3.Psychoteror
3. PSYCHOTEROR
Kráva mě nechá zaspat!! Pamatuji si, že jsem po zazvonění budík zamáčkla a zase pěkně zavřela oči. Na minutku. Tedy, to byl úmysl, ovšem nějak se mi ho nepovedlo dodržet. Vůbec jsem neslyšela Kláru, jak vstává a obléká se, a ona mě nechala spát. Nejspíš měla ta husa radost, že jí nepřekážím v koupelně! Nezacloumala se mnou ani těsně před odchodem, tudíž když otevřu oči a na digitálních hodinách spatřím údaj 8.05, trvá mi pár vteřin, než tomu uvěřím. Pak vylítnu jako štípnutá vosou, rychle na sebe nahážu oblečení, mascaru a linky si přihodím do báglíku, pročešu vlasy, v rychlosti si pouze vykloktám, na čištění zubů nemám čas, a už beru schody po dvou. Neběžím na autobus, toho bych se v nejbližší hodině nedočkala, vtrhnu rovnou do kanceláří. Za účetními nejdu, ačkoli je možné, že Hanka by určitě měla největší přehled, kde se zrovna tatík vyskytuje, mohla bych se aspoň pozeptat, jak se daří natrženému uchu, haha, strčím hlavu do dveří s nápisem ŘEDITEL ING. OTAKAR PRINC - a zaseji zklamaně vytáhnu. Nejspíš mi nezbyde než sejít doprošovat u Hanky... Nakonec tomu jsem ušetřena, tátův baryton zaslechnu v kanceláři obývané dispečerem panem Karáskem.
"Táti? Potřebuju hodit do školy, zaspala jsem," vychrlím bez průtahů a Karáska i toho druhého, kluka sice mladého, leč naprosto nezajímavého, pozdravím kývnutím hlavy.
"Teď nemůžu," zklame mě. "Pojedeš až dalším autobusem, prostě přijdeš o dvě hodiny, v tomhle pololetí jsi ani jednou nestonala, tak to nebude žádná tragédie, ne?"
44
Tatík žije nejspíš v zemi za zrcadlem, nebo fakt nevím, proč je tak mimo mísu! Takhle jednoduché by to totiž bylo pouze v případě, že bych skutečně neměla žádnou zameškanou hodinu. Pravda, sice jsem nemarodila, jenže těch hodin a dní, kdy jsem nebyla ve škole, je přece jen víc, nemůžu riskovat, že se nevejdu do 20% povolené absence! Musela bych pak dělat ze všech předmětů srovnávací zkoušky a to by byla katastrofa... "Bude. Píšeme důležitou písemku."
"Teď akorát vyráží Coufal. Může to vzít přes město," napadne pana Karáska řešení. Táta je muž činu, přiskočí k oknu a zapíská na prsty. "Pepo? Hodíš mi do školy dceru, jo?" A zpátky ke mně: "Padej, ať ho dlouho nezdržujeme. Andreo? Kup mi vteřinový lepidlo, já se do města nedostanu. Hlavně nezapomeň, nutně ho potřebuju."
"Jasně. Díky a nashle," věnuji mu roztomilý úsměv, který mi vydrží pouze do příchodu na nádvoří. Odvoz ve smradlavé dodávce totiž nepovažuji za důstojný mým díkům! Navíc Pepa jede jako kanec, lítám v avii ze strany na stranu a řasenkou si div nevypíchnu oko, když se snažím nalíčit za jízdy. Pravda, na rohu Školní ulice, kde začíná pěší zóna, k Jánošovi musím dál pěšky, mě vyhodí v rekordním čase. Přes zastávku na toaletách, kde si linky konečně domaluji, se dostanu do třídy ještě před koncem první hodiny.
"A, slečna Princova," zahaleká profesor Vostrý, který nás má na základy společenských věd, jakmile se s pokorným výrazem vklouznu do septimy B. "Kdepak se nám toulala?"
Jelikož se mi nepodaří vsáknout se mezi spolužáky nepozorovaně, zvolím jinou taktiku: "Dobrý den. Pane profesore, já mám nízký tlak, musím vstávat opatrněji, protože jinak by to se mnou seklo..." Třída se nepokrytě pochechtává, čímž moje výmluvy dost znevažují, pitomci! "No a dneska jsou nejspíš erupce na slunci, protože to se mnou pěkně zamávalo..."
45
"Můžu vám půjčit trochu svého," zasáhne do mého vystoupení.
"Prosím...?" zeptám se zmateně, jelikož nevím, která bije.
"Tlaku. Já mám totiž vysoký," vysvětlí. "Aha," usměji se zdvořile, čímž považuji celou záležitost za vyřešenou, a zamířím ke své lavici, odkud se na mě pobaveně zubí Ester. "Nesedejte si!"
