3.Nenávidím ho!
/3./
Trapas jak rozhledna
Podle mého by mohla škola v klidu skončit školním vý-
letem, protože zbývající dny se stejně nic pořádného nedělá,
vysvědčení jsou napsaná, nikdo už je nepřepisuje, ani Sád-
lová, které tuhle radost zazdí samotný ředitel, navíc chybí
díky výletům spousta učitelů a počasíčko je jako vymalo-
vané. Kdyby alespoň drahou třídní napadlo jít s námi ku-
při'kladu na Poustevnu, což je skvělý rybník na koupání
pouhý kilometr za Kostelcem, dalo by se to přežít, ovšem
ona nás nažene na půdu, kde třídíme poslední zbytky léči-
vých bylin a zametáme tuny prachu. Opět nás přesvědčí
o svém chorém mozku: dodržuje odpolední vyučování! Sa-
mozřejmě se už neučíme, místo toho hrajeme do zblbnutí
na hřišti vybíjenou, kluci proti děvčatům, a Sádlínda nám
45
soudcuje. Dost mizerně, řekla bych, koupím bombu od Bc
dana, až mi naskočí modřina na stehně, a úča ho za to a
nepokárá! Asi se mi takhle pomstili jednou ranou oba.
Abychom s holkama dohnaly deficit tekutin v organisrr
s kornouty jahodové a oříškové zmrzliny bloumáme po r
městí a stepujeme pod okny geniálm'ho Jaromíra, to ja
pro jistotu, co kdyby chtěl pohledem na oblohu zkontrolov
meteorologickou situaci! Já padnu, fakt.
"Hele, nemůžeme dělat něco pořádnýho?" zeptám se oti
veně, když šaškování před Coufalíkovými trvá moc dlour
"Třeba se jít mrknout k lomu, možná uzrály lesní jahody..
"Takovou dálku?" ohrne Eva Ká ret. "Jsi normální?"
"Půjdeme prrro Kájínka," napadne Zuzku snazší řeše
"Prima," chytí se toho Eva Pé. "Můžeme Radce vypr
vět...!"
Cosi se ve mně vzpříčí. "Já... musím domů. Jděte be
mě."
"Musíš domů?" zírají na mě překvapeně. "Výlet k lor
je minimálně na hodinu!"
"Zapomněla jsem, že... musím mamce píchnout s n
kupy."
"Hm, tak to máš blbý," politují mě. "Ahoj."
"Čau," mávnu jim na pozdrav a už na odchodu zaslech~
Evu Ká: "Nezdá se vám poslední dobou nějaká divná?"
"Třřřeba je zamilovaná," typuje Zuzka.
Trpce se pousměji. Kéž by to bylo tak jednoduché! Pře
tože je Atom stále mimo domov a z největšMo splínu jse
se dostala, na návštěvu k učitelce Mojžíšové nemohu. P
znala by na mně, že něco není v pořádku!
Namirím si to rovnou přes zámecký park. Velká fontá:
je dnes obležená třídou středoškoláků, kam zařadím habán
chladící si nohy v ledové vodě či ležérně se povalující ~
anglickém trávm'ku mezi upravenými záhony, nedbajíce ;
cedulky o zákazu vstupu mimo štěrkem vysypané cestičk
Jejich profesor, ubohý človíček s rozježenými zbytečky vlá
ků, je marně oblá a snaží se je nalákat na prohlídku. Páno
si nevzrušeně pokuřují a na barokní perlu postavenou Dif
46
marem z Althamu kašlou. V podstatě se jim nedivím, v na-
šem zámečku toho k vidění příliš není, je hezký pouze zven-
čí, hodnota vybavení nic moc, snad prý krom několika ob-
razů v zámecké galerii.
Asi dva kluci se po mně otočí. Prkotina, ovšem pro mě
velice důležitá, nepopsatelně mi vylepší sebevědomí! Starší
kluci jsou stejně jaksi... přitažlivější!
"Zvedněte se, volové," požádá jedna z nemnoha dívek
své spolužáky. "At' má radost. Nebo tu zkysnem do zejtra."
V duchu se musím zasmát. Holkám z jejich třídy zřejmě
zase tak moc přitažliví nepřipadají! Možná jich mají dokonce
plné zuby stejně jako my Bohdana, Ondry a spol, a obdivně
pokukují po vysokoškolácích... Zkrátka, koloběh života.
S těmi nákupy jsem si pochopitelně vymýšlela, doma mě
žádná neodkladná povinnost nečeká, jediný, kdo má z mého
příchodu nefalšovanou radost, je jezevčík Pajda, skáče rni
až do náruče, jak se mi snaží olíznout tvář, pročež vyluxuji
ledničku, ukořistím zbytky od oběda a Pajdu za jeho přízeň
odměním vycházkou. Vydáme se lesní cestou k Hroznějo-
vicím, kde nakrmím vyzáblé psy a dosyta se pomazlím s roz-
tomilým štěnětem. Kdybych mohla, hned bych si ho vzala
domů! V životě jsem neviděla nikoho hltat jídlo jako tohle
maličké stvoření, náš rozmazlený jezevčík žere zásadně z ru-
ky, k omáčce s knedlíkem a rozmočeným chlebem by ani
nečichl!
U večeře se hodlám nenápadně o štěněti zmínit, to jako
kdyby mamka měla slitování a čirou náhodou se rozhodla
mít dva pejsky, ovšem ke slovu se nedostanu, jelikož pod-
cením kostelecké tamtamy. Pracují velice rychle!
"Prej vám kvůli tobě ujel vlak," pochlubí se Dan se svými
znalostmi místních drbů nahlas.
Máma má sice plné ruce práce s babičkou, která se po-
kouší jíst čaj vidličkou, přesto bráchovu nejapnou poznámku
nepřeslechne. "Ujel vlak? Kvůli tobě? Jak to? Cos vyvá-
děla?"
"Nestihla jsem sbalit stan," vysvětlím co nejšetrněji.
"Málem jsi prej vyfásla dvojku z chování, jo?" rýpe Dan.
47
Blýsknu po něm očima. "Už ti dal někdo v půl sedm
facku?"
Zahraje si na andílka. "Proč mně?"
