2.Miláčci čtyřnozí i jiní
2. MILÁČCI ČTYŘNOZÍ I JINÍ
Určitě neexistuje. Pokud ano, nevím o něm. Jsem moc ráda, že mohu Peťara vyprovázet do Brna, přestože s ním v autě není žádná legrace. Ač si to nechce přiznat, nervozita z prvních přijímaček se dostaví, je nemluvný a na moje snahy přivést ho na jiné myšlenky nereaguje. Vysoké učení technické najdeme snadno, respektive Peťar ví, kde ho hledat, ve škole se byl podívat už při dni otevřených dveří. Vážnost situace mě pohltí, čekám na něj v chladu chodby se stísněnými pocity a pěsti držím pro štěstí sevřené tak křečovitě, až se mi nehty bolestivě zarývají do dlaní. Pro Peťu bych však obětovala mnohem víc! Na esemesku, která mi přijde od Ester, kde se sakra zase courám, samozřejmě neodpovím, abych neporušila magický rituál.
"Jak?!" vyhrknu nedočkavě, když se konečně objeví v houfu různě se tvářících budoucích studentů. Petr naštěstí nepatří mezi ty zapšklé, jejichž výrazy odsouzenců mluví za své.
"Uvidíme," prohlásí poměrně vesele, zase už ve své kůži.' "Bylo to docela těžký, ale většinu mám a doufám, že dobře. Jde o to, kolik z těch ostatních bude lepších." "Nevěřím, že by někdo byl lepší než ty!" "Máš o mně dost velký mínění," zasměje se. "Co podnikneme? Do školy už stejně nepůjdeš..." "Napadá tě něco?"
Jeho zrak sklouzne do mého výstřihu. "Výlet do lesa...?" "Můžeme jet k nám," vytáhnu z rukávu eso. Zaváhá. "Určitě tam nikdo teď přes poledne nebude?"
24
"Až do večera," uklidním ho. "Ségra v pátek randívá a táta je v práci dlouho každý den. Pátek jako svátek."
"Fajn," souhlasí tedy, ostrou chůzí zamíří zpátky k fordu ukotvenému ob tři ulice dál, protože blíž jsme žádné místo nesehnali, a netrpělivě mě postrkuje do vozu. Dělá mi dobře, že po mně tak moc touží! V Bakově jsme po dálnici cobydup, prokličkovat městským provozem sice nějakou chvíli zabere, ale i tak v rekordní době parkujeme u eter-nitového plotu, jímž je celý areál AUTODOPRAVY PRINC obehnaný. Na nádvoří je sice živo, ovšem toho si ani jeden z nás nevšímá. Vklouznu do bytu první, abych pro jistotu zavřela Ronyho, nicméně ten už je uvězněný kvůli Raušové, co byla dopoledne uklízet, byt voní leštěnkou na nábytek, pečeným masem a smaženou cibulkou, v separaci na terase. Nechám ho ve vyhnanství a zavedu Peťara rovnou do svého a Klářina pokoje.
"Tobě se líbí?" kývne bradou na božského Villa, co po nás potutelně pokukuje zpoza skloněné tváře.
"V těch kalhotech má naprosto úchvatnej zadeček," mrknu na Peťu, co to s ním udělá, leč on se tváří povýšeně.
"Nechápu, jak to můžeš poslouchat."
"Prostě se mi líbí. Hudba, zpěv, texty, image, on..."
"A jeho zadek. Pch."
"Tvůj víc," ujistím toho žárlivce a na důkaz mu pohladím zadek dlaněmi. Usmířím si ho tím, zvláště když mu začnu rozepínat knoflíky letní košile a s obnažováním nepřestanu, dokud přede mnou nestojí úplně nahý. Vzruší se ještě dřív než se svleču, využiji situace a v pokleku před ním mu dokážu svou lásku tak vehementně, že se na mě v prvním kole vůbec nedostane. Pak, když se uvolněně položí na mou postel a já se na něj obkročmo posadím, abych ho svými doteky pomalu vzrušila nanovo, si vzpomenu na Ester.
"Jo, vidíš, to jsem se chtěla zeptat - Silva má bráchu?"
25
"Silva? Ne, asi ne... Určitě ne. Mladší ségru. Proč?"
"Viděla jsem ji ráno na nádraží, někoho vyprovázela k busu a líbala ho na rozloučenou, tak jsem myslela, zeje to nejspíš její starší brácha. Mohlo mu být přes dvacet."
"S bráchou by se přece nelíbala, ne?"
"A s kým jiným by se mohla nevinně políbit? Leda by to nebyl nevinnej polibek... ale když má Dana... tak nevím."
"Třeba sis ji s někým spletla. Silva není taková."
"Spletla?" odfrknu dotčeně. "Mám oči, ne? Poznám ji. Stála jsem kousíček vedle, ale ona mě neviděla, protože visela pohledem na tom... bráškovi."
Peťar se zamyslí a možná by něco namítl, kdyby se odvedle neozvaly kroky a vrzání otevíraných skříněk kuchyňské linky.
