1.Tisíc způsobů jak zabít nudu
1. TISÍC ZPŮSOBŮ, JAK ZABÍT NUDU
Nejkrásnější jsou prý červnová rána. Asi proto, že brzy svítá, jsou nejdelší a vlahá, plná vůní a tajemných par. To jsem někde četla, ale jestli je to pravda, nevím. Co se mne osobně týče, mnohem radši bych každé ráno strávila v posteli, odkud bych se nevyhrabala dřív než k obědu. A je mi naprosto jedno, jestli jde o ráno červnové či třeba listopadové. Básník ani jiný poeta by ze mě radost neměl, nicméně fakt nechápu, co by mělo být hezkého na takovém ránu v parku, kde trčím už od půl osmé a zabíjím čas pozorováním důchodkyň vláčících tašky na kolečkách, dvou kluků záškoláků, co se za keřem hlohu učí kouřit, štrůdlu dětiček z mateřinky i s jejich učitelkou, pár lidiček věnčících čtyřnohé miláčky a jednoho podezřelého individua, které kolem mé lavičky projde minimálně šestkrát. Kdyby na sobě měl ten hejhula kabát, čekala bych každou vteřinou, kdy ho přede mnou rozevře! V bermudách a umolousaném tričku má smůlu. Nebo spíš já, pousměji se v duchu. Aspoň by byla nějaká zábava! Takhle můžu sledovat leda veverku hopsající v korunách stromů. Na druhou stranu znám horší způsoby, čím zabít dopoledne. Například latinou, kam jsem se já, husa bláhová, dobrovolně přihlásila v rámci volitelných předmětů! Tak to zase zlatý veverky.
Kolem desáté se začne ozývat můj žaludek, v jedenáct už mám hlad, že prolustruji celý batoh, zda se v něm nenajde zbytek nějaké starší svačinky nebo tak něco, ale krom krabičky Tic-tac nic poživatelného neobjevím. Podle reklamy má jeden bonbon pouhé dvě kalorie, to si teda dám, než se
zasytím! V poledne provoz v parku zhoustne, uprostřed všech těch spěchajících lidí s jasným cílem i bloumajících se dvojic si začnu pro změnu připadat jako úchylák já. V případě páru nezletilých milenců, co si přisednou na mou lavičku, pak přímo jako voyer. V nejmenším jim v jejich lekcích líbání nepřekážím. No, ne že bych se občas nepodívala, je to docela legrace, jelikož ta holka je nejen o hlavu vyšší, ale současně i o dvě třídy dál než kluk.
Vysvobozující pípnutí esemesky se ozve v půl druhé. Překotně kliknu na symbol obálky a zatajím dech, když zjistím odesílatele: Petar. Rychle dám volbu přečíst a už hltám krátkou, leč výstižnou zprávu: MAM TOU!
Ze srdce mi spadne balvan. Sice jsem neměla obavy, že by můj skvělý a jedinečný kluk Petr neodmaturoval, leč podle vykřičníků soudím, že musel dopadnout lépe, než sám očekával. Naplní mě vlna radosti. Palcem, celodenním držením málem odumřelým, pracně nadatluji esemesku:
JSI SIKULKA! SEJDEME SE V PYRAMIDE, LETÍM TAM. MILUJI TEl
Z centrálního parku to mám do oblíbeného podniku Pyramida dál než Peťar, přesto jsem na místě schůzky první. Využiji času k návštěvě toalety, potřebuji se před velkým zrcadlem pořádně upravit a zkrášlit. Pečlivě rozčešu hnědé vlasy spadající k ramenům, obrysy rtů objedu konturkou a přelíznu rtěnkou. Tlusté černé linky kolem už tak výrazných očí, protože zvláštně zelených, co si budeme povídat, jde o mou největší devízu, nijak opravovat nemusím. Díky nim jsem nepřehlédnutelná a klukům se prostě líbím, ačkoli ten zbytek zase tak moc slavný není. Nejsem žádná kráska, jsem prostě zajímavá. Vím to já a vědí to i kluci. Ani bych nemusela chodit většinou v černém, až mě táta občas posměšně nazývá čarodějnicí. V patnácti jsem si kvůli téhle image nechala přebarvit vlasy na barvu uhle, ale nebylo to úplně
ono. To, že jsem pak vypadala jak kněžka satanské sekty, by mi nevadilo tolik jako fakt, že zcela zanikly ostatní vnady. Tedy oči. Podle ségry ze mě byla zombice v rozkladu! Díky, nemusím mít všechno.
Hlavní věc, že mám Peťara! Objeví se ve dveřích teprve pět minut po třetí v doprovodu spolužáka a největšího kámoše Dana a jeho holky Silvie, té ukňourané pipky ze zdravotky, ale já mu to zdržení nevyčtu ani slovíčkem. Maturita je velký den, chápu, že si museli vypovídat dojmy se spolužáky a vůbec. Místo toho svého broučka obejmu a nedočkavě políbím. "Za kolik?"
"Za sedm," pochlubí se. "Jedna, jedna, dva, tři."