Skutečně se zdá, že pokud dojde na takovou drsňárm
budu to já, kdo schytá pár facek. Od mamky. Zatím je 2
mě div živa: "Mirko, propánajána, co v té škole vyvádíš?'
Naštěstí mám bratry dva, přičemž ten starší přece jen 1
a tam projeví kapánek více inteligence.
"To byl ten vlak, co ve Vysočanech vykolejil, ne?" vzpc
mene si. "Můžete bejt rádi, že jste s ním nejeli."
Tenhle proslov vezme mamce nejen vítr z plachet.
"Ach," udělá pouze, protože vynadat mi v nastalé situa~
jaksi ztrácí smysl. Poslouchat učitele je jistě chvályhodr
činnost, ovšem ne se dát kvůli slepé poslušnosti zabít!
Program, který nám Sádlová vymyslí na . páteční dop~
ledne, je mnohem záživnější než předchozí sen. Úkol sklid
jahody na školním pozemku přijmeme s neobyčejnou och~
tou a aniž by nás musela pobízet, odfičíme na zahradu a me
brázdami poletujeme jako pilné včeličky. Sádlici trvá, nf
se na plantáže, jak pozemku říkáme, doplouží, přip~achtí ;
s kruhy provlhlého potu v podpaží a krůpějích v řídké
bi'bru, co si bůhvíproč nikdy neodstranila. Nenechala se i~
spirovat ani anonymním dárečkem v podobě balíčku žilete
a plastové škrabky na vousy, který našla pod stromečke
při vánoční besídce v tělocvičně! Tehdy se pouze smrtelr
urazila a žádala ředitele, aby zahájil dalekosáhlé pátrání 1
drzém provokatérovi, ovšem řída se ukázal jako machr, pr~
tože prohlásil, že by to bylo stejně marné jako hledat jeh
v kupce sena a poradil jí, aby se řídila heslem darovaném
koni na zuby nehled'. Což byla bomba!
Sotva se na plantáž dočvachtá, místo aby ocenila na
pracovitost, začne vyšílovat: "Jak to, že jste si nevzali k·
šičky?! Kam ty jahody dáváte???"
Bohdan zpracuje nádhernou jahodu velikostí dětské pěs
až se mu dělají boule za ušima, otře si ústa hřbetem pa.
a nevinně namítne: "Jaký jahody?"
48
"Ty natrhané!"
Spolužák se otočí na ostatní: "Vy nějaký máte?"
Sborem zavrtíme hlavami. "Nééé..."
Sádlindu může trefit, poskakuje v záhonech, vříská: "Do-
stali jste nařízeno jahody otrhat, ne vyplenit a sníst! Měly
přijít do školní kuchyně do ovocného salátu!"
"Ono jich zase tolik nebylo," odváží se Martin.
"Vystačily by pro celou školu! Ale já vám ukážu, bando,
vy si myslíte, že když letos končíte, můžete si dělat -"
"My jsme je museli sníst," postaví se Bohdan neohroženě.
"tanečku, co mi to tu vykládáš za nesmysly?"
"Museli," tvrdí urputně. "Kvůli Mirce."
Než mu vynadám do idiotů, Bohdan pokračuje ve své
verzi: "Měla totiž zase tušení. Prý by z nich mohla dostat
celá škola salmonelu - a to si přece na triko nikdo nevezme,
nemám pravdu?"
Taková do nebe volající nehoráznost nás přímo konster-
nuje. V obavách čekáme, jaký ortel z třídní vypadne, ale ta se
zarazí, přemítajíc v duchu o naznačené variantě, a pak k na-
šemu neskonalému údivu mávne rukou a odebere se na lavič-
ku. Kluci okamžitě klepou Bohdanovi na rameno, jsi hlavič-
ka, chlapče!, a zatímco se třídní opaluje se zavřenýma očima,
v klidu a pohodě dočešeme zbytek jahůdek. Pry' škoda, že se
na moje jasnovidectví nepřišlo dřív, mohli jsme toho báječně
využívat při písemkách. K dovršení všeho se Renata v jídelně
přichomýtne k rozhovoru mezi ředitelem a Sádlovou a na
vlastní uši zaslechne, jak Sádlová odůvodní prázdné košíčky
tím, že jahody díky nedávnému dešti uhnily!!!
Já osobně se na obědě zdržím jen po dobu nezbytně nut-
nou ke zdolání zapékaných těstovin a okurkového salátu.
Poté si odskočím na toaletu, počkám, až se holky odplouží
do tělocvičny, kam mě nikdo nedostane ani heverem, a za-
mirím rovnou domů. Právě včas, abych ukořistila poslední
koňakovou špičku a nejmenší věneček krčící se v krabici
upatlané od krémů a čokolády jen proto, že se mým roze-
žraným bráškům zdál příliš malý na to, aby ho na dně krabice
hledali.
49
"Teda, vy jste ale sprostí!" vzplanu spravedlivým hni
vem. "Jak to, že jste mi nenechali víc?!"
"Byla bys tlustá," konejší mě Renda. "Pořád ó top
meleš, bojíš se jíst knedlíky, uznej, přece by ses necpal
sladkým?"
"I kdybych měla prasknout," ujistím ho nakvašeně. "Ma
mi, oni mi to všechno sežrali! Proč jsi mi něco neschovala
V odpovědi ji předběhne Dan: "Je to naše oslava, víš
"Ale?" podivím se. "A copak slavíte?"
"Konec roku, ty bláhová," vysměje se mi.
Okamžitě mi zapálí. Další nespravedlnost! Zatímc
střední školy a učiliště si školní rok klído píd'o zabalí v pátel
my musíme do cvokhausu, alias ZŠ, naklusat ještě v ponděl
,"1o tak," odfrknu opovržlivě. "Vy slavíte vysvědčení, jc
A copak jste dostali?"
"Známky," zazubí se na mě Dan, ale to už si všimn
dvou papírů na mikrovlnce a dřív, než mi bráchové zabrán
je přelítnu očima.
"Páni!" vyprsknu smíchy. "Teda, mami, že se nestydíš
"Pročpak já?" podiví se upřímně.
"Za takovej hnůj, co přinesli, jim máš dát zaracha~na cel
prázdniny, a ne jim podstrojovat dobrůtky. Vždyf Renda n
trojky od vrchu až dolů a Dan dokonce jednu čtyřku!"
