brnká na harfu a zajímá se o umě-
ní. Macecha z Vítkova návratu není nadšená, to dá rozum,
tím spíš když princezna Beatrice, což je ke všemu vypočítavá
mrcha, jaksi projevuje mnohem větší sympatie Vítkovi. Ma-
cecha intrikuje, znovu najme loupežníky, aby ho zabili, když
se jim to poprvé nepovedlo, drama, rozumíš, ale láska zví-
tězí. Vítek odhalí Beatrici, zničí macechu, najde Kapradinu,
požádá královnu víl, její matku, o její ruku a ožení se s ní,
aby vládli lidu i lesním bytostem. Princ Hynek zůstane taky
na zámku, vezme si za ženu chudou, ale nadanou zpěvačku,
která přijela zpívat na jejich zásnuby, věnuje se hudbě jako
dřív, a všichni jsou spokojení."
"Dobrý," usoudím. "Docela se těším, až to bude v kině."
V tom k nám přiběhne David. "Už si tě Inka zapsala?"
"Cože?" polekám se. "Hele, já asi = `
"Inka, taková brejlatá blondýna," napovídá mi. "No nic,
pojcf se mnou, zavedu tě tam. Musíš se fofrem převléct, za
pět minut jedeme na ostro."
Vytáhne mě z davu za ruku a aniž by se staral` o moje
námitky, doběhne se mnou k obytnému přívěsu zaparkova-
ném vedle Kaskády. "Ino? Prosím tě, zapiš ji, jo, má roli
děvečky s putýnkou vody. A přestroj ji. Přivedu tu druhou."
Než se rozkoukám, je pryč, zatímco brýlatá dívka ztrá-
cející se za horou nejrůznějších kostýmů mě požádá o moje
jméno, příjmení a rodné číslo.
"Co to je role děvečky s putýnkou vody?" odvážím se
zeptat, sotva jí nadiktuji své nacionále.
"Přeběhneš náměstí s takovým kbel'kem," vysvětlí mi.
"A za tohle dostanu pětikilo, jo?" pochybuji.
"To se vyplatí, ne? Víc ti řekne David. A ničeho se neboj,"
108
povzbudí mě, když vidí, že se tvářím dost vylekaně. Na-
víc zavolá jinou slečnu, mnohem méně příjemnou, co mi
učeše z vlasů cop a narve mě do nemožné vyrudlé sukně
do půli lýtek, ke které mi přidá halenu z hrubého lnu.
Krom toho, že mě příšerně kouše, v ní vypadám jak has-
troš.
"Čarodějnici hrát nemám, že ne?" otáži se nespokojeně
Davida, který se objeví ve dveřích přívěsu.
"Sluší ti to," ujistí mě s pusou od ucha k uchu. "Pochop,
v pohádce nemohly holky chodit v džínových šortkách s lac-
lem a štaflemi na nohou. Sundej ty botičky. Jsou pěkný,
jenže ty musíš být bosa. Předej jí tu putýnku, jo... Inko,
prosím tě, tuhle slečnu škrtni."
Překvapeně si uvědomím, že David nepřišel k přívěsu
sám! Přivedl Adrianu s tváří nafouklou jak přehuštěný balon.
Dojde mi to. Vyžrala jsem jí roli!!! Ne že by mi to nějak
vadilo, ale je mi jasné, že jestli jsme se dosud neměly rády,
ted' mě bude nenávidět.
"Proč zrovna ona?" rozčiluje se Adriana.
"Varoval jsem tě, nalíčený oči nemůžou projít," pokrčí
David rameny. "Rejža je na to alergickej. Chudá děvečka
z hospody si nemohla malovat línky a stíny!"
"Tak bych se umyta," nevzdává se Adriana.
"Krom toho máš moc tmavý vlasy. Pěkný, ale hnědý...
třeba se najde něco jinýho," utěšuje ji napůl pusy a vláčí
mě za sebou na rynek, kde mi podá bližší informace.
"Nic na tom není, Mirko. Seš Mirka, že jo? Takže stoup-
neš si za vrata hospody, kde budeš čekat, dokud nepřijde
princ Vítek a hostinskej na tebe nezavolá, abys napojila
pánova koně. Pak vystartuješ, přeběhneš náměstí s putýnkou
ke kašně, kde si nabereš trochu vody, ne moc, abys to unesla,
a pomažeš zpátky. Všechno bude v záběru, takže si nebudeš
ničeho kolem všímat, jasný? Přiběhneš ke koní a strčíš mu
putýnku k tlamě. Kamera bude snímat hostinskýho při roz-
hovoru s princem Vítkem, ty budeš na okraji záběru, přes
kterej se budou motat trhovci, takže se nemusíš bát, že celej
záběr záleží jen na tobě. Jsi vzadu jako křoví, chápeš? Ale
109
křoví nemůže stát a civět do kamery, musíš se chovat na-
prosto přirozeně. Zvládneš to."