Vyděšeně vylítne do sedu, div mě neshodí: "Fotr?!" "Těžko," pokrčím rameny. "Co by tu dělal..." Sesednu z koníčka, lehce se zahalím do ručníku, který jsem ráno zapomněla uklidit zpátky do koupelny, a pootevřu dveře, abych spatřila paní Raušovou, jak s brbláním krájí cibuli na tenká kolečka. "Vy jste ještě tady... ?"
Všimne si mne teprve nyní. "No bodejť, když v tyhle domácnosti pořád něco chybí. Pořádnej guláš bez majoránky prostě nejde uvařit, musela jsem si zaskočit domů. To samý kvasnice. Jak mám asi upéct koláč bez kvasnic? Všechno abych si přinesla sama... Je dobře, že už jsi ze školy. Váš pokoj se musí vysmejčit a holt když ti minule nebylo vhod, že jsem tam uklízela bez tvého svolení, musíš to udělat sama."
"To určitě," prsknu odmítavě, a protože se ta ženská v šátku hrne dál, aby mi názorně předvedla, jak se takový úklid vlastně dělá, zablokuji jí vchod vlastním tělem. "Mám návštěvu, takže se uklízení přesouvá na neurčito."
"Návštěvu? V takovým svinčíku? Ten tepich neviděl vysa-
26
vač dobře čtrnáct dní. To by mě zajímalo, koho bys pozvala do-"
Ačkoli se snažím, nakoukne mi přes rameno a pohled na Peťara, zakrývajícího si klín polštářkem ve tvaru červeného srdce, ji na okamžik zcela konsternuje.
"Klid," prohodím k Peťovi. "To je jen naše hospodyně."
Raušová konečně popadne dech. "Jestlipak vo tom ví táta?"
"Pokud vím, platí vás za úklid, praní a vaření. Všechno ostatní je naprosto mimo váš rajón, paní Raušová. Laskavě se starejte jen o to, o co máte."
"To se podívejme," ozve se dotčeně, "já tady taky nemusím bejt, milá slečno. Když seš tak chytrá, klidně si tu můžeš hospodařit sama."
Netušila jsem, jak je Raušová, sousedka z Větrov, která si ke svému důchodu u nás přivydělává, urážlivá! Švihne zástěrou na stůl, popadne tašku na kolečkách, stejně by mě zajímalo, co v ní pořád vozí, a za stálého brblání, že tohle nemá zapotřebí, opustí byt.
"Hlas vichřice podoba, co?" baví se Peťar, kterému rázem otrne. "Ale voní to tu pěkně, vařit asi umí..."
Uvědomím si roli hostitelky: "Máš hlad?"
"Jak herec. Nejedl jsem od včera," přizná se.
Já také ne, ráno jsem snídani nestihla, poté už nebyl čas ani myšlenky. Skoro jako bych tu zkoušku skládala sama! Jen tak v ručníku prolustruji hrnec na sporáku, guláš vypadá dobře i bez majoránky, v troubě objevím masovou roládu s do křupavá opečenou kůrčičkou. Zláká mě víc než guláš, opatrně ji vyjmu, trochu neobratně nakrájím elektrickým nožem na plátky, obložím jimi jeden talíř pro Peťu, druhý pro mě, připravím rajčata a okurky a vše nanosím do postele, kde společně hodujeme.
Jasný důkaz toho, že láska prochází žaludkem! Jakmile
27
zboucháme celou roládu, pomilujeme se podruhé, tentokrát klasicky, kdy je pánem situace Peťa a v poloze tváří v tvář ze mě v divokém rytmu vyráží steny a posléze výkřiky extáze.
"Jsi skvělej," vydechnu ještě omámeně. "Šíleně tě miluju, Peťo... Co podnikneme o víkendu?"
"Co můžu podnikat? Zítra mám maturitní večírek v Galaxii, v neděli se musím učit, čekají mě ještě troje přijímačky." "A co kdybych přišla do Galaxie za tebou?" "To nejde," odmítne mou přítomnost. "Maturitní večírek je akce čistě naší třídy." Neubráním se zklamání. "Kdy tě teda uvidím?" "Až budu mít volněji, napíšu ti," navrhne, mrkne na svůj mobil, aby zjistil přesný čas, lekne se, kolik je hodin, a začne se rovnou oblékat. Mám po náladě, protože mě představa bůhví kolika dní bez Petra rozhodně netěší. Podobna zpomalenému filmu na sebe navleču tanga a černou podprsenku s push-up efektem, která dělá moje ňadra ještě plnější a hezčí.
"Tak já jdu. Dík, bylo to fajn," rozloučí se se mnou a mezi dveřmi mě líbne na tvář.
"Peťo? Zavolej mi nebo napiš brzy, jo?" žadoním. "No jo."
"Miluji tě!" volám za ním, ale nejspíš mě už neslyší, jeho kroky dupou po schodech. Nahrnu se ještě k oknu, abych aspoň na chviličku z výšky spatřila, jak jeho záda v letní košili mizí v bráně. Nanosím špinavé nádobí do skoro plné myčky, Raušová je ze staré školy, myčku prostě neuznává, nádobí myje zásadně ručně, tudíž myčku používáme jen v době její nepřítomnosti. Baba jedna, určitě bude žalovat!