"V pololetí to bylo ještě horší," připomene mi mamka
Zavrtím odevzdaně hlavou. "V tom pripadě sorry. Neti
šila jsem, že se tady slaví zlepšení!"
"A ne?" volá za mnou Dan, když se beru po schodec
do svého pokoje. "Předtím jsem měl dvě!"
"To je teda důvod," uchichtnu se, hodím splasklým b.
tůžkem do skříně, ted'ho nebudu potřebovat celé dva měsíc
lalala, otevřu si okno dokořán a s Pajdou, což je pomocn:
za všechny prachy, občas mu musím nějaký uslintaný díle
puzzle vytahovat z tlamy, se pustím do podlepování obra
Tří mušketýrů, ktery' j sem včera dokončila. Zbývá mi doleF
poslední pruh, když na schodech zadupou rychlé kroky a c
mého pokoje vpadne bez klepání Eva Pé.
"Jsi normální?" vydechne zchváceně, musela hnát celt
50
cestu ze školy. Přestože tohle přivítání je dost netradiční,
vím o čem mluví.
"
"Já jo.
"Pochybuju," namítne, kecne si na mou válendu a vyčítá
mi: "Nechápaly jsme, kam ses ztratila. Chvíli jsme na tebe
čekaly, ale Miša někam chvátala, tak jsme to nakonec za-
balily. Ted' nás kvůli tobě čeká vystoupení bez poslední
zkoušky! Tys na trénink zapomněla?"
"Nezapomněla," odtuším.
"Míša docela zuřila," svěri se mi. "Prej je to od tebe
nemorální a sobecký, neomluvit se a nechat nás čekat."
"Ta má tak co žvanit o morálce a sobectví!"
Eva Pé na mě zůstane překvapeně civět. "Co je?"
Pochopím, že s balvanem tajemství, co v sobě dusím od
noci z úterý na středu, dál nedojdu. Sdělená starost poloviční
starost, ne? Skutečně to funguje, jednak se mi uleví a jednak
v Evě najdu stejnou krevní skupinu.
"To je ale mrcha," uleví si zhnuseně. "A Atom pěknej
kanec. Nikdy bych to do nich neřekla! Se ti nedivím, že ji
nemůžeš ani cítit. Já už taky ne! Na akademii se ji vypečeni,
af má průšvih. Bez nás dvou to nezacvičí."
Což má stoprocentní pravdu, protože výrazový tanec na
tvrdou hudbu od Ace of Base je něco jako pantomima, žádné
pořadové cvičení, kde bychom všechny dělaly totéž. Kde-
pak! Spousta pohybů navazuje na ty předešlé, i když samo-
zřejmě jsou shodné, provádíme je postupně, lavinovitě, navíc
cvičíme ve formaci tři řady po třech a moje místo je právě
v první linii mezi Lindou a Evou Ká. Dvakrát dokonce vy-
kračuji jako první, v obou pripadech při refrénu, kdy se
pohybujeme na způsob robotů a rukama narážím do nevi-
ditelné stěny. Míša to celé zrežírovala skvěle, všechna čest,
ovšem na jedno zapomněla. Sázela na naši stoprocentní
účast! Tady narazí ona. Do zdi naší neoblomnosti! Celé mě-
síce dřiny k ničemu. Víme moc dobře, jak se s námi chtěla
vytáhnout!
Eva se zdrží až do samého podvečera, díky ní najdu klid
a mír, co mi poslední dny tolik chyběl. Loudáme se k městu
51
ulicí, ta měkkota se bojí risknout setkání s kastelánem, al
já ji spíš podezírám, že se obává ticha a stínů v oboře, a kdy
zaslechneme od hřiště Danovu kytaru, obě se sehraně za
štavíme a nasloucháme bráchovu zpěvu, ktery' se nese teply
večerem v názorových vlnách.
...my čekali jaro a zatím přišel mráz...
"Má božskej hlas," vzdychne šeptem Eva.
... takovou zimu nezažil nikdo z nás...
"Ale blbou písničku," uchichtnu se. "Vůbec se nehodí.
"To nevadí," zastává se ho. "Hned bych si ho šla pc
slechnout zblízka... Kdo tam asi všechno může bejt?"
Pokrčím rameny. "On a ti šlenci z fotbalovýho mužstv,
Robert, švihlej Benda, Marcel a bůhvíkdo ještě. Měli trénin
a ted' nejspíš sedí u ohně, popíjejí, žvaní a Dan hraje."
"Marcel je docela hezkej, nezdá se ti? A váš Dan koře
to h'kala i Eva Ká. Zuzka je zase zamilovaná do Rendy...
"Tak... tam zajdeme na chvMi?" navrhnu nejistě.
"Nebude to vypadat dotěrně?" zaváhá, ačkoli jí v očíc
čtu hlad po zážitcích. "Neznáme je..."
,;Pár jich přes bráchu znám," namítnu.
"Osobně?" zadychti po odpovědi.
"No... na pozdrav," přiznám se.
Evino nadšení pohasne. Asi čtvrt hodiny stojíme na jec
nom místě, popichujeme se navzájem, avšak nakonec jderr
svou cestou. Nesebereme odvahu pňjít k ohni a vetřít ;
mezi ně. Sny zůstanou pouhými sny.
Ten večer se mi vydaří i tak, tat'~ca, kterého zastihnu f
svém návratu, mě obdaruje vytouženým cédéčkem.
"Za vysvědčení?" pousměje se mamka. "Ještě ho nemá
"Nevadí," mávne rukou. "V pondělí tu nebudu, tak alú
nemusela čekat zase až do pátku. Věřím, že přinese pěkr
vysvědčení. Mirka je naše šikovná holka."
Pověsím se mu kolem krku. "Jsi báječnej táta!"
A přestože se mi strašně moc chce běžet do mého poko
a honem cédéčko založit do přehrávače, zůstanu s nimi do
další hodinu. Poprvé mě napadne, že mi po nich bude r
internátě smutno. Najednou si vážím takové samozřejmost
52
jakou je skutečnost, že se naši mají rádi i po takřka dvaceti
letech manželství a klape jim to, navzdory tátovu kočov-
nému životu jsme vcelku pohodová rodina.
