2.Láska na vodě
/2./
Láska na vodě
Ke škole mi s batohem pomůže Renda, který si kvůli
mně zajde cestou na autobusové nádraží. Nedělá to z bratrské
lásky, kdepak, jednoduše mu to včera táta před svým od-
jezdem dal rozkazem a on se neodváží neuposlechnout.
"Půjdeš ke dnu jak tvůj oblóený Titanic," odevzdal mi
zavazadlo s pomstychtivým pošklebkem. "Vléct tolik krámů
na vodu je..." Významně si poklepe na čelo.
"Ty tomu tak rozumíš," usměji se na něho soucitně.
"Na rozdfl od tebe jsem sjel celou Lužnici v plavkách
a v maskáčích."
"Však ři'kám. Ničemu nerozumíš! Ostatně, ani to po tobě
nikdo nechce. Jseš jen pouhej kluk, to tě omlouvá."
"Aha," zazubí se pobaveně. "No, když táhneš na vodu
večerní šaty, tvoje věc, dámo s velkým D. Měj se, ségra.
Mimochodem, chceš na parte verši'k, nebo kytičku?"
"Pochopitelně verši'k. Nezkrácenou verzi Svatební ko-
šile."
"Jak stylové!" ušklóne se pobaveně. "Fajn, vyřídím."
K povykující tlupě spolužáků přisupí objednaný zájez-
dový autobus s přívlečným vozíkem plným lodiček.
"Čau," rozloučím se s bráškou, jelikož u dveří autobusu
se strhne pořádná mela, jak se každý snaží dostat dovnitř
co nejdříve a urvat nejlepší místa vzadu. "A díky za pomoc."
"Sbohem," zadeklamuje pateticky.
Dovleču se s batohem k tlačenici, kde mi v zápalu boje
nikdo na pozdrav neodpoví, a protože zaregistruji Evu Pé
27
v útrobách karosy, velkomyslně odmítnu Bohdanovu nabíd-
ku, že mě pustí před sebe. Stejně má minimum životního
prostoru, ačkoli jednou nohou stojí na prvním schůdku, ob-
ličejem nedobrovolně leští špinavé okno pneumatických
dveří a druhou půlku těla mu dav strhává dozadu.
S klidem anglického lorda počkám, až zmatek pomine,
a vnesu se do nitra autobusu jako poslední, abych svým
batohem ucpala cestičku a kecla si vedle Evy Pé na druhé
sedadlo odzadu, hned za Evou Ká a Zuzkou.
"Není nad to pňjít k hotovýmu," rýpne si Eva Ká.
"Jo, dámy, kdo umí, umí," zazubím se a s pocitem, že
tenhle výlet bude špice, cítím to ve vzduchu, zahlaholím
zvučné ZDE při Míšině prezentaci.
Na zdolání horního toku Divoké, tedy od vodácké zá-
kladny v Bystřici, kde nás vysype autobus, ke zdymadlu
v Blížkovicích, máme dva dny, potom nás vystřídá devátá
B, která dorazí zbytek, a to od Blížkovic po Dolní Kos-
telec.
"Ne že by nás tlačil čas," svěřuje se nám Atom, jinak
vedoucí vodáckého oddílu při ZŠ, tedy zkušený voďák á tu-
díž Radčiny obavy z jeho utopení jsou dost liché. "Přesto
jistý itinerář dodržovat musíme. Například doplavit se do
večera k tábořišti Racek a za zítřek urazit štreku do Blíž-
kovic."
Z klukovského chumlu se ozve pohrdavé odfuko-
vání.
"Vodáci to zmáknou levou zadní, jenže nezapomínejte,
pánové, že s sebou vláčíme brzdy," krotí nevoli spolužáků
pro nás nepříliš galantně. "Co nadělat."
"Utopit!". napadne řešení Ondru a ostatní z toho mají
druhé Vánoce. Prostě malí haranti, fakt.
;,No..." Chvíli se zdá, že Atom nad lákavou variantou
vážně přemýšlí, ovšem pak se rozhodne dát nám šanci.
"Přece jen by jich byla škoda. Já vím, ve fyzice se plácají,
manku nezvládají, v tělocviku se ulejvají, fotbal je nebaví,
ale věřte, kluci, přijde doba, kdy jim všechny tyhle dneska
28
neodpustitelné prohřešky prominete. Jsou určitý činnosti,
ke ktery'm je ženská potřebná."
"Teda," rozhorlí se Eva Ká, tím spíš, že se kluci na-
hlas utvrzují mezi sebou, že jim tedy holky chybět nebu-
dou, "dámy, slyšíte to?! Taková urážka jde smýt jen
krví!"
Nedáme se pobízet dvakrát, jako fúrie se na ubohého
fyzikáře vrhneme a než se naděje, stane se prvním, kdo
otestuje, byf nedobrovolně a v šusťácích a tričku, teplotu
vody v Divoké. Tělocvikářka Míša nám dokonce pomáhá!
Atom nebere koupel za nic tragického, vytřepe si vodu
z uší a s nevinným výrazem dokončí svůj proslov: "Kaž-
dopádně musíme ve středu v jedenáct nula nula podupávat
na vlakovém nádraží v Blížkovicích. Jasný?"
Za veselého pokřikování a zmatků nás rozdělí do lodí,
navíc pěkně nespravedlivě, protože členům vodáckého od-
dílu a klukům vůbec přidělí kánoe, zatímco děvčatům pra-
mičky.
"Proč my nemáme kánojky?" podivuje se Sylva nespo-
kojeně.
"Jsou moc vratký," vysvětlí aktivní Bohdan.
"Šly byste ke dnu jak zednický třísky," přidá se Martin.
"To je podceňování!" rozčilujeme se sborem.
"To je opatrnost," opraví nás Atom. "Kdo by vás lovil?"