"Ale já už jsem zkoušená byla..." "Taky vás nechci zkoušet. Psali jsme krátký testík, tak abyste o něj nebyla ochuzená. Posaďte se za katedru." "Za chvíli zvoní, nemůžu stihnout -" "Ale můžete, Princova, můžete," přesvědčí mne o mých netušených možnostech a než vylovím propisku, strčí mi malý papírek s předtištěnými otázkami. Takže jsem vlastně tátovi nelhala. Opravdu jsem díky Coufalovi písemku psala! Naštěstí jde o test z poslední látky, kdy si vzpomenu, že sociologie jako věda vznikla v 19. století, zakladatelem byl August Comte a předmětem sociologie je zkoumání vztahů člověka ve společnosti. V doplňovačce, kde mám přiřadit jména učenců k tomu, co vymysleli, je to spíš tipovačka, jistá si jsem pouze s Emilem Durkheimem a Edvardem Benešem, ostatní nějak pospojuji šipečkami. A pak zazvoní. "Jak jsi to zmákla?" vyzvídá Ester. "Tak napůl," usoudím a když zjistím, že mě Vostrý ani do třídnice nezapsal, jsem spokojená hned dvojnásobně. Měkkej, jak říkáme manželovi učitelky Vostré, je třída. Mezi studenty a především studentkami se těší velké oblibě, má pro dívky slabost, jeho žena tím víc žárlí a naopak studentky, především ty hezké, drtí. "Radši vykládej, co ty a Dan? Tvoje esemesky zněly nadějně..." "Vždyť jsem ti to všechno popsala. Doprovodil mě, pak
46
jsme ještě kecali u nás na chodbě paneláku třičtvrtě hodiny, srandičky a tak, ale nic víc. Byl moc prima, ještě lepší, než jsem čekala... Andy, já ho chci!!" "Věřím," pousměji se. "Takže jste se nekousli?" "Ne. Je zadanej. Zatím. Musíme s tím něco rychle udělat." "Natloukla jsem mu na bowlingu do hlavy pochybnosti a -"
"To je málo," skočí mi do řeči. "Máš na něj telefon?" "Jo, mám. Dával mi ho jednou kvůli Peťovi, abych -" "Perfektní," libuje si, načež se rozhlédne po třídě a vybere vhodný objekt: "Máco? Můžeš na momentík?"
Marcela se jen nerada odtrhne od okna, odkud v houfu spolužaček pokřikuje po dvou natěračích hmoždících se na střeše sousední budovy, div ti dva chudáci nespadnou, a přinese k nám své tělo. Efektně odhodí dlouhé vlasy černé jako uhel na záda. "O co kráčí?"
"Tebe to taky baví?" pohodím bradou k oknu, jelikož k Marcele, kterou vloni zhruba půl roku denně vozil do školy chlápek, co by jí mohl dělat tátu a se kterým normálně žila, mi tenhle způsob balení moc nesedí. "Je jim s bídou pětadvacet, to přece není tvoje věková hranice..." "Až spadnou, bude sranda, ne?"
"K popukání," ujistí ji Ester. "Můžu si od tebe poslat jednu esemesku?"
"Třeba deset," mávne bohatýrsky rukou. "Už zase nemáš kredit, ty loosere?"
"Náhodou mám, ale nechci být odhalena, chápeš?" Marcela sice nechápe, nicméně než Ester doklove zprávu, zasvětím ji do našeho plánu.
JE Ml TE LITO, DANE. TV A HOLKA TE PODVÁDÍ, " přečte Ester svůj výtvor, nechá si ode mě nadiktovat číslo a vžuuum, za chvíli na Marcelině mobilu naskočí výpis o doručení.
47
To už do třídy dotlačí své osmiměsíční bříško angličtinářka Magdalena Nováčkova a se slovy: "Proboha, vyvětrejte si tu, nebo z toho zápachu porodím," těžce usedne za katedru a rozpustí náš debatní hlouček. Mnohem víc než snové líčení jejího pobytu v Bretani, kde úča strávila loňské léto a dodnes se z toho nevzpamatovala, však si také díky tomu vykoledovala přezdívku Malvína z Bretaně, na druhou stranu ji chápu, taky by se mi v tomhle vedru a břichu jako nafouklá bójka nechtělo tupcům v lavicích vysvětlovat úskalí předpří-tomného času, mě zajímá Danova reakce. Že odepsal záhy, poznáme podle dvojího pípnutí v Marcelině lavici, ta káča si zapomněla zapnout diskrétní režim! Malvína je však z těhotenství i z nás tak utahaná, že ani nereaguje, dál líčí voňavé večery na bretaňských vinicích, tudíž nám Máca podstrčí pod lavicí svůj mobil, abychom si to mohly přečíst a nemusely čekat na přestávku.
CO TO JE ZA ŽVAST? KDO JSI? ANONYMŮM NEVE-RIM!
Ester na mě mrkne a už sejí palec pod lavicí jen míhá, jak píše: SILVINA KAMARÁDKA, KTERÉ SE HNUSÍ NEVĚRA. VERIT MI NEMUSÍŠ, ALE FAKT JE, ZE JSI PAROHÁČ
Na tuhle podpásovku už Dan nezareaguje, asi ji pracně rozdýchává. Jsme s Ester s vývojem spokojené. Ne nadarmo se říká, že se nic nemá lámat přes koleno! Chce to pomalý, leč účinný nátlak. Psychoteror.
Pomsta jako malovaná za zaspání se mi naskytne hned druhý den. Klára sice nezaspí, na to je moc ranní pták a navíc má v hlavě hodiny, vždycky se vzbudí na dobu, kterou potřebuje, aniž by si musela nastavit budíka, ale zdržím ji alespoň koupelnou, v níž ji předběhnu, zamknu se a nedbajíc na její bušení na dveře, spílání a slova, za která by se červenal i dlaždič s pokrývačem dohromady, vypluji teprve
48
pár minut před odjezdem autobusu. Když sebou hodí, stihne ho. Škoda.