Zvonek mě zastihne v koupelně, kde zkouším různé varianty účesu. Že by si Klára zapomněla klíč? S oblékáním se vůbec nenamáhám, před ségrou klidně chodím nahá a ona jakbys- m
28
met, pootevřu dveře, leč pohled na tátova zaměstnance, ve kterém poznám řidiče Tomáše, byť před sebou tentokrát nemá jmenovku, mě probere natolik, abych je v pudu sebezáchovy neotevřela dokořán a doufala, že v té úzké škvírce, co nechám mezi veřejemi a dveřmi, ze mě vidí akorát levé oko.
"Co je?"
Jeho otázka mě zaskočí. "No, spíš vy, co je, ne?"
"Já jsem v pohodě," ujistí mě s úsměvem. "Ale vy se chováte nějak divně..."
"Já jsem taky v pohodě," oznámím mu. "Jen svlečená."
"Aha," zasměje se. "Tak to jo. No, kvůli mně se neoblíkejte, přišel jsem jen říct Otovi, že ten fotbal je zítra v šest. Tak mu to vyřiďte, jo? V kanclu už nebyl."
"Jasně," kývnu.
"Nashle," rozloučí se a odcválá po schodech dolů.
Aspoň že mi vykal, to bylo nezvyklé... a příjemné!
Tátova aktivita je vyloženě ohavná. Vlítne do našeho pokoje už v půl jedenácté. "Vstávat a cvičit!"
Na králíky z klobouku dávno nehraju, respektive, začít den tak slabomyslně, jako je ranní rozcvička, mě nikdy ani nenapadlo, cosi zachrochtám a otočím se na druhý bok.
"Fuj, vyvětrejte si tu," poradí nám. "Co to je za puch?"
"Aceton," prohodí Klára. "Půjčila jsem si ho u tebe v garáži, potřebovala jsem si odlakovat nehty."
"A tys tu láhev nezavřela? Že to tak příšerně smrdí... Ukaž, já ji odnesu, to je hrůza. Výpary jsou jedovatý!"
"Ona se vylila..."
"Ona se vylila?" opakuje posměšně. "Sama?"
"Sama," potvrdí. "Sama spadla a sama se vylila."
"Proč jsi to pořádně nevyčistila?!"
"Z koberce?" podiví se naivní otázce. "Klídek, aceton je těkavá látka, vypaří se."
29
"No to je strašný," zhodnotí táta situaci a okno otevře dokořán. "Bude tím cítit celej byt... Vstávejte, potřebuju pomoc. A fofrem, dámy. V tu ránu ať jste obě v kuchyni."
Sice nevím, kterou ránu myslel, ségře vstávání zabere patnáct minut, mně celých pětadvacet.
"Paní Raušová slíbila upéct koláč, ale asi zapomněla... Nějakou jednoduchou bychom mohli společně zvládnout, ne? Holky? Přece nemůže být takovej problém usmolit bábo vku... Tady byla masová roláda," uvědomí si po otevření pečící trouby. "Kam se poděla? Vy jste ji někam uklidily?" "Jo," přiznám se.
"Tak ji přines. Připravíme k ní zeleninovou oblohu, usmažíme pár hranolek, a bude..." "To nepůjde," zklamu ho. "Snědla jsem ji." "Cože?!" vyjeví se. "Snědly jste celou velkou roládu?!" "Já ne!" ohradí se Klára dotčeně. "Nejím maso!" "Byl hlad," pokrčím rameny.
Nevěřícně zavrtí rameny. "Tak to fakt nevím, co s tím obědem uděláme..."
"Nevidím v tom žádnou tragédii," pokrčím rameny. "My dva sníme zbytek guláše, Klára si vezme zrní jako obyčejně. A co se týče dezertu, proč se matlat s pitomou bábovkou, navíc s nejistým výsledkem, když můžeš zajet do Tesca pro hotové pečivo. A bez práce."
"Jenže..." Táta se rozpačitě drbe v řídnoucích vlasech. "Na oběd přijde návštěva."
Tohle nás zaujme, obě dvojhlasně vyhrkneme: "Jaká??" Podezíravý tón nezapře ani jedna z nás. Pohled, který si vyměníme, je vědoucí. Tatík naše podezření potvrdí: "Hanka. Andreo, ty jsi tuhle cosi naznačovala..." "Takže nakonec zveš svou účetní na oběd kvůli mně??" "Dá se to tak říct," souhlasí. "Kvůli vám oběma. Řekl jsem si, že je na čase ji k nám pozvat, seznámit vás."
30
"Víme, která to je. Ta rozvedená, že?" rýpne si Klára.
"Taková malá, hubená, nic moc, tuctovej typ," doplním.
"Nech si ty jedovatosti," požádá mě. "Hlavně před Hankou! Už proto, zeje štíhlá, hezká a na rozdíl od vás dvou milá!"
"Dcery prý bývají po otcích," nedám se.
"Dost řečí," ukončí rázně naši debatu. "Pozval jsem ji na oběd, pak spolu půjdeme na golf. Vy obě jste už dost velké na to, abyste pochopily, že nemůžu být sám věčně. Doma se skoro nezdržujete, když si chci s někým popovídat, zbývá mi jedině Rony..."
"Nezapomínej na Pepína," připomene mu Klára existenci křečka trávícího spokojený křeččí život v kleci na chodbě.
"Taky na rybičky," přisadím si.
"Co bude s tím obědem?" vrátí se radši k původní otázce.