"Přece vy," pokrčí rameny Andrea. "Už jste mokrej..."
Její poznámka si vykoleduje aplaus smíchu, přičemž
Atom se směje s námi. Najednou zalituji, proč jsme s hol-
kama nechodily do jejich oddílu, mohly jsme si krásně užít!
"Na vodě platí dvě pravidla," rozumuje dál. "Za á, všech-
no, co se neudrží nad hladinou, musí být přivázané..."
"Součková, slyšíš?" křikne na mě Libor. "Vzala sis do-
statečně dlouhý lano?"
Kluci se pochopitelně lámou smíchy a holky se k nim
přidávají, protože nadhazuje trapas z kurzu plavání, kde jsme
první den vyfasovali polystyrenové desky, co nás měly nad-
nášet, nahnali nás~do bazénu a jelikož mi deska hned při
hupsnutí do vody vyklouzla zpod beder, okamžitě jsem po-
29
lykala andělíčky a za to, že jsem dnes mezi živými, vděčír,
tamnímu plavčíkovi.
"Jenže to se stalo ve třetí tridě!" bráním se vehementně
"Právě," poznamená lišácky. "Však se ptám, jestli si
vzala dostatečně dlouhý. Tenkrát by ti stačilo kratší..."
I blbec má svou pravdu, kterou mu nemá cenu vyvracet
Beztak by mě přes huronský řehot nikdo neslyšel. Fyziká
se zákeřně směje spolu s ostatními, a tak si na druhé pravidly
musíme chvMi počkat.
"Za bé, stát se může cokoli. Změna počasí, strom padl
do vody, nebezpečné větve křoví podél břehu, kameny, čně
jící kořeny, prudký proud, vír, čochtan... Ten, kdo mě po
slechl a vzal si s sebou barel, si do něj nacpe to, co v žádnén
případě nechce mít mokré. Vždycky je nutné mít po ruc~
rezervní oblečení. Stany a spacáky jste si, doufám, podl~
rozkazu zabalili do igelitových pytlů a pořádně zajistili izo
lepou, aby se k nim nedostala voda..."
Těch rad je hrozně moc, posloucháme je s čím dál menš
pozorností, zdá se nám, že zbytečně straší a dramatizuje
Na sednutí do lodičky, čeřeni hladiny vody vesly a roman
tické projížd'ce po navzdory svému jménu líné říčce nemůž~
nic být!
"Já tedy nevím," pokrčím rameny, "ale mně to případ
jak instrukce před výletem ponorkou, do který zatéká."
"To si povíme, Miroslavo," zazubí se na mě. "Aby po
sádka vaší lodě nebyla první pod vodou!"
A pak už konečně vyrážíme. S vervou, jak jinak! Vpřede
vodáci na kánojkách, vzadu těžkopádnější plavidla. Pravda
pramíčka má čáru ponoru nebezpečně blízko vody, v lod
není díky báglům k hnutí a Zuzka mě rozčiluje častým vy
písknutím, kterým reaguje na sebemenší zakolísání lodě, alp
' díky tomu, že lod vede Eva Pé, která se za vesla posadil.
~' první, jsme na tom proti ostatním holkám nejlépe. Mohu s
1ebedit na zádi a pobaveně pozorovat posádku druhé pra
míčky, kde jsou levé všechny čtyři a jediné, co dovedou
je hlasitě ječet. Linda s Jitkou se plaví na kánoi spolu s Míšoi
a díky tělocvikářce jim to jde jakž takž.
30
Na prvního čochtana nemusíme čekat dlouho, stačí vy-
vrácený strom, jehož část spadla do vody a tvoří jakýsi mi-
niaturní most, pod kterým se musí podjet, anebo je nutné
přetáhnout lod'po suchu, což je pracné a nedůstojné. Mašině
kánoi se to podaří bez problémů, jelikož není tak neohrabaná
jako širší pramička, ovšem když ke stromu dorazíme my,
kánoe s Martinem, Ondrou a Bohdanem se teprve kymácí
v peřejích. Díky zúženému průtoku vody je v těchto místech
proud mnohem prudší a rychlejší. Zabrzdit, existuje-li vůbec
takový pojem ve vodáckém slovníku, se nám pochopitelně
nepodaří, drcneme do klukovské kánoe čelem jako rozzu-
řený beran, a tahle rána se pro spolužáky stane osudnou.
Než se nadějeme, jejich kánojka zvesela povyskočí, neče-
kaně se nakloní a šup, je břichem vzhůru! Dlcy tomu, že
se řehtáme jako o život, podplujeme pod stromem bez je-
diného zaškobrtnutí, víceméně nikým nekočírovanou lodku
odnese proud. Jelikož Bohdan a jeho věrní byli považováni
za favority, tím srdečněji nás jejich selhání rozveselí.
Pánové, sotva se vyhrabou z vody, otočí lodicu a pochytají
po vodě plovoucí bágly, z toho dělají kovbojku. Jindy vcelku
tichý Martin má málem infarkt.
"Můžete si za to sami," obviní ho Eva Ká nesmlouvavě.
"Byli jste moc pomalí, neměli jste tam zaclánět."
"Jak jsme mohli projet rychleji, když před námi byli -"
"Správnej vodák má předvídat každou situaci, vidte, pane
učiteli?" zaculím se 1'bezně na smějícího se fyzikáře.
"Vaši blbost by nepředvídal ani Nostradamus!" zuří
Martin.
"A krom toho," napomene ho Eva Pé a ukáže rukou těsně
před sebe, "prskáš až sem."
Atomoví se podari kluky zklidnit a všem nám dá první
pauzu, jelikož musíme počkat, až se spolužáci převlečou.
Podruhé se staví kvůli Zuzaně, co nám vypadne z lodi, je-
likož za vesla se posadí Eva Ká a začne horor.