Ačkoli sobotní nákupy vyjdou na Dana, nijak si volného
dopoledne neužiji. Mamka mě a Rendu vyžene na zahradu
trhat angrešt a nejspíš abychom se u toho nenudili, přidá
nám hlídání babičky, zatímco táta se pustí do výměny boj-
leru, který poslední dobou čím dál častěji stávkoval. Babi
se zdá klidná, odevzdaně sedí v zátiší pod hruškou a prázd-
ným pohledem hledí do dáli, přesto v ostražitosti nesmíme
ani na okamžik polevit. Máme s tím oba své zkušenosti!
"Tohle je ale piplavá práce," zuří brácha. "Kdyby aspoň
tu bobulky byly větší!"
"Jako jablka, ne?" bavím se, přestože mám sama ruce
pory'pané od ostrých trnů do krve.
"Nebud' troškař," opraví mě. "Myslel jsem jako me-
louny!"
"Opravdu vtipnej," usoudím ironicky.
"Slepá závist," ujistí mě. "Taky bys chtěla bejt tak vtipná
a hezká, vid'?"
"Jako ty?! Na tvém místě bych nevylezla na ulici bez
plynový masky na obličeji!"
Podobné popichování nám vydrží po celou dobu, než na-
trháme dva kbel'ky tvrdých nezralých bobulek, co jsou na
zaváření nejvhodnější. Tím však naše práce nekončí, res-
pektive moje trápení s angreštem ne, jelikož Rendu si táta
zavolá k ruce coby pomocníka a otrhávání titěrných stopek
i čudlíků na ježaté bobulce zbyde na mne. To už by zdlou-
havé nákupy pro máminy důchodce byly pestřejší!
Z nudy se pokusím vtáhnout do hovoru babičku, ovšem po
pár minutách čistého monologu toho nechám. Nevnímá mě.
Nakonec mou samotu zpestří paní Králová, čiperná dů-
chodkyně, co bydlí ob barák od našeho. Samozřejmě nepřišla
na kus řeči za mnou, zase takové kamarádky nejsme.
"Nazdar, Dášenko," pokusí se upoutat babiččinu pozor-
nost. "To je dneska krásně, co ň'káš?"
53
Babi se na ni zamyšleně podívá.
"Představ si, přijel mě navštívit můj synovec. Pepi'k
jmenuje, pamatuješ si na něj? Takovej to byl vždycl
usmrkanej kluk a dotáhl to až na inžinýra, jezdí na služeb
cesty po celým světě, zrovinka ted' pojede do Holandska
nevzdává se paní Kr'alová. "Pořád je svobodnej a řeknu
asi se ani neožení, je mu sotva třicet a nemá na hlavě sko
žádný vlasy. A přitom je to hodne] a chytrej člověk..."
"Pepík," zopakuje babička tiše. "To je ten kluk od tvél
bratra..." Svraští čelo, jak moc se snaží vzpomenout si.
"Tonlca," zaraduje se Králová. "Vidíš, že ho znáš."
"Tonda byl hodne] kluk, ale tenhle se mi nezdá. Má dim
očí, jakoby..." Babi náhle umlkne. Podívám se na paní Kr
lovou a zavrtím hlavou. Jasné okénko, které se na chv
v její mysli objevilo, má vždycky jepičí život; nejdřív zač
mluvit z cesty a jako když utne, konec. Přímý přenos b
zrušen, televize je vypnutá. Opět upadne do svého ticha.
"Jojo," povzdychne si paní Králová. "Takhle dopadnen
všičhni. Chuděra Mařenka Havlová byla první a na její
baráku se rozlezla taková chamrad' jakási, jen se podím
Mirečko, jak to tam vypadá!"
Juknu za sousední plot, kde se po celé zahradě válí láh~
od piva, samozřejmě prázdné. Na tenhle víkend naši no
sousedi nedorazili, užíváme si klidu.
~ domu vyjde mamka, přilákána naším hovorem. Pa
Králová se jí okamžitě začne svěřovat, jak moc se jí tih
noví nelíbí, vzájemně si celkem notují.
"To vám teda nezávidím," polituje nás po několikál
"Bydlet hnedle vedle nich. Já pojedu příští neděli do láz~
á` dostala jsem poukaz do Mariánek, tak si tady od toho 0
počinu, ale co máte říkat vy, chudáci."
"Nějak to zvládneme," usoudí mamka. "Tak do lázní`
"No jo, vždyť to potřebuju jako sůl. To moje škrundá
je k nevydržení, někdy mám pocit, že se mi všechna stře
zauzlovala v jeden motanec!"
"Ale to snad ne," namítne mamka opatrně.
"Jo;" potvrdí paní Králová s jasnou tečkou na konci, c.
54
znamená, že se o jejím zdravotním stavu nebude pochybovat.
"Proto jsem vlastně přišla. Poprosit Mirečku, jestli by mi
zase nechodila zalejvat kytičky, když tu nebudu..."
"Ale samozřejmě, paní Králová," odpoví mamka za mne.
"Nikam na prázdniny nejede, udělá to ráda, vid; Mirko?"
Líbezně se na ty dvě sudičky usměji. "Celá bez sebe."
Nemyslím to nijak zle, Králová ode mě tuhle službu ne-
požaduje zadarmo a mně se hodí každá kačka, natož vydě-
laná vcelku nenáročným způsobem. A v tom, že nejedu ni-
kam na prázdniny, mluvila mamka čistou pravdu.
Do oběda se mi podaří nejen hory angreštu odstopkovat,
ale také celé tohle nadělení vyprat a naládovat do zavařo-
vacích sklenic, na které nalévám natěračkou cukerný roztok
a Dan je opatřuje víčky. Makáme jak sehraná dvojka.
"Opatrně," krotí mamka bráchův fortel, s nimž se opírá
do zavírací hlavy. "Rozmačkáš víčka."
"Jinak by to nedrželo," hájí si, načež si náhle vzpomene:
"Jo, víte, koho jsem ve městě potkal? Sašu."
Zalovím v paměti a pňpadám si málem jako babička,
nikoho s tímhle jménem si honem nedovedu vybavit. Mamka
je na tom obdobně: "Jakou Sašu?"
"Žádnou Sašu," otočí Dan oči v sloup nad naší zabedně-
ností. "Sašu Zítka, koho jinýho."
