14.Černý pátk
XI V. Cern ý pá tek
Uzívané dopoledne. Mlad'ák, Rud'as, Jihočeskou, dů-
chod, důchod, důchod, dobírka, Rud'as, Svobodné slovo,
Ahoj na sobotu, rekomando s doručenkou a modry'm
pruhem, no jo, Slámoví se rozvádějí, našel si mladší,
pohled z prázdnin od vnučky, Květy...
K obědu gulášová polévka s rohlíkem, na které jsme
se zastavily v jedné výletní hospůdce.
"Chceš zákusek? Nějak jsi na chatě zhubla."
"Ne, dlcy."
Domýšlela jsem se, jakou prací mě teta překvapí
tentokrát, nebot' podle hesla práce šlechtí řídí celý svůj
život a do téhle mašinérie hodlá zatáhnout i mne.
"Mám dát králíkům?" nabídla jsem se po návratu, nebot'
mazlit se s něžnými zvířátky jsem považovala za to jedí-
né, na co jsem měla v horkém dní chut'. Tady by to moje
lenivé ego brzy dostalo na frak!
"Dám jím sama," řekla teta a uklízela kolo pod pří-
střešek. Napodobila jsem jí. Ještě, že je zítra sobota, jinak
budu znát místní obyvatele podlé toho, jaké noviny
odebírají. V neděli přijedou naší. Sláva!
"Mám jít zas na ten blbej rybíz?"
"Ne," zasmála se. "Není blbej. Je červenej. Vzadu u plo-
tu mám ješté b~ej, všimla sis?"
"Jo. Ten mám natrhat?"
"Ne, oberou si ho děti, chutná jim víc než červenej."
"Tak co mám teda dělat?"
"No," přemýšlivě a zpytavě si mě přeměřila, "být tebou,
tak si sbalím pár věcí a jdu na chatu."
Myslela jsem, že špatně slyším. "Cože?!"
"Jestli chceš," dodala ironicky.
171
"Ani nevím," vzpamatovala jsem se a prohlásila chladně
Vší silou jsem se snažila nedat najevo napětí a radost
"Než bych poslouchala nějaký řeči, radši tu zůstanu."
"Jak myslíš," pokrčila rameny. "Abys na mě tátovi ne
žalovala, že jsem ti zkazila prázdniny."
"Já nežaluju," podotkla jsem s důrazem na svou osobu.
"Poslyš, Julko,"nasmála se. "Jdi mi z očí. Ale aby ne
došlo k mejlce.~večer vás přijedu zkontrolovat a přespín
na chatě s vámi."
Tvářila jsem se s vypětím sil stejně unyle, aby ne
postřehla, jak moc mi vypálila rybné. Na večer jsem sE
těšila nejvíc! Tetin příchod může veškeré plány zhatit!!
"Tobě řká chata pane," podotkla jsem bezvýrazně.
"Zmiz, ještěrko. Ne, počkej, vezmi s sebou holkán
koláč a buřty, abyste si je mohly opéct, a..."
2
Vlekla jsem se do kopců ke Stálkovu jako soumar
přestože jsem svých osobních věcí nesla pramálo.
Kdyby jela hnědá dodávka, nebyla bych proti... Jenom
že nejela. Nejelo vůbec nic, tudíž jsem nemohla poruš
desatero přikázání, jimiž mě mamka doma častuje
stopování mezi ně rovněž patří.
Zbrocená potem jsem dorazila k chatě v časovén
rekordu. A zrada. Přivftaly mne zamčené dveře.
Ted' by mě!a tetička vidět poslušnou Haničku! Scho
va!a jsem batoh za chatu do maliní a vydala se do tábor
Nedělala jsem si iluze, že bych sestřenky mohla za
stihnout někde jinde než v Danově blízkostí.
Kdo ví, jak se bude tvářit, až mě uvidí...?
Jenomže zdálky jsem podle ticha poznala, že v táboř.
není živé nohy kromě Skokana, pilně střežícího bránu.
"Tys neodjela?" zajímal se.