"Ta kreténská lod' pořád zatáčí doprava!" huláká jako na
lesy, jelikož rovně se nám podaří uplout tak tři metry a pak
už čumákem pramice trkáme do břehů, zůstáváme viset na
31
mělčině, motáme se v rákosí a při jedné takové akci, kdy
prosvištíme houštinou vrbového proutí, Zuzana zapomenE
sklonit hlavu, místo toho se chytí větviček a jednoduše vy
stoupí takřka uprostřed řeky. Sice okamžitě spustí siréni
a byf se Eva Ká opravdu snaží zacouvat pramicí zpátky poc
nahnutou vrbu, větve rupnou a Zuzka skončí v chladné vodě
Jako třetí v pořadí se vykoupe Renata. Díky vlastní ne
pozornosti! Po skromném obědě, co si připravíme na jednou
z vodáckých tábořišf, při nastupování do své pramici
stoupne vedle. I to se stane!
Pak se dostanu k veslům já a musím dát Evě Ká za pravdu
lodica stále táhne k pravému břehu a dokonce má tendenc
otáčet se kolem vlastní osy! Atom i Miša tvrdí, že chyba jc
ve mně, prý nezabírám stejnoměrně, ale člověk nikdy neví
Nálada je super a humor nám nevezme ani bouřka, ktera
nás přepadne necelé dva kilometry od tábořiště Racek. As
poň nám holky nemusí závidět, dřív než vybalíme pláštěnky
zašité na dně batohů, promokneme na kost a jsme na tou
stejně jako po říční lázni.
Do tábořiště dorazíme v dost zbědovaném stavu, mokř
jako myši: Jelikož se ochladí, navlečeme na sebe véškert
kusy šatstva, co s sebou máme, a stany stavíme na podmá
čené louce, kde každý krok čvachtá a tvoří se louže.
Rozdělat oheň mokrým dřívím je práce pro vraha, hutn;
kouř se nese nízko nad tábořištěm a krom toho, že štípe dc
očí, jiný efekt nepřinese. Kdyby mě tat'ka nevybavil kahán
kem na tuhý h'h, musely bychom s Evou Pé večeřet sucho
rohh'ky, poněvadž bychom gulášovou polévku neuvařily
Takhle si za deset minut pomlaskáváme na teplé baště oko
řeněné jehličím, které se tam bůhvíjak dostalo, a ochucenč
nakrájeným párkem, a mnozí nám závidí, byf jim maminky
s sebou nabalily rizky.
"Co je?" zareaguji na Bohdanovo mlsné obšlapování
"Nemusíš se namáhat, nezbylo ani ň."
"Nechceš píchnout s mytím nádobí?" překvapí mě.
Holky, ty kachny, hned mají důvod se mi posmívat!
"S jakým? Myslíš jeden kotli'k a dvě lžíce?" podivím se
32
"Třeba," pokrčí rameny. "Dovedl bych tě k umývárce..."
Eva Ká se smíchy plácá do kolen: "Bohdane, z tebe bude
skvěle] manžel! Mirko, toho ber!"
"K umývárně trefím," odmítnu Bohdanovu snahu nakva-
šeně. Jeho pozornost je mi nepříjemná, holky budou mít nač
narážet ještě za měsíc! "A pak, my to mejt nebudeme."
"A jak v tom chcete ráno vařit čaj?" zeptá se nechápavě
a ukáže bradou na kotli3c zapatlaný přisychajícími zbytky.
"Necháme ho opršet," pokrčím rameny, což holky ocení
a Bohdana tím konečně otrávím.
Nakonec se klukům přece jen podaří rozdělat a udržovat
společný oheň, však mají Atomovu zálesáckou školu, jak
nám milý fyzikář několikrát připomene. Sesedneme se ko-
lem navzdory drobnému poprcháváni, Atom vytáhne oťřís-
kanou španělku, uhodí do strun, zanotuje notoricky známé
trampské písničky, my se k němu přidáme a zpěv proklá-
dáme vzpomínkami na to nejveselejší, co se komu přes den
přihodilo. Kdyby nás v půl jedenácté nekompromisně ne-
zahnali do stanů, asi bychom tam vydrželi sedět až do rána.
"Pane učiteli, nesliboval jste nám, náhodou, krásný po-
časí?" vzpomene si Sylva na Atomovo frajeření před vý-
letem.
"A kdo tvrdí, že nebude?" opáčí fyzikář nevzrušeně; pro-
tírajíc si ospalé oči. "Mám ho nahoře objednaný."
"No jo, ale na kdy?" pochybuje Andrea.
"Jen co spadne mlha, dámy, ještě se budete potit!" tvrdí
a přestože mu nevěříme, s postupem času mu musíme dát
za pravdu. Ráno sice už nepršelo, aIe přes mléčně hustou
mlhu jsme málem neviděli jeden druhého. Plavit se po vodě
za takových podmínek je svým způsobem nádherný zážitek,
jsme od sebe jakoby izolovaní, každá lodička žije vlastním
životem, veslujeme zvolna, abychom se vyhnuli nástrahám
řeky, která se pomalu rozšiřuje a zrychluje, čím víc se blí-
žíme Blížkovickému zdymadlu, tím víc si zasluhuje jméno
Divoká. Kolem deváté se začnou vynořovat obrysy stromů
a siluety spolužáků a v půl desáté k nám pronikne první
33
sluneční paprsek. Pak už to jde svižně, odhazujeme jednot
livé vrstvy oblečení a oběd si mnozí chystají v tričkách č
dokonce pouze v plavkách! Po chladné noci, kdy mě zábl:
nohy i ve spacáku, úplná paráda.
"Co jsem ň'kal?" naparuje se Atom. "Měl jsem pravdu?'