"Já si vezmu jogurt," oznámí mu Klára.
"A já guláš. Dovol, chci sejít sprchovat..."
Jelikož vidí, že s námi nepohne, s povzdechem opustí pokoj. Ségra se na mě zašklebí. "Jdeš se zušlechtit kvůli budoucí nevlastní matince?"
"Neváhej," uchichtnu se. "Vezmu si ty námořnický šatičky a do vlasů uvážu mašli."
Klára se pobaveně rozřehtá. Samozřejmě kecám, ani mě nehne snažit se zapůsobit na tátovu přítelkyni v dobrém a z toho, abychom jí připravily nějaké uvítací překvápko, jako například připínáček na židli nebo džber vody nad dveře, jsme přece jen vyrostly. Škoda, mohla být legrace!
Nakonec o ni nepřijdeme a je mnohem větší, než kdybych ze sebe dělala při vzájemném představování blbečka!
"Zavři psa!" křikne táta na Kláru v pravé poledne, jelikož se s dvanáctým úderem stojacích hodin v obýváku rozječí zvonek u dveří bytu. "A pojďte se aspoň představit."
Doploužíme se tedy rovnou do chodby, abychom tuhle povinnost měly z krku a mohly se dál věnovat svým věcem.
31
"Holky, prosím vás...!" šeptne těsně před tím, než otevře.
Tátova účetní je hrozně drobná a malá, tátovi dosahuje sotva k ramenům! Vypadá díky tomu mladě, skoro holčič-kovsky, tmavé vlasy vyčesané v ohon, ve tváři vyzubený úsměv. Neujde mi, že je pekelně nesvá, nejspíš si tohle setkání bere k srdci mnohem víc než my. "Ahoj, já jsem Hana Mlejnková..."
Ségra přijme nabízenou pravici. "Klára."
"Andrea," brouknu z povzdálí, aniž bych se měla k něčemu dalšímu, ruce provokativně nacpané v kapsách džínsů.
"Moc mě těší, že vás poznávám," prohlásí a očividně lže, potěšený člověk vypadá úplně jinak! "Mám dva kluky, jsou to rošťáci, ale vždycky jsem si přála mít dceru... dcery..."
Kdo ví, jaká další její přání bychom se dozvěděly, kdyby její hlas nepřilákal zvědavého Ronýska, kterého Klára zapomněla zabouchnout v pokoji. Hanka vezme jeho přítomnost za odlehčení napjaté situace, zamlaská a zapitvoří se: "Ahoj, pejsku..."
"Hani, ne!" varuje ji táta, ovšem pozdě, Rony docválá až k návštěvě a jelikož ji podle přátelského gesta považuje za svou, musí se s ní pořádně přivítat, dát jí radost najevo. Plnou parou na ni skočí, tlapkami se opře o její ramena, div ji nepovalí, a s nadšením sobě vlastním jí olízne pravou tvář od krku po obočí. Jelikož v poslední chvíli obličej co nejvíc odvrátí, nejspíš se širokého růžového jazyku štítí, Rony to vezme přes ucho. Protože náš pejsánek nic nedělá halabala, vyrazí z Hanky vyděšený výkřik plný bolesti.
"Fuj! Rony! Fuj! Slyšíš?!" křičí táta hlubokým basem, Hanka piští vysokým altem a my se ségrou se neubráníme smíchu. Tátovi se nakonec podaří Ronyho od návštěvy odtrhnout, ovšem dílo zkázy je dokonáno. Hančin ušní lalůček docela silně krvácí!
32
"Natrhl ti ucho!" děsí se táta po sečtení ztrát, když konečně odvleče psa za obojek a strčí ho za dveře koupelny.
"Sežral mi náušnici!" běduje Hanka a my jsme prostě mrtvé smíchy, i když je to vůči té nešťastnici pěkně netaktní.
"Koupím ti jinou," utěšuje ji táta a osopí se na nás: "Nestůjte tu jak píchlé duše a přineste vatu a obvazy!"
"To jsou památeční náušnice, zlaté, po babičce, takové už nesezenu..."
Společnými silami zastavíme krvácení z roztrhlého lalůčku, připlácnu na něj chumáč vaty a Klára jej přelepí kouskem náplasti, zatímco se táta v koupelně snaží přemluvit Ronyho, aby náušnici vyplivl! Samozřejmě ta čistá psí duše vůbec nechápe, o čem je řeč, ani co špatného provedl! Tváří se sice kajícně, ovšem to jen proto, že mu táta spílá.
"No," vzdá posléze svou snahu a bezradně se na nás otočí. "Zbývá jediná možnost.
"Použít dávidlo?" tipuje Klára.
"Utratit psa?" hádá Hanka zcela scestně a vzhledem k šoku, který jí náš miláček připravil, by v případném hlasování o dalším Ronyho osudu určitě zvedla ruku nahoru!
Táta zavrtí hlavou. "Počkat, až z něj ta náušnice vyjde ven sama."
"Kudy?" vyhrkne Klára v prvním popudu, načež se dovtípí a s výrazem ošklivosti se chytí za pusu. "To snad ne..."
"Chceš říct, že teď budeš několik dní lustrovat Ronyho šišky, dokud v nich nenajdeš maličkou náušnici...?" vyslovím celou tu nechutnou teorii.