No ne, i v táboře pracují tamtamy?
"Odjela a zase přijela. Kde jsou sestřenice?"
172
"To je skvělý, žes přijela."
Šplhl si u mě. Jsem zvědavá, jestli totéž řekne i Dan!
"Proč?"
"No... Než ta kráva," ujelo mu.
Aha. Zamračila jsem se. Danův oddíl nejspíš došel
k závěru, že když už jejich bratr nějakou holku mft musí,
tedy přinejhorším mě než některou z mých sestřenek.
"Hm. Kde jsou?"
"Na Mississippi."
"Kde?!"
Vysvětlil, že právě na dolním rybníku probhá akce
Piráti na Mississippi a holky nejspíš pomáhají. Zamířila
jsem tedy vpravo přes mokřinu, po nedávné noční bouři
nacucané vodou i na cestičkách.
Soutěž zřejmě vrcholila jakousi plaveckou štafetou
mezi dvěma družstvy, ostatní temperamenfně poskako-
vali na břehu a divoce povzbuzovali.
8loudiJa jsem očima v jejich řadách. Medvěd, Doktor,
Gábina, Hanka, Pind'a, Dan... A Dita. Bodlo mě u srdce
při pohledu na protivnou sestřenici v plavkách z Egypta,
ležérně se opírající o Danovo rameno. Ten povzbuzoval
Veverčáka se stejnou vervou jako malí junáci, takže si
důvěrného gesta příliš nevšímal.
Nehrnula jsem se k němu. Nějak jsem nemohla. Bud' si
mne všimne sám, nebo... Nebo nevšimne. Víc možností není.
Veverčákova parta zvítězila a bouřlivý ryk dospěl zenitu.
"lulko?" všiml si mne konečně překvapený Frank.
"No ne, vstalas z mrtvých?"
"Odkud jsi spadla?"
Já však čekala na jinou otázku. Dan si mě všiml
poslední ze všech, nebol' něco Ditě vysvětloval za divoké
gestikulace rukou.
"Julie?" usmál se. Snad potěšené?
Ditin škleb mi byl odměnou za dvě truchlivé noci. At'se
tu dělo cokoliv, není si s ním jistá, jinak by ji moje
přítomnost nemohla ohrozit.
"Myslel jsem, že jsi v Aši," řekl a přišel blíž.
173
i
"V Aši?" lekla jsem se.
"Hm. Zasoutěžíš si s námi," napadlo ho a jeden pře:
druhého mi vysvětlovali, že kluci z tábora vypsali soutěžE
o nejzdatnějšho bratra čí sestru, jakousi opičí dráhu n~
čas. Proč ne. Běh je to jediné, v čem se mohu vytáhnout.
"Musím prvně na chatu," namítla jsem a žádostivě sE
podívala Danovi do očí. "Mám tam v batohu salámy
zkazily by se. Hano, naval klíče."
Sestřenka je vylovila z kapsy kratasů a hodila je pc
mně jako po psovi.
"Je čas," mínil Medvěd, "než všechno připravíme
budeš dávno zpátky."
"Hm..." Znovu jsem vyslala k Danovi úpěnlivý pohled
"Kde budete? Abych vás našla..."
"Tady, poběží se kolem rybníka a zpátky přes hráz
pak plavání a šplh," vysvětlil mi.
"Tak já jdu...?"
"Přijd' brzy;' doporučil mí.
Dita mi hořkou pilulku přisolila Ibezným úsměven
a připomněla Danovi, že spolu musí jít nachystat lano.
Otočila jsem se na patě v úmyslu se k rybn1~u nevra
cet. Po pár krocích mě dohonil Honza. Co ten zase chce?!
"Půjdu s tebou," nabídl se. "Kdybys potřebovala pomoc.'
"Díky, nemusíš..."
"Ta chvilička mě nezabije," mávl rukou. "Kam se
včera vlastně ztratila?"