"Učitel musí mít vždycky pravdu," rýpnu si.
"Správně, Miroslavo," zazubí se na mě pobaveně
"A krom pravdy mám taky dvě volná místa v expedici Lužni
ce, takže kdyby někomu z vás chyběl program na druhý týden
v srpnu a projevil zájem - i z děvčat, můžeme si plácnout.`
Dech se ve mně zatají. Strávit týden na Lužnici v part.
spolužáků a skvělého učitele, páááni... Holky tím však tolil
nadšeny nejsou, respektive oběma Evám se nehodí termín
jedině Zuzana se bude v tu dobu nudit doma a pry' si t~
musí nechat projít hlavou, pro vodáctví se zdá dost levá.
Ostatně, není sama. Eva Ká nám svou šikovnost dokáži
vzápětí, totiž když požádá Sylvu o Bravo, které se v jejicl
pramičce neužitečně povaluje, předvede nám artistické čísle
Nakloní se odvážně k sousedům, pro jistotu se rukama za
chytí okraje jejich lodě a než se stáhne zpět, mezera mez
oběma pramicemi se povážlivě zvětší a ona najednou ne
může zpátky.
"Blíž! Blíž k sobě!" vykvikne vyděšeně, ovšem to už j.
dost pozdě, naše lod' se dostane do proudu, nabereme větš
rychlost než sousedi, pramičky se od sebe vzdálí ještě víc
Eva Ká mezi nimi visí jako napnuté prádlo a -
S mohutným žbluňknutím skončí v dravém proudu, při
čemž naši lod' nebezpečně rozhoupe, což se nám s děsu
plnými výkřiky podaří vyrovnat. Hůř jsou na tom holky, n.
boku jejichž pramičky Eva Ká stále lpí - naberou si a jdou
ke dnu!
Následující pauza je nevyhnutelná. Protože se nás ostat
ních čochtan netýká, tím upřímněji se bavíme. Zvláště kluc
jsou nadšeni a pohotový Bohdan si libuje, že za fotku, n
níž se mu povedlo zvěčnit Evu Ká napnutou mezi dvěm
plavidly, ho v soutěži amatérská fotografie první cena ne
mine! Pomáháme pochytat plovoucí barely, pochopiteln
34
nepřivázané, a řehtáme se vymáchaným ubožačkám. `Eva
Ká vypadá impozantně! Vlasy jí visí do očí v podobě dlou-
hých mokrých provázků, za uchem se jí zachytil kus rákosí,
nalíčené oči tají náporem vody a čerň řasenky si rozšmudlává
po celém obličeji. Bílé tričko jí těsně pňlne k tělu a odhalí
tak nemalé půvaby, čehož si vnímaví spolužáci nemohou
nevšimnout, a okamžitě vymyslí další pitomost: volbu Miss
mokré tričko. Jestliže jsme se my s Evou Pé, Zuzanou, Lin-
dou a Monikou domnívaly, že nás se tahle akce netýká,
pletly jsme se. Dost šeredně! Pánové totiž usoudí, že když
volba Miss, tak s kompletní účastí, no a samozřejmě také
za stejných podmínek pro všechny, tudíž nás pochytají a na-
hážou do vody! Ač se bráníme, ledovému šoku neujdeme.
Byf spolužáky považujeme za kojence, sílu mají každopádně
větší a jsou na nás v přesile. Atom, ten zrádce, přestože tu
supluje pedagogický dozor a dospěláckou autoritu, se směje
s nimi a nehne prstem, aby nás téhle potupy ušetřil! Na
Míšu si pánové netroufnou, tudíž za Miss mokré tričko je
nakonec vyhlášena Eva Ká.
"Proč jste nás teda namáčeli všechny?" zuří Linda.
"Aby to bylo spravedlivý a vyhrála ta nejhezčí," vysvětlí
diplomaticky Ondra. Jeho kámoš Libor si takové servítky
před pusu nebere: "Abysme poznali, která máte největší ko-
zy, ne?"
"Nonono," krotí ho pobavený Atom.
"Pozor, pánové, to už zavání sexuálním harašením,"
směje se Míša, načež vyrukuje s přednáškou z oblasti psy-
chologie, kdy se snaží klukům namluvit, že by u děvčat
měli hledat jiné přednosti než fyzické vnady, že jsou důle-
žitější věci pod sluncem a že každý člověk je originál...
Do vodáckého tábořiště Mokřejš dorazíme bez dalších
komplikací v pět hodin odpoledne. Jsme na konečné, ted'
už budeme až do zítřejšího rána jenom relaxovat a užívat.
Počasí je k nám mnohem uznalejší než včera, dovolí nám
výlet řádně si vychutnat. Mnozí odvážlivci, mezi které ne-
patřím, se pod blížkovickým zdymadlem koupou, jiní se
35
naopak suší v laskavých paprscích slunce, mnozí se snaží
ukuchtit si v kotlíku nějakou dobrůtku k večeři a zbytek
shání dřevo na večerní táborák, který hodláme držet do čas-
ných ranních hodin. Podvečer nápadně připomíná prázdniny,
všichni máme skvělou náladu, a já si asi po sté umíním, že
musím zpracovat Zuzanu; protože nechat si ujít sjíždění Luž-
nice by byl neodpustitelný hřích!
"Kde je sekerka?" shání se Atom po majetku vodáckého
oddlu, protože chce připravit slavnostní vatru.
"Holky s ní zatloukaly kolíky," uvědomí si Jirka.
"Kecáš," bráníme se. "Stačil vetkej šutr..."
"Myslím včera. Linda s Monikou," ukáže dokonce
prstem.
"Máte ji?" zajímá se Atom.
Linda přešlápne. "No, měly jsme ji, ale..."
Fyzikář se chytí za hlavu. ;,Vy jste ji utopily?! Neri'kal
jsem vám, že všechno musí být přivázané k lodi?"