A jsem doma. Mamka také řekne "ale"? a odmlčí se,
protože s jeho tátou chodila coby holka do školy a jak se
nám jednou v slabé chvfli svěřila, stal se dokonce její první
láskou! Dodatečně svého přiznání litovala a tvrdila, že šlo
o lásku platonickou, bylo jim prý teprve patnáct. Sváděla
k tomu i poloha jejich bydliště. Zítkům patří domek hned
vedle paní Králové. Po škole se jejich cesty rozdělily, mamka
vystudovala střední zdravotnickou, potkala tátu a brzy po
maturitě byla svatba. Ani on nelenil, oženil se v Praze; kde
studoval, a do rodného města záhy jezdil na dovolenou i se
svým synem Sašou. V duchu se pousměji, protože si ho
navzdory rokům, kdy jsme se neviděli, dost přesně vyba-
vím. Blond'áček s věčně rozbitými koleny, jak se snažil
55
vyrovnat mým bráškům. Byl stejně starý s Danem, ale proti
našim klukům mnohem menší a slabší, nesri'hal je v běhu,
neuměl se prát, bráchové ho většinou měli pod ochranou.
Pak už sem jezdil bez rodičů na celé prázdniny ke své
babičce, co mu dávala veškerou volnost, a Saša byl pečený
vařený u nás. Jelikož bráškům nestačil, tedy krom skate-
boardu, ve kterém byl mistr, nejvíc kamarádil se mnou.
Bodejž byčh se na něho nepamatovala! Dostala jsem od něho
svou první pusu - a vlastně dodnes jedinou pusu z lásky!
Z hlubin paměti vylovím podrobnosti, jako by se to stalo
včera. Položil mi na zápraží kytici kopretin a k tomu lístek,
že se sejdeme na našem místě. To místo bylo na olši u jezírka
v zámecké oboře, často jsme tam spolu chodili na čolky
a vši, Saša samozřejmě znal tajný průchod přes zed'. Vy-
prsknu nahlas.
"Co je?" poklepe si Dan na čelo.
Zavrtím hlavou, nechce se mi líčit, kterak jsem tenkrát
přiběhla k olši, dostala první velice neodbornoú pusu a na
jeho otázku chceš si mě vzít za ženu?, odvětila, že ano.
Byly to poslední prázdniny, které Saša strávil v Kostelci.
Tehdy měl devět let, mně bylo sedm, chyběly mi dva přední
zuby a trápila mě hrozná starost, jestli se mu budu kolozubá
1'bit... Od té doby jsem ho neviděla.
"Jakej je?" zeptám se se zájmem.
"Pořád takový strizl'k?" hádá mamka. "Kolik má vlastně
let? Sedmnáct?"
"Jo," pokrčí rameny Dan. "Ale nepoznala bys ho. Vy-
rostl."
"Musel se změnit," usměje se máma. "Za tolik let!"
"Jo, to se teda změnil. Pořádně," prohodí Dan, čímž po-
važuje celou záležitost za uzavřenou, a osopí se na mne:
"Neciv do blba, koukej nalejvat, nehodlám strávit mládí s an-
greštem. Ve dvě mi začíná zápas!"
"Kostelec proti Větrovům, to je teda šleha," odfrknu.
"Náhodou," namítne táta, kterého do kuchyně přivábí
vůně pečínky, co máma právě vytahuje z trouby. "Větrováci
mají dobrého centra, na toho si dejte bacha..."
56
Protože ani mně neláká představa soboty zabité zavařo-
váním, mrsknu sebou, tím spiš, že jsem na odpoledne do-
mluvená s holkama. Přijdou dokonce v předstihu, s bídou
pomůžu mamce s nádobím a už u nás zvoní, celé nadržené
a vynervované z neúprosně se blížící premiéry Polednice.
"Já tam snad hrrrát nebudu," svěří se nám Zuzana se
svým nápadem. "Přřřed tolika lidmi..."
Pustíme se do ní všechny tři. Co si vůbec myslí, kačena?
Dalo nám to tolik práce, chceme tím přece popíchnout Sád-
lici a jí podobné kreatury v učitelském sboru, ukázat jim,
že jsme byly mnohem lepší, než za jaké nás měli... Nakonec
ji udoláme natolik, aby nám přísahala, že do pondělí ne-
zjančí, a ona se podřídí většině.
Sjedeme si celou Polednici šestkrát, nenajdeme na ní nic,
co bychom měly vylepšit, tudíž usoudíme, že další zkoušení
by nepřineslo nic užitečného, a necháme toho. Děj se vůle
osudu, v pondělí budeme hrát naostro!
Pustím holkám Titanic, li'bí se jim totiž stejně jako mně,
Eva Pé a Zuzka si okamžitě zamlouvají, abych jim stěžejní
romantickou melodii přehrála na kazetu. Eva Ká závidět
nahlas nemůže, to by bylo pod její důstojnost, prý si řekne
mámě, aby jí dala prachy a koupí si ho taky, o šumící kopii
nemá zájem. Do větru nemluví, její rodiče jsou v bal'ku,
krom hotelu na náměstí vlastní ještě nějaké pozemky, co
získali v restituci a ted' je výhodně pronajímají, a Eva je
jedináček, kterému by koupili i modré z nebe.
Ani potom se nám nechce rozejít, to léto nás tedy bere,
všechny jsme plné touhy, takže když holkám nadhodím jako
jediný možný program jít se podívat na závěr fotbalového
utkání, jsou pro. Dostat se na hřiště odpoledne, kdy na zápas
může každý, je něco jiného než vloudit se k ohni, tudíž
kráčím poměrně sebejistě a jakmile na lavičkách za brankou
spatříme i Honzu ze sousední devítky, mladšího bráchu Mar-
cela, nezaváháme na okamžik a vesele se k němu přidružíme.
Ze samotného zápasu vidíme poslední dvě minuty, což nám
nikterak nevadí, spíš naopak. Kostelec porazil Větrovy 2:1,
domácí mají skvělou náladu a patrně d'ky tomu nás pozvou
57
posedět s nimi! Pravda, kolem ohniště plného včerejšíl
popela se jich sleze i se všemi možnými fanoušky a fany:
kami minimálně třicet, my tam dřepíme v koutku jak putičl
a jediná, kdo se z nás trošku baví, je Eva Ká, ale i ta udržu
dost chladnou konverzaci s Honzou. Nakonec se zvednen
a tiše vytratíme, aniž by si našeho odchodu někdo vširr
ba dokonce želel! Ostatně, člověk nemůže od prvního p·
kusu čekat bůhví jaké zázraky!