Přála jsem si být sama a ne mu odpovídat. Pomohl rr
uložit potraviny do sklepa a mně nezbylo, než zase chata
zamknout a pádit k rybníku, abych mu nemusela líčit cito
vé rozpoložení, v němž jsem se nacházela.
3
"Držím ti," přitočil se ke mně Dan chv~i před startem
Celý závod organizovali táborníci a nás, jednotlivé závod
' nky, pouštěli na trasu po třech minutách. Jako první vy
174
běhla Hana, druhá Dita a třetí v pořadí jsem měla být já,
ale pak jsem se stihla s Gábinou vyměnit.
"Proč jsi myslel, že jsem v Aši?"
"Holky řkaly, že ses naštvala a jela domů. Mysle!
jsem, že se na mě zlobíš."
"Ne! Proč? A proč do Aše?"
Zaváhal. "Odkud vlastně jsi?"
"Z Rakova..." Vyprskla jsem smíchy a Dan se ke mně
přidal, nebol' i jemu došlo, že by mě sestřenky nejradši
vyexpedovaly na druhý konec republiky."
"Připraví se Julka!" zavolal na mne od startu Filip.
"Jsi rád, že nejsem v Aši?" neodpustila jsem si slabo-
myslnou otázku.
"Jasně," zašklebil se. "Jinak bys nemohla vyhrát."
,.Ty ~"
"Ted'!" křikl na mě Filip a já musela vystartovat. Vy-
hrají. Chci vyhrát. Musím vyhrát, aby viděl, že jsem dobrá.
Vyběhla jsem zvolna a každým metrem připravovala
tělo na stále větší a větší námahu, která ho čeká a nemine.
Z žen se určitě umístím jako první. Bez obav. Hanka je pytel
brambor a Ditě chybí trénink. Myslím, že Gábinu zmáknu taky.
Nic mi nebránilo uvolnit se a vypnout sty k pořádnému
výkonu. Že se mnou nešel do chaty? Máček. O nic nejde.
Jako první jsem předběhla Hanu ještě v lese. Vesele
jsem jí zamávala na rozloučenou.
"Tys mamce zdrhla?" volala za mnou.
"Jo! Za chvilku je na chatě s kordonem policajtů."
"Užeň se!!!" popřála mi srdečně.
Pch. Gábina je lepší, než jsem myslela. Na hrázi jsem
zahlédla Ditinu zlatou hlavičku místo černého copu.
"Přidej, slimáku," povzbudila jsem sestřenku zdálky.
Zastavila se docela a zchváceně vydechovala. Chtěla
jsem kolem ní vykroužit elegantní myšku, jenomže jsem
nepočítala se zradou v podobě Dítíny zákeřně nastavené
nohy. Okamžik m~jení jsem si vypočftala na sekundu
přesně a ačkoliv jsem ve zlomku vteřiny její koženou
Pumu zahlédla, už jsem nemohla zabrzdit či uhnout.
175
~,,~,
Pádu jsem neušla. A pád to byl pořádný. Na prašné
cestě posypané drobounkým štěrkem byly jeho následky
katastrofální hlavně dky rychlosti, s jakou jsem d'áblici
míjela. Nespadla jsem obyčejně na kolena, ale udělala na
hrázi hotové salto a pak ještě setrvačností překonala
vleže dobrě tři metry.
Nejdřív jsem myslela, že jsem si vyrazila dech, protože
jsem ho dlouho nemohla popadnout. Zajkavě jsem vy-
dechovala a narovnala všechny údy, abych zkontrolovala
rány.
"Ale Julčo," šklebila se na mě Dita spokojeně, "ty seš
mi teda běžec. Zakopne na rovině jak malý drtě. Takhle
první nebudeš, miláčku. Tak pa, měj se."
"Jdi do háje!!"
Málem jsem se rozbrečela. Nic jsem si nezlomila,
kupodivu, ale z obou kolen mi crčela krev jako z kropicích
konví, hlavně z pravého kolena, na němž se dlouhá
odřenina táhla až do poloviny holeně. Navíc jsem si do
krve odřela pravý loket a bolestivě si ho narazila, až jsem
sotva ruku natáhla.