"Já ji zaplatím," navrhne Linda.
"No prosím," dá se slyšet Martin. "A vy byste vzal na
Lužnici holky, jo?"
"Proč ne?" pokrčí rameny Atom. "Některý k tomu mají
vlohy, lepší se... Fřemýšlely jste o tom, dámy? Miřoslávo?"
Potěší mne, že se otočí zrovna na mě. Nejsem sice
Miss mokré tričko, ani se nechystám na Miss model či
podobné soutěže krásy, ale klidně bych mohla být dob-
rým vodákem!
"Jestli nás vezmete, my bychom se Zuzanou jely," od-
větím.
"Fajn," usměje se na mě Atom. "Ve škole mi to ještě
připomeňte, dám vám přihlášky. Bude nám potěšením, že
jo, pánové? Jo, a s tou sekerou to berte jako odstrašující
při'klad. Naštěstí ale máme v oddffe ještě jednu..."
Eva Ká mi fyzikářovo vyznamenání jen t neodpustí:
"Miroslavo sem, Miroslavo tam... Nakonec buď š mít z fy-
ziky jedničku, ne? Nějak ti nadržuje!"
Trhnu rameny a raději jdu pomáhat klukům se sháněním
dřeva, což je v blízkém lesíku dost ošidná záležitost, protože
36
díky vodáckému tábořišti je vyčištěný jak málokterý lesní
porost, musíme chodit dost daleko.
K ohni si obleču šusfákovou soupravu, nechci se stát snad-
nou kořistí komárům, krk a tváře si potřu tyčinkou odpuzující
obtížný hmyz. Na Bohdana však nezabírá, ačkoli spolužáka
mezi tuhle havěť počítám také. Přitočí se ke mně a trochu
se začervená, když mi nabídne: "Nešla bys po večerce na
chvíli ke zdymadlu?"
"Proč bych tam měla..." Nedořeknu, protože se ze stanu
vyhrabe Eva Ká a zamirí k nám. Riskovat hovor na důvěrné
téma právě před ní se mi nechce, raději špitnu: "Možná."
Po celou dobu táboráku pak cítím na své tváři jeho oči
a nemohu se kvůli němu bavit naplno, jelikož si dělám vý-
čitky, zda jsem ho příliš nenavnadila. Jedno je jisté: musím
si s ním vážně promluvit. Zůstává záhadou, jakými slovy
mu vysvětlit, že on, pihovatý zrzek, má do skvostného Leo-
narda nekonečně daleko?! Nechci ho poslat do háje, jak by
to udělala Eva Ká a přede všemi dala k dobru jeho city, to
je mi trapné, ovšem chodit s ním ze soucitu? Nikdy!
Atom nás začne nahánět do stanů poprvé kolem jedenácté,
ovšem to si nikdo z jeho řečí nic nedělá. Ve tři čtvrtě na
dvanáct fyzikářovy výhrůžky přitvrdí: "Jestli okamžitě ne-
zapadnete do kanafasu, tak si mě nepřejte! Nechtějte, aby-
chom se na poslední chvíli rozešli ve zlém, bando!"
Protože o něco takového opravdu nestojíme, nezbyde nám
než mu udělat radost. Místo aby ten bloud ocenil náš cha-
rakter, obejde stan po stanu, spočítá posádku a k přání dobré
noci připojí i dodatek: "Všechny chytráky, co si snad myslí,
že mi tu budou praktikovat bengálskou noc nebo něco po-
dobného, upozorňuju, že nikdo nevystrčí ze stanu ani nos!
Ósobně si to zkontroluji, mládeži. Budu celou noc hlídat."
Jeho nedůvěra se nás lehce dotkne, pravda, jsme sice mno-
hem víc rozjívení než ve školních lavicích, ale zase takoví
blbci, abychom riskovali jeho sympatie, nejsme!
Tedy, až na pár výjimek. Bohdan je tím.posledním, kvůli
komu bych si to chtěla u Atoma rozlít, ovšem pochybuji,
že se mi kdy naskytne vhodnější přležitost než dnes! Tou-
37
žebně si přeji, aby už holky přestaly klapat zobáky, a kdy
konečně usnou, z posledních sil přemáhám únavu, oči m
samy padají a kdybych nevylezla hned, v příští minutě byc
se už promenádila v říši snů. Ten šílenec to s celonočním
hlídkováním myslí vážně, uvědomím si při pohledu na Ato
movu postavu schoulenou ve spacáku u řeřavějících uhl'k
skomírajíci'ho táboráčku. Náš stan má celkem bezpečno
polohu, přes fyzikářovu ostražitost, je-li nějaká, pozoruji h·
dobře pět minut a za celou dobu nepootočí hlavou, možn,
dokonce chrápe, vyklouznu ze stanu, po čtyřech přeběhni
k lesíku a teprve tam se vztyčím: Pohled zpátky - tichc
mír, klid. Takže chrní. To je mi hlídač!
Zdymadlo je od tábořiště vzdálené s bídou tři sta metrů
hukot- vody slyším z dálky. V lese, byf se kradu po samém
okraji, je tma jako v pytli. Vzduch těžkne tajemnými param
a já si v duchu představuji, jak se zítra Bohdanovi vysměji
pokud ho u zdymadla nezastihnu. Jeho stan sice stojí n.
problematičtějším místě, takřka Atomoví před nosem, al~
to je Bohdanův problém, ne můj! Já slovo dodržela, pomys
líni si spokojeně, zatímco - ,
"Mirko?" zašeptá za mými zády klukovský hlas. `Trhni
sebou úlekem, přestože je mi jasné, kdo na mě volá.
"Jak se ti povedlo zdrhnout?" zamlouvám rychle trapas
"Máček," kasá se. "Old Shatterhand je můj strejda."