"Moc ti blahopřeju, Peťo! Jsi skvělej...!" Znovu mu chci láskyplně dokázat svou soudržnost, ale on už mává na číšníka, takže zatímco objednává první rundu, maturitu je třeba oslavit, vyzvídám na Danovi: "A ty?"
Zatváří se s hranou skromností: "Za pět."
"Páni...!" ocením jeho úspěch.
"Trapnej šprt," prohodí Peťar. "Měl lepší otázky."
"Slepá závist," baví se Dan. "Já jsem lepší, přiznej to."
"Jsi nejlepší," pochválí ho Silva a on ji za to políbí.
"Mít jeho otázky, taky bych to zaválel," oponuje Peťar. "Jen jim řekni, co sis vytáhl ve strojírenství. Slyšíš?"
Dan neslyší, anebo slyší, ale nedbá, stále rdousí Silvii ve vášnivém polibku a vyruší ho teprve číšník, který před nás postaví tři piva a mattonku pro Silvu.
"Víš, že máme dneska výročí?" mrknu na svého kluka.
"Výročí?" zapřemýšlí, ale na nic nepřijde. "Jaký?"
"Jsme spolu přesně tři týdny," připomenu mu.
Dan, který chodí s tou svou slepicí dobře půl roku, se málem utopí v pivu. "Tomu říkáš výročí, Andy?"
"Náhodou," pokrčím dotčeně rameny, tím spíš, že mě Silva obdaruje skoro soucitným pohledem. Nemám ji ráda, káču.
Jasně, je to pěkně nespravedlivé, když holka o rok mladší než já má štěstí hned na prvního kluka, ale to přece není moje vina! Můžu za to, že ze všech těch, co byli před Peťarem, se hned nebo po pár dnech vyklubali kreténi, anebo minimálně holkaři, pro které jsem byla jen jedna z mnoha čárek do statistiky?! Zhruba od čtrnácti toužím po klukovi, který je na chození, se kterým budu trávit každou volnou chvilku, budeme společně podnikat spoustu věcí, těšit se na sebe a milovat se, a bude to naždy! Problém je, že jsem na takového narazila až před třemi týdny. Na svého Peťánka.
Silvinka se mě pokusí dostat ještě jednou, to když se naoko nenápadně zeptá: "Nečekalas tu moc dlouho, Andy?"
Vycítím uskok, proto odvětím obezřetně: "Ne, chvíli. Proč?"
"Kluci mě vyzvedli u školy, ale zrovna se nám protáhlo vyučování o půl hodiny, tak se na Peťu nezlob."
Samozřejmě mě zamrzí, proč si zacházel ke zdravotnické škole a nespěchal rovnou za mnou, ovšem nedám na sobě nic znát: "Nemám nejmenší důvod se zlobit. A pak, Peťar ví, že bych mu odpustila všechno."
Tohle Dana zaujme: "Úplně všechno?"
"Absolutně," potvrdím a můj kluk mě za mou oddanost odmění samolibým úsměvem.
"Taky bys mi odpustila všechno?" vyzvídá Dan na Silvě, ale ta s odpovědí dvakrát nespěchá. Teprve na Danovo naléhání zakňourá: "Záleží na tom, co by to bylo... Všechno určitě ne. Například nevěru."
Petr se na svého kámoše zazubí: "Máš to blbě zařízený..."
Danovou tváří přeběhne úsměv, obejme Silvii kolem ramen a než ji políbí, prohodí: "Já jsem spokojenej. A pak, taky bych nedokázal strávit nevěru, takže jsme si kvit."
Potom se hovor opět stočí na maturitu a téma vydrží hodně
dlouho, stejně jako to další, které na ně přímo navazuje, tedy zkoušky na vysoké školy. Dan i Petr si podali každý několik přihlášek, tudíž je čeká cestování po vlastech českých i moravských a předvádění svých kvalit. Chudáček Peťar má první přijímací řízení už tenhle pátek, dva dny po maturitě, což je fakt hodně drsné.
"Nechcete už toho konečně nechat?" přeruší je Silva. "Za chvíli musím odejít, ať se taky dostaneme k něčemu jinému."
Šlehnu po ní pohledem ostrým jako bič. Ta nanynka si snad naivně myslí, že ona je důležitější a kvůli ní se o škole bavit přestanou! Jako by její odchod byl nějakým neštěstím, pch. Nikomu chybět nebude. Mně tedy rozhodně ne! Také bych byla mnohem radši s Peťou sama, líbala se s ním a tak podobně, ale chápu, co pro něj dnešní den znamená!
"Promiň, Silvi," vzpamatuje se Dan. "Zanedbávám tě, co? Dáš si ještě něco? Džus, kafe...?"
"Džus," poručí si ta trapná abstinentka. "Pomerančový."
Mě se kluci ani neptají, objednají mi rovnou totéž co sobě, tedy pivo.
"Zmínila ses doma o tom Chorvatsku?" vzpomene si Peťar.
"Jo," přikývne Silva. "Naši zrovna nadšení nebyli... Chtějí nejdřív Dana poznat. Říkala jsem mu, že se musí jít k nám nejdřív ukázat, jinak mě s ním ani s vámi na prázdniny a pod stan, navíc k moři, nepustí."