Stačí mi jediný pohled na Sašu dřepícího na své nablýskané mašině hned za vraty firmy a oči se mi radostí rozzáří. Tebe mi posílá samo peklo, Sášo!
Zahraji údiv číslo jedna: "Čau... Co ty tady děláš?!"
Saša se poněkud překvapeně ohlédne, zda jako náhodou nemluvím k někomu za ním, ale jelikož je na silnici sám, trhne rameny: "Čekám na Kláru. Hodím ji do školy.u
Občas to tak dělává, nechápe moje vytržení. Přisadím si: "No jo, ale dnes, co tady děláš? Klára není doma."
Konečně ho vyhodím z povýšené nadutosti. "Ne? A kde je?"
"Onatitoneřekla...?"
"Jako co?"
"Aha... No, to já nevím, jestli ti to můžu říct, když to ségra zatajila..."
"Ale co?? Kde je Klára? Co s ní je?"
"Odjela už před půl hodinou s tátou. Vezl ji na vyšetření. Test totiž dopadl pozitivně."
"Na jaký vyšetření? Kam??"
"Na gyndu," dorazím ho.
Sašův ohryzek poskočí nahoru a zase dolů. "Ona je...?!"
"To sis nemohl dát pozor? Copak to neumíš?"
"Samozřejmě si dávám bacha, to přece není... No to vůbec...! To je... To je v hajzlu...," uleví si spontánně.
Než se probere ze šoku, nasomruji se mu na motorku, chytím se ho kolem pasu a požádám: "Zavezeš mě do školy, jo? Když už seš tady, stejně pojedeš kolem. A fofrem, spěchám."
Bodejť by ne, co kdyby se ségra překonala a vyběhla ze vrat? Zkazila by celou pointu! Saša je sice šokovaný, přesto dokáže nastartovat, strčí mi helmu, původně určenou pro
49
Kláru, a s burácením silného motoru záhy brázdíme ulice přecpané automobily. Motorka má výhodu dvou kol, pro ni žádné zácpy ani dopravní špičky neplatí, Saša kolony svižně objíždí a neláme si hlavu ani z dopravního omezení pěší zóny. Tím lépe, nanynky z áčka, Eichlerka, Martina, Gábina a spol. mají můj příjezd z první ruky a hned dají hlavy k sobě, asi dumají, kde mohla čarodějka Andrejka sbalit borce s mašinou! Jo, dámy, jen se užírejte závistí. "Díky," vrátím Sašovi helmu.
"S tou Klárou..." hryzne se do rtů. "Co mám dělat...?" "Začni šetřit na kočárek," poradím mu a vesele odcválám po schodech k budově Jánoše Ámose. Ještě než za mnou samočinně doklapnou těžké vchodové dveře, spatřím ho přes prosklenou výplň, jak stále zadumaně zírá do prázdna.
Pak ovšem veškerá legrace skončí. Prvním poslem špatných zpráv je Maxa, tedy naše dějepisářka Maxova. Zkouší látku z celého roku, prý v rámci příprav na maturitu, přičemž se v naší třídě najdou jen dva exoti, kteří se chystají maturovat z dějepisu! Jedním je trapka Hedvika, třídní šprtka, druhým spolužák David, kterého dějepis prostě baví. Ale jinak je celkem normální. Maxa řádí jako černá ruka a spílá nám do zanedbaných tupých hovad.
"Je drsná, co?" prohodí Ester šeptem, ovšem vzápětí je volaná k tabuli a dostane za plný počet. Během té hodiny nás stihne vyzkoušet všechny, stačí jí pár kontrolních otázek, lítáme sem a tam tak rychle, až se v uličkách srážíme. Na mě vyjdou reformy Františka Josefa a ačkoli si vzpomenu na dobrou polovinu, jsem odměněna za svůj výstup čtyřkou. Maxa je prostě puntičkář, podle ní neznat dějiny vlastní země trestuhodná nedbalost, za kterou by se mělo upalovat. Sympatické je na ní jedině její nestrannost - nemá ráda jak kluky, tak holky, nenadržuje a nemá své oblíbence v jednotlivcích ani ve třídách, tudíž jako jediná z našich profesorů nelká,
50
že septima beje proti áčku mnohem slabší. Nesrovnává nás
- má nás totiž za blbce všechny.
Marcela si splete jezuity s adamity a o hlášku dne se postará Ivo Dong, náš spolužák vietnamské národnosti.
"Co následovalo bezprostředně po upálení Mistra Jana Husa?" zeptá se ho Maxa.
Ivo se hluboce zamyslí, načež praví: "Zametli popel."
Ze samého stresu dostanu menses, samozřejmě s sebou nemám žádné hygienické potřeby. Zachrání mě Simona, která mi věnuje tampon se slovy: "Zase nikoho nevojedeš, co?"