"Hm, máš Bobry' příbuzenstvo."
"Nestěžuju sí. Mojí tetě zase ň'kají = `
"Kvůli tomu jsi mě nepozval, ne?" přeruším ho rychle
"To ne," přizná a odmlčí se. "Myslel jsem..."
"Cos myslel?" pobídnu ho, protože se mi nechce pokouše
Štěstěnu víc než je nutné. Kdyby to prasklo, brr...
"Nešla bys... by sis na chvilku sednout k jezu?"
"Nešla," odmítnu trochu moc pň'kře, což mu vezme vít
z plachet na další drahocenné vteřiny. Mám ho po krk. "Po
slyš, Bohdane, ty seš sice prima kluk, ale = `
Tentokrát jsem to já, kdo nedořekne. Nemůžu, protož~
Bohdan udělá něco, čím mě vyloženě konsternuje. Zmínki
o prima klukovi si patrně mylně přivlastní za projev přím
38
a neohrabaně se po mně vrhne, aby mi málem vyrazil zuby,
když se mě pokusí políbit! No tohle... ! ! !
Prudce se mu vytrhnu. "Neruplo ti v bedně?!"
Bohdan se urazí. "Proč?"
"Nejsem kost, abys mě tu olizoval," ohradím se.
"Myslel jsem..."
"Víš co? Podruhý radši nemysli," poradím mu ironicky.
"Vyvádíš kvůli jedný puse, jak kdybych tě znásilnil!"
"Ty, jo?" vyprsknu pobaveně.
"Jo, já!" odsekne nakvašeně.
"Jseš dost naivní, jestli sis myslel, že budu chtít."
"Co ti na mně vadí?" doráží zmateně. "Moje pihy?"
"
"Ale ne...
"Zrzavý vlasy, co?"
"Taky ne..."
"Tak co?"
"Necháme toho," pokusím se o smír. "Vrátíme se.``
Chytí mě pevně za paži. Zabolí to. "Tak co?!"
"Třeba tohle. Chování patnáctiletýho puberfáka!"
"Jo aha," odfrkne si, nicméně mou ruku neuvolní. "Ty
bys radši staršího frajera, co?"
"Jseš blbej."
"Nejlíp nad osmnáct a s autem, co?" posmívá se mi.
"Jseš blbej. Sbohem."
"Jde o to, jestli by o tebe takovej frajer vůbec zakopl!"
Na jeho urážky nejsem zvědavá, rozběhnu se pryč 'a když
mě volá, at' se vrátím, schválně změním směr. Určitě za
mnou poběží, kretén! Zvolním teprve nad tábořištěm, které
obloukem obejdu. Normální blbec, zuřím v duchu. A to jsem
se s ním chtěla rozumně domluvit, pcha!
Od stanů mě dělí pruh louky, potichoučku si nadejdu
podél lesa, abych to mohla vzít k našemu plátěnému pří-
střešku co nejkratší trasou, a pro jistotu se přikrčím za hranici
metrového dříví na samém okraji lesa. Vystrčím hlavu, zda
je vzduch čistý. Moc toho nevidím, ohníček uprostřed tá-
boňště vyhasl docela, všude tma a ticho a... Pravidelný šelest
v trávě mě přinutí hlavu bleskurychle stáhnout. Nemusím
39
být neteří statečného Vinnetoua, abych poznala, že jd
o kroky v trávě pokryté večerní rosou mincí rovnou ke mnĚ
Přicházejí od našeho ležení, což činí situaci ještě tajemnějš
Že bych nebyla jedinou dívkou, která dostala nabídku n
rande?! Co nejvíc se přitisknu k hranici, až mě jednotliv
kulatiny tlačí do zad, abych splynula s terénem, a děku
v duchu mamce, že šusfákovka, kterou mi koupila, je mod
ročerná.
Kroky se zastaví nedaleko, podle žuchnutí usoudím, ž
si dotyčná osoba sedla do mechu. Nedovedu odhadnout, kc
lik metrů nás od sebe dělí, přesto po pár tíživých minutácl-
kdy se nic neděje, zmobilizuji veškerou odvahu a veleopatr
ně položím dlaně před sebe do trávy, abych na všech čtyřec
vyjukla za hranici dřeva. Viditelnost je dost špatná, ovšer
štěstí, dá-li se v takové situaci vůbec mluvit o štěstí, rr
přeje, protože můj společník čímsi zašustí a na okamži:
jeho tvář osvětlí záblesk plamínku zapalovače, kterým
připálí cigaretu. Odolám silnému nutkání vyjeknout děsem
Atom!!! Panebože, co ten tady dělá?! Dost dobře mi nelez
do hlavy důvod, proč si šel zakouřit za tábor, , když moll
u ohniště?!?
Fro mě jeho přítomnost znamená jediné: nehnout se an
o píd; abych se neprozradila! Obyčejné kýchnutí by se rov
nalo sebevraždě, přestože mě vyznamenává svou přízní čas
těji než některé spolužáky a spolužačky, pochybuji, že b~
měl pro můj noční výlet pochopení! Jak dlouho tu hodl
meditovat? A co bude až dokouří? Vrátí se do tábora stejno
cestou, anebo obejde hranici a zakopne o mě?!
Pak zaslechnu další kroky. Tentokrát přicházejí od lesa
tím víc mě zajímají. Atoma patrně také, protože uhasí ci
Baretu. Kroky jsou lehké, jakoby dívčí. Přikrčím se ještě ví.