Přesto se vracím domů jaksi... zklamaná. Nemůžou ;
to ani tak ti křupani, co nás k ohništi sice pozvali, ale v
si nevšímali, jako spíš skutečnost, že jsem podvědomě p·
čítala s Sašovou přítomností! Děsně bych toho kluka chtě
vidět. Ze zvědavosti, jak vypadá dnes! Za nic na světě
napň'klad nemohu vzpomenout na barvu jeho očí. Možt
byly modré, ale nejsem si jistá. V sedmi letech mě takou
maličkostí nezajímaly, bohužel. Pamatuji si pouze, že se r
1'bily jeho řasy, mnohem delší než moje.
To, že na hřiště nepřišel, mě docela překvapilo. Kdy
býval s Danem jedna ruka. Co mu asi do toho vlezlo...?
Fotbalové utkání přijde na přetřes i u nedtlního stol
Dan se nemůže nabažit skutečnosti, že také jednou jeho map
čaft zvítězil, tudíž s tátou, věrným posluchačem, probí:
každý detail znovu a znovu. Chudák Renda se několikr
marně pokusí vklínit do hovoru se svým problémem, zept
se na cosi kolem motorky, na které dřel celé sobotní odp~
ledne spolu s Mikem, tedy kámošem Michalem Horkýr
a přestože té kraksně věnovali navíc i dnešní dopoledc
a pokusili se dosáhnout na první metu úspěchu v podol
první samostatné projíždJCy, důvod k oslavám neměli. B,
s tím svým pekelným strojem za mohutného řevu motor
co mi silně připomínal koulení prázdných popelnic z kopt
u Poddubí, vyrazili triumfálně k městu, o to nenápadně]
byl jejich návrat. Pňtlačili nepojízdný vrak, co jim u nádra
chcípl, a oživit se jim ho až dosud nepodařilo.
"Myshš; že by to mohlo bejt ve spojce, tati?"
"Jako centra jsme postavili Jakuba..."
58
"Spiš v karburátoru," míní táta. "A kdo byl na křídlech?"
"Marcel, jako vždycky, já a -"
"Karburátor jsme rozebrali celej..."
Pobaveně se uchichtnu. To je tak, když si rodiče pořídí
hned několik dětiček a ty mají různé koníčky! Nemíchám
se do mišmaše fotbalu a opravy motorek, vlastně je ani ne-
poslouchám, duchem na hony vzdálená kuchyni provoněné
svátečním jídlem. Ačkoli jindy v bezclném bloumání měs-
tem nenacházím žádný smysl, dnes mě to jaksi táhne ven...
Pak zaslechnu mamku vyslovit Sašovo jméno.
"Co jsi h'kala?" zabrzdí Dan ve fotbalovém komentáň.
"Ptám se, jestli Saša hraje rád kopanou," zopakuje mam-
ka.
Dan trhne rameny. "Nevím. Nejspíš ne, neukázal se tam."
"On za vámi nepřišel?" podivuje se mamka upřímně.
"Asi má jiný zájmy," odpoví Dan jakoby neochotně a vů-
bec je na něm vidět, že se o Sašovi nemíní bavit.
"To je divný," vrtí mamka hlavou. "Že se nepřišel podívat
ani sem k nám..."
"Taky to není Saša," pousměje se Renda s plnou pusou
houbové nádivky, "nýbrž Alex z Prahy."
"Cože?" zareaguji nechápavě. "Jakej Alex?"
"Alex jako Alexandr, na Sašu už neslyší. Mluvil jsem
s ním ve městě," pokračuje René a ukazováčkem si vykrouží
kolečko na spánku. "Normální pražskej magor... Nezbyly
ještě nějaký knedlíky?"
"Jistě. Kolik jich chceš?"
Dan se s tátou opět pustí do rozboru utkání, mamka naloží
Rendovi přídavek a jediné téma, které by mě zajímalo, je
smeteno ze stolu. Bráchovo vyjádření mě nijak nerozhodí.
Nevěřím mu! Saša byl vždycky prima kluk, mnohem lepší
než moji bráškové, tudíž je reálná naděje, že jím také zůstal,
když těm našim pošukům připadá jiný a oni si s ním nero-
zumí.
Jistý efekt Rendovy rozumy mají. To, co mě táhne ven,
je umocněná zvědavost! Co chvíli nenápadně vykukuji
z okna, zda nezahlédnu postavu, která by se mohla podobat
59
někdejšímu priteli z dětství, ovšem s letícím časem si uvě-
domím pravdu o panence sedící v koutě. Ve svém pokoji
ho s největší pravděpodobností nepotkám, tudíž bych tomu
mohla napomoci...
Sama od sebe zaskočím pro Evu Pé, co mi je za moje
vysvobození vděčná, protože procházku městečkem, byf
nudnou, považuje za mnohem lepší program než utírání
prachu, společně se stavíme ještě pro Zuzanu a Evu Ká
a v kompletní sestavě bloumáme liduprázdnými ulicemi.
Každý, kdo má všech pět pohromadě, tráví horké nedělní
odpoledne u vody nebo v lese, tudíž nikdo neocení moje
nové body na široká ramínka a s černou krajkou ve výstři-
hu, původně zakoupené na zítřejší vystoupení Amazonek,
které jsem si oblékla k minisukni z džínsoviny. Pouze
čtyři bláznivky, jako jsme my, fetují výpary z tavícího se
asfaltu na silnicích, případně škobrtají o rozpálené dla-
žební kostky. Seznam lidí, které za naši vycházku potká-
me, by byl trapně krátký! Figurovaly by na něm pouze dvě
babky, co si vytáhly stoličky před své domky v Nádražní
ulici, aby si póklábosily pěkně na slunci, a potom rodáka
Mojžíšovíc, tedy učitelka Radka se svým chotěm a Kájín-
kem v kočárku, které potkáme na rohu u kina. Setkání je
nečekané, tvári v tvář Atomoví se ve mně zastaví dech,
ovšem vzít nohy na ramena by bylo podezřelé, musím
hořkou pilulku rozkousat a spolknout. Ke všemu ti tři mají
spoustu času, Radka se s námi okamžitě zastaví na kus
řeči, rozplývá se, kterak jsme báječně opálené, přestože
léto teprve začíná, Atom jí přizvukuje a Eva Ká se Zuza-
nou ochotné odpovídají. My s Evou Pé po sobě mrkneme
a tváříme se, že nás mnohem víc zajímá struktura chodní-
ku.