"S tím bych si nebyla tak jistá," namítnu, ovšem David
už mě neslyší, odběhne vysvětlit úlohu precli'kářce, paní
Mladé, v civilu pokladní ze sámošky.
Protože stále ještě zbývá spousta času, znovu vyhledám
holky, ke kterým přibyla i Eva Ká. Můj ohoz ocení bouř-
livým smíchem. "Ty vypadáš! Ohoz á la pasačka krav, co?"
"Omyl," uškh'bnu se. "Děvečka ze zájezdního hostince."
"To měla hrát Adriana, ne?" napadne Zuzanu.
Pokrčím rameny. "David to trochu promíchal..."
"Ta tě sežere," uchichtne se Eva Pé.
"Peču na ni," mávnu rukou. "Holky, pohlídáte mi moje
oblečení, jo?"
"Jestli tu budeme tak dlouho," namítne Eva Ká.
"A kde byste byly?" uškh'bnu se. "Jinde se nenatáčí."
Teprve před desátou se zdá být všechno připraveno pro
natáčení. "Všichni na plac!"
Z hluboka se nadechnu a i s putýnkou, což je mimocho-
dem dřevěná nádoba pobitá železnými obručemi, těžká až
běda, že se s ní sotva vleču, a to ještě nemám vodu!, se
pňpravím za vrata krčmy, kde není níc než pavučiny a tma.
To teda bude horor, napadne mě. Zvláš~ ten kúň mi dělá
vrásky na čele, nepatřím mezi nadšence, kteří sobotu co
sobotu dojíždějí na statek do Vysočan, aby mohli kydat hnůj
a hřebelcovat koně a za odměnu si na nich zajezdit! Proti
koním nic nemám, lióí se mi, ale sama do jejich blízkostí
nelezu.
"Akce!" zařve režisér sedící na křesílku vedle kamery.
"Trh na rynku poprvé!" oznámí všem útlá dívka a efektně
cvakne bíločervenou klapkou.
Náměstíčko rázem ožije v jakémsi organizovaném chao-
su. Díky bohu, že jsem nevyfasovala mluvenou roli! Pravda;
moji spoluobčané, co musí mluvit, si text pamatují snadno.
jelikož je víceméně složený ze dvou tří slov. Například paní
Mladá neustále krákorá: "Preelilcy, čerstvé prech'ky!" Jini
nabízejí hrnky a pentličky a věštění osudu, taky nic těžkého,
110
a ti, co ztvárňují případné zákazm'ky, se potulují náměstím
beze slov, jako že si teprve vybírají. Kdybych neviděla po-
zadí natáčení, režiséra, kameramana a jejich techniku, mu-
sela bych uznat, že to vypadá dost opravdově.
Hlomoz na rynku přehluší dusot koňských kopyt a z boční
uličky vjede na náměstí princ Vítek ve svém měšfanském
oděvu. Krokem se prodere v guláši trhovců a rozšafných
hospodyněk, aby zastavil před krčmou a seskočil z koně.
Tlustý hostinský, kterého představuje poměrně známý herec,
vyběhne před krčmu, úslužně se klaní a otírá ruce do umo-
lousané zástěry. Pak přijde moje chvíle:
"Hej, děvče! Napoj pánova koně!"
Vystřelím zpoza vrat a neudělám ani pátý krok, když mě
zastaví režisérovo hlučné: "Stop!"
Rozpačitě se na něho podívám. "Co jsem zvorala...?"
"Nemůžeš letět jak splašená, sotva dořekne. Musíš chvíli
počkat, jasný?" poučí mne.
Přikývnu na srozuměnou a zajedu za vrata jak lasice do
nory. Klapka se nechá slyšet: "Trh na rynku podruhé!"
Situace se opakuje, sleduji mumraj na tržišti, ovšem ten-
tokrát režisér svoje STOP zařve dřív, než na mě dojde řada,
jelikož paní Mladá zakopne v nepohodlných botách o vy-
čnívající dlažební kostku a rozsype precli'ky. Obecenstvo se
baví, jak jinak. Třetí pokus zajde na úbytě díky koze, která
se utrhne z provázku paní Tůmové a v roli divokého mus-
tanga, kterou jí ovšem nikdo neporučil, tancuje po rynku.
"Trh na rynku počtvrté!" švitoří dívka s klapkou, zatímco
rejža si otírá tvář kapesníkem, jak ho to začíná zmáhat.
Tentokrát se zdá vše v pořádku, precl'kářka projde s prec-
llcy, chalupnice s kozou, na náměstí vjede princ Vítek.
"Hej děvče! Napoj pánova koně!" zavolá na mě hostinský.
Nesmím se zbrknout, pěkně v pohodě vyčkat, až -
"Stop!" šílí pan režisér. "Tak kde je ta holka? Usnula
tam, nebo co?"
Dotčeně vyhlédnu z vrat. "Měla jsem čekat, ne?"