"Nejen já," oznámí mi. "Každý z nás. Nesmíme nechat Ronyho venku nikdy bez dozoru, jinak náušnici nenajdeme."
"V tomhle se mnou nepočítej," oznámím mu rovnou.
"Se mnou teprve ne," přidá se ségra. "Nikdy!"
Zvuk, který k nám doléhá otevřenými dveřmi na terasu už nějakou dobu, konečně identifikuji - někdo neúnavně troubí
33
na klakson. Klára se dovtípí také a obě se můžeme přetrhnout, jak se snažíme být u okna dřív. Závod vyhraji, jelikož Kláru odstrčím, až odlítne a zakopne o křeslo. Mohl by to být Peťar, který si půjčil od rodičů auto, protože mu je smutno a touží po mé blízkosti...!
Závod jsem sice vyhrála, ale radost z toho žádnou nemám. Konečným vítězem je sestřička, jelikož pod oknem túruje svou nablýskanou mašinu Saša, Klářin miláček. "Máš tu Sášu."
"To už je tolik?" Zděšeně mrkne na hodinky. "No jo, zdržela jsem se..." Vykloní se z okna, aby se mu ukázala a ten debil přestal rušit sobotní klid.
"Ať se pan Dokonalej nezblázní," podotknu znechuceně. "Závidíš, co?" napadne mě sestra. "Koho? Sášu, jehož druhý jméno je Narcis? Ani trošičku, to mi můžeš věřit," ujistím ji pobaveně. Saša mi nesedí, je na můj vkus příliš vysoký, urostlý, hezký v obličeji, má skvělou postavu i prima účes, pokaždé v bezvadném ohozu. Navíc mi tou dokonalostí připomíná Vojtu, mého nevlastního bratra, kterého prostě nemůžu vystát! "Sášu bych nechtěla, ani kdyby mi za to platil. Natož zadara."
"On by nechtěl tebe, pusinko," vysměje se mi. "Jemu se totiž líbí jenom štíhlý holky."
"Co tím chceš říct?!" Nejsem tlustá, mám jen ty správné ženské tvary, které považují kluci za přednost. Tedy ti normální. Ne šašci jako Saša.
"Jen to, že Sašovým sítem bys nepropadla. Vyžaduje totiž partnerku ideální po všech stránkách."
"A to máš být ty, jo?" vyprsknu. "Pořád říkám, zeje Sáša idiot. Jen idioti považují za vrchol krásy vychrtliny."
"Ty si říkej, co chceš, Andrejko," vysměje se mi. "Já letím. Nevím, kdy se vrátím, navečer máme zkoušku s kapelou. Pěkně se tu s macechou a tatíkem bavte. A kdyby ses moc
34
nudila, můžeš vzít Ronču na procházku a prohrabat se v jeho hovínkách. V tom je tvoje budoucnost, sestřičko."
Hodím po ní polštář, ale včas zmizí, tudíž se jen neškodně sveze po zabouchnutých dveřích. S Klárou se sice věčně hádáme a někdy i rveme, nicméně bez ní je v pokoji nějak prázdno, nebaví mě to tam. Jít za tátou a Hankou do kuchyně, kde se snaží uvařit nějaký rychlý pozdní oběd, samozřejmě nehodlám v nejmenším, chvíli se potácím od ničeho k ničemu, napíšu esemesku Peťarovi, jestli nemá čas, že je mi smutno, leč odpoví, že čas nemá, v pondělí jede na další přijímačky, tentokrát ho veze táta. Škoda.
Další možnost je Ester. Ta nezklame nikdy! Je to prima kámoška, kdyby se mi ji povedlo dát dohromady s Danem, nemělo by to vůbec chybu...! Namaluji si kolem očí tlusté linky a la čarodějka z předměstí, oháknu se v podobném duchu a v kuchyni jen tak mimochodem utrousím, že jdu také ven.
"Neměla by ses radši učit?" snaží se táta hrát si před Hankou na starostlivého otce.
"Měla," nezklamu ho. "Ale nebudu. Čau."
S autobusy je to v sobotním odpoledni horší, nechce se mi čekat na další, vydám se do města pěšky a tu hodinu, kterou bych strávila čekáním, zužitkuji procházkou. Na trolej naskočím teprve u mlékárny na kraji města a po přestupu na osmičku se záhy dostanu na sluncem rozpálené sídliště Severní. Dýchne na mě dechem ne nepodobným dračímu, horkým a páchnoucím. I když tohle přirovnání dost kulhá, drakovi by nebyl cítit z úst roztavený asfalt ani výfukové zplodiny. Vedro tu mají mnohem větší než u nás na venkově, olovnatý vzduch se mezi panelákovými mohylami ani nepohne, tudíž sejdeme s Ester osvěžit do cukrárny v pasáži nákupního a zábavního centra Luna. Vypovím jí veškeré včerejší novinky, samozřejmě se hovor stočí na Dana a na náš ambiciózní plán, kterak ho zbavit Silvy.
35
Pak se trochu couráme městem, ve starém centru flirtujeme s dvěma anglicky mluvícími turisty, necháme se pozvat na pivo, které jim u nás velice chutná, a jen tak z principu je místo k muzeu s expozicí poštovních známek pošleme na opačnou stranu. V Zoo se budou vyjímat rozhodně lépe než mezi numizmatiky!