- projdou kolem mne! Všechno sázím na jedinou kartu: n
stín, který vrhá do i tak černého lesa hranice dříví. Pokor
tahle logika selže, potom... Kroky jsou blíž, ještě blíž, rychL
schovám obličej mezi kolena, aby mě neprozradila bílá plet
ted', ted' mě neznámý příchozí míjí, ještě krok, dva, tři... ufi
maličko si vydechnu, nevšiml si mě, už je za hranicí. O mů
40
nos zavadí vůně parfému. Tajemný vycházkář je tedy docela
určitě žena, navíc tahle vůně mi připadá známá, je těžká,
sladká, omamná, přesně takhle se vonívá Míša!
Páni, to je horor, pomyslím si v duchu. Kolem Mokřejše
se táhnou hluboké Lesy, ovšem já musím narazit rovnou na
oba učitelské dozory! Našpicuji uši v očekávání pobavených
výkřiků překvapení z náhodného setkání.
"Je děsná tma," řekne Miša šeptem, že jí téměř nero-
zumím. "Málem jsem si vypíchla oko a nohy mám plný
"
trnů. . .
"Měl jsem tí říct, že za umývárnou je spousta ostružin,"
zalituje Atom a je mi rázem jasné, že tohle setkání má do
náhodného nekonečně daleko! "Možná jsi to nemusela ob-
cházet oklikou, všichni spí jak dřeva. Nahnal jsem jim
strach."
"Copak vetkej Kája," směje se Míša. "Idol školy: Holky
z devítky tě baští, mš o tom?"
"A co slečna učitelka? 'Ta taky?" vyzvídá pobaveně.
"Ta má strach. Kdyby se to dozvěděla tvoje žena...
Karle... počkej, neblázni... Co kdyby nás někdo hledal?"
"Utahali jsme je, chrápou," přesvědčuje ji Atom konej-
šivým tónem. "A moje žena je dvacet kilometrů daleko. Nic
se nemůže stát... Kdepak se rozepíná tohle prádýlko?"
K mým uším dolehnou podezřelé zvuky, ti dva se nepo-
chybně li"bají, Míša mu záhy prozradí princip svých krajek,
či do čeho se obléká, a já třeštím oči do tmy, neschopna
pohybu, otřesená do základů, zmatená do posledního nervo-
vého zakončení a znechucená až na zvracení. Je mi z nich
zle. Tak špatně, že ani nevnímám nohy, co mi v nepohodl-
ném posedu začínají dřevěnět. Nechápu to. Fyzikáře jsem
vždycky považovala za nejlepšího chlapa na světě, jeho
a Radčino manželství se zdálo dokonale šťastné... A zatím?!
On jí tu klidně zahýbá, miluje se s tou káčou, kterou najednou
nemohu ani cítit, zatímco má doma ženu a syna... To, co
jsem nucena vyslechnout, mě vůbec nevzrušuje. Naopak.
Obrací se mi kufr z toho všeho mlaskání, čvachtání, hekání,
funění a sténání! Jestli někoho nenávidím, pak je to Atom
41
a Míša. Nezradili jen Radku, nýbrž i mně. Moje představ
a ideály!
Ačkoli Atom bezprostředně po milování Mnu ujiš~uj~
že to bylo nejlepší, co kdy prožil, a Míša na oplátku tvrd
že se nepostaví na nohy, jsem to já, kdo do stanu dolez
málem po čtyřech, když se ti dva rozejdou a každý zamí
k táboru jinou oklikou. Nohy mi za tu dobu takřka odumřel
a to vůbec nemluvím o psychickém rozpoložení, v jakés
se nacházím!
Jsem protivná jak nikdy v životě. Na každého se utrhuj
Ondru pošlu do háje a Libora ještě někam dál, žvýkám stan
chleba a na švitoření holek maximálně cosi zavrčím. Původy
mých depresí se tváří, jako by se v noci nic nestalo! Přestož
se zařeknu, že s těmi dvěma zrádci jsem nadobro skončil
neustále se přistihuji, jak si je nenávistně měřím a hlídát
každý jejich pohyb. A vida, různá gesta a narážky, co n
včera připadaly normální, najednou dostávají jinou podob
Všimnu si okamžiku, kdy se Atom při balení stanu jakob
při práci dotkne Míšiny ruky a ona k němu zvedne zam
lované oči, vymění si spiklenecký úsměv a pak se rychl
rozhlédnou, zda si jich nikdo nevšiml!
Zkazili mi celý výlet. Dokonale.
Odporní pokrytci! Mršu bych možná dokázala pochopi
ačkoli ne omluvit. Je svobodná, Kostelec je jejím prvnír
místem, bydlí na ubytovně, s nikým nechodí a určitě s
hrozně nudí, věřím, že se v mužném Atomoví, jedinér
mladém kantorovi na škole vzhlédla, ale jeho, toho suk
ničkáře nikdy nepochopím ani neomluvím. Vždyť Radka j
o tolik hezčí než slečna tělocvikářka! Vzpomenu si, ja
nás nabádala, abychom jí na manžílka daly pozor, nenechal
ho utopit...
"Mirko?" všimne si mého zádumčivého posedu s krajícer
v ruce Miša. "Tys ještě nezačala ani balit?! Pohni, v jedenác
i,''' jede vlak a na zastávku daleko."
"Pch," zachrochtám opovržlivě.
"Stalo se ti něco?" zpozorní. "Co je ti?"
42
"Vstala zadkem napřed," pospíší si Eva Ká a holky spolu
s Míšou se ochotně zasmějí. Ta můra se mě dokonce zastane!
"Ne každý snáší nocování na karimatce a ve spacáku..."
Zvednu se a mlčky se vzdálím. Kdybych zůstala, řekla
bych jí něco moc ošklivého!