Náměstí se svíjí smíchy, pan režisér vzteky.
"Ale ne do soudnýho dne! Myslel jsem chvilku, jasný?"
111
"Počítej do pěti," poradí mi David. "Akce!"
"Trh na rynku popáté!"
Kdyby se princův kůň nezamotal do hejna slepic a nezačal
jančit, možná by se to bylo povedlo, takhle opakujeme. Šestý
pokus je špatný od samého začátku, jelikož na plac vběhne
asi tříleté děvčátko, které se své matce vytrhne z ruky a pod-
běhne pod provazy. Teprve po sedmé se záběr dostane až
ke mně. Dám si záležet, abych na hostinského pokyn vyběhla
přesně při číslovce pit, bosky si to prosvištím ke kašně,
přičemž po očku mrknu na prince Vítka, považuji to za při-
rozené, každá děvečka by se podívala, jaký pán přijel, ne?
Zatímco před krčmou pokračuje hovor hostinského a prince,
naberu z kašny vodu, bohužel zbytečně moc, ale je mi hloupé
půlku odlít, vědoma si oka kamery, tudíž se pod svým ná-
kladem ohýbám takřka k zemi, což se rejžovi nel'bí.
"Stop!" zařve a neváhá vyskočit na nohy, aby mi vyčinil
z očí do očí. "Jak to držíš, prosím tě? V životě jsem nikoho
neviděl vléct putýnku v náručí! I bezrukej by se k tomu
stavěl šikovněji! Tys nikdy nenesla putýnku vody?"
Přes jeho rameno zahlédnu v davu diváků Alexe, což
mě přímo uzemní. Stojí hned za špagátem a scéna ho mimo-
řádně zajímá, je na něm vidět, že se baví dobře.
"Budete se divit, ale ne," ujistím pana režiséra špičatě.
Jestli mě vyrazí, klidně! "My máme doma vodovód."
Pan režisér mě kupodivu nezfackuje, nýbrž mi osobně
předvede, jak mám tu pitomou putýnku držet, nabrat do ní
vodu a vytáhnout z kašny. "Jasný?"
"Pokusím se," špitnu a klidím se za vrata krčmy.
Tentokrát se vše daří, napočítám do pěti, proběhnu ke
kašně, naberu vodu přesně tak, jak mi ukázal, a jsem právě
v půli cesty k hrazení s Vítkovým koněm, když si kdosi ze
štábu všimne, že paní Svobodová v roli měš~anky vybírající
si malovaný hrneček má na zápěstí digitální hodinky.
Jedeme znovu, jak jinak. Teprve při jedenáctém pokusu
se s putýnkou vody dostanu až před koně, ze kterého márn
vítr. Opět jsem zastavena, jelikož se rejžovi nezdá, že mu
putýnku strkám pod tlamu z pňliš velké dálky.
112
Dvanáctka je nejveselejší, znovu při ní pobavím celé ná-
městí. Můžu snad za to, že ta děsná kobyla místo aby strčila
hlavu se zažloutlými tesáky do vody, si otře bradu o moje
rameno?! Moje zděšené vypísknutí potvrdí zákon akce
a reakce, a to, že upustím putýnku a uskočím, je logické.
Do oběda sjedeme záběr přibližně osmnáctkrát, aniž by
byl pan režisér spokojený, a po krátké pauze zase pokraču-
jeme. Naštěstí mám k dispozici catteringový vůz, což je
autobus se studeným bufetem, obloženými houskami, saláty,
pečivem a hlavně několika druhy nápojů, džusy, kávou a li-
monádou.
U třicítky se cítím jak balík slámy vypadnuvší z kombajnu
a přestože podle mého názoru je vše v pořádku, pan režisér
nás nutí stále a stále opakovat tutéž věc. Do pěti večer to
stihneme jednačtyřicetkrát! Sotva pletu nohama, když jdu
vrátit vypůjčený kostým a svůj autogram ponechám na vý-
platní listině. Pětistovka je mi sice útěchou za perný den,
nicméně jedno vím jistě: herečkou se nestanu. Však o mně
Adriana roztrubuje po celém náměstí, že jsem nemožné dře-
vo, zatímco ona by to zahrála hned napoprvé.. . ! AP se jde
vycpat, kráva. A to si ještě mohu gratulovat: Alex na náměstí
vydrží pouze do oběda, pak ho věčné opakování přestane
bavit a kamsi se vytratí. Nejspíš do hospody, na nic jiného
nemá, frajer.
"Bylas dobrá," oznámí mi David. "Jestli chceš, můžeš
přijít zase, něco ti najdu."
Mám pocit nedoslýchavosti. "Dobrá?! Vždy na mě řval."
"On řve na každýho," ujistí mě. "I na národní umělce.
To patří k věci, z toho si nic nedělej."
"Ne, díky, stačilo mi to. Ahoj," rozloučím se s ním.
113