9.Modrá neděle
IX. Modrá neděle
Nevím, jak se mohlo stát, ale pořádně jsem zaspala.
Neprobudilo mě první ranní cvrlikání, ba dokonce ani
druhé, třetí či čtvrté. Zkrátka, celá napuchlá dlouhým
spánkem jsem se vyhrabala z lůžka po desáté. Že bych si
pomalu zvykala na ostrý lesní vzduch a zaváděla sem
běžné bakovské praktiky? Ne, to jsem nemohla potře-
bovat, vědomě si zkracovat prázdniny! Díky plánované
spolupráci s táborem by se mohly stojaté vody našeho
nicnedělání konečně pohnout. Pak jsem mávla rukou. Na
dnešní dopoledne jsem nic kromě běhání neměla, teprve
po obědě máme přijít k dolnímu rybn~ku pomoci s hrou
Poklad na Stnbrném jezeře. Zaběhat si stihnu do oběda.
Po skromné snídani čítající skrojek chleba s džemem
mi však svědomí nedalo, seběhla jsem na pláž pod
chatou, kde nastavovala Dita své tělo ostrým paprskům
a Hanka s ní vesele debatovala. Nemusela jsem poslouchat
za rohem, bylo mi jejich téma víc než jasné.
... sex je náš, dělá dobře mně i tobě, ~fče náš, dej mi
odřnej až v hrobě...
"Když se ho držím, tak cítím takovou... takový teplo
nebo co..." líčila zaujatě Hanka své pocity.
...středověk neskončil, středověk trvá, jsme černí
andělé a ty jsi byla prvá... holka...
Do koktejlu Cerných andělů a Hančiných důvěrných
citů jsem vstoupila já se svou nevinnou otázkou: "Hano,
chceš pomoct s obědem?"
Hanka sebou trhla, podívala se někam nad rybník
a řekla suše: "Od tebe nechci pomoct nikdy s ničím."
Dita se rozhihňala.
Nohou jsem se nejprve dotkla tlačftka Stop na jejím
kazetáku, abych Lucií umlčela. "Proč?" zajímalo mě v úlev-
ném tichu.
101
"Jsi blbá?" rozčílila se Dita. "Šlapej si po svých věcech"
Nevšímala jsem si jí. "Proč, Hano?"
"Ty víš moc dobře."
"Nevím, ale mluv, ráda se poučím."
"Včera u táboráku!"
"Co jsem provedla?" nechápala jsem, o čem mluví.
"Schválně jsi nám skočila do hovoru!" obvinila mě, cel;
červená. Připadalo mi, že nemá daleko k slzám. "Kdy.
mě Dan chválil, jak umím hrát! Vyrukovala jsi s tím nápa
dem jft na Spálenou hájenku, aby chválili tebe, jaká j:
hlavička!"
"Teda, Hano," uznala jsem. "Ty jsi bedna. Neblbni, prc
sím tě. Snad nevěříš..."
"Nevěřím ti už ani slovo!" vybuchla.
"Dobře děláš," pochválila ji Dita. "Juika žárlí a závid
štve ji, že sama neumí hrát, však to chtěla mockrát naučiv
Jenže k tomu bys musela mít buňky, Julinko! Hanka j~
lepší, co se dá dělat."
"Tady se nedá dělal vůbec nic," prohlásila jser
opovržlivě, víc svou pomoc nevnucovala, at' se Han
s vařením pachtí sama, od Dity se pomoci nedočká!
2
Z hádky jsem si moc nedělala, holky prostě přišly o r~
zum. Protáhla jsem trasu o maličkou ves Stálkou r
druhou stranu od chaty, takže když jsem se, pořádr
upachtěná, vrátila, kukačka právě odkukávala nejvyš
možný počet svých ku-ku.
Napadlo mě, že mi možná nenechaly nic k jídl
I kdyby, chleba s marmeládou mi stačí.
Ale ouha! Na verandě seděla nad špinavými tal~ří i te
lva. No těbůh! Dodatečně mi došel Hančin nezáje
o. vaření, patrně jsem včera ve Chválovicích nepostřeY
tetin plán, že nám přiveze nedělní oběd sama osobně.
"Ahoj," zahlaholila jsem naoko vesele a bezstarostnĚ
102
"Jůlie!" nadechla se teta. Jakmile použije kroužek,
jsem nahraná. Zlobí se.
"Byla jsem si zaběhat," předešla jsem ji. "Běhám denně.
Nebudu kvůli tomu, že se holkám nechce, vynechávat.
A taky k nim nebudu přivázaná jako snop."
Použila jsem na úvod zbytečně ostrý tón. Tetiny rysy
ztvrdly ještě víc.
"Podívej, Jůlie, ty si koleduješ o pořádnej malér," řekla
mi chladně. "Počítej s tím, že všechno řeknu vašim. Jsem
moc zvědavá, jak se bude tvůj táta tvářit."
Neudržela jsem se a pohrdavě odfrkla. Zajímalo by mě
totiž, co míní širokým pojmem "všechno". "Můj tatka mi věří,"
odsekla jsem. "Nikdy by mi nezakazovat trénink, spíš by mě
ještě poslal ven. Když jsem na venkově, chci si ho užft,
nemusím polykat dusno verandy. Nejsem buchta jako Hana."
"Kdyby byla takhle prostořeká Hanka, už by jednu
měla," odtušila teta.
Jen tak tak jsem nahlas nezaplesala, že teta naštěstí
mojí matkou není. Ta moje má samozřejmě svoje mouchy,
ale díky bohu mám rozumného tátu, ktery' ji zpracuje.
Chtěla jsem se tvářit vznešeně a odmftnout oběd, je-
nomže tetiny králičí závitky voněly př1iš nádherně. Cpala
jsem se v kuchyni jako protržená a chut' mi kazilo po-
myšlení na předchozí roztržku. Mrzelo mne, že jsem se
neovládla a byla hubatá, jenomže na druhou stranu jsem
si připadala ukřivděná a nespravedlivě nařčená.
Jsem jak Dita. Bere dárky a přitom je na svého otčíma
sprostá. No jo! Ale ten králík je fakticky vynikající!
3
Těsně po tetině odjezdu nás navštívil Pind'a. Stěstí, že
se s tetou nesetkal ve dveřích. Měla doma rozhozené seno
a zdálo se jí, že se obloha nebezpečně kaboní, proto nás
brzy opustila.
"Čau, krásky," zahlaholil Pind'a vesele. "Gábina vám
posílá něco na vylepšení a ve dvě sraz u rybnka."
103
Předal nám sáček s tužkou na obočí a dvěma kra-
bičkami nejlevnějších očních stínů, jež jsou k dostání,
zelených a modrých.
"Pch, ta se snad zbláznila," prohlásila opovržlivě Dita.
"Takový šmejdy! Určitě se zpizdím. Po těchhle stínech
vypadá člověk jako kdyby měl monokly."
"Gábina ti je neposlala proto, aby ses s nimi kvůli
Danovi efektně nalíčila," poučila jsem ji. "Jestli si vzpo-
mínáš, v té hře máme zastupovat indiánky, ne mane-
kýny."
"Jako že mám ze sebe udělat Indiána na válečný
stezce?" pochopila konečně. "Se nejspíš zbláznila! Dost
na tom, že jím pomůžu, nemusím ze sebe dělat šaška."
Hanka váhala. "Ten nápad je docela prima..."
"Chceš se zesměšnit?" varovala ji Dita.
"Ne...
"Tak vidíš. Gábina je pěkná mrcha, nejspíš nás chce
zneškodnit, abychom jí nesvedly manžela. Může bejt
klidná, Medvěd není můj typ. Pojd', nalíčím tě, Dior je jiná
firma."
Hanka umlkla, ochotně nastavila Ditině zkušené ruce
svou pihovatou tvářičku. Během několika minut se přemě-
nila ne v Indiána, nýbrž ve zmalovariou pubert'ačku.
Jelikož jsem se začala chystat teprve po jejich odcho-
du a přípravy mi daly víc zabrat, doběhla jsem k dolnímu
rybníku sice v indiánské čelence s jediným pírkem
neznámého dravce, válečným malováním a sukni z vyso-
s:
ké trávy, afe zároveň zbrocená potem právě ve chvíli, kdy
Medvěd přiděloval holkám stanoviště a vysvětloval jim
pravidla hry. Po mém příchodu nastalo několik reakcí
najednou. Pind'a s Doktorem uznale hvízdli, Dita zvedla
pohrdavě oči k nebesům, Medvěd zajásal a změnil plán,
totiž prohodil mě s Hankou. Poslal ji do cle u tábora a mě
na ostrov, pochopitelně právě na ten, kde mě Dan
onehdy nevědomky věznil. Hana se zamračila jako tisíc
i čertů a její pohled sliboval větší bouři než dusné vedro
a žahavé sluneční paprsky. Nic jsem si z toho nedělala.
104
Důležité bylo, jak se tváří Dan. A u něho jsem zabodovala
konečně ku svému prospěchu. Usmál se a zvedl paiéc.
Uf. Raději se soustředit na Medvědovu řeč. Ano, kýva-
la jsem, budu na ostrůvku, což je stanoviště číslo 5, tábor-
níci vždy v pětičlených skupinkách dopádlují na ostrov,
kde jim potvrdím příchod, zapíšu čistý čas a co víc, čeká
je disciplína šplh po laně. Od ostrůvku je natažené lano
k bříze na břehu a kluci musí po jednom v co nejkratším
čase přeručkovat tam a zpátky. Se zatajeným dechem
jsem si uvědomila, že u břízy hlídá správné dodržování
soutěže Dan v barvách Apače. Ani on na své výzdobě
barvičkami nešetřil. Vidina odpoledne stráveného v jeho
blízkostí mě naplňovala šimravým vzrušením. Co na tom, že
nás odděluje pruh rybniční vody!
Během následujících dvou hodin ovšem nebyl čas vnímat
Danovu přítomnost. Osádky dvou kajaků se střídaly v ne-
přetržitém toku, sotva jsem si stačila otírat pot. Šplhání se
neobešlo bez smíchu, ale body jsem musela strhnout jen
jedné partě, jejíž člen přesně v půli lana spadl s hlasitým
šplouchnutím rovnou do rybnka.
"Počkej," zarazila jsem ho, promáchaného a neštást-
ného inidána se splihlou čelenkou a rozmazanými barvami,
když se po deváté pokoušel vyhoupnout na lano. "Strhnu
ti pět bodů, čert je vem, ale čím dýl se tu zdržíte, tím víc
trestňáků vám naskáče na čase."
Kluk se nerozhodně podíval na Veverčáka.
"Fakt," uznal vůdce. "Nšo-či, zapiš mu tam bůra a pa-
dáme."
Protože právě s divokým cákáním přisupěla další horda
Indiánů, napsala jsem minus 5 a věnovala se dalším.
Když se dusno zdálo být maximální, provoz na Střbrném
jezeře umlkl. S úlevou jsem si sedla do stínu stromů,
samozřejmě na Danově straně, a namočila si do vody
aspoň nohy. Dan také nečinné nicnedělání nevydržel,
chvilku se motal po břehu, sem tam mrkl na hodinky
a zas na mě. Dělala jsem, že ho nevidím, ovšem s bradou
opřenou o kolena jsem ho vyčkávavě pozorovala. Protože
105
se v širokém okolí nepohnut ani lísteček, raz dva ukázko-
vě přeručkoval na ostrov za mnou přes pruh vody, do níž
slunce opíralo žhavé paprsky, jež se vracely v oslnivém
odrazu.
"Vítej, poutníče, taky hledáš poklad?"
Přistoupil na hru a s úsměvem se rozhlédl: "Tady něja-
kej je?"
"A ty ho nevidíš?!" zeptala jsem se naoko dotčeně.
"Ach, promiň, zlatíčko," smál se.
"No proto. Tatka řká, že jsem učiněný nadělení."
"To je vedro," vzdychl a dost nešetrně mě odstrčil, aby
se vedle mne do pnjemného stínu vešel. "takej je?"
"Kdo?" žasla jsem.
"Tvůj táta."
"Táta?! Proč?"
"Jen tak, mě to zajímá." Hodil parádní žabku.
"Co tě může zajímat na mým tátovi?"
"Všechno," odvětil stručně.
"No..." pokrčila jsem rameny. "Je fajn. Můžu mu
všechno říkat, vždycky má čas a pochopení. Máma ne,
podle ní bych měla nosit šatičky a mluvit spisovně... Když
máme doma návštěvu, musím se oháknout a ona mě jim
představuje... Taková šaškárna! Táta je normální. I když
je starší než máma, víc rozumí mladým. Možná dky jeho
povolání. Je spisovatel, víš. Píše knížky pro děti. Hlavně
proto mě vždycky vyslechne, zajímá ho každá maličkost
ze školy a vůbec."
"Tvůj fotr - promiň, táta, je spisovatel? S tím bych se
rád poznal. S živým spisovatelem jsem se v životě
nesetkal."
"S mrtvým ani nemůžeš."
"Julie -" ohnal se po mně.
"Proč myslíš, že se jmenuju Julie?" řekla jsem kysele.
"Tátovi se Ibí Shakespeare. A já to odnesla."
"Proč odnesla? Julie je úžasný jméno," mínil. "Představ
si, kdyby ses narodila jako kluk."
"Myslíš Romeo?" vyjekla jsem hrůzou.
106
"Ne," opravil mě nevinně. "Macbeth."
Oba jsme vybuchli smíchy.
"Tvou mámu si dovedu představit," řekl po chv1i. "Moje
je stejná. Nedá se s ní mluvit. Ke všemu učí na našem
gymplu, naštěstí ne mě, ale i tak. Všechno se jí donese.
Kazím jí jméno, chápeš. Ona by chtěla, abych byl zde-
formovanej šprt nebo co. Nerozumí legraci..."
"Profesorka?" zasmála jsem se. "Upřímnou soustrast.
Moje mamka taky učí. No, co naděláš. Já jdu po prázdni-
nách na soukromej gympl a ne k ní na průmyslovku.
Naštěstí."
"Co si budeme povídat," zasmál se, nebot' jsme oba
věděli o životě s maminkou profesorkou svoje.
"A tvůj táta?" zeptala jsem se, aby konverzace, která
se slibně rozběhla, neskončila.
Dan se k odpovědi nehrnul. Nejdřív hodil žabku stylem
spadla lžička do kafíčka, a pak řekl: "Nemám tátu."
Polilo mě horko ještě větší než těch šestatřicet ve
slinu, ktery'ch určitě bylo. "Promiň..."
"Není co," usmál se a strčil do mě, abych vedle něho
neseděla jako smuteční vrba. "Neumřel aní se s mámou
nerozvedl. Prostě ho nemám, no."
Tomu jsem nerozuměla. Z biologie áávno vím, že
k početí dftěte musi být dva. "Přinesl tě čáp?"
"Nejspíš," zasmát se. "Nedovedu si k mámě žádnýho
představit. Možná jsem se zkumavky? Nevím. Máti mi
nikdy neřekla, kdo to byl, jenom se zmínila, že ten muž
nebyl hodin toho, aby s ním spojila život. Cituju. Škoda,
asi byl normální."
"To je blbý, co."
"Ani ne. Spíš zábavný. Takhle si můžu představit kde-
koho, např~klad našeho domovníka nebo říd'u na gymplu...
Každopádně někoho opačnýho než je máma, protože z ní
nemám nic. Ale," mávl rukou. "Vždyt'je to fuk."
"Maminka se nikdy nevdala?"
"Ne. Kdo by si ji vzal," řekl bezcitně. "Život s ní je na
mrtvici. Považ, dodnes mi kontroluje uši, jestli je mám
107
umytý. Nesmím ke stolu dřív, dokud si nevymydlím ruce.
Běda, když něco ukápne na zem nebo na ubrus. Honí mě
furt do učení, chce ze mě mft premianta... Radši nejsem
doma a mám svatej pokoj."
Raději jsem tohle téma dál nerozváděla.
"Bude bouřka," usoudil při pohledu na sluncem vy-
šisované nebe. Na obzoru nikde jediný mráček, aie právě
ono nehybné vyčkávání přírody nevěstilo nic dobrého.
"Kde jsou?"
"Kdo?" vytrhla jsem se ze snění.
"Poslední pětka," vysvětlil. "Bylo jich tu jen devět."
"Já je nepočítala... Asi zabloudili."
"Asi," zasmál se. "Truhlíci. Vždyt' jsem cestu označil,
že by ji našel i stepej..."
"Tys ji označil? Á jé -"
"Dovol?!" Cákl na mě, jen jsem vypískla. "Poslyš,"
vzpomněl si. "Skrček nepřelezl."
"Kdo?"
"Ten malej kluk z Vevérčákovy party. Tys ho nechala
projít? Z protekce?"
"Jaký protekce?!"
"Veverčák na tebe bere," zasmál se pobaveně.
"Dělej si šašky z někoho jinýho!"
"Vážně. Celej tábor si z něho kvůli tobě utahuje, ale on
to nese mužně."
"Blbost," prohlásila jsem jasně.
"Myslíš, že se třináctiletej kluk nemůže zamilovat?"
l' "Ne," vyprskla jsem. "Kdyby osmnáctiletej..."
Že jsem si neukousla jazyk! Samozřejmě věk vztáhl
na sebe, usmál se, utrhl si stéblo trávy a zamyšleně ho
žmoulal.
"V osmnácti se na všechno kouká jinak. Pravá plato-
nická láska se víc hodí ke třinácti, ne? V tom věku jí
obětuješ svou hrdost i posměch."
"A co obětuješ v osmnácti?" zeptala jsem se ho ostře,
protože jeho slova mi vůbec nelichotila. "V osmnácti seš
pravej konzumní balk, jo?"
108
S úsměvem vyplivl trávu. "Ne. Nebo možná. Nevím. Čím
seš starší, nemusíš se tolik snažit, holky si tě najdou samy.
V třinácti musíš dobejvat, pak už dobejvají holky tebe."
"Vidím!" odsekla jsem prudce a vstala.
"Ty seš naštvaná?" rozchechtal se. "Neblbni. Mluvili
jsme o Veverčákovi, ne? Samozřejmě ne všechny holky
přilezou samy. Je tu a tam ještě čestná výjimka, u který
se musí člověk snažit, aby ji získal. Druhá stránka věci...
Byla jsi někdy na Ještědu?"
"Jo. Co s tím má společnýho Ještěd?"
"A jak, lanovkou nebo pěšky?"
"Samozřejmě lanovkou."
"Samozřejmě lanovkou," opičil se po mně. "Vidíš.
Komu by se chtělo šlapat pěšky, když může nasednout
do lanovky a je nahoře coby dup?"
Z hluboka jsem se nadechla a odešla na druhý konec
ostrova, odkud jsem vyhlížela zbloudilé Indiány. Frajer,
vždyt'to říkám pořád. Namyšlenej, libovej frajer.
Konečně se naproti u stavidla něco hnulo.
"No sláva," poznamenal Dan, nečekaně se objevivší
za mými zády. "Přece jen se neztratili."
Mlčky jsem pozorovala zoufalý boj poslední pětice
s vodním živlem, jako by na poslední chvíli mohli nahnat
navždy ztracené minuty.
"Neměl bys jít na břeh?" zeptala jsem se ho, když se
indiánský pokřik ozýval z těsné blízkostí.
"Měl," souhlasil se mnou, pak se nahnul k mému uchu
a dodal tiše: "Abys věděla, Julie, já jsem Ještěd vyšlapal
pěšky. Já jo."
Zavrtěla jsem hlavou, ale musela se usmát, a s po-
divným ulehčením sledovala, jak zručně zdolává vzdá-
lenost k bříze na břehu. Ukázala jsem mu jedničku.
4
Mračna se začala stahovat ve chvíli, kdy jsme nastou-
pení v táboře svorně čekali na vyhlášení výsledků.
109
Nevraživých pohledů sestřenic jsem si nevšímala,
mnohem horší však býlo, když Medvěd přečetl pořadí
vítězů.
"Třetí místo získal Veverčák a jeho parta, druhé Špína
a jeho kluci a první - první má Skokanova pětice."
Místo očekávaného aplausu nastalo rozpačité ticho.
"Co je?" divil se Medvěd a rozhlédl se po všech kolem.
Dan se díval do země. Medvěd sí vyměnil překvapený
pohled s Gábinou a obrátil se přímo na Skokana, červe-
novlasého kluka se zlatým zubem. "Vy nemáte radost?"
"My jo," pokrčil tázaný rameny.
"A vy?" Otázka patřila Špínovi.
"My taky," ujistil ho.
"A kdo teda ne?" Med4e'd nic nechápal.
"My," vystoupil blond'ák s atletickou postavou, ktery'
mě při včerejší návštěvě tábora nechtěl pustit dovnitř.
"Filipe, někdo prohrát musel," mínil Frank, nebot' rebel
zřejmě patřil do jeho oddílu.
"Ale ne nespravedlivě!"
"Chceš říct," vzpamatoval se Medvěd, "že jsem tu sou~
těž vyhodnotil špatně?"
x "Ne. Chci říct, že na třetím místě není Veverčák, ale
my," tvrdil kluk s plamenným zrakem. Veverčák po jehc
obvinění vyskočil jak čertík z krabičky. t
"Co žvaníš, debile?"
Kdyby je od sebe Doktor s Pind'ou neroztrhli, strhla b~
se pořádná mela.
"'Počkejte, kluci, já tomu pořád nerozumím," řkal Med
věd, vzal do rukou průvodní papíry obou pětic a chvíli jE
mlčky studoval. "Filipe, nezlob se na mě, ale VeverčáW
má o jeden trestný bod méně než vy."
"Jo, jenže má mít ve skutečnosti o čtyři víc!"
"Kde bych je nabral, blbečku!" vyskočil Veverčák.
"Uklidni se, nebo tě vyloučím z nástupu," zasáhl Med
věd a Filipa vyzval, aby vysvětlil, co tím myslí.
"Skrček nepřelezl lano, viděli jsme ho. A ona -" ukáza
Filip přímo na mne, "ho nechala projít!"
110
i
Ted' ve mně hrklo, když mi došlo, že mě zatáhli do svého
sporu. Pohlédla jsem na Dana, co tomu nespravedlivému
nařčení říká, ale on stále mlčky hfeděf do země.
Rozpoutala se hádka, Veverčákovi kluci křičeli, že to
není pravda, že jsem jim trestné body zapsala, Filipovi
tvrdili pravý opak."
"Ticho!" zaburácel Medvěd. "lulko, máš k tomu co
říct?"
"No jistě," pokrčila jsem rameny. "Skrček jedinej nepře-
lezl a taky jako jedinej dostal pět slušných trestňáků."
"Nedostal!" hulákali Filipovi kluci.
"Dane?" Medvěd se podíval na Dana.
Ten konečně zvedl oči, setkal se s mým nechápavým
pohledem a červenou tváří, a řekl: "Jo, je to tak."
Tímhle tvrzením se sice postavil na mou stranu, ale
všichni vycítili, že si vůbec není jistý, takže mi jenom
nadržuje.
"Vždyt'ty body musí mít kluci v papírech!" rozčílila jsem
se. "Stačí se podívat -"
"No právě," řekl Medvěd pomalu. "Jenže problém je
v tom, že u tvého stanoviště je příchod a odchod, nic víc."
Cítila jsem, jak hořím.
"Afe já =' zoufale jsem se rozhlédla kolem, marně
hfedaje záchranu. Dan se mému pohledu úmyslně vyhnul.
"To není možný!"
"Podívej se sama," podal mi Medvěd průkaz Veverčá-
kovy skupiny. Nevěřila jsem svým očím, u čísla pět
opravdu žádné trestné body zaznamenány nebyly!
"Já nechápu... fakticky..." koktala jsem.
"Leda ve snu," poznamenala Dita polohlasně.
"Ju!ča má vůbec divoký sny," přisadila si Hanka, do té
doby prakticky neškodná sestřenice.
"No jo;' podrbal se Medvěd ve vousech. "Co s tím udě-
láme, mládeži?"
"Než takovou pomoc, radši žádnou!" prskl Filip.
"Jak se do něčeho zapletou holky, stojí to za starou
belu," přidal se k němu jiný.
111
"Holky jsou slepice..."
"Dost!" okřikl Medvěd ty urážky. "Stalo se, stalo. Opr
vuji tedy hodnocení: První místo získala Skokanova pěticE
druhé Spínova a třetí Filipova. Veverčákovu degraduji n
poslední místo za nečestné plnění překážek. No a Julku -"
Zaryla jsem oči do země, zmatena a ponížena n
nejvyšší možnou míru.
"Vyhnat!"
"Ai' vypadne!"
"Ženský sem nepatří!"
Víc jsem nevydržela. "Vyhazovat mě nemusíte, půjd
sama! Trestný body jsem jim doopravdy zapsala, jsem
tím jistá! Urážet se nenechám."
"Počkej, neukvapuj se," přerušil mě Medvěd.
"Konečně Julka nebyla na stanovišti sama," připomn~
polehčující okolnost Frank.
"Právě," kývl Medvěd hlavou. "lulka s Danem poodE
dou, rada starších se usnese na trestu. Souhlasíš, Dane
Přikývl se slabým úsměvem. Nic jiného mu nezbýval
"A ty, lulko?"
"Ne! Nic jsem neprovedla a vůbec do vašeho tábo
nepatřím, takže -"
"Neblbni," přerušil mne Dan, vzal mne za paži a ná~
lím odvlekl z nástupu. "Julie souhlasí taky," řekl za mě.
Rudá vzteky a ponížením jsem se mu vytrhla a dala
do běhu. Supěl za mnou a po pár skocích mne strhl
;,:; rameno do trávy.
iiF "Nech mě! Dejte mi všichni pokoj!"
"Nevyšiluj, sakra!"
Podívala jsem se mu do očí. "Mám se nechat urá
a čekat, jakej trest si na mě ty krávy vymyslí?"
"Jaký krávy?" vyděsil se.
"Sestřenice, kdo jínej!"
"Jo tak," pousmál se. "Ty nemají do čeho mluvit. R
starších rozhodne sama."
Zčervenala jsem ještě víc. "Ty mi taky nevěříš?!"
Pokrčil rameny. "Nestál jsem ti za zády, abych viděl,
jestli tam něco píšeš nebo ne."
"Věříš nebo ne?!"
S odpovědí dlouho otálel. "Ty body tam nejsou,"
vymáčkl se konečně. "Vypařily se?"
"Nejspíš!" vyjekla jsem, vyskočila na nohy a rozběhla
se přímo přes lán pšenice k chatě. Něco za mnou volal,
ale nevnímala jsem ho, poví"zena až v nejskrytějších
hlubinách duše. -
Do smrti smrtóucí ho nechci vidět!!
Nikdy!
A nikoho z jejich tábora!
Kdybych mohla, okamžitě jedu domů!
Než jsem doběhla do chaty, hřmělo jako o závod,
blesk stíhal blesk a prvních pár velkých teplých kapek mi
rozmazalo indiánské barvy. At'. Aspoň nebylo znát, který
potůček na tváři je slaný a který sladký.
Podobna divé Báře jsem hupfa do rybníku a pískem si
oškrábala laciné stíny. Stihla jsem se umýt právě včas,
než se úvodní deštík změnil v ledovou průtrž mračen.
Osúši!a jsem se a zalezla se vybulet do spacáku.
Holkám jsem rovnou nechala pootevřené okno do kuchyně,
protože jsem si nedělala iluze, že se vrátí do chaty dřív
než skončí bouře.
At'si to užijou!