Na to, jak naložit s načatým večerem, máme obě poněkud odlišný názor.
"Na Ostrově je dýza pod širým nebem," napadne mě. Disko rytmy nemusím, ale někdy se i tam dá dobře zapařit. "Nebo je-li libo něco hustšího, můžeme zajít do Díry," navrhnu vyhlášený rockáč, kde jsme to už párkrát pořádně rozjely. "Anebo metalovej odvaž v Pyramidě." "A co Galaxie!"
"Galaxie ne, přece jsem ti říkala, že tam má dneska Peťar maturitní oslavu," namítnu.
"No právě," mrkne na mě. "Bude tam i Dan... A pokud je to fakt čistě třídní akce, nebude mít s sebou tu pipku." "To je blbý," váhám. "Ne kvůli Danovi, ale Petrovi..." "Pokud vím, Galaxie je veřejnej podnik a určitě to tam není dneska jen pro zvané. Může tam každej. Prostě si jdeme zahrát bowling. To, že tam jsou oni, je shoda okolností."
"Tohle mi Peťar nesežere," vzdychnu si, nicméně její nápad už tak vehementně nezavrhuji a brzy jejímu naléhání podlehnu. Koneckonců, má pravdu! Proč jít křepčit na nějakou pitomou diskotéku, když můžeme spojit příjemné s užitečným?
Přesně jak Ester předvídala, bývalou 4.D bakovské průmyslovky najdeme v bowling baru v zadní části velkého a oblíbeného podniku Galaxie. A přesně jak jsem předvídala já, Peťar z mé přítomnosti není vůbec nadšený. Má už něco upito, podle všeho slaví od časného odpoledne, takže mi pěkně kecal, když tvrdil, že se musí učit.
36
"Ahoj. lásko," usměji se na něho a chci ho políbit.
Nedovolí mi to, poodstoupí. "Špehuješ mě?"
"Cože? Ne! Jasně že ne! Klidně se bav se třídou dál, my si přišly s Ester zahrát. Tedy jestli je nějaká dráha volná.
Hm, není. On a jeho spolužáci jich totiž zabrali hned několik, jsou rozdělení do družstev, krom nich je tu samozřejmě spousta dalších lidí. Petr trhne rameny a vrátí se ke svým, je na něm právě řada.
"Neměly jsme sem chodit," vyčtu kámošce.
Nevidí to tak černě. "Proč? Ono ho to přejde, neboj. Zatím mě seznam s Danem, ten nevypadá nabručeně."
Nevypadá a není. Veselý, vtipný a přátelský je stále, natož bez Silvinčina dozoru. Stačí, aby dobře zakoulel a já ho nahlas pochválila, všimne si mne teprve nyní a hned k nám přistoupí. "Čau, Andy. Taky si chceš podržet v ruce pořádnou kouli...?"
"Nebuď oplzlej," usměji se. "Chovej se slušně před dámou. Co si o tobě moje nejlepší kámoška pomyslí? Ester, tohle je Dan. Občas sprosťák, ale jinak to s ním ujde."
"Dramatizuje," prohodí Dan směrem k Ester. "Ahoj. Ty se fakt jmenuješ Ester? Pěkný jméno. Zajímavý..."
"V rodným listě mám jména dvě. Ester Sarah."
"Vážně? No to je úplná špice," usoudí. "Nejsi Kohnová?"
"Roubíčková," plácne pohotově Ester Svitková.
Všichni tři vybuchneme smíchy, seznamovací fázi máme za sebou a pokud by se měla známkovat jako ve škole, ti dva si zasloužili jedničku. Peťar na Dana volá, aby šel koulet, ale Ester příležitost jen tak nehodlá pustit.
"Já jsem nikdy nedržela v rukou žádný pořádný koule," mrkne na Dana. "Mohl bys mě zaučit...?"
Roztáhne pusu v širokém úsměvu. "Mít kravatu, musel bych si ji honem povolit. Pojď, budeš koulet se mnou."
Odvede šiji s sebou a já postávám opodál jak hladová pří-
37
buzná. Peťar, dotčen mým špehováním, mě schválně přehlíží, ani ho nenapadne zavolat mě k sobě a hrát v týmu, tak jako Dan s Ester! Cítím se dost hloupě. Petrovi spolužáci a hlavně spolužačky po mně pokukují dost svrchu, z jejich houfu zaslechnu slovo "stíhačka". Kreténi!