Zkusila jsem se sykavými vzdechy vstát. Auauau.
Krok. Druhý. Na pravou nohu jsem dopadla jak stará
bába.
Samozřejmě jsem u sebe neměla kapešník ani žádný
kus oděvu, ktery' bych mohla postrádat, abych zastavila
krvácení. Na džínokratasech a tiku s výkrojemi nic
zbytečného nebylo.
Auauauau. Jauvajs!
Bestie jedna!
Pak mě dohonil Pind'a.
"Mein Gott!" zhrozil se a dokonce se u mě zastavil.
"Proč lížeš silnici?"
"Protože mi chutná," zavrčela jsem.
"Aha," smál se. "Můžeš chodit? Jo? Mám ti nějak
po moct?"
"Leda bys měl kapesník."
"Bohužel, takový vymoženosti zrovna nevedu..."
176
"Tak nic. Běž, nezdržuj se."
"Fakt můžeš chodit? Nechceš odvést?"
"Ne, vážně. Jdi."
Pokrčit rameny a já znovu osaměla. Po pár krocích
ztuhlá kolena povolila a já se belhafa o něco málo rychleji
romantickou cestou mezi voňavými malinami a oranžo-
vými kuličkami jeřabin. Nemohla jsem však krásu letního
dne vychutnat do dna.
Navíc mne dohonil Dan. .
"Ty vypadáš," zhrozil se. Nerozhodně se zastavil a pro-
šacoval bermudy, avšak ani on kapesn~C nenašel. "Co
s tebou?"
"Skoro nemůžu chodit..."
Zamyšleně mrkl na hodinky a zpátky na moje krvá-
cející kolena. Náhle se mu tvář rozjasnila nápadem: "Co
chvíli sem dorazí Hana. Pomůže ti do tábora. V cti řeknu
Gábině, aby ti to šla ošetřit."
"Hm... Díky."
"Za nic." Rozběhl se, otočil se a dodal: "Škoda, mohla
jsi bejt první."
Jako by mi na tom záleželo!!! Teá už vůbec.
Utrhla jsem si silný lískový prut, abych se mohla při
chůzi opírat.
Dřív než Hána mne dohnal Honza. Podivit se stejně
jako ti dva před ním, na rozd1 od nich však vyložil obsah
kapes a kapesné našel. Pomáhal mi krev otřít. Pravé
koleno nakonec zavázal na uzef.
"Běž, nezdržuj se, at'neprohraješ."
"No bože," mávl rukou. "Vždyt' je to jen hra. Pořádně
se o mé opři, Julie."
Do tábora jsme ve vzájemném držení kolem ramen
dorazili dřív než Gábina.
"Teda jo," žasl Skokan. "Jdeš od Dukly?"
Jen jsem sykala, když mi Honza čistil odřeniny kysliční-
kem. Palčivé štípáni naštěstí ohleduplně zmírňoval jemným
foukáním na postižená místa. Rány mi zasypaf framykoinem
a obě kolena i loket zavázal obinadlem.
177
"Musím sí vzít džíny," řekla jsem nespokojeně, nebot'
jsem doopravdy připomínala válečného hrdinu.
"Tak pojil', doprovodím tě," vzal mě Honza pod paží.
K Dolní šatlavě jsme došli ve chv1i předávání věnců
z lučnho kvítí v~ězům. Z žen vyhrála Gábina, aspoň tak,
z mužů získal titul nejzdatnějšího bratra Dan. Holky mu
mlaskavě blahopřály.
"Julie si zaslouží cenu útěchy," prohlásil oslavenec,
když se z horoucích náručí vymanil. Přistoupil ke mně
a uštědřil mi bratrské polbení na čelo.
Měla jsem sto chutí mu jednu natáhnout.
Někdy je zkrátka titul víc.
4
Teta dodržela svůj slib a k večeru přijela. Přivítal ji
malý hořící ohýnek a tři vzorné sestřenice kolem něho.