K dovršení všeho Radka navede řeč na sjíždění Divoké,
ze které se jí manžílek vrátil živ a zdráv. Kousnu se do rtu,
jinak bych vybuchla nahlas a ona by na mně poznala, že
existují i jiné ztráty než pouze fyzické!!!
"Prostě to tam byla úplná špička, paní učitelko," chlubí
se Eva Ká, jíž titul Miss mokré tričko vlezl do hlavy.
60
"Škoda, že už letos končíme," zalituje Zuzana.
"Bude mi po vás smutno," připustí Atom a kdybych ne-
věděla o jeho poklesku, brala bych to za upřímné vyznání
sympatií! Takhle se tím víc naštětím. "No ale jak jsem říkal,
zbývají mi dvě místa na Lužnici. Počítám s vámi, holky.
Tohle je báječná příležitost si rozloučení se školou trošku
oddálit."
Nehty se mi zarývají do dlaní, jak moc svírám pěsti. Tos
uhodl, ty hnusnej pokrytče! Před Radkou se však krotím.
"Mrzí mě, že jsem s vámi nemohla sjet Divokou," přizná
se bývalá třídní. "Bohužel maminka odmítla hlídat Káju..."
"Jémine, to mohlo být superrr!" lituje také Zuzana.
"Ano, miláčku, o moc jsi přišla," prohlásí Atom a můj
žaludek udělá kotrmelec.
"Jdeme, ne?!" osopím se ostře na holky.
"Hrozně spěcháme," dodá dosud mlčenlivá Eva Pé,
vezme Evu Ká za křídlo, já popadnu Zuzanu a aniž bychom
jim daly víc příležitostí k rozjímání, násilím je odvlečeme
za roh.
"Co blázníte?" nechápe naše jednání Eva Ká.
"Chtěly jsme jít očumnout zámek, ne?" připomenu čin-
nost, kterou dělá ze všeho nejraději. Tedy, ne že by horovala
pro barokní sloh a stála před Smrčinou s pusou dokořán, to
vůbec ne, k zámku chodí zásadně okukovat turisty. Pocho-
pitelně ne tari'ky od rodin, nýbrž zájezdy študáků či party
tramp'ků.
Tahle výmluva zabere, Eva Ká nabere kurz zámek a je
po starostech, co s načatým podvečerem. Kdybych byla
ovšem tušila, jaká hrůza mě tam čeká, nikdo by mě tam
nedostal ani párem volů! I kdybych si měla uříznout vlastní
nohu! ! !
Těsně vedle parkoviště před zámkem na velice příhodném
místě stojí restaurace Peklo, hospůdka v lehce středověkém
stylu uvnitř a s posezením na hrubě tesaných lavicích kolem
dubových stolů venku. Během sezony si její majitel pěkně
narejžuje a o klienty nemá nouzí ani v zimních měsících,
i když tržba je v létě nesrovnatelně vyšší. Také nyní jsou
61
všechny lavice obsazené do posledního místečka a nejde
jen o turisty. Hned na té krajní, vedle mohutného keře dávno
odkvetlého šeři'ku, se tísní pár místních kluků, které znám
pouze podle vidění a jménem, ale ne osobně, protože jsou
o nějaký ten rok starší a navíc nepatří zrovna mezí výkvět,
se ktery'm by se člověk toužil kamarádit. Například zkra-
chovance Edu Vycpálka, co s úspěchem prolezl základkou
se ztrátou dvou desítek, vyšel totiž ze sedmičky a už dva
roky se jen tak klackuje po městečku, aniž by se něčím učil
či něco dělal, považuji za blba na emou. Jeho jedinou dlou-
holetou zábavou bylo zvedat holkám sukně! Venca Matysko
také není žádný myslitel, ale aspoň pracuje, a to na mycí
lince u čerpací stanice Aralu. Třetího experta příjmením ne-
znám, vím jen, že se jmenuje Roman a mnoha spolužačkami
je považován za plejboje Kostelce, byl osobně nechápu, co
na něm kdo vidí. Tihle tři ovšem nejsou pravou příčinou,
jež mi způsobí srdeční arytmii!
"Sledujte, co to je za kluka?" zbystří Eva Ká.
"Je strrrašně hezkej," šeptne Zuzana.
"Asi nějakej luft'ák," hádá Eva Pé a je vedle jak t~ jedle:
Změnil se, to tedy pořádně! Přesto na první pohled vím, že
kluk s delšími špinavoblond vlasy, jimž v padání do očí
zabraňuje ujetá čelenka zhotovená z červeného šátku smo-
taného do válečku, čisté pleti v obličeji, na pažích i hrudi,
jak odhaluje ošoupaná džínsová vesta oblečená na nahém
těle, celkem slušnými svaly, které se mu rýsují pod opálenou
kůží, a příšerně dorvaných džínsách, musí být Saša. A oči,
ty má šedé. Ačkoli sedí, je mi jasné, že co se týče vzrůstu
mě jasně předběhl!
Je jiný než dřív. Potkat ho před osmi lety, okamžitě bych
za ním běžela, jenže ted'... Není to jen propastí času, která
nás rozdělila. Najednou mám z něho jakýsi ostych. Ve všech
vzpomínkách figuroval jako malý kluk s odřenými koleny,
ted se dívám na cizího, zato fakticky krásného frajera
a vlastně nevím, zda se k němu hlásit, či ne.
Kdyby byl alespoň sám a ne s těmi idioty! Kdyby neměl
jako oni před sebou půllitr s pivem a v puse cigaretu...
62
A kdyby se neověnčil asi desatero roztodivnými amulety,
zmřecími zuby a kovovými přívěsky na kožených šňůrkách
kolem krku či podezřelými pletenými náramky...