Náladu spadlou na bod mrazu dodělá pohled na partu ob dvě dráhy vlevo. Ve skupince čtyř kluků a jedné dívky poznám hned tři lidi! Martinu z áčka nemám ráda stejně jako všechny její spolužačky, tmavovlasého kluka, se kterým tu je, znám podle vidění, chodí s ním už od prváku, občas na ni čekává před školou a my s Ester nechápeme tu nespravedlnost světa, jak taková zrzavá káča, navíc dcera ředitele našeho slavného ústavu, může mít pěkného kluka, který s ní navíc vydržel tak dlouho - a jak mohu pozorovat, chová se k nijako kdyby se právě seznámili a prožívali dobu největší zamilovanosti! Ty dva sice nemusím, ale přežila bych je, ovšem třetí osobu bych nejradši viděla přinejmenším na Marsu, ne blíž. Vysoký kluk sportovní postavy s krátce střiženým tmavým ježkem, čistou pletí v opálené tváři a černém tričku, ze kterého mu čouhají svalnaté paže, potvrzuje pravidlo, že ti opravdu krásní kluci bývají většinou úplní debilové. Vojta, můj ryze nevlastní bratr, je toho jasným důkazem! Naše antipatie jsou vzájemné, nesnášíme se od chvíle, kdy jsem se setkali poprvé, totiž před třemi lety na mámině svatbě s jeho otcem. K našemu nepřátelství stačilo vlastně málo! Omylem vpadl do místnosti, kde jsem se převlékala, no a když jsem začala pištět, v necelých patnácti jsem byla ještě stydlivá, leč už vyvinutá, prohlásil, že není pedofil a velký kozy rovná se malej mozeček. Naparoval se ze své výše necelých třech let navíc, idiot. Pomstila jsem se mu ještě na svatbě, kdy jsem mu za jeho zády podstrčila na židli šlehačkovej dort... A pak už se to s námi vezlo, naštěstí se potkáváme velice zřídka a vzájemně se ignorujeme, y
38
Stejně i dnes, jakmile si mne všimne, pouze se pozdravíme nepřívětivým šklebem. S Klárou sice neválčí, ale rádi se také nemají. On nás má za pitomé nány, my jeho za blbého fouňu. Jsme si kvit.
Peťar mě vezme na milost až za hodinu. "Skoč mi pro pivo."
Jsem ráda, že mu mohu konečně být nápomocná, zamířím k baru, kde postává krátká fronta, a cestou mě dohoní Dan, jenž si odběhl koupit pití pro sebe i pro Ester.
"Jak jí to jde?" zeptám se se zájmem.
"Buď má neuvěřitelný štěstí, anebo je fakt šikovná," pochválí pobaveně mou kamarádku. "Ester má talent."
"Na mačkání koulí, jo?"
"Bowlingových rozhodně," řehtá se. "Silvu učím už tak dlouho a výsledky žádný."
"Kde vlastně je, když tu nesmí být s tebou?"
"Proč by nesměla?" nechápe mou otázku. "Samozřejmě by tu byla, kdyby mohla, jenže musela s rodiči na chatu."
"S rodiči?" zeptám se schválně přehnaně pochybovačně.
"Jo," kývne bezelstně.
"Když tomu věříš..."
Teprve teď zpozorní. "Proč bych neměl?"
"Protože některým holkám se věřit nedá..."
"Silvě věřit můžu," prohlásí přesvědčeně.
Vyprsknu nahlas. Dan znejistí, jako každý ješitný chlap si nedokáže představit, že by ho jeho dívka podváděla!
"Ty něco víš, nebo co?"
"Silva je kamarádka, takže... To je jedno. Neřeš to."
Semínko pochybností jsem zašila, teď se musí Ester modlit, aby vzklíčilo a přineslo plody!
Přinesu Peťarovi pivo s bělostnou čepicí pěny. Víc jak půlku vytáhne lačnými doušky, zbytek mi nabídne. S chutí ho vy-
39
mlasknu. Pobaveně mi otře tváře zapatlané od pěny. Konečně se zdá být mezi námi zase vše v pořádku!
"Zlobíš se?" zeptám se pro kontrolu.
"Nesnáším omezování," vysvětlí. "Natož kontrolování, co dělám, kde jsem, s kým tam jsem..."
"Nemyslela jsem to tak," omlouvám se rychle. "Bylo mi po tobě smutno, nechtělo se mi samotné jít pařit do Pyramidy, když ty jsi tady a můžu být v tvé blízkosti."
"V Pyramidě bys dlouho sama nezůstala, toho se nebojím!"
"Jenže mě to s jinýma nebaví," přiznám se mu. Tentokrát mi dovolí, abych ho políbila. Vezme mě ke svým spolužákům, dokonce mě dvakrát nechá zakoulet za sebe. Pokaždé to zkazím, tudíž mě z dráhy zase rychle vyžene.
"Přines mi radši cigarety, mám je uvnitř v batohu," požádá mě. "Nebo ten náskok, co máme, bude v háji."
"Jasně," souhlasím poslušně a zamířím si to k pěti bá-glům, naházeným na hromádce kousek za třetí dráhou. Petrův batoh značky HIS se válí hned u kraje, je něčím napěchovaný. Říkal uvnitř, ne v kapsách, rozevřu tedy zip a zašátrám v útrobách. Navrchu je několik časopisů, cigarety nemohu nikde nahmatat. Možná jsou někde na dně, musím ty pitomé časáky vyndat... Páni...! Užasle zírám na obálku vrchního plátku, na kterém jsou vyobrazení dva krásní kluci ve vzájemném a vášnivém polibku! Zalistuji v něm. Teda jo, to je síla... Letmo proberu i ty ostatní - ve všech případech jde o jakýsi gay magazín! Užasle se otočím po Petrovi, co právě rokuje s ostatními nad výsledkem Es-teřina hodu, zvednu časák s obzvlášť odvážnou a pro mnohé heterouše nechutnou fotkou na obálce nad hlavu a křiknu: "Peťo?!"