"Upřímnou soustrast," polituji Dana s úsměvem.
"To abys koupil kytku pro tchyni, vole," baví se Peťar.
Nebere to nijak tragicky. "V pohodě. Zajdu tam."
"Tak ať to nějak nezvoráš," varuje ho Peťa. "Budou to perfektní prázdniny."
"A Andrea?" zajímá Dana moje rodinné zázemí.
"Ta má doma veget," mávne Petr rukou.
"Peťa žádat o ruku nemusí," vrátím Silvě špičkování.
"K tomu by mě taky nikdo nedonutil!" prohlásí můj kluk razantně a já jsem vděčná osudu, že ten veget doma mám, protože je mi jasné, že by se mým rodičům představit nešel, i kdybych kvůli tomu měla zůstat místo Chorvatska doma.
Změna tématu, o kterou se Silva postarala, je rozhodně lepší, následující hodinu vydržíme snít nahlas a plánovat prázdniny tak, až dovedeme pobyt v Chorvatsku alespoň v té teoretické rovině k dokonalosti. Pak se Silva rozloučí, Dan všeho nechá, zaplatí útratu za oba a jde ji doprovodit. Předpokládám, že půjdeme také, ovšem Petrovi se útulnou Pyramidu opustit nechce, a pak, kdy se dovnitř nahrnou ještě další dva jeho teď už bývalí spolužáci, kteří svou zkoušku dospělosti zvládli odpoledne, to už nemá v nejmenším úmyslu. Téma maturit se opět roztočí na plné obrátky, nezbývá mi než pouze poslouchat, koneckonců, za rok se mi jejich postřehy budou hodit, tedy samozřejmě v případě, že mě ta ježibaba Vostrá pustí do oktávy! Díky narůstajícímu počtu vypitých piv na hladový žaludek jsem posléze v takovém rozpoložení, že by jakékoli téma mohlo být nominováno na vtip měsíce, tudíž se bavím báječně a to, že je jedenáct hodin a poslední autobus MHD mi foukl před nosem, mě také nijak nerozhodí.
"Můžu jít spát k tobě?" žadoním na Petrovi, když se vypotácíme z Pyramidy oba mírně řečeno nametení.
"Zláznila ses? Naši jsou doma. Čekaj na mě se slavnostní večeří..."
"Tu jsi drobítko prošvihl, ne?" bavím se. "No jo," připustí. "Mamka bude zklamaná... A ještě kdybych tam dovedl tebe, to teda nevím... Musíš jet busem." "Leda ve čtyři ráno, až pojede první ranní." "To máš teda blbý. Co budeš dělat?"
10
"Zjednám si taxík," uchichtnu se, vylovím z batohu mobil, vida, dva prošvihla hovory, ani jsem je v tom rachotu neslyšela, zprávy od Ester JAK TO DOPADLO? a od ségry KDE SE FLAKAS?, tolik zájmu najednou, nechám bez povšimnutí a v seznamu vyhledám číslo uložené pod heslem OTECKO.
Tút - tút - tút -
"Kde zase jsi?" zeptá se mě můj rodič bez dlouhého úvodu.
"Ahoj, tatínku," zašvitořím á la hodná dceruška. "Ujel mi bus, mohl bys pro mě přijet k Pyramidě...?"
"Spletla sis čekárnu, holčičko," podotkne namíchnuté.
Pivo zpomaluje mozkové závity. "Cože?"
"Není divu, že ti autobus ujel, když na něj místo na zastávce čekáš v hospodě!"
"Tady se ale čeká příjemněji, víš?" uchichtnu se. "A pak, Pyramida není žádná obyčejná hospoda, nýbrž metalovej klub, už jsem ti to říkala stokrát..."
Další vysvětlování pozbývá výšky, pokud si tedy nechci pokecat sama se sebou.
"Jak to dopadlo?" otáže se Peťar s obavou.
"Zavěsil."
"Tak musíš jít pěšky. To ti teda nezávidím," lituje mě.
"Za chvíli je tady," ujistím ho. Znám svého tátu sedmnáct let a jedenáct měsíců, i když zrovna kamarádi nejsme a spíš se ve většině věcí ani názorů neshodneme, v tomhle ho mám dávno přečteného. Sice na mě ani na ségru moc času nemá, ale než by nás nechal napospas tmě, noci a úchylům, dojede pro nás kamkoli, i kdyby byl probuzen uprostřed noci.
Čekání hodlám vyplnit líbáním, jenže Petr je srabík, po dvou polibcích bere roha, aby se náhodou s tátou nepotkal. Nenechá si vysvětlit, že u nás je to doma trošku jiné, táta dávno ví, že ani já, ani Klára nejsme žádní svatoušci a že
11
obě chodíme s klukem. V ségřině případě stále s jedním, v mém je to složitější, ovšem protože šlo vždycky o dost rychlé vztahy, nestačila jsem žádného z nich tátovi představit, tudíž naprosto ztratil přehled. Nakonec, silně pochybuji, že by ho to zajímalo! Tatíček má na svém žebříčku hodnot a zájmů na první místě práci, na druhém zase práci, na třetím všechny ty možné druhy sportu, kterým se ve vzácných chvílích volna věnuje, na čtvrtém Ronyho a na pátém někde vzadu své dcery. Ne, sekla jsem se. Klára cosi říkala, že ho už několikrát viděla s Mlejnkovou, tou rozvedenou účetní, co do tátovy firmy nastoupila po Novém roce. Takže na šestém, patrně i Hanička zabírá místo před námi! Jedno se ovšem tátovi přiznat musí: coby taxík funguje spolehlivě.
Jakmile začne u chodníku před Pyramidou přibrzďovat VW Touran, rovnou se hrnu ke dveřím spolujezdce.
"Jsi rychlík," připíšu mu body. "Nevzbudila jsem tě? Ne, nejsi v pyžamu. No jo, vždyť není ani půlnoc, noc je ještě mladá, Hynku, Viléme, Jarmilo!"
"Můžeš mi vysvětlit, cos slavila uprostřed týdne?"
"Maturitu," přiznám se bez mučení.
"Ale?" zvedne překvapeně obočí. "S ročním předstihem?"
"Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek," zazubím se.
"Aby ses vůbec k maturitě dostala," zaprorokuje. "Za tři týdny je vysvědčení, to asi zase bude bomba, co?"
"Aspoň víš, co ode mě můžeš očekávat. Nezklamu."
"Kdyby ses radši učila," vede si svou. "Místo toho jít si hned po škole sednout do hospody...!"
"Pyramida není hospoda," upozorním ho po stoprvní, protože vysvětlením, že jsem slavila místo školy, bych jen přilila olej do ohně. Copak by pochopil, že bych při vyučování nemohla Peťarovi držet palce pro štěstí??
12
To už se ale přiblížíme domovu, tudíž jsem jakéhokoli vysvětlování ušetřená. Větrovy, dříve samostatná vesnička poblíž krajského města, nyní jeho příměstská část, jsou sice rozrůstající se aglomerací připojeny k městu a máme tu takové vymoženosti, jako jsou například kabelovka a městská hromadná doprava, avšak finta je v tom, že spojů, které by do našich končin zajížděly, není nijak mnoho. A zrovinka v takové díře, byť pouhé tři kilometry vzdálené od Bakova, si musel táta zbudovat hned po revoluci svou firmu!
"Zavři aspoň vrata, prosím tě," požádá mě nevrle, jakmile dorazíme před komplex budov a garáží ohraničených eternito-vým plotem a s nápisem AUTODOPRAVA PRINC skvoucím se nad vysokou a těžkou bránou. Je to prostě super strávit dětství a mládí prakticky na vesnici, avšak v neustálém rachotu přijíždějících a odjíždějících nákladních automobilů rachotících po dlažbě nádvoří objektu tak, až se okenní tabulky v bytě nad kancelářemi a šatnami zaměstnanců chvějí. Z toho si nic nedělej, těšila mě jednou Ester, pořád lepší než se mačkat v bytečku 2-1-1 v paneláku tyčícím se těsně u dálnice na Brno. No, něco na tom bude. My máme klid aspoň v noci a do přírody krok a skok, ačkoli mně osobně příroda nic neříká a mám mnohem radši město. Louky a blízkého lesa si užívá tak akorát náš Rony, pokud si na něj ovšem udělá jeho paniček čas a vyrazí s ním ven.
"Rony! Ty pse!" snažím se uniknout psí radosti, se kterou mě vášnivě vítá s ladností rozjeté lokomotivy. Stěží jeho projevy přízně ustojím. Srážka s tím naším čtyřicetikilovým drobečkem stojí za to, každou chvíli mám díky němu nohy plné modřin. Rhodezský ridgeback je sice krásný pes, ovšem divoký a silný a jelikož poslouchá pouze tátu, my s Klárou s ním chodíme ven nerady. Zbavím se ho teprve tehdy, kdy táta zaparkuje vůz a Rony mě bez nejmenším výčitek vymění za pána. Nečekám na ty dva a metu si to nahoru.
13
"Ty vypadáš, zpitko," ušklíbne se Klára, kterou potkám cestou do koupelny. "Máš výraz leklý ryby."
"Víš, jakej je mezi námi rozdíl, sestřičko?"
"Pochlub se," pobídne mě.
"Já mám výraz leklý ryby po několikahodinový pařbě, zatímco ty tak vypadáš i za střízlivá!"
"Ha-ha," udělá ironicky. "Nevíš, kam jsem si dala notes?"
"Jakej?"
"Přece na tvoje citáty," připomene mi. "Protože ta moudra, která z tebe občas padají, by byl hřích nezaznamenat pro budoucí generace!"
"Vtipná...! Z někoho padaj moudra, z jinýho.
Klára mi ukazováčkem trčícím z jinak sevřené pěsti ukáže, co jí můžu, a vznešeně ve své krátké saténové noční košilce podobna labuti odpluje do pokoje. Já si nejprve napustím vanu, abych se zbavila hospodského kouře, ať už je Pyramida klub nebo hospoda, kouřem v ní vždycky nasáknu jako houba, v esemesce oznámím Peťarovi starou novinku, totiž že ho miluji, a kdyby mě neprobudil chlad z absolutně vystydlé vody, nejspíš bych ve vaně zatvrdla až do bílého rána.
Nenávidím zvuk budíku! Natož když mě ráno zastihne v kondici diplomaticky řečeno ne zrovna ideální. Že mi plave žaludek jako na vodě, budiž, to by se dalo přežít, horší je, že tytéž stavy opanují i mou hlavu, místo mozku se mi v ní líně převaluje jakási rosolovitá hmota. Úkony jako mytí, čistění zubů, líčení a oblékání činím ze setrvačnosti, letitý drill slaví úspěchy, myšlení schopna nejsem.
"Neráčila bys vypadnout?" pobízí mne co chvíli moje roztomilá sestřička. "Pohni kostrou, lenochode! Uhni! Dělej!"
"Trhni si," zavrčím nakvašeně. Opravdu nechápu, jak může být někdo po ránu svěží a hyperaktivní! Já začínám fungo-
14
vat teprve po desáté hodině, podle toho taky vypadají moje známky, ovšem táta mi nevěří, že vinny jsou moje posunuté biologické hodiny. Podle něj jsem jen flákač.
"Přej si, aby ses v příštím životě narodila jako medvědice," poradí mi Klára, jakmile za námi zamkne dveře bytu, kde to vypadá jak po výbuchu atomovky. Co mi upadlo, zůstalo ležet, jelikož jsem se ve svém stavu neodvážila změnit těžiště, natož sklonit hlavu k zemi!
"Proč?" bolestně zažívám na celé nádvoří.
"Protože u té je normální, že je po probuzení nabručená."
"Cha," uchichtnu se. "Koukám, že mi roste konkurence."
"V čem?"
"Ve vtipných hláškách, přece," vysvětlím, přehodím splasklý batůžek přes rameno, skoro nic neváží, no bodejť, když jsem si do něj jaksi pozapomněla strčit učení, a jelikož nás v bráně firmy míjí velká tatra s kovovou cedulkou TOMÁŠ za předním sklem, obětuji tu námahu a natáhnu krk, abych lépe viděla. Můj pohled se na prchavý zlomek vteřiny střetne s Tomášovým, což mě nabudí a já se po něm ještě navíc otočím. Tolik námahy kvůli tátovu zaměstnanci...!
"Bacha, ať si nezlomíš obratle," varuje mě pobavená Klára.
"Jedinej ucházející chlap v celý firmě," hájím se. "Akorát kapku starej. Ale hezkej je, to se musí nechat."
"Starej? Maximálně dvaadvacet," pousměje se. "Ale to ty nemůžeš pochopit, když pořád balíš puberťáky..."
"Peťar je, náhodou, o rok starší než já!"
"Náhodou," zopakuje posměšně.
"Krávo!"
Do autobusu hromadné dopravy, co se přirachotí po silnici plné děr, při minulých jízdách v autoškole jsem je vymetla snad krom jediné všechny, i můj instruktor pravil, že kdyby to bylo na body, zaskórovala bych, nastoupíme
15
v bojovné náladě a vmáčkneme se každá na jinou stranu od dveří. Jak něco tak odlišného může být mou sestrou, to nepochopím!
Pravda, hádka s ní mě docela probrala, ovšem nevrlou náladu nijak nevylepšila. Podmračeně se kymácím u tyče. Rána by měl někdo zakázat. A návaly v busech teprve!
Klára vystoupí o stanici dřív. Sleduji ji škvírami mezi těly spolucestujících, jak se v trapně krátké minisukni a ještě kratším tričku, o něco světlejší a o dost delší vlasy, než mám já, svázané puntíkovaným šátkem, nese na těch svých štíhlých dlouhých chůdách k obchodní akademii, kam chodí druhým rokem. Krom obstojného vzhledu dostala do vínku i naprosto skvělý hlas, k tak jemné roztomilé bytosti nečekaně drsný a ochraptělý, kvůli kterému ji přibrali do metalové kapely KaPa. Na podpatcích ale moc chodit neumí, pocítím zadostiučinění, když na kočičích hlavách škobrtne, tudíž na rohu ulice příznačně nazvané Školní vystoupím s div ne úsměvem na rtech. Proderu se průvody žáků i studentů, ve Školní ulici je největší koncentrace vzdělávacích institucí ve městě, a zamířím k budově osmiletého gymnázia Jana Ámose Komenského, jak zní honosný název našeho ústavu pro psychouše, mezi studenty familiárně nazývaného Jánoš Ámos.
Vybavím si všechny předměty podle rozvrhu pro čtvrteční den a nepotkat na schodech Ester, možná bych podlehla nutkání otočit se a zmizet zavčas.
"Čau. Vidělas tu trapku?"
"Myslíš mou ségru?" pousměji se.
"Eichlerku," upřesní a obě se provokativně zadíváme na Miss septimy A, co na chodbě koketuje s oktavánem Ro-rýskem. "Má novej účes... vypadá nemožně. Umělá jak bárbína."
Leona je sice hezká, podle mnohých dokonce velmi, ovšem její krása je taková konfekční, nezajímavá. Proti tomu Ester se
16
svými dlouhými vlnitými zrzavými vlasy a pihami posetým nosem je svým způsobem vyloženě krásná! A na rozdíl od Leony fajn kámoška a skvělá holka.
"Ubožačka," přitakám. "Co bys taky čekala od modelky...!"
Leona patrně vycítí, zeji pozorujeme a pomlouváme, věnuje nám nelichotivý škleb a dál balí Rorýska. S holkama z áčka se prostě nesnášíme od primy, jsou to samé krávy. Tedy, ne že by se v naší třídě žádné nevyskytovaly, ale přece jen jejich výskyt není stoprocentní, občas se najde i normální. Krom Ester například Marcela sedící v lavici hned za námi.
"Čauky," pozdravím ji a říznu sebou na židli.
"Ukaž?" Upře na mě rentgenový zrak. "Tys tu oslavu maturit na spřátelené průmce včera kapánek přeťápla, co?"
"Jen lehce," ujistím ji.
"Toužila po tobě Vostrá," sdělí mi Ester šeptem, jelikož právě zazvonilo a do třídy si to napochoduje matikář Král. Z obavy, abychom nepřišli ani o minutu drahocenného času, bývá častokrát ve třídě ještě před zvoněním! "A byla fakt vostrá. Řádila jak černý neštovice. Buď ráda, žes chyběla."
Z hluboká vzdychnu. To, že jsem chyběla, katastrofu pouze oddálilo. "Spočítá mi to hned zítra. Jak na kalkulačce."
"A co Peťa, jak dopadl?" vyzvídá, jakmile Král vyvolá k tabuli Simonu a my máme relativní klid. "Dostala jsem od tebe akorát dvě esemesky. Jednu, že čekáš v parku, a druhou pozdě večer obsahující shluky nic neříkajících písmen. Z těch překlepů nešlo nic kloudného vyluštit... Jsi vypadala, co?"
"Nedramatizuj," mírním ji. "Prostě jsme slavili. Bylo co, Peťar to dal za sedm."
"A Dan?" zajímá se šeptem živě. Přítele mého kluka spatřila jen jednou, ovšem nějak na něho nemůže zapomenout.
"S vyznamenáním, je to šprt."
17
"Proč šprt? Prostě je chytrej," zastane se ho. "A hlavně krás-nej! Poslyš, co kdybys nás seznámila a dohodila mi ho?" "Přece jsem ti říkala, že má holku. Chodí s tou káčou -" "No a? To se může změnit, ne?" přeruší mne se zamrkáním. "Ještě si ji nevzal a nikde není řečeno, že právě ona je tou jeho big love."
"Zatímco ty bys jí být mohla?" uchichtnu se, až se matikář nedůtklivě otočí do jinak zcela tiché třídy. Simona si kouše nehet a ač přemýšlí, div se jí z hlavy nekouří, s příkladem nemůže pohnout ani za občasné Královy asistence.
"Proč ne?" ohradí se. "Momentálně jsem volná, a pak, zapomnělas, jak jsme si vždycky přály randit ve čtyřech?" "To by bylo boží!" nadchnu se, bohužel tak nahlas, až na sebe soustředím matikářovu pozornost.
"Neřekl bych," zahřmí Král, který se naivně domnívá, že se vyjadřuji k řešení, které vymyslela nebohá spolužačka. "Tudy cesta nevede. Sednout, ostudo!" vypakuje Simonu s koulí, načež na mě namíří ukazováček: "Šup, Princezno, pojď příklad dokončit." ,
Samozřejmě jsem se na dnešek neučila a nějaké permuta- j ce mi moc povědomé nejsou, ovšem matematika je jediný ^ předmět, který mi docela jde, pro který mám buňky. Ester nechápe, jak to dělám - a já vlastně také ne, ale většinou se vždycky správného výsledku doberu. Pravda, kolikrát mi to trvá déle, než kdybych jela podle zaručených postupů. Král o mně jednou prohlásil s jistou dávkou obdivu, že jsem svým způsobem geniální. Asi jediný z pedagogického sboru Jánoše Ámose na mě drží, možná i díky jménu. Zásadně mě me neoslovuje Princova, nýbrž Princezno, a má ke mně otcovský přístup.
Také dnes si za svoje improvizování vyinkasuji dvojku, ačkoli to bylo dle mého soudu tak na tři, a na výsost spokojená se vrátím zpátky do přístavu naší lavice. Čekám, kdy si
18
mě Ester začne dobírat kvůli našemu incestnímu vztahu, ale taje tak zaujata myšlenkou na společná rande, zeje duchem zcela jinde než v kobce s vydýchaným vzduchem.
O přestávce má plán v hrubých rysech vymyšlený, a když jí s tím do konce vyučování pomohu, myslím, že Silvinka nemá šanci! Představa společného stanování v Chorvatsku je skvostná, k absolutnímu štěstí mi už nebude nic chybět!
Naštěstí mě ostatní učitelé nechávají v klidu, literatura, kde hrozilo případné zkoušení, se změní v hodinu pohody, jelikož češtinářka Barbora Němcová, jíž nikdo neřekne jinak než Barunka Panklová, vydrží celých pětačtyřicet minut mlít o stopadesátém výročí od vzniku Babičky, předvádí nám různá vydání skvostu české literatury a je nejspíš zklamaná, když neprojevujeme příslušné nadšení pro oblíbenou a jí tak osobně blízkou látku.
Po únavné a dlouhé škole mě čekají ještě další tři únavné a dlouhé hodiny teorie v autoškole, kam jsem začala před měsícem chodit společně s Marcelou. Ester nám jen tiše závidí, nepodařilo se jí totiž splašit osm tisíc na kurz a její rodiče takovou částku prostě neměli. Tedy, samozřejmě nám nezávidí tupé civění do tváře obtloustlého vašnosty, jenž nám tu teorii tluče do hlav, ani do nezáživné učebnice, jde jí o to, že už za měsíc rozšíříme řady řidičů a staneme se i my potenciálními vrahy. Pro mě představuje řidičák určitý stupeň svobody, jelikož přestanu být závislá na tátových odvozech z různých akcí. Jasně, možná mě přestanou bavit, když si nebudu smět dát ani pivo, ovšem tohle riziko jsem ochotna podstoupit. Pochopitelně v případě, že udělám zkoušky!
Dnes to tak nevypadá, moje inteligence je značně otupena a díky vedru a monotónnímu blekotání toho páprdy mám největší práci sama se sebou, jak se ze všech sil snažím udržet otevřené oči! Jelikož nás do kurzu chodí pouze osm, nemohu se schovat za záda žádného spolužáka, sedíme totiž
19
v lavicích po jednom, na všechny je tím pádem dobře vidět. Ke vší smůle se dodržuje zasedací pořádek a já vyfasovala první lavici! Dva ze tří kluků jsou úplná konfekce, zajímavý je pouze jeden, tuším, že se jmenuje Marcel, avšak nijak se neprojevuje a zásadně s námi po hodinách nechodí svlažit hrdlo ani blbou bonaquou, tudíž o něm nic nevím.
Tentokrát se však party trhnu také, mám toho po včerejšku stále ještě plné brejle, s mohutným zíváním zamířím na zastávku MHD, vyčkám správného autobusu a už za necelou půlhodinu vystupuji na návsi ve Větrovech.
Před dokořán otevřenými vraty firmy mě přinutí podezřelé supění otočit se a já s pobaveným úšklebkem vyčkám, až ke mně dokluše uřícený tatík s tváří schvácenou námahou a v tričku propoceném tak, že by se dalo ždímat. Ronýsek na tom není o moc lépe, růžový jazyk mu plandá ke kotníkům. Jeho vysílení má svoje klady -jakmile mne spatří, pouze se radostí zatetelí, ale neskáče po mně, aby mě přivítal.
"Když už ničíš sebe, proč i toho nebohýho psa?"
"Zoceluji," opraví mě, sotva popadá dech. "Rony pohyb potřebuje. Jako každej, milá dcero. Tobě by taky neuškodil."
"V takovým vedru budete mít infarkt. Oba."
"Už je podvečer," ohradí se.
"Ale horko pořád." Otevřu dveře do obytné části a počkám, až ti dva sportovci s funěním vylezou schody. "Co že tak najednou? Do nedávná ses šel se psem maximálně projít."
"Člověk se musí trochu snažit, když mu táhne čtyřicítka."
"Tak ono je to kvůli věku...? Ale že to pěkně vyšlo, viď?"
Nepostřehne můj ironický tón: "Co pěkně vyšlo?"
"Že ses začal snažit a dbát o svoje tělo až poté, co jsi nabral
do firmy novou účetní..." "To přece... Co s tím má společnýho Hanka? A vůbec,
neměla by ses jít radši učit? Teď jde ve škole o známky..."
20
Nejlepší obranou je útok. Ačkoli je to z tátovy strany pěkně zbabělé! Shodím boty a otevřu Ronymu do koupelny, kde má misku s vodou, ke které se okamžitě skloní a s hltavým mlaskáním ji celou vychlemtá.
"Ten pes porušuje přírodní zákony," bavím se. "A pak, že voda neteče do kopce...!"
"Co má říkat taková žirafa?" napadne Kláru na dálku vonící opalovacím krémem. Podle titěrných plaveček, které má na sobě, se právě vrátila z terasy. Z její kůže ještě sálá horko, očividně dobře naladěná si provokativně prozpěvuje oblíbenou písničku, krom toho, zeje zpěvačkou metalové kapely, nade vše miluje Divokýho Billa. Je jí jasné, že mým příchodem se vše mění, protože já si na svém přehrávači pustím H1M a dohromady se tyhle skupiny najednou nesnesou.
Moje první kroky vedou k ledničce, v chlebníku ukořistím poslední dva rohlíky, to, že jsou včerejší, jim půvabu neubírá, přikusuji k nim hermelín a otevřu minerálku. Dnešní menu nic moc, ale jsem spokojená. Ne však táta, na kterého žádný rohlík nezbyl a co hůř, vzápětí zjistí, že doma nenajde ani kůrku chleba.
"Kdo měl dneska nakoupit? Andreo?"
"Proč já? Každej čtvrtek mám autoškolu a vracím se až večer. Klára byla na řadě."
"Jenže pozor, tys nenakoupila ani včera, kdy jsi byla na řadě ty," upozorní mě ona. "Povinnosti jsou jako energie, nikam nezmizí, víš, beruško? Pouze se posunuly na další den."
"Jenže je rozdíl, když ty končíš ve dvě a já v sedm!"
"I kdyby v deset. Pořád je to tvůj džob."
"Táti, řekni něco!" dožaduji se svých práv.
"Táti, uznej, přece nebudu dělat něco za ni," brání se.
"Já vám něco řeknu, dámy," rozzlobí se. "Neschopné jste obě. Krucinál, dvě ženský v baráku a nakoupit nemůže žádná!"
21
"Zaúkoluj Raušovou," poradím mu. "Aspoň bude vytížená a nebude mít čas hrabat se mi ve věcech." "Ona ti je pouze uklidila!" upozorní mě nerudně. "To jo! Ale do koše! Našemu pokoji ať se laskavě vyhne a ušetřenou energii může věnovat právě nákupům."
"Na tom něco je," přidá se ke mně ségra. "Jestli toho nenechá, budeme si pokoj prostě zamykat."
"Podívejte se, holčičky, paní Raušová je hodná a na rozdíl od vás pracovitá paní, můžeme být rádi, že nám třikrát týdně uklidí, občas uvaří a vypere. Nebýt jí, shnijeme ve špíně, protože vy dvě máte dohromady čtyři levé ruce! Nemůžu po ní ještě chtít, aby tahala nákupy!"
"Já zase nevidím důvod, proč bych měla vláčet z města jídlo, které vůbec nejím," namítne naše vegetariánka, co je živá tak akorát z obilných klíčků, zeleniny a jogurtů. Byla f bych se k ní přidala, kdyby ovšem to tele nedodalo: "Nejvíc t toho sežere Andrea. To jsou šunčičky a klobásky a koláčky a rohlíčky a další kalorický bomby." "Já můžu jíst co chci, a tobě je po tom kulový!" "Do roka a do dne, přijdu si pro tebe, tady mi to podepiš, do roka a do dne zapomeň na nebe, budeš opar metrů, budeš o pár metrů níž... " zanotuje a její drzost přesáhne všechny únosné hranice, pokusím se jí vlepit facana. Mrštně uskočí a provokuje dál: "Řvi si a nadávej, nevzmůzeš nic... "
Druhý pokus je však úspěšnější a tentokrát je to Klára, kdo řve z plných plic, protože z dob, kdy se ode mě nechala fackovat, už jaksi dávno vyrostla. Rony, který naše hádky nemá rád a rvačky vyloženě nesnáší, se rozčilením rozštěká. Táta nás od sebe musí odtrhnout. "Tak dost!!"
Sestra, kterou ve chvílích nelibosti přezdívám na Krávu, stačí obyčejná obměna, na mě hodí nelichotivý obličej a vznešeně odťapká do pokoje, kde si pustí Billa, div nám decibely nevysklí okna. Samozřejmě učiním totéž, jen s tím
22
rozdílem, že v mé muzice dominuje božský hlas Ville Vala, mého idola, který na mě zírá hned z několika plakátů polepených po zdi nad mou válendou. To jsem tedy žádostivá, jak se budu v tomhle kraválu učit pitomou latinu! Nakonec ale není třeba. Dřív než stihne táta zakročit podruhé, rozehraje se mi mobil, tudíž jsem nucena svou věž vypnout a odkvačit do obýváku, abych vůbec něco slyšela. Jelikož volajícím je Petar, potřebuji na hovor ten správný klid!
"Lásko?" vyhrknu do přístroje potěšené.
"Čau. Co děláš zítra v osm ráno?"
"Zítra? No, jsem ve škole... Proč?"
"Mám na zítřek k dispozici auto do toho Brna, tak mě napadlo, že by byla škoda ho nevyužít, ne?"
Zamyslím se. Zameškaných hodin za tohle čtvrtletí už pár mám, o co přijdu svou nepřítomností...? Například o latinu, kde si na mě Vostrá brousí zuby!
Petr si moje mlčení vyloží po svém: "Ale jestli nechceš -"
"Jasně že chci! Pojedu s tebou moc ráda. Kde se sejdeme?"
"V osm na autobusáku, vyzvednu tě tam."
"Super. Těším se!"
"Tak fajn. Ahoj zítra."
"Ahoj. Peťo? Miluji tě!"
"Jo. Čau."
Místo hádek s blbou ségrou se přemístím do obýváku, kde vyměním studium latiny za další díl seriálu Redakce. Vostrá bude vyvádět, ale... existuje snad větší důkaz lásky, než být s tím druhým v dobrém i zlém?!
23