Má pravdu, přestanu Peťarovi nabízet v esemeskách odreagování od učení. Mrzí mě, že mu dává přednost přede mnou, sice chápu, zeje škola důležitá a na přijímačkách záleží celá jeho budoucnost, nicméně hodinka by ho přece nezabila, ne? I kdybychom si jen povídali. Škoda že to Peťa takhle necítí. Chtěla bych kluka se vším všudy, nejen abych mohla být v jeho blízkosti a milovat se s ním, ale abych s ním mohla o všem mluvit, chtěla bych mu svěřovat svoje starosti a on by se zase rozdělil se mnou o svoje... V hodině informačních technologií mu alespoň napíši krátký mailík. Je hloupé být z jednoho města a přitom si psát dopisy! Vím, že mi neodpoví, s bídou napíše dvě tři esemesky denně, ovšem při psaní mám intenzivní pocit, že jsem s ním. I když mi to dá zabrat, protože musím soubor neustále schovávat, inženýr Roman Tříska, kterého na IT máme teprve od září, co k nám nastoupil po vysoké škole, tudíž je nejmladší z celého pedagogického sboru a ještě nezatížený předsudky o naší beznadějné tuposti, se stále nemůže zbavit jednoho ohavného zlozvyku
- pochodováním po třídě. Jak kdyby nemohl sedět na zadku! Ke všemu nám dá poslední letošní známkovaný úkol: máme sami vyrobit prezentaci nějakého výrobku. Samozřejmě nejde o výrobek, je mu úplně jedno, co si kdo vybereme, záleží na zpracování počítačové prezentace. Naštěstí je na splnění
51
víc vyučovacích hodin, tudíž během té dnešní si výrobek vyberu - z recese zvolím produkt firmy Vulkán, stáhnu si obrázek z netu a v nestřežených chvilkách smolím mailík. Pevně věřím, že tím Peťara potěším! Mně by tedy rozhodně mail plný krásných něžných slovíček a vyznání lásky radost udělal, hned by se mi pak učilo lépe!
Tělocvik, který máme poslední dvě hodiny po obědě, je pro mě díky menstruaci oddechovou hodinou. Učitelka Dáša Zátková alias Rychlý špunty miluje běh a míčové sporty, na škole založila volejbalový oddíl, kam jsme se Simonou také chodily, dokud do něj ovšem nenabrala ty nány z áčka, a proti Ducháčkovi, kterého mají jiné třídy včetně septimy A, je učiněný ras. Menses ale coby důvod flákání uznává, těláku se zúčastnit musím, ovšem pouze coby divák na tribuně stadionu, který moje drahé spolužačky obíhají s jazyky na vestě. Stadion je veliký, krom hrací plochy se šťavnatě zeleným trávníčkem disponuje i dalšími sportovišti, tělocvik tu tráví tři čtyři třídy z různých škol najednou.
Na doskočišti se snaží o světový rekord holky ze druháku zdravotky. Silva se zdatně ohání hrabičkami, byla by z ní dobrá kolchoznice, uchichtnu se v duchu, načež mi blikne. I když je role diváka rozhodně příjemnější, vylezu na horké červnové sluníčko, abych ji šla přátelsky navštívit. "Ahoj."
"Jé, čau, ani jsem si tě nevšimla," přizná se a otře dlaní pot z čela.
"Vedro, co?" zeptám se s účastí. "Ještě že nemusím cvičit. Aspoň k něčemu jsou měsíční problémy užitečný."
"Ty se máš, že nemusíš cvičit. Já sice taky nemůžu, ale jak vidíš, náš učitel nás zaměstná jinak."
"Pěknej despota," uznám. "Je to tak jít si lehnout někam do stínu stromů k přehradě... Jaká byla voda?"
Nerozumí mi. "Kde? Kdy?"
52
"Dan v sobotu vykládal, že se byl koupat na přehradě s ... On tam nebyl s tebou?"
"Ne, já jsem musela s našima na chatu, natírali jsme plot a zábradlí. S kým tam teda byl? S Peťarem?"
"S tím rozhodně ne," odvětím jen na jednu část otázky. Silva uhrabe lavor, který zbyl po dopadu mohutného zadku jedné její spolužačky. "Nic mi o tom neříkal."
"Silvo, můžu se tě na něco zeptat?"
Pohlédne mi překvapeně do očí. "Na co?"
"Jak moc Danovi věříš?"
Ulehčené se usměje. "Absolutně."
Nahodím pohrdavý výraz. Neujde jí.
"Proč?" zeptá se zamračeně.
"Já bych mu na tvém místě tak moc nevěřila... abys pak nebyla za blbce, víš."
"Kvůli tomu koupání? Přece nic neznamená, že mi o tom neřekl. I kdyby se šel koupat s nějakou spolužačkou, věřím mu, že by neudělal nic, co by mě mohlo mrzet, natož bolet."
"Jinak ti říká všechno?"
"Jo. Do puntíku," pochlubí se.
"I to, kde byl v sobotu?"
"Měli maturitní večírek, slavil se třídou."
"Seš si jistá, že jenom se třídou?"
"A s kým jiným...?"
"Víš, s kým a kam z toho večírku o půlnoci odešel?"
Silvě málem vypadnou hrábě z rukou. "Domů, kam jinam."
"Opravdu si myslíš, že odešel sám?" deptám ji.
"S kým teda? Tys tam byla?"
"Jasně. Já s Peťou a Dan s ... Ale ty mu věříš, takže určitě o nic nešlo. Jen je divný, že se ti nepochlubil..."
"S kým odešel?" naléhá, až zapomíná hrabat písek.
53
"Se třídou ne," ujistím ji.