Vzorné! Holky neustále doufaly, že si pro mě přijede,
a neriskovaly proto svou neúčast v okamžiku D. Tím víc je
klidný vývoj událostí zklamal.
Nejprve jsem se bála, že s námi vážně teta hodlá strá-
vit slzenou noc, nebol' se vůbec neměla k odjezdu. I holky
nervózně pokukovaly po hodinkách a sluníčku rychle se
klonícímu k západu. Vždyt' dneska máme asistovat při
velké noční hře odvahy Cesta za pokladem a tetina
přítomnost nám mohla plány šeredně překřížit!
V půl desáté nám pohrozila, domluvila, abychom šly
spát, a konečně šlápa do pedálů. Do sestřenic jako když
střelí. Opustila jsem chatu poslední, dky zraněním jsem
se nemohla pohybovat moc rychle.
A také jsem nevěděla, jestli vůbec chci někam jít.
V polovině pole jsem potkala Dana.
"Sláva. Jdu pro tebe, bál jsem se, že zas máš ty svoje
mouchy a nepřijdeš."
Tohle bylo jiné slovo do pranice!
178
Medvěd spěchal s naším rozmístěním po trase. Uká-
zalo se, že s rozbitými koleny nemohu tančit jako lesní
žínka po lukách v průsvitné noční košilce jako Dita.
Hanku scénář uklidil do roští poblíž tábora, odkud
mě4a čas od času tajemně napodobovat sovu. Tenhle
úděl se jí moc nelbil, tím spíá, že odtud měla nekonečně
daleko k Danovi, obývajícímu rybné na Spálené hájence
coby vodn~C. Sama jistě v duchu uznala, že jako rusalka
by byla mírně řečeno těžkopádná.
"Skoda, že nemůžeš dělat v1u ty," poznamenal Dan.
°Tobě ta úloha sedí na tělo."
Docela mě tím potěšil a užuž jsem otvírala pusu,
abych dodala, že vím, s kým jsem si ještě nedávno dopi-
sovala, ale pak jsem pnznání spolkla. Možná se naskytne
příznivější chvíle.
Nakonec jsem se podle plánu schovala s baterkou do
bažin, odkud jsem měla strašidelně blikat. Zkrátka, blu-
dička, neboli světýlka na blatech.
Zas tak špatný úkol to nebyl. Nedal mi moc práce
a navíc jsem se u toho dobře bavila. Někteří táborníci
prošli kolem suvérenně, jiní se mírně zarazili a jejich další
kroky nezněly pravidelně, jiní, jakmile zahlédli tajuplné
blikání, nabrali pořádnou rychlost a prosvištěli kolem, jen
za nimi louka čvachtaně vydechovala.
Až ke mně občas dolétl skřek, při kterém mi tuhla krev
v žilách, přestože jsem věděla, že hejkal Honza důsledně
plní svůj úkol. Když mi později zahejkal za zády, úlekem
jsem pustila baterku na zem a dlouho jsme ji se smíchem
hledali.
"Pojd', mrknem se dál, Pind'a dělá oběšence, jsem na
něho zvědavej," pobídl mne.
"Ale co kluci?"
"Kteří? Všichni už prošli," ujistil mě a vzal mou dlaří do
své, přgemně teplé. "Tys je nepočítala?"
"Ne, proč?"
"Pravda," usmál se. "Proč taky."
179
Na Hančino hú-hú odpověděl Honza děsivým skřekem
takové intenzity, že vyděšená sovička víc ze svého houští
ani nepípla.
Dusili jsme smích do dlaní a spěchali kolem Dolní
šatlavy, u které nás prohnal nejspíš Frank zavilým vytím
přinejmenším psa baskervilského, až ke Spálené hájence.
Loučka v lese byla opuštěná, kdo ví, kde naše sexy-ru-
salka hopsá! U zbořeniště jsem se mimoděk přikrčila za
Honzova záda a i jeho strhla do stínu lesích velikánů. Obdi-
vuji Dana, já bych se do rybnica neponořila zanