Monde Glamour

 

VII. HNED Y PA TEK

Ta noc mě stála nejméně týden života. Prvně jsem

trpěla nespavostí jako osmdesátiletá bába, unaveně

poslouchala každou půlhodinu kukání z verandy, posléze

usínala a záhy se budila celá zpocená. Noci neubývalo

a spokojeně oddechující sestřenice bych nejradši vystře-

lila na měsíc.

Celá mátožná jsem s povděkem přivítala časné ráno

a už v šest vyběhla na svou pravidelnou rozcvičku se

sluchátky na uších. Příroda je tady sice krásná, jenže

dnes jsem potřebovala přehlušit vnitřní hlasy a zaměstnat

myšlenky poslechem hudby s vyšším stupněm hlasitosti,

což se ptačím pěvcům nepodařilo. Nepovedl se mi však

výběr kazety. Sestrička z Kramárov ušla, ale Královná

lásky moje ochromené city ještě více zneklidňovala.

... to vám poviem, dá sa žit' bez krála, no aj to vjem,

nedá sa bez králóvny...

Uf. Přidat, zvýšit rychlost, unavit se, vyslit. V ostrém

tempu jsem oběhla horní rybník a bezmyšlenkovitě za-

miřila k dolnímu. Čerstvý vzduch ovívající moje námahou

zrudlé tváře působil blahodárně i na nervovou soustavu.

Nechtělo se mi vracet do vydýchaného prostředí chaty

a hlavně k holkám, které dnes budou jistě na koni.

Proběhla jsem indiánskou stezkou močálem a před

pytláckou zátokou se zarazila. Nebyla jsem tu sama,

kdosi se bez ohledu na ranní hodinu ráchal ve vodě, přes

noc jistě vystydlé. Neměla jsem náladu na sebemenší

konverzaci, raději jsem se zátoce obloukem vyhnula

a pokračovala v cestě kolem rybníka. Neobíhala jsem ho

celý, před druhou bažinou jsem se zastavila a přemýšlela,

jestli se vrátím stejnou cestou nebo lesem. V tu chvli na

mne někdo sáhl ledovou mokrou rukou.

Vodník!

67

Polekaně jsem sebou trhla a nechápavé hleděla Danovi

do tváře. Stá! za mnou v plavkách, ručnk přehozený přes

rameno, na opáleném těle se mu třpytily průzračné perly

vody.

Něco řekl. Musela jsem umlčet svého společnka, aby

se hluchoněmý film kolem mne přestal odmjet.

"Cože?" Stála jsem se sluchátky v ruce jako tvrdé y.

"Ty máš běhy," řekl obdivně. "Vůbec jsem tě nemohl

dohonit. Běháš závodně?"

"Za školu a atfetickej odd1," vysvětlila jsem. Černob1é

ráno mávnutím kouzelného proutku dostalo iy nejduhovější

barvy barvičky. Svět podezřele zkrásněl, začal mě těšit.

"Běháš fakt skvěle," uznal. "Trénuješ denně, co? Kam

máš namířeno?"

" "Ted' už zpátky. A ty?"

"Taky. Skočil jsem se vykoupat zase bude vedro. Za

chvli máme budíček," mrkl na vodotěsné hodinky. "Dopro~

vodím tě. Máme společnou cestu, ne?"

Kývla jsem a kráčela po jeho boku.

"Měl bych trénovat s tebou. Hraju fotbal za naši školu

U nás má každá střední škola svoje mužstvo. Tady Jeno

ším, samotnýmu se mi cvičit nechce, jsem poht~dlnej

Taky se nechodí chrápat hned po večerce... Julie, proč j~

včera nepřišla?"

Julie v jeho podání opět nepostrádala onu magickoi

podtóninu...

"Kam?" vzpamatovala jsem se.

ř' "Na oheň. Tvé sestřenky přišly."

"Nikdo mě na oheň nezval," namítla jsem.

"Je taky ne," zasmál se pobaveně.

"Jenže já se nevnucuju."

"Všiml jsem si."

"Tak vidíš."

"Vidím."

i;, Oba jsme se na sebe podívali a vybuchli smíchy. V 1

chvíli k nám od tábora dolehl hlas zvonce, oznamujíce

!'! všem táborníkům konec ranního vyspávání.

68

"Musím letět," uvědomil si. "Na rozcvičce předcvičuju.

Zatím ahoj."

"Ahoj," mávla jsem mu na rozloučenou.

Dan se rozběhl podél lesa opačným směrem než já,

po několika skocích se otočil a zahulákal: "Julie? Příště ti

přinesu pozvání písemně!"

Poletovala jsem jako št'astný motýlek.

..: ved'láska je to pravé orechové...

Holky se nestačily divit, v jaké mě zastihly náladě. Dita

si mě podezíravě měřila. Nešlo jí na rozum, jak je možné,

abych sršela optimismem, když jsem přišla o perfektní

ohýnek.

2

Společně jsme se vydaly na nákup do Chválovic. Tetu

jsme zastihly na poště, kde si třídila noviny a dopisy podle

čísel domů ve svém rajoně. Nařídila nám natrhat nejméně

dva litry borůvek, odpoledne si pro ně přijede a napeče

nám z nich koláče. Mňam, těšila jsem se předem.

Dita odmítla zabít borůvkami horké odpoledne, kdy je

nejvhodnější doba na koupání, a tak jsme se na ně vy-

pravily, sotva jsme dorazily z nákupu. Moc jich nena-

trhala, věčně přestávala sbírat a debatovala s Hankou.

Samé tajuplné narážky, kdo ví, co ty dvě sudičky chystají.

"Co si vezmeš večer na sebe?" vzpomněla si mimo

jiné a měla důvod ustat v trhání černomodry'ch kuliček.

Lenivá Julka se ve mně bouřila, odmítala pracovat za

drahou sestřenici, ta druhá, hodná, ji uklidňovala, at' nevy-

volává hádky, práce konečně šlechtí, i když otravuje

a namáhá. A co víc, natrhat litrovou odměrku borůvek se

za práci počítat nedá, spíš zábavu. Pěkná zábava, reptala

líná Julka, pakárna a ne zábava!

"Nevím,°' řekla Hanka, aniž vzhlédla z borůvčí.

"Dan ř~Cal, že je v noci chladno," přemýšlela Dita nahlas.

Přestože mě zajímalo, kam se vydají, jen co v táboře

69

odtroubí večerku, raději bych si ukousla jazyk, než byc

se jich zeptala. Bojovná a pobouřená část mé osobnos

navrhovala odvetu, nejlépe palbou dobře miřenýc~

otázek. Zaclila jsem tedy.

"Poslyš, Dituš, nezapomněla jsi nějak na Martina?

usmála jsem se na sestřenku roztomile.

"P roč?"

"No že poslední dva dny o něm nepadlo ani slovc

Strýc Karel by z tebe měl radost."

"Starej se o sebe, bud' tak hodná," doporučila mi p~

krátké odmlce. Nejspíš jí rozum správně radil mlčet, al

její hádavé já neodolalo.

"Což já! Martin, chudák," rejpala jsem.

"Martin je na čundru, co bych o něm pořád povídala."

"Nevím, já tomu nerozumím. Nejdřív jsi nám líčil

i barvu jeho ponožek," uzemnila jsem ji s potěšením. "Tep

máš plnou pusu Dana. Martin by se divil, ne?"

"Dej si svátek," ušklíbla se. Chvlí zamračeně přemýšlela

pak sveřepě dodala: "Kdó ví, co tam dělá."

"Přece nemá v partě žádnou holku, ne?"

"Co já vím!" osopila se na mě. "V partě jsou všechn

holky kolektivní! Ta šlapka Michaela nejvíc! Jak můžu v~

dět, jestli je mi doopravdy věrnej!"

"Copak ty mu nevěříš?" deptala jsem ji s nesmírnýr

potěšením. Nevěřila bych, jak moc jsem zlomyslná.

"Věřím!" křikla na mě divoce.

Raději jsem dalšímu kolu otázek odzvonila.

I tak jsem si na ní spravila náladu za propocenou noc.

3

Bratislavský guláš jsme si ohřály až po návratu ve dv

hodiny. Dita se mnou okatě nemluvila.

"Proč ji trápíš?" zeptala se mne Hanka při mytí nádob

kterému se Dita samozřejmě vyhnula. Nejspíš ji zmohl

borůvky. Anebo otázky, kdož ví!

70

"Čím?"

"Vrtáš do Martina. Ona ho moc miluje."

"Neř'kej," podivila jsem se upřímně. "Proto se může

přetrhnout, jen aby uhnala Dana?"

"Ona ho neuhání!" zastala se jí. "Dita je charakterní,

víš? Martinovi je věrná a on jí jistě taky. A pak, Dita mi

slbila, že mi pomůže. Víš, jako že by mi Dana dohodila,

kdyby měl zájem. Ona kluka má, já ne... A neumím se

bavit."

Nevěřícně jsem si protřela oči. "Ty tomu věříš, Hano?"

"Proč ne? Dita miluje Martina a... Já jsem se ještě

s žádným nelhala. Dan je tak hezkej..."

"Haničko, já se ti divím," zavrtěla jsem hlavou. "Nikdy

žádná holka nedohodila jiné kluka, o kterého má sama

zájem, byt' by šlo o sestřenice."

"Mluvíš, jako bys někdy s někým chodila. Dita jo, ví, jak

se bavit a vůbec. Ona má o Dana zájem jen kvůli mně."

"Prima, Hano," zasmála jsem se. "Gratuluju. Máš nej-

lepší dohazovačku, jakou sis mohla přát. Až vás dá dohro-

mady, pochlub se mi."

Hanka se na mě zamyšleně podívala a povídá: "Ba ne,

Julko, já vím, proč jsi taková. Ty na něho žárlíš! Lbí se ti

a myslela sis, že začne chodit s tebou. Proto jsi nás s ním

neseznámila! Jenže, víš, my jsme včera Dana náhodou

potkaly a on nás pozval na ohýnek. A byl fajn! Na tebe si

vůbec nevzpomněl."

Potkaly ho náhodou, Dan je pozval! Povídali! Nemělo

cenu Hance cokoliv vymlouvat.

"Mysli si, co chceš," řekla jsem posléze. "Ditě bych,

být tebou, za mák nevěřila."

"Totéž ona řká o tobě."

"Potom záleží, jak se v tom přebereš."

Vzpurně pohodila hlavou. "Ona ještě žádnej podraz

neudělala!"

Ona ne a já ano! kv~ela jsem v duchu. Hanka má

o mně hodně mizernou představu, ale budiž. Otočila jsem

se k ní zády a utřené nádobí, které jsem při povídání

71

vyrovnala na kredenc jako pyramidu, jsem ukládala na

svá místa.

Neřekla jsem holkám rozvaleným na čkané u pláže

ani slovo a odběhla k lesu. Nemusí vědět, že nesu na

naše místo v zátoce stručný dopis tohoto znění:

i o

~rr~x~;c~~~2~//

At' se Dan chytí za nos. Anebo nechytí. Bodejt' bych

nečekala marně, když měl na návštěvě moje skvělé

sestřenice!

Kdepak skvělé. Provrtávaly mě pohledy ostrými jako

břitvy. Určitě mě podezíraly z mlsného obšlapování kolem

tábora, naivky.

4

Když se vedle naší chaty přišel vykoupat jeden oddá

junáků, holky viditelně znervózněly. Bavilo mě je pozo-

rovat, z výrazu v jejich tvářích jsem vyčetla, že ani druhý

oddíl není ten pravý. Tentokrát jsem seděla v plavkách

u ohniště. Proč bych se měla schovávat! S Danem normálně

mluvím jako kamarádka, ranní setkání mě ujistilo, že ho

sestřenky navštívily samy od sebe. Také mu nemůžu

připadat znemožněná, nebot'v opačném případě by se za

mnou nehnal přes půl lesa.

Z nudy jsem si uřízla z vrby větvičku a kapesním noží-

kem z ní vyřezávala píšt'alku, jak mě to jedno léto naučil

strýc Karel. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem Danův

příchod očekávala lhostejně. Kdepak! Třásla jsem se jako

osikový list obavami víc než Hanka s Ditou, které své

72

pocity neuměly zakrýt. Co když nepřijde?! Aspoň se nic

nestane. No právě! Kdyby přišel, mohl by mě pozvat na

ohýnek. Napřklad. Před holkama! Jenže... Vůbec by se

situace nemusela vyv~jet takhle nažově. Třeba by mě

k radosti sestřenic ignoroval! Br, až mě obešel mráz.

Raději at' nechodí! Ale... ráda bych ho viděla. Má pěkné

hnědé oči a Ju!ii vyslovuje tak mi!e... a... vůbec.

Potom jsem zahlédla, jak se obě tváře holek rozsvítily

jako lampičky, Ditina navíc vykouzlila svůdný úsměv, Han-

čina zůstala vážná a napjatá. Nemusela jsem se otáčet,

dobře jsem věděla, co se stalo. Zaujatě jsem dál pižlala

vrbu a násilím nezvedla oči od práce.

"Ahoj, holky."

Komu jinému by patřil tenhle hlas, tmavě sametový...

Nepodívala jsem se ani ted', bohatě mi stačilo, jak jásavě

se s ním vítají sestřenice.

"Ahoj!" vyhrkla Hanka splašeně.

"Ahoj, Dane," zašvitořila Dita. "Jak je? Nám se vůbec ne-

chtělo vstávat, vid', Hani? Včera jsme přetáhli večerku..."

"Nic moc," mínil Dan.

°V kolik ;i ten váš trubač odtroubil? V devět," tvrdila

Dita. "V de~~ět a my se dostaly do postelí po půlnoci."

"Skokani, dál než ke kameni nikdo nepoplave," upozornil

Dan své svěřence. Bolelo mě za krkem, jak moc jsem

tiskla hlavu k zemi. Páni, on se vesele vybavuje a já zajdu

na skrčeninu! Nemohla jsem se vzdát, raději jsem hrdinně

trpěla s bolavým zátylkem.

"Ahoj, Julie," řekl najednou hlasitě, čímž mě vysvobodil.

Tím sametovým oslovením mi rozbolavělá místa pohladil...

"Ty se mnou dneska nemluvíš?"

Ted' jsem mohla bez pohany zvednout hlavu a podívat

se do maceškových, fialovohnědých očí. Vyschlo mi z toho

v krku a já, jindy hovorná a společenská, ze sebe ne-

mohla vypravit sovo. Co se se mnou děje? Proč jsem

z něho vedle? Čím je tak zvláčtní? Jiný než ostatní kluci?

Opětovala jsem úsměv a než se mi vrátila ztracená

ř·eč, odpověděla za mne pohotová Dita:

73

"Nemá čas, vyřezává píštaličku."

Zčervenala jsem. Dita mi tím uštědřila dvě facky.

"Lepší než nedělat níc," usoudil Dan a dodal: "Já bych

se unudil už z toho, když vás vidím, jak se celý dny jen

opalujete."

"Fakt, tady je nuda na umření," souhlasila s ním Dita

živě. "Hroznej zapadákov. Díra světa. Nedá se nikam jít,

nic dělat, jedině ležet u vody. Řekni, Haní, tady žádná jiná

možnost není."

"Není," papouškovala Hanka poslušně.

"Tak si ji máte najít," namítl Dan. "Všude se dá něco

dělat a ne plesnivět za živa. Navíc o prázdninách. Fuj."

"Vyřezávat píštalku?" hihňala se Dita.

"Třeba."

"A bude pršet, ne?" přidala Dita další jedovatost.

"Proč ne? Stejně jsou sucha," pokrčil rameny. Ohlédl

se po svém oddílu a zřejmě uklidněn pohledem na cachta-

jící se tlupu přeskočil pololežící Ditu a ohniště, až se

zastavil u mě. "Píská?" Drze uchopil píštalku a bez dovolení

ji vyzkoušel Červencové odpoledne protal ostry' hvizd.

"Jak nakřáple] hrnec," zhodnotila ji Dita roztomile.

"Naval! Natáhla jsem k Danovi dlaň. Víckrát mu

neřeknu ani ahoj, náfukovi!!!

"Píská přesně," řekl a místo vrácení si píštalku napě-

choval do kapsičky sportovní košile, kterou měl rozepnu-

tou na nahém těle. "Vyřežeš si jinou, stejně tě nebaví

válet se u vody. Tuhle si nechám, aspoň nemusím na Sko-

kany hulákat jak na lesy."

Nevěděla jsem, jestli mluví vážně nebo ne.

"Ty se nevykoupeš, Dane?" ozvala se Dita aktivně.

"Pojd'taky do vody."

' Pry' taky! Potvora jedna mazaná!!

Samozřejmě obě sestřenky vstaly a hrnuly se k rybnku,

protože dobře věděly, že se Dan se svými kluky koupe

denně. Svlékl košili i krat'asy a v černých plavkách se roz-

běhl za holkama, aby je notně zcákal, když dělají s osmě-

lením cavyky. Přes vřískot Skokanů a pronikavé pištění

74

holek jsem nerozuměla, o čem se baví, baví-li se vůbec.

Přemýšlela jsem, jak je možné, že se Ditě vždycky pove-

de vytlačit mě z arény na vedlejší kolej, vedoucí zaručeně

do slepé uličky. V tom musí být nějaký fígl nebo co!

"Julie! Pojd'se přidat!" pozval mne Dan náhle.

"K čemu?" zeptala jsem se hloupě.

"Na druhou stranu a zpátky," vysvětil. "Holky mě

vyzvaly na souboj, pojd'taky soutěžit."

Zasla jsem. Dita se odváží plavat na druhý břeh?

Hanka ano, plavání je její silná stránka, jenže ta by ho

sama od sebe nevyprovokovala.

"Radši ne," namftla jsem váhavě. "Nemám výdrž."

"Ty? Taková běžkyně?"

"Dobře, výdrž jo, ale bojím se na hloubku. Neusiluju

o sebevraždu, tyhle prázdniny nemusí být poslední."

"Škoda," usoudil. "Veverčáku, odpískej nám start."

Přišla jsem se na závod podívat blíž. Na břehu poska-

koval celý oddá kromě dvou kluků, kteří se rozhodli změřit

si sty také, a nadšeně povzbuzoval své favority. Zajímalo

mne, jak si Díta povede v silné konkurencí.

Zrzavý Veverčák hvízdl na dva prsty tak silně, až mi

na okamžik zalehlo v uších, protože stál vedle mne. Hned

po několika úvodních tempech jasně vedl Dan s Hankou

v těsném závěsu. Na úrovni velkého kamene, vyčnívajícího

dvoumetrovou plošinou z vody, začala Dita zmatkovat,

ačkoliv skála trčí nad hladinu hned v první třetině rybnka.

"Křeč! Mám křeč!" pištěla vysokým hláskem. "Dane!"

"Vylez na šutr," poradil jí s poohlédnutím.

"Nemůžu!" kv~ela v poslední hodince. "Dane! Pomoc!"

Dan se rychle vrátil a pomohl jí vylézt na suchou plošku,

nicméně okamžitě skočil šipku do vodý a ze všech sil se

snažil dohonit Hančin náskok. Ten však byl značný, takže

druhého břehu dosáhla sestřenka první a po ní oba mladí

skautíci dřív než Dan.

Kluci kolem mne vzrušeně poskakovali a s Davovou

prohrou celí zvadli.

"Kráva jedna," ulevil si na Ditinu adresu Veverčák.

75

"Co leze do vody, když neumí plavat!" přidal se druhý.

"Dane! Pomoc!" napodoboval ji pitvořivě další. "Herečka,"

prohlásil výstižně mfiavý blond'ák.

Ditunka seděla na kameni jako přikovaná a čekala. Na

Dana, samosebou. A dočkala se. Při zpáteční cestě za-

miřil rovnou k ní. Hanka i kluci doplavali ke břehu.

"Jsi dobrá," pochválila jsem sestřenici.

"No...-" Hanka váhala, nejprve si vyklepala vodu z uší,

pak se ke mně nahnula a sdělila mi šeptem tajemství:

"Dita mi slbila, že zařídí, abych vyhrála."

Takhle rafinová je naše společná sestřenka!

"Kvůli tobě," upřesnila jsem si pojmy.

"Jasně."

"No, paráda. Hano, ty si nevidíš na špičku nosu!" vy-

Iftla jsem dopáleně, protože pohled na Ditu a Dana, jak se

vesele baví, mi bral dech, stu i schopnost žit vedle nich

na jedné planetě.

"Proč? Co zase máš?"

"Tak se podívej, proč tě nechala vyhrát!" vyjekla jsem

hlasitě, až se po nás několik Skokanů otočilo.

Hanka mlčky hleděla na dvojici na kameni. Slušelo jim

to spolu. Otočila jsem se na patě, zaběhla sí do chaty pro

tenisky a tričko a protože ti dva stále besedovali na šutru,

odklusala jsem se sluchátky do lesa. Schovat se, pře-

hlušit myšlenky dokonalým světem hudby!

Dita vyhrála na celé čáře. Já, hloupá, naivní, pitomá,

jednoduchá kačena! Copak mohu obstát v sestřenčině

konkurenci? Asi jsem se dlouho nepodívala do zrcadla.

Těžce jsem složila svůj zadek do písku v pytlácké

zátoce. Můj dopis zmizel; je vidět, že si sem Dan před

koupáním zaskočit. Třeba si myslí, že si tajně dopisuje

s Ditou!

... neviem byt' sám, neviem byt' sám, sám, mestské

lásky kde ste neviem byt'sám...

Cvak.

Umlčela jsem hudbu. Dost vzdechů! Co se dá dělat,

Dan si vybral Ditu, kvůli tomu si nedám nohu za krk.

76

Nakonec, i kdybych ji tam strčila, těžko bych tím něčemu

pomohla.

Radši si zaběhám! Na Dana se vybodnu, zapomenu

raz dva, proč si truchlením kazit prázdniny. S novou

vervou jsem oběhla celý dolní rybník i s přilehlými baži-

nami a vrátila se k chatě po hrázi.

Pravda, běh mne povznesl nad problémy kolem osoby

ednoho cizího kluka, který se tu znenadání objevil a naše

už dost pošramocené soužiti ve třech zdeptal docela. Jen

jsem však sestřenky, ty dvě příšery, uviděla, padla na mě

trudnomyslnost jako deka. Kdyby se aspoň Dita každým

pohledem nevysmívala!

Ke všemu s nimi na verandě trůnila teta Iva.

"Jůlie, kde jsi byla tak dlouho?" okroužkovala mě

místo pozdravu dost nepřívětivě.

"Dlouho?" podivila jsem se. "Proč dlouho?"

"Protože tady na tebe čekám málem dvě hodiny."

Otázku, proč na mě čeká, jsem naštěstí v poslední

chvíli spolkla. Teta se tvářila rozzlobeně. Nechápala jsem

důvod.

"Běhám," řekla jsem. "Denně trénuju, abych nevy-

padla z formy."

"Sama?"

Podívala jsem se na ni, abych si ověřila, jestli nespím:

Ne, kdepak, tak snadné to nebude, tahle otázka patřila do

skutečného života!

"Jasně. S kým asi? Holky nechtějí."

"Jen aby. Děláš mi letos starosti. Loni jste se jedna od

druhé nehnuly. Co je s tebou? Proč se děvčatům vyhý-

báš? Ty se tu nudíš?"

Málem jsem šla do kolen. Než jsem stačila cokoliv říct,

teta dodala krásnou a nabádavou větu, při které se mi

otvírá kudla v kapse, jen ji slyším:

77

"Tobě se zapalujou lejtka, co?"

Holky se rozhihňaly.

"Ne!" ozvala jsem se pobouřeně. "Mně ne! Já s

nenudím tady, ale s nimi!"

Teta si mě prohlížela jako exotické zvířátko. "A proč?'

"Protože si nerozumíme. Nudí mě."

"Poslouchej, děvenko, ty seš mi pěknej ptáček. Děl

ze sebe moc velkou slečnu, co? Holky si spolu rozur

a nenudí se. Nepřemýšlela jsi, čím to bude? Já se

divím, co bys chtěla víc, mladá holka je veselá a štastr

a ty se nudíš. Otravuješ prázdniny i svým sestřenicír

Vždycky jsi tvrdila, že chata je nejlepší místo na světě."

Neřekla jsem ani A ani B a s nosem nahoru odeš

napít se vody do kuchyně. Pry' ptáček! Teta mě rozeber

jako malýho usmrtcánka! Přesně jako moje máma. l

taky chce být mou kamarádkou, pěkně děkuju, a přito

nikdy nepochopí, co jí vlastně říkám. Pak se diví, že

raději neřkám nic. Tetě připadám jako živel, unuděný mě;

ský fracek. A přitom! Já se na chatě nenudím, nudím ;

pouze v přítomnosti sestřenic, což je rozdá. Tečka.

6

Přestože jsem si umínila, že na Dana okamžitě zap

menu, nešlo to tak lehce. Znovu a znovu se mi vracel c

mysli a trýznilo mě každé sebemenší pomyšlení na jet

hnědookou osobnost.

Bez řečí jsem pomohla Hance s večeří. Lenivá Jull

sama od sebe kapitulovala a iniciativně vyhledána

každou činnost, která by ji nějak zaměstnala.

"Mamka se na tebe nezlobí," řekla mi Hanka konE

šivě. "Má jen strach, aby se ti něco nepřihodilo, když tě

má na starosti."

"Cože?" probrala jsem se. "Tak jí vyřid', at' hlídá tet

a Ditu, mně se nic nestane."

"lulko, ona se musí bát, vaši tě svěřili..."

78

"Bud' tak hodná a pečuj sama o sebe!" vylítla jsem,

ačkoliv jsem se celou dobu snažila zachovat klid. "Co

Daneček? Paráda? Pěkně ti ho Dita dohodila, vid'?"

"Abys věděla, dohodila," našpulila se dotčeně. "Na

kameni se bavili o mně. Dan řekl, že jsem šikovná holka

a plavu jako d'ábel."

"Hlavně, že jsi spokojená!"

"Já jo," souhlasila prostomyslně. "lulko, tobě vadí, že

Dan bere na mě, co?"

"Na tebe?! Nějak jsem si nevšimla."

"Nepřetvařuj se. My ti vidíme až do žaludku."

"Pak tam vidíš jedině salám, rohlky a čaj."

Uraženě jsem sklidila nádobí, natáhla na uši sluchátka

a se stupněm hlasitosti, který hrozil protrhnutím bubínků

jsem prošla bez povšimnutí kolem sestřenek, jež se

rozhodly plácat před chatou badminton. Nejspíš je probraly

Danovy domluvy a ony nechtějí zplesnivět nicneděláním.

A jak se na večerní sport vystrojily! Sůkně a trička, obě

nalíčené jako na plesovou sezonu. Určitě po večerce vy-

razí na mlsný výšlap kolem tábora. At'. At' se třeba staví

na hlavu, jsou mi ukradené jako Dan.

V džínách a obrovském hnědém triku, které jsem odci-

zila tátovi a ve kterém podle mamky vypadám jako stra-

šák do zelí, jsem došla k sousední chatě. Nejdřív jsem lehce

pokonverzovala s paní Havelkovou, sousedkou, a jako

tradičně si od ní půjčila lodku.

"Neutop se, Julinko," volala za mnou.

Doveslovala jsem až k Ptačímu ostrůvku, kromě vy-

stouplého balvanu proti tetině chatě jedinému ostrovu

Horní šatlavy. Dlouhou dobu jsem mlčky seděla pod jedi-

ným stromem na ostrůvku a poslouchala žabí kvákání,

v nastávajícím soumraku úměrně íntenzivnějšímu, hudbě

mnohem lepší než celá hitparáda na mých kazetách.

Bavilo mě němě pozorovat západ oranžového sluníčka za

hradbu lesů, temnění obzorů kolem a pozvolnému usínání

přírody unavené dalším horkým suchým dnem. Jak by

79

tady bylo krásně, kdyby neexistoval Dan! Nebo Di

Hanka se mi jeví neškodná.

Teprve když se na hladině zaleskla tajuplným svitl

hvězdných dálek Večernice, dosnila jsem svůj sen s otav

nýma očima a odrazila od ostrova. Rozhodla jsem

zajet do Žabí zátoky na opačném konci r~rbníka pod hrá

Přemýšlela jsem, jak asi žáby žijí. V Zubí zátoce m~

vegetovat úplně ideálně, mělká, prohřátá voda s notn~

nánosem bahna na dně a prorosfiá rákosím je ji.

v žabím světě ráj. Do hustých stvolů s černými palice

doutníků pronikala lodka jako noční dravec. Jednu ch

jsem uvízla na mělčině. Užuž jsem myslela, že bu

muset vyzout kecky, s chutí tápnout do vrstvy baf^

a lod' vytlačit, což mě moc nelákalo, nahot' bych za I

okamžiků nachytala nejméně deset vypasených pijan

Posléze se mi podařilo odpíchnout se pádlem a já zaj

na maličko hlubší vodu podél hráze poloostrova.

"Hej! Julie, svez nás!"

Trhla jsem sebou, nahot' sametový hlas bych rozezn

mezí tisícem jiných, přestože jsem se při podvečerr

rozjímání smířila s tím, že se na Dana víckrát nepodívá

Nemám zapotřebí se trápit.

Ted' na mě pokřikoval z hráze, kde stál ještě s jedl

klukem, obrýleným blond'ákem. No ne, co tady děl<

Myslela jsem, že tráví veselý večer s Ditou a Hanou 'v táboi

Přirazila jsem u vhodného kamene, abych mohla

paře nalodit. Blond'ák naskočil tak nešikovně, až se

povážlivě zakymácela. Upustila jsem veslo a pevně

chytila Dana za rukáv riflové bundy. Lodka se našt~

nepřevrhla a oba kluci se zasmáli mému strachu.

"Já teda nevím, proč všechny ženský chtějí zachraňc

zrovna ode mě," řekl Dan pobaveně. Rychle jsem se

pustila, čímž jsem ho rozesmála ještě víc. "Co děláš v r

na vodě?"

"V noci?" protáhla jsem odpověd'. "Kolik je?"

"Deset pryč," mrkl Dan na hodinky se světélkují

ciferníkem. "Nebojíš se vodníků?"

80

"Oni tu jsou?" přešla jsem na obranný systém otázek.

Dávno vím, že je mnohem lepší otázky klást než na ně

odpovídat.

"Myslíš, že ne?" Dan mě překvapil mým stylem.

"Nevím," kapitulovala jsem.

"Jsou tady," prohlásil vážně. "Vodníci, hejkal, rusalky...

Sám jsem je viděl na vlastní oči."

Vida ho, lupínka! "Já ne," zapřela jsem nos mezi očima.

"Jestli chceš, někdy ii ho ukážu," slbil mi záhadně.

Málem mi zaskočilo. "Koho?!" vybuchla jsem.

8lond'ák pochopil a Dan mohl odpovědět teprve po

trojhlasné bouři smíchu.

"Vodnka, samozřejmě," vysvětlil, usadil se a natáhl

ruku po pádle. Nedala jsem mu ho.

"Stopař stopne, ale neřídí. Kam jedete?"

Kluci se po sobě podívali mírně překvapeně.

"No... jsme pozvaní, ne?" prohodil Dan. "Na oheň."

V tu ránu mi zapálilo. Sestřeničky! Proto jejich výmluvná

gesta a těšení se na večer. Pozvaly ho!

"Ode mě určitě ne, o ničem nevím."

"Nediv se," reagoval Dan okamžitě. "Ty se nás okatě

straníš."

"Koho?" upřesňovala jsem si.

"Třeba mě, Julie," usmál se a já pocítila ono zvláštní

zašimrání... "Odpoledne jsi utekla."

"Omyl, šla jsem běhat," zalhala jsem okamžitě, aby si

o sobě nemyslel.

"Pak teda promiň z nařčení."

"Pst!" přerušila jsem ho a vytáhla pádlo z vody. Někde

v rákosí blizoučko Iodky musel sedět žabák exemplární

velikostí, nebot' kvákání, jaké vyluzoval, jsem v téhle tóni-

ně ještě neslyšela.

"Vodník," podotkl blond'ák a oba se rozesmáli.

Raději jsem pádlovala přímo k přístavní lávce u chaty.

Holky na nás vestoje čekaly, slyšely nás předem, večer

se po vodě nese každé slovo do daleka. Raději jsem se

jim do očí nepodívala.

81

"Nějak pozdě!" konstatovala Dita útočně. "Kdepak ,

byli? Říkal jsi, Dane, v devět!"

Mluvila na kluky, mne samozřejmě ignorovala. Došlo

že mě podezírá z celovečerní tajné schůzky za jejich z~

Nakonec, falešné obvinění mě nijak zvlášt' neuráž

Naopak!

"No, no, snad nebudem stát za trest v koutě?" zase

se Dan a oba vystoupili. Všiml si, že se chystám zni

odrazit. "Kam zas jedeš?"

°Vrátit lod'," oznámila jsem napjatě. "Sice jen ve.

ale po suchu by se mi pronesla."

"Počkej," zarazil mě a hupl zpátky na lod'. Srdíčko

mi jen zatetelilo! "Honzo, počkejte na nás u ohně."

Blond'ák Honza kývl a já rychle pádlovala sestřeni

z dohledu. Tohle mi Dita určitě osladí!

Lodku jsem přivázala ke kovové tyči a zajistila kl

kou. Tak. Podívala jsem se na Dana.

"Hotovo?"

"Přesně."

"Jdem," rozhodl a natáhl ke mně ruku, aby mi pomoh

pevnou zem. Váhavě jsem mu podala svou. Při vzájemr

doteku našich dlaní mi bušící srdce připomínající hlasit

pneumatické kladivo vyskočilo až do krku.

"Máš mozoly," uvědomil si.

"Asi od pádla," vydechla jsem sevřeným hrdlem.

"Ty jsi přece," zakroutil nade mnou pohoršeně hlav

Čekal, až našmátrám v lodi walkmana. "Dřeš se za n~

pak máš ruce jako dřevorubec."

Konečně jsem miniaturní přehrávač našla.

"Ukaž, co posloucháš," všiml si a bez dovolení přil

pěnový polštářek sluchátka k uchu a stiskl zpaměti tlač

PLAY. Okamžitě ucukl, hlasitou hudbu jsem slyšela

bez sluchátka.

"Hm... Bon Jovi..."

"Tobě se nelbí?"

"Jo, Ibí. Hodně. Ty je posloucháš takhle přeřvaný?"

"Někdy," vysvětlila jsem neochotně.

82

"Kdy?"

"Když... Když nemám náladu. Třeba."

Pobaveně se zasmál, jako bych řekla něco vtipného.

Připadala jsem si na vrcholu blaha, protože Dan mou

ruku znovu uchopil a vedl mě po cestě k chatě. Těsně na

hranici světla a stínu táboráčku jsem mu ji vytrhla.

7

Povznášející pocit mě neopouštěl ani u ohýnku. Vedl

mě bezděky nebo úmyslně?!

Neodešla jsem do chaty, jak by si sestřenky jistě přály,

uvelebila jsem se u ohně s naprostou samozřejmostí.

Nepodívala jsem se víc na Dana a ani neposlouchala, o čem

je řeč, stále jsem si vybavovala úžasnou chvíli vzájemné-

ho kontaktu jako ohranou melodii.

"Neulftly ti včely?" strčil do mě Dan náhle.

Zastyděla jsem se; určitě se přitrouble usmívám s očima

obrácenýma do prázdna.

"Nespíš, Julčo?" přidala se Dita jedovatě.

"Julčo?" ozval se blondfik Honza idiotsky.

"Já jsem vás nepředstavil," vzpomněl si Dan. 'Tohle je

Julie, tohle Honza. Holky přece znáš."

"Julii taky," namftl Honza.

"Jo tak," zazubil se Dan a střelil po mně pohledem.

"Julča je taky jméno," hihňala se Dita, která okamžitě

vyc~ita, která bije.

"Taky," souhlasil s ní Honza, "ale blbý."

Dky tmě nebylo vidět, jak jsem krvavě zrudla. Pitom-

ci

"Naše sousedka má kozu jménem Juka," řekla Hanka.

"A kozla Romea."

Všichni u ohně vybuchli smíchy. Málem jsem té káče

nafackovala! Promluvila poprvé a hned tohle! Věděla

jsem však, že to nemyslela zle, jednoduše konečně měla

co říct, vědomě mi ublížit nechtěla.

83

"Jste pitomí!" Naprosto jsem jejich veselí nesd7ela.

"Promiň, já nechtěla," uvědomila si Hana.

"Julča je dohry' jméno i pro kozu," ry'pla si Dita. Od ní

šlo o zákeřně vystřelený šíp s jedem a jako obvykle nemi-

nula cíl.

"Nic ve zlým," všiml si Dan mého rozpoložení. "Julie

je, náhoáou, bezvadný jméno."

"No právě," přidal se k němu jinak poměrně zamlklý

Honza. "Proto je mi proti srsti, když se nějak pudí."

"Jako to moje," zasmál se Dan.

"Dan?" podivila se Dita. "Daniel? To snad nejde, ne?"

"Vždycky se najde nějakej trouba, kterej zohyzdí sebe-

hezčí jméno," prohlásil Honza. Náhle zvedl oči a naše

pohledy se setkaly. Došlo mí, že se mí nevysmíval. A vlastně

ani Dan! Ten se však rozpovídal, vyprávěl o své babičce,

která mu řká Daníčku a on z toho může vyrůst.

Dita je holka jedová! Honza jí to natřel dobře, jenomže

jak se zdá, Dita nepochopila zhola nic.

Uvědomila jsem si, že se mě Dan něco ptal. "Cože?"

"Ta je mimo," poznamenal Honza trefně.

"Julinko, jdi spát, když nejsi zvyklá ponocovat," pora

dila mi dobromyslně Dita. "Děti mají spát dvanáct hodu

denně."

Samozřejmě mě žádná vtipná odpověd' nenapadla

Muchomůrka zelená, závojnatka olovnatá! Určitě jí vyklidín

pole působnosti! V té době jsem ovšem netušila, že by t~

bylo pro mne nejlepší řešení.

"Já měl dneska sen," vzpomněl si Dan. "Spím vé stan

dole pod skálou, jo, a v tom snu se balvan pomalu pos~

poval směrem na mě. Nejhorší bylo, že jsem nemol

utíkat, jenom stá! a čekal, až mě rozmačká."

"A nerozmačkal?" vydechla Hanka.

"Sedím tady," usmál se Dan. "Probudí! jsem se, kdy

mi zbejval milimetr místa."

"Mně se věčně zdá o ufounech," přiznal Honza.

"Nejlepší sen měla loni Julča!" rozchichotala se Di

při vzpomínce. V tu chvíli se mi zachtělo popadnout hoře

84

klacek a břinknout ji po hlavě, protože jsem věděla, co

hodiá povídat.

"Nech toho," poradila jsem jí zlověstně.

"Proč? Taková prima přhoda..."

"Vyprávěj," pobídl ji se zájmem Dan.

"Spali jsme s našimi a Sladkýma "

"S kýms"

"Ona se ti nepředstavila?" kývla na mě Dita bradou.

"Nějak jsme zapomněli na formality. Daniet Ft~a," uklonil

se mi.

"Julie Sladká," procedila jsem skrz zuby.

"Roztomilý," usoudit.

Dita nás nenechala rozplývat se nad našimi poblblými

jmény a vyprávěla dál: "Spali jsme se Sladkýma na chatě

v Krkonoších, Julča nahoře na bidle, a najednou se v noci

ozvalo: Já skočím! Nedá se nic dělat, já musím skočit!

Probudilo mě to a ostatní taky, nikdo nevěděl, co se děje,

a Julča znovu: Já skočím i s tím pytlem dolů! Její táta

honem hledal baterku, nemohl ji naj~, a tak říkal: Julčo,

neskákej..."

"Tatka by nikdy neřekl Julčo!" vyjela jsem na ni.

"Nebud' malicherná," usadila mě. "Stry'c Viktor povídá:

Julko, neskákej! Vydrž chvilku! A Juiča na to: Mně se stejně

nechce skočit, ale musím, ten pytel by mé stáhl dolů.

Nakonec strejda rozsvítil, Juika ležela na kraji postele

a mluvila ze spaní. Zdálo se jí o pokladu sedmi trpaslíků."

Všichni se řehtali jako pominutí, Danovi dokonce za-

skočilo.

"Bavíte se dobře?" zeptala jsem se, nebot' jsem viděia,

jak Dita nabírá dech na další vyprávění. Jestli řekne o...

"Celkem," připustil Dan. "Sny jsou náhodou fajn."

"Copak naše Julča," zapitvořila se na mě Dita a já ji

v tu chv0i nenáviděla. Pochopila jsem, že mě chce znemož-

nit i přes mrtvoly, jen aby se mě jakožto sokyně zbavila.

"Nech toho, Dito," zavrčela jsem.

"S Julčou si jeden užije. Jednou se ji dokonce zdálo,

že plave v moři a -"

85

"Zmlkni!" Vstala jsem, abych dodala vážnost s~

výhrůžce. Dita chtěla před Danem a jeho kamaráde

vytáhnout na světlo ponižující historku starou pět let,

kterou se dodnes stydím! Nevyprávěla jsem ji ani s~

nejlepší přítelkyni Ivetě, natož klukovi, kterému se ct

Ibit!!

"Ale jdi," zubila se Dita, spokojena, jak se mnou máv

"Nekaž nám legraci. Kluci se rádi zasmějí. Jo, tak se

zdálo, že plave v moři a "

"Drž hubu, nebo uvidíš!" zařvala jsem.

"Juli, vždyi' je to fór, ne?"

"Jestli řekneš ještě slovo, tak -" Nenapadlo mne vůb~

nic, čím bych ji mohla vystrašit.

"Plavala v moři a "

"Ty krávo!" vydechla jsem, a protože mi do očí vhrl

slzy poníženi, nemohoucnosti a vzteku, utekla jsem ~

chaty a zamkla za sebou. Opřela jsem se o dveře a hlas

se rozbrečela. Ditunka určitě pokračuje ve výkladu, kly

se baví... Jsem nemožná, co si o mně pomyslí!!!

Potmě jsem se dotápala k posteli a padla na ni ja

pytel. Proč mám pitomou sestřenici? Proč mám taková

Smůlu?! Proů se mi musí prvně v životě Ibit kluk stej

jako jí?! Až když mi došla zásoba slz, svlékla jsem

džíny a rychle zalehla, nebot'v tu dobu se dobývaly hol

kuchyňským oknem do chaty. Určitě mě krásně zdrbly!!!

A Dan... S tím je konec dřív, než vůbec něco zača

Ta chv1e, ve které mě držel potmě za ruku...

Konec.

86