"Slepičko vá, vy tam spíte, nebo co?" huláká její tělocvikář a já se se spokojeným úsměvem vytratím zpátky do stínu pod střechu tribuny. Ester by mi měla dát metál!
Jinak se mi ten den ale nepovede už nic. Na esemesku, kterou napíšu cestou domů Peťarovi, sice odpověď dostanu ještě v buse, leč zápornou. Nemá čas a mít nebude, nejdřív se prý uvidíme o víkendu! Páni, tolik dní bez něj prostě nevydržím!! Copak to nechápe?! Miluji ho!
Paní Raušová, kterou potkám na chodbě, mi neodpoví na pozdrav. Nohu si za krk kvůli jejímu trucování nedám! Počkám, až uklidí koště do komory vedle koupelny, a zabouchnu za ní dveře, aniž bych se s ní nějak rozloučila. Ségra tak nemluvná není. "Cos to nakecala Sašovi?!" "Prosím?" zapitvořím se.
"Přijel za mnou do školy, nechal si mě vytáhnout rozhlasem ze třídy, šel kvůli tomu až do ředitelny!, a hustil do mě, že musím jít na interrupci, že mi to zaplatí!"
"Fakt?!" Jsem mrtvá smíchy. "A já bych čekala, že se přiřítí s kytkou a požádá tě o ruku." "Jsi pitomá," utrhne se na mě. "Naštval se na mě." "Pak je to suchar, nepochopil vtip," usoudím. "Koukám, moc tě nemiluje, když by tě hnal na potrat!"
"Příště si svý pitomý vtipy laskavě nech, jo?" požádá mě vztekle, podle všeho sejí Sašova čistě záporná reakce dotkla víc, než by byla ochotná přiznat nahlas.
Naproti tomu reakce na její pruhované nadkolenky, které Ronýska nenechaly chladným a rozcupoval jí je na trhanec, je hlasitá ažaž. "Já toho psa zabiju! Cos to provedl?! Podívej? Co to je? No co to je? Fuj je to!"
"Bodejť by to nebylo fuj, když to jsou tvoje ponožky." "Blbče!"
54
Ve dveřích se objeví táta a jeho výraz také není zrovna přívětivý: "Proč se zase hádáte, krucinál?!"
"Podívej, co ten hnusnej čokl udělal!" mává Klára zbytkem podkolenky tátovi před nosem. "Předevčírem jsem je koupila, včera je měla poprvé na sobě! Takový už nesezenu!"
"To ne," připustím. "Vykoupili je cirkusáci..."
"Vole!"
"Tak dost," zahřmí otec. "Kdybys je neměla válet po zemi, nerozkousal by ti je. Nebo mi snad chceš namluvit, že si je Rony vytáhl z komody? O to se ani nesnaž! Je to tvoje vina a na nové ti nedám, neumíte si vážit věcí, holčičky."
"Proč množný číslo?" ohradím se.
"Ani lidí!" doplní a ukáže na mě prstem. "Paní Raušová si stěžovala, že jsi na ni byla drzá. A vůbec, koho jsi tu v pátek měla? Co to zase bylo za kreténa?"
"Dovol?!" urazím se. "Proč kretén?! Byl to můj kluk."
"No právě," ušklíbne se Klára. "To je totéž."
"Podívejte se, dámy, jelikož jste obě líné a bordelářky, můžete být rády, že jsem paní Raušovou sehnal, zeje tak hodná a uklízí nám, vaří a pere! Nebo to chcete dělat za ni? Najít slušnou hospodyni není žádná sranda! Máte moc volnosti a to je na škodu, budeme si muset rozdělit povinnosti a práce, protože takhle by to dál nešlo. Abyste viděly, že to, co paní Raušová dělá, není žádná legrace."
"To ne," připustím s pokrčením ramen. "Je to její práce. Dostává za ni plat a ne málo, tak co ještě chce?"
"Slušný chování a úctu!" ujistí mě. "Teď vezmeš Ronyho a půjdeš s ním ven, neměl jsem čas ho vyvenčit."
Aha, výchovný trest. Připnu Ronymu stahovací obojek, protože jinak bych nebyla schopna silného psa zvládnout, a než bez řečí opustím byt, zaslechnu tátu, jak za mnou volá: "A nezapomeň zkontrolovat, jestli z něj nevypadne náušnice!"
55
No super! Kvůli nějaký podělaný náušnici - a teď doslova podělaný - se budu hrabat v psích lejnech, to je úroveň!
Projdeme se podél potoka dozadu k bývalé skládce, Rony je celkem mírný a klidný, vesele očuchává každou větší trávu a k velké potřebě se dostane teprve na zpáteční cestě. Na tom nejpitomějším místě, totiž na krajnici silnice. Předtím si mohl vesele ulevit ve volné přírodě, ale to ne. Nakvašeně utrhnu z keříčku rostoucím v příkopě prut a s výrazem odporu rozhrábnu Ronyho hromádku. Samozřejmě v ní nic, co by připomínalo náušnici, nevidím, ke všemu Ronyho moje počínání velice zajímá a chce mi jít pomoct! Při představě, že rozmaže výkaly packama, na mě jdou málem mrákoty, musela bych ho pak vykoupat! Chvíli se psem bojuji, než ho donutím k poslušnosti, a ještě jednou zavrtám v lejnu. Nákladní automobil s cedulkou TOMÁŠ za oknem se vyřítí zpoza zatáčky tak nečekaně, že ani nestihnu od hovínka uskočit. Samozřejmě neváhá vedle mě zastavit. "Hledáte tam poklad?" křikne z okénka rozveseleně. "Co kdyby tam byl Shakespearův dosud neobjevený sonet?"