"Hele, mladý masíčko!" všimne si nás první pablb Eda.
"Pojdte na panáka, křehulky," pozve nás jeho kámoš
Venca.
Za normálních okolností bych na tohle trapné pokřikování
reagovala ukvapeným odchodem, jenže ted' jaksi stále ne-
vím, co mám dělat, a ke všemu na sobě ucítím Sašův pohled.
Poznal mě, anebo ne?! Z jeho šedých očí se nic moc vyčíst
nedá.
Eva Ká pokrčí rameny. "Jdem, ne?"
Je mi jasné, že se zdaleka nenamáhá kvůli Vencovi! Jako
ovce v hloučku přistoupím ostýchavě k jejich stolu. Mám
z toho kluka trému! Zblízka vypadá vyloženě božsky, navíc
se na mě upřeně zadívá a ve tváři se mu mihne cosi jako
poznání. Alespoň takhle si to v duchu vysvětlím a osmělím
se rádoby vtipně: "Ahoj, Sašo. Tedy, tys vyrostl..."
Tahle poznámka vyzní poněkud hloupě, jinak, než jsem
ji myslela, každopádně ty tři pitomé kluky rozesměje.
"Dokonce tolik, že si může dát pivo, co?" tlemí se Venca.
"A není pod zákonem ani v jiných věcech," dodá blb Eda.
"Měl bys jí to dokázat, Alexi," nechá se slyšet Roman.
Alex, jak mu jeho noví přátelé řlcají, se pohodlně opře
zády o lavici, uškli'bne se a svou průpovídkou mě zatluče
do země jako hřebík do zdi: "Jo, tys taky vyrostla. Ale kde
sis zapomněla prsa?"
Kluci zařehtají smíchy, Eda dokonce mlátí hlavou o desku
stolu, jak mu ta ubohost připadá vtipná, z Evy Pé vyjde cosi
jako vyjeknutí a kdybych měla popsat svoje pocity, patrně
bych nenašla vhodná slova. Na několik krátkých vteřin jsem
mimo, v uších mi šumí a zem se pode mnou zhoupne. Alexův
obličej je stále tak povýšeně našklebený, že mám sto chutí
přiskočit blíž a vrazit mu jednu pěstí! K ničemu takovému
se samozřejmě neodhodlám, jediné, na co se vzmohu, jsou
slzy ponížení, co rni vhrknou do očí, horká červeň ve tvářích
a prudký úprk z místa činu. Takovej hajzl'k nesmí vidět
63
moje slzy! Jejich pobavený smích mi způsobuje slabost kon-
četin. Přesto zmobilizuji všechny sily, uteču do zámeckého
parku a teprve v bezpečné vzdálenosti od těch kreténů se
opřu o tlustý kmen dubu, abych mohla dát volnost svým
pocitům.
"Mirko?!" hlas a dupot na cestičce za mnou patří Evě
Pé. "Tady jsi," vydechne zadýchaně. "Neměla jsi utkat! Na
tvém místě bych mu řekla od plic, co si o něm myslím!"
"Dej mi... lask... laskavě pokoj!"
"Promiň," omluví se a zmlkne, protože jí dojde, že toho
mám plné kecky. Tiše čeká, až záchvat hysterie pomine,
půjčí mi svůj kapesník, do kterého se hlučně vysmrkám,
a s opuchlýma očima se vydáme směrem k přechodu přes
zídku. "Ty toho debila znáš?"
"Ne," kuňknu.
"Vždy jsí mu řekla Sašo, a on se jmenuje Alexandr..."
"Myslela jsem, že ho znám," vysvětlím obšírněji tichým,
zklamaným hlasem. "Jeho babička bydlí v naší ulici, kdysi
sem jezdíval na každý prázdniny, kamarádili jsme spolu.
Toho pitomce, co přijel letos a ři'ká si Alex, neznám."
"Jo takhle," pochopí celý ten spletenec. _
"Holky tam s nimi zůstaly?" zajímám se.
Přikývne. "To mš, jak Eva vidí kluka, natož hezkýho..."
"Ale úplně blbýho," doplním ji.
"To jí třeba až tak moc nevadí," usoudí a naši společnoL
kamarádku tím v podstatě vystihne.
"Víš," přiznám še. "Když mí brácha řekl, že pňjel, těšil
jsem se na něj... A on je přitom tak ubohej!"
"Bude to tírn, jak vypadá. Je děsně hezkej."
"Neň'kej, že každej hezkej kluk je takovej vůl!?"
"Nevím," pokrčí rameny. "Každopádně hezkej kluk t~
o sobě ví- a využívá toho. Alex to ví určitě."
"Kdysi jsem ho měla ráda," připustím a vehementně do
dám: "A ted' ho nenávidím!"
"Se ti ani nedivím," podpoří mě moje nejlepší kamarádka
kterou by Alexova pomluva nikdy nemohla potkat. Její po
prsí patri mezi ty, jejichž velikost kluci obdivují! Mně zne
64
možnil a zranil na nejcitlivějším místě. Kdyby se mi po-
smíval kvůli pihám nebo většímu zadku či čemukoliv jiné-
mu, nebolelo by to tolik jako tahle urážka!
"Vykašli se na něj. Blbec zůstane blbcem," domlouvá mi
těsně před tím, než se rozloučíme. "Zítra ve škole. Pa."
Vykašli se na něj. To se lehce řekne, ovšem hůř udělá!
Tátovi, který právě odjíždí na dlouhý pracovní týden, se
neodvážím podívat do očí, aby na těch mých nepoznal, že
jsou nateklé pláčem, ze stejného důvodu dokonce odmítnu
i večeň, bráškové jsou priliš všímaví a mamku by určitě
zajímalo, kvůli čemu jsem brečela. Zavřu se v pokoji s Paj-
dou, pustím si Titanic a při krásných tklivých melodiích je
mi do breku znovu. Už vím, co myslel Renda tím magorem!
Jsem z toho smutná. Když už se v Kostelci objeví kluk,
který by se mi h'6i1 dokonce víc než Leonardo, vyklube se
z něj omezený idiot! ! ! Panebože, taková ostuda: Eda to určitě
roznese po celém městečku... Nenávidím ho!!!