S letícím časem nijak nepřeháněla, ještě ani nevyrazíme
a do ležení se přihrne devátá B s naivně dychtivými tvářemi,
učitelku Veverkovou kdesi v dálce za sebou. Mohutně se
vítají s Atomem, jenž se s nimi doplaví až do Kostelce;
a vyzvídají, jak bylo. Míša nás nenechá dlouho se družit,
musíme mazat na blížkovické nádražíčko, kde čeká třídní
Sádlová, co sice sousední devítku spolu s Veverkovou do-
vezla,'ale ani ji nehnulo trmácet se k Mokřejši a zpět.
"Mirko?" volá mě každé dvě minuty Mi'ša, protože notně
zaostávám za třídou a holky jsou natolik solidární, aby mě
nenechaly samotnou. "Děvčata, přidejte do kroku!"
"Trhni si protézou," zavrčím nenávistně.
"leda, tys musela mít hodně špatný sny," baví se Eva Pé.
"Není ti blbý kazit náladu i ostatním?" vyzvídá Eva Ká.
Pošlu je do tmy všechny a učitelku Sádlovou, která po
titěrném peroně v Blížkovicích poskakuje jak cvičená ble-
cha, bych tam nejradši vyslala za nimi. Máme totiž průser
- vlak nám foukl před pěti minutami! Sádlová se může
zvencnout.
"J~k si to představujete?!" spustí bandurskou na nás i na
Mišu. "Postarám se, abyste z toho měla kárné řízení, slečno
Tichá! A vám napařím dvojky z chování!"
"To je kvůli tobě!" obviní mne veřejně Ondra. "Kdyby
ses neploužila jak šnek, mohli jsme tu bejt před půlhodinou!"
Rázem se stanu středem pozornosti a drazí spolužáci, pro-
tože jim začíná téct do bot, zvolna přizvukují: "Mirka nás
zdržela... Vlekly se s holkama..."
"Pobízela jsem je, ale nedaly si říct," zachraňuje kůži
také Míša, ta odporná čůza.
"Abyste se všichni nepotentovali," odfrknu opovržlivě.
Protože se přitom dívám na Míšu, Sádlová vezme mou drzost
za výpad určený proti celému učitelskému sboru a slíbí mi:
43
"Nějak moc ti narost hřebínek, Součková. Ale nemysli si,
až do pondělka jsi žákyní základní školy a já se osobně
postarám, aby ti tvá nekázeň přinesla sníženou známku
z chování, i kdybych měla přepsat vysvědčení! Tvoje věrné
kamarádky ti mohou za dvojku z mravů poděkovat také."
Koutkem oka zahlédnu vyděšený výraz Evy Pé, Zuzčinu
pobledlou a Evy Ká namíchnutou tvář, přesto si neodpustím:
"Nohu za krk si pro to nedám."
Kluci se pobaveně rozchechtají a ačkoli Sádlová zbru-
nátní vzteky, Bohdan je první, kdo se postaví na mou stranu.
"Zpozdili jsme se všichni. Už z tábora jsem vyrazili dýl."
Je to od něho pěkné, zvlášf poté, co jsem mu v noci
vynadala do debilů, inspiruje tím dokonce i charakternější
část třídy, ale celkem vzato mu o přímluvu nestojím.
Následující dvě hodiny čekání do příjezdu dalšího paci-
fiku, který má ke všemu třicetiminutové zpoždění kvůli ja-
kési havárce, jsou pěkně dusné. Třída se rozdrobí na hloučky,
všichni hovoří šeptem a bojí se podívat na Sádlíci, snad aby
si ji proti sobě nepoštvali.
"Jsi nemožná," oznámí mi Eva Ká.
"Jak tohle mamce vysvětlím?" lká nešt'astná Zuzana.
"Táta mě zabije," prohlásí pragmaticky Eva Pé.
"Jestli vás to uklidní, promluvím si s ředitelem a vezmu
celou vinu na sebe," pokrčím rameny. "Já to našim vysvětlím
jednoduše. Tak, jak to bylo!"
Neřeknou ne, kačenky. Až do přisupěni motoráčku se-
díme mlčky a nemluvíme spolu ani ve vlaku. K dovršení
všeho čeká na nádraží v Kostelci ředitel!
"Máš se nač těšit, Součková," snaží se mi Sádlice nahnat
potřebnou dávku strachu. "Ony tě ty drzé úšklebky přejdou!"
Mra ani nemukne a s omluvnou tváří se cpe hned za
Sádlovou, strašákem nejen školního žactva, ale i služebně
mladších pedagogů, aby si spolu s ní na mě zažalovala.
"Jak to, že jste přijeli dalším spojem?" huláká říd'a.
"Nestihli jsme ten předešlý kvůli Součkové," pospíší si
Miša. "Hrozně nás to mrzí a -"
',;; "Žádám pro Součkovou exemplární potrestání," kvoká
44
Sádlice, ale to už se k nám hrnou rodiče některých spoiu-
žáků a všichni jsou na první pohled čímsi nadšeni.
"Součková?" ředitel vyhledá mou postavu v chumlu ho-
lek. "Tys měla snad předtuchu! Předešlý vlak se na přejezdu
ve Vysočanech srazil s osobním autem. Řidič vozu zahynul
na místě a asi deset cestujících z vlaku je v nemocnici...
Díky Bohu, že jste jím nejeli!"
Což je tedy obrat o třistašedesát stupňů! Sádlice zalape
po dechu, Miše spadne kámen ze srdce, rodiče kamarádek
mě málem popleskávají po ramenou a spolužáci jsou vyku-
lení nadoraz. Se mnou to taky trošku zamává, ovšem ne tak,
jak si ostatní myslí. Neměla jsem předtuchu, to ani náhodou,
bohužel jim nemohu říct, o co šlo, ale vytočí mě, že zřejmě
platí přísloví všechna zlé je k něčerr~cu dobré. Čímž ovšem
Atomův poklesek nijak nezlehčují! V nastalém zmatku ví-
tání a radování popadnu svůj batoh a spacák a vyrazím k do-
movu.