Naléhání v mém hlase přinutí otočit se nejen jeho, ale i všechny ostatní v nejbližších třech dráhách.
40
"Co to je?" zeptá se Peťar poněkud nechápavě.
"To bych se chtěla zeptat já tebe. Máš toho plnej batoh."
Petr vypadá zmateně, tím spíš, že všichni kolem se rozřeh-tají. Nejsou ode mě tak daleko, aby nepoznali, o jaký druh časopisu jde. "Kdes to vyhrabala??"
"V tvým báglu," zopakuji a pro větší jasnost zamávám i celým zavazadlem skrývajícím inkriminované prasárny.
"Peťare? Teda..." řehtají se holky z jeho třídy, tudíž jsem záhy objektem zájmu veškerých návštěvníků bowlingu.
"Nic takovýho jsem tam neměl!" hájí se zaskočeně. "A pak, můj bágl je támhle!"
Překvapeně se pootočím - a fakticky, navlas stejný batoh značky HIS objevím i ve vedlejší hromádce. Čí teda je...?
I tahle záhada je záhy vyřešená, protože se ke mně přihrne můj nevlastní bratr Vojta, ve tváři rudý vzteky, v očích chuť vraždit. "Co se sereš do mýho batohu, sakra?!"
"Promiň, prostě jsem se spletla, no," odvětím nevzrušeně. Ze srdce mi spadne kámen, už jsem se fakt obávala, že si Peťa ve volných chvílích prohlíží takové obrázky! Zeje Vojta přihřátej, to jsem samozřejmě také netušila, ovšem je mi to ukradené. Jeho přátelé to ovšem netušili rovněž a teď jsou z toho pěkně na větvi.
"Vojto...?" podiví se nahlas Martina z áčka.
Bratřík se topí v rozpacích. "Nejsou moje."
"To jsou věci," baví se i ostatní jeho kamarádi. "Abychom si na tebe začali dávat bacha, co?"
"Hlavně se před ním neohýbejte ve sprše," přisadím si a pro jistotu uhnu, jelikož Vojta vypadá, že mě zavraždí na místě. Vyrve mi časáky z ruky a překotně je cpe do báglu. "Bacha, zmačkáš si tu nádheru..."
"To si vypiješ," zasyčí rozhozené. "Kdo ti dovolil hrabat se v mých věcech?!"
"A pak že nejsou tvoje...! Odporuješ si."
41
"Batoh je můj, ale ne ty... časáky!"
"A čí teda jsou?" zeptá se kdosi.
"Jednoho... kámoše."
Na takovou přihrávku nemůžu nezareagovat: "To se dalo čekat. Na hraní na tatínka a na maminku musí být vždycky dva. Teď jde o to, jestli jsi přitom nahoře nebo dole!"
Moje hláška způsobí výbuch smíchu, Vojtovo vysvětlování v něm zcela zanikne. Oznámí nám, že jsme kreténi, se kterými nemá cenu se bavit, mě obdaří pohledem spalujícím blbé blondýny, byť jsem hnědovlasá, posbírá saky paky a psychicky nevydrží, odchází! Martina ho sice přesvědčuje, aby zůstal, ale on si říct nedá. Útěk je přece přiznání, ne?
"To bylo dost blbý," oznámí mi moje spolužačka z gymplu.
"Co?" trhnu rameny. "To, zeje buzerant?"
"I kdyby buzerant byl, je to čistě jeho věc. Každej má právo na svobodnou volbu, ne?"
"Sorry, že jsem se dotkla tvého jemnocitu," ušklíbnu se.
"Mého?" podiví se. "Spíš ses dotkla jeho. Vyjde to úplně na stejno, jak kdyby ses posmívala vozíčkářům."
Nemám na to co říct, Martina je prostě kráva. Jsem ráda, že si nás už ostatní nevšímají, věnují se zase dál hře. Ze správného báglu vylovím cigarety a donesu je svému miláčkovi, aniž bych si té moralistky víc všímala.
Záhy na Vojtovu sexuální orientaci zapomeneme, bavíme se skvěle a večer se pěkně rozjede. Hlavně tedy Peťar, vypije toho víc než je zdrávo a společně s Danem a Ester ho musíme pracně dovléct domů. Hlavně v troleji je to o hubu, riskujeme, že nás řidič vyhodí a my budeme muset pěšky, což tedy nevím, jak bychom udělali. Nakonec se vše zdárně podaří, my s Ester počkáme před domem, nahoru s ním jde pouze Dan, rozhodně nemám v úmyslu představovat se manželům Horkým coby dívka jejich syna zrovna v takové
42
situaci! Ještě by mysleli, že jsem ho opila. Nestačím se ani pořádně kámošky zeptat, jak to jde, Dan je zpátky a z chodby domu se ozývá křik. Smějeme se tomu jako blázni, nejspíš se Horkým nelíbil Peťův stav! Zatímco já spěchám na poslední noční bus, Dan jde doprovodit Ester, jelikož Severní je odsud přesně na opačném konci města a ona přece nemůže jít sama. Že já mohu sprintovat na nádraží sama a v noci, to je druhá věc, ale nic nenamítám, ještě popřeji kámošce štěstí sevřeným palcem.
43