"Nebo Gauguinovy Tahiťanky, co?" Předvede mi, že i on zná hlášky ze skvělého sci-fi sitcomu Červený trpaslík, který si s Klárou po večerech pouštíme na počítači, čímž u mě značně stoupne v ceně! Se zazubením zařadí rychlost a zmizí v bráně firmy dřív, než dojdeme s Ronym pěšky. Pak už ho nepotkáme a já jsem tomu jen ráda, protože teprve při pohledu na něj jsem si uvědomila, že jsem jaksi zapomněla vyřídit tátovi informaci o fotbale. Pak mě ale napadne, že by to vyšlo nastejno, i kdybych mu o tom řekla, jelikož tatík měl jiný program, golf s Haničkou!
"Tak tohle jsem dělala naposledy," ujistím tátu po návratu do bytu a myslím tím hru na hledače pokladů.
"A našla jsi ji?"
56
"Ne."
"Určitě jsi ji nepřehlédla? Hance na ní moc záleží../4
"Ne. Ale jestli mi nevěříš, můžeš to lejno jít prolustrovat osobně, leží kousek od brány.44
"Neříkám, že ti nevěřím,44 stáhne se. Takže ani on není kvůli Haničce ochotný pouštět se do dobrodružství! "Jo, dej mi to vteřinový lepidlo...44
Zarazím se s rukou na klice. Nejen vztaz o fotbale, vypadlo mi toho víc...! "To nepůjde. Nemám ho.44
Táta, který je nakvašený už kvůli stížnostem paní Raušové, vypění docela. "Můžeš mi říct, jak je možný, že nikdy neuděláš nic, co po tobě chci?44
"Přeháníš.44
"Přeháním? Ať požádám o cokoli, nikdy mi nevyhovíš. Proč jsi mi to pitomý lepidlo nekoupila?! Proč jsi to udělala?44
Jeho otázky mi přijdou směšné. Proč, proč! Jak kdybych právě provedla velezradu.
"Jsou tři možnosti,44 vysvětlím mu. "Za á, chci tě naštvat, za bé, působí mi to zvrhlou radost, a za cé, prostě jsem zapomněla. Vyber si, co ti k tomu sedí nejvíc.44
Klára, která naši debatu slyší otevřenými dveřmi, se nahlas rozřehtá, táta rudne. Jakmile chytí dech, vykřikuje: "Už toho mám ale opravdu po krk! Tohle je anarchie, každá si děláte, co chcete! Tak to ne, já vám ukážu, nastolím tvrdej režim a hlavně pořádek, ten potřebujete jako sůl!44
"Jako tím, že se oženíš se svou účetní...?44
Tátovi dojde dech, pár vteřin hledá pádný protiargument, ale protože ho nenajde, křikne pouze: "Třeba tím!44
A zabouchne za sebou dveře.
"Tys ho pořádně vytočila,44 podotkne Klára.
Trhnu rameny. Vychovávat nás měli naši skvělí rodičové kdysi, jenže to neměli čas, máma si šla za svou láskou a táta se upnul na práci. My s Klárou jsme mu zůstaly viset na
57
krku jako závaží. Co si myslí, že s tím teď nadělá, proboha?! Nic. Vůbec nic.
Mgr. Vostrá po mně vystartuje hned ve dveřích třídy.
"No ne, Princova, vy jste se uráčila podívat do školy? Kam to zapsat? Prosím, pojďte k tabuli."
"Hned?" podivím se, protože ještě ani nedošla ke stolku! "Není zapsáno a -"
"To zvládnu, nebojte se," ujistí mě ledově. "Nebo mě hodláte zahltit takovým proudem vědomostí, že nebudu při vašem přednesu schopná zapsat? Máte mě za blbce, nebo co?"
"Ne," ujistím ji. Za blbce ne, na to je moc chytrá. Mám ji za něco mnohem, mnohem horšího! Blbci jsou, na rozdíl od ní, neškodní.
Latina je jazyk, který prostě nesnáším. Tím spíš, že mi už vloni utekly základy a letošní pololetí jsem prolezla s trojkou s odřenýma ušima. I když jsem se sice včera do toho chvíli dívala, kvanta látky za celý rok by za jediný večer nezvládl ani geniální student, natož někdo tak průměrný, jako jsem já! Vostrá mě chvíli dusí ve vlastní šťávě, užívá si mých nevědomostí, pro větší dramatičnost poťukává propiskou do dřevěné desky stolu, významné vzdychání prokládá vyštěknutím "čekám!", načež vítězně pokývá hlavou. "Princova, Princova, řekněte mi, proč jste zrovna vy šla na gymnázium. To by mě opravdu zajímalo."
"Protože jsem měla v páté třídě samé jedničky a paní učitelka na základce mi gymnázium doporučila," převezu ji. "Od páté třídy se, koukám, hodně změnilo..." "Například jsem vyrostla o půl metru..." Třída se rozesměje, Vostrá břinkne do stolu. "Klid! Ony vás ty legrácky přejdou, Princova. Proč jste po čtyřech letech nepřešla z výběrového gymnázia na jinou školu? Přece jste vy i vaši rodiče museli vidět, že nestačíte."
58
V době, kdy by tohle bylo možné, měli rodiče zcela jiné starosti než prospěch či neprospěch dcery! Tohle ale Vostré nevykládám, místo toho vyjmenuji další důvody: "Známky jako já má třetina třídy..."
"Ano, septima beje nejslabší na celé škole."
"A pak, táta říkal, že vysokou školu má kdejakej blbec, proč bych já nemohla odmaturovat na prestižním gymplu a ..."
Spolužáci zařvou smíchy a mně teprve v té chvíli dojde, že jsem se vlastní neopatrností dostala na hodně tenký led! Už jsem zase u těch blbců, proboha! Vostrá, která absolvovala pouze magisterské studium, si mou narážku vezme osobně, našpulí pusu a studeně mi oznámí: "Ještě není vůbec jisté, Princova, že se dostanete k maturitě, natož jestli odmaturujete! Podívejte se, mám tady tři adepty na reparát. Princova, Fojtíková a Peprný. Jeden z vás půjde z kola ven. Můžete si hodit korunou, kdo to bude. Sednout!"
Sesunu se do lavice a Ester mi pošle soustrastný pohled.
"Třeba to nebudeš ty," utěšuje mě o přestávce.
"Tobě se to mluví, z latiny máš za tři," vzdychnu.
"Ale zase mi hrozí repas z chemie."
"Ten mi hrozil vloni," mávnu nevzrušeně rukou.
"No vidíš, ale dostala ses z toho. Navíc pitomou chemii budeme mít i ve čtvrťáku, zatímco latina třeťákem končí."
"Myslela to vážně?" pochybuje Martin. "Třeba jen tak vyhrožuje a nakonec nám dá čtyřky. Když máme latinu letos naposledy, postrádal by reparát logiku..."
"Vostrá je na to blbá dost," soudí Marcela, které se to také týká, navíc s tím má už své zkušenosti, jelikož opakovala sextu a do naší třídy vlastně prolítla. Tenkrát to ale schytala za zameškané hodiny. "Tím by mi docela zhatila plány na prázdniny, protože celej srpen budu u fotra."
"Aby sis zase neprotáhla prázdniny na půl roku jako tehdy," připomene jí Ester. Naše krásná spolužačka má sice příjmení
59
po mamince, ovšem jejím otcem je pravý nefalšovaný Arab z Emirátů, který se sice s její maminkou rozvedl už před deseti lety, nicméně o dceru projevuje stálý zájem a vždycky ji zve k sobě na část prázdnin.
"Neboj," zubí se. "K matuře se už musím někdy dohra-bat."
"Když tak ten repas zvládneš v září a přinejhorším na ni spustíš arabsky, to by mohla ocenit, ne?" baví se Ester. "Půjč mi radši svůj mobil..."
Marcela jí vyhoví a obě se skloníme k Ester, abychom si mohly přečíst: NENECH ZE SEBE DĚLAT VOLA, DANE. NEBO MAS ZAPOTŘEBÍ, ABY TI NASAZOVALA PAROHY DVAKRÁT TÝDNE?
Ačkoli je zpráva ukočená otazníkem, odpovědi se nedočkáme. Buď je Dan natolik rozumný, že anonymy maže, aniž by se jimi zabýval, anebo mu to nedovolí hrdost a užírá se zevnitř. Podle Ester je otázkou času, kdy vykvasí.
Posadím se do fabie, srovnám sedadlo tak, abych pohodlně dosáhla na pedály a nemusela se přitom krčit či natahovat, upravím zpětné zrcátko a způsobně si připnu pás. Potud vše v pohodě, stresové situace následují vzápětí. Podle instruktora snad neudělám jediný úkon správně, ke všemu má spoustu výhrad! Jo, vlastně nastartovat se mi ještě podaří správně, jinak nic. Rychlosti řadím trhaně místo plynule, na plyn šlapu bez citu, pozdě řadím a když, tak údajně vždycky málem očešu celou převodovku, zařazuji se pozdě do pruhů, při odbočování vlevo nenajíždím do středu vozovky... Mám toho puntičkářského dědka po krk, peskuje mě pořád jako malou holku. Vrcholem všeho je, když ve chvíli, kdy si v předklonu zavazuje rozvázanou tkaničku na sešmajdané polobotce a nesleduje provoz, musím vyřešit situaci prudkým dupnutím na brzdu. Ubohý instruktor popolítne dopředu a protože
60
nemá pás, ten si rozepnul, aby se přes svoje panděro k botě dostal, zastaví se až hlavou o palubovku. Přijde mi to strašně k smíchu, situace skoro jako z komiksu. Instruktor se ovšem nebaví, s rukou na čele, kterou si zatlačuje bouli, vyskakuje jako opička na gumičce a řve na mě: "Káčo pitomá, nemůžeš dávat trochu pozor?! Kam ses chtěla cpát?! Copak nevíš, že přednost mají ti na kruháči?!"
"Myslela jsem, že to stihnu, ale ten trabant se vyřítil strašně rychle, tak jsem radši neriskovala," hájím se.
"Trabant se vyřítil?!" opakuje nevěřícně a já se musím smát znovu. Ono to totiž fakticky nezní moc věrohodně!
Nechá mě dojet zpátky k autoškole, ani mě nevyhodí na autobusáku jako v předešlých hodinách, nejspíš za trest, a na rozloučenou mi slíbí: "Už ti moc jízd nezbývá a garantuji ti, že takhle zkoušky neuděláš! To by ses musela sakra hodně zlepšit a nejezdit jak pirát silnic!"
Tohle přirovnání mě znovu dostane do kolen, skoro se svíjím smíchy. Já s mou třicítkou prý pirát silnic!! To je mi povedená taškařice.
V paradoxně dobré náladě, místo abych se hrozila, že zkoušky nesložím, protože si na mě ten dědek zasedne, se musím při každé vzpomínce nekontrolovatelně smát, zamířím místo na nádraží do Pyramidy. Dnes sice není horko jako v předešlých dnech, ale jeden chmelový nápoj na osvěžení neuškodí. A pak, než bych se dostala na nádraží, bus by mi beztak ujel, musela bych čekat na další. Táta Pyramidu coby čekárnu na spoj neuznává, ovšem čas se tam tráví rozhodně příjemněji než v hale s těžkým vydýchaným vzduchem plné bezdomovců. Inženýr, který ji projektoval, musel mít smysl pro humor, jinak nelze vysvětlit skutečnost, proč navrhl skleněnou střechu! V létě je uvnitř k padnutí.
Pyramida naproti tomu sídlí ve sklepních prostorách starého domu, tudíž je v ní chládek v kteroukoli roční dobu. Díky
61
důmyslnému větracímu systému tu stále cirkuluje čerstvý vzduch, a když si k tomu poručím jedno pěnivé, cítím se svěže a čerstvě a dobře. K úplné spokojenosti mi však něco chybí. Nebo tedy někdo. Jistě, díky tomu, že jsem v Pyramidě častým hostem, tu vždycky potkám spoustu známých, takže nejsem nikdy sama, také dnes odpovím na pozdrav pár klukům a vím, že kdybych chtěla, mohu si k nim přisednout a budu mít o zábavu postaráno, jenže mně nechybí jiní kluci! Teskním jen po tom jednom jediném. I když si od toho nic neslibuji, spíš z nudy vyťukám esemesku:
AHOJ, LÁSKO. JSEM V PYRAMIDE A TOUZIM PO TOBĚ. NECHCEŠ SI DAT PAUZU V UČENI A PR1JIT? ASPOŇ NA CHVILIČKU. MILUJI TE!
Odesláno, doručeno. Mobil mi pípne vzápětí nanovo, nejdřív mě napadne, jestli moje zpráva nebyla doručena dvakrát, občas se to stane, signál tady v podzemí není nijak valný, ale moje srdíčko se zatetelí radostí, jelikož jde o Peťarovu stručnou, leč jasnou a krásnou odpověď: TAK JO.
Rychle se zaběhnu na toaletu upravit, chci se mu líbit ze všech holek na světě nejvíc, a když se po dvaceti minutách skutečně objeví, jsem tím nejšťastnějším tvorem pod sluncem.
Nechám si vyprávět o průběhu přijímaček na ČVUT v Praze, já mu na oplátku vylíčím dnešní jízdy. Tohle je ono! Jsme spolu, povídáme si, občas se políbíme.
"Co Dan?" vzpomenu si na jeho nerozlučného přítele. "Taky jezdí po přijímačkách?"
"Toho už přijali," prohodí Petr závistivě. "Na ČVUT a bez přijímaček, stačil mu průměr maturitního vysvědčení."
"To má skvělý," uznám. "Musí být v pohodě, vlastně už mu začaly prázdniny, může si užívat..."
Peťar odfrkne. "Je s ním poslední dny kulový."
"Jak to?" hraji si na hloupou.
62
"Má nějaký problémy se Silvou. Někde se domákl, že mu zahnula nebo co, je z toho dost mimo."
"Nedivím se mu," pokrčím rameny. "Silva je hloupá, když podvádí tak skvělýho kluka. Asi to tedy nebyl brácha ani bratranec, tehdy na nádraží..."
"Blbost," namítne rázně. "Nevěřím tomu. Silva by to nikdy neudělala, vždyť ji znám!"
"Já ji znám trochu jinak než ty," pousměji se. "Bez té svatozáře, kterou jí posazuješ na hlavu."
Stejně ho nepřesvědčím, ale nechci to přehánět a Silvu před ním pomlouvat, vycítím, že tím bych uškodila sobě.
"Budu muset jít, abych stihla bus v devět. Nebo jestli chceš, můžeme tu zůstat do jedenácti a -"
"To ne, stejně už jsem se zdržel víc než jsem chtěl," rozmluví mi můj nápad. Zaplatíme každý svou útratu a vyrazíme do ulice čerstvě vonící vlahým červnovým deštíkem. Spadlo jen pár kapek, s bídou jsou zamokřené chodníky, ale na změnu v ovzduší to stačilo. Peťar mě na nádraží vyprovází, do odjezdu autobusu zbývá ještě celých pět minut. Vyplníme je líbáním.
"Kdy tě uvidím?" žadoním toužebně.
"V sobotu má být zase pařák, zajedeme se vykoupat na přehradu," navrhne. Nakonec ten blbej den dopadl dobře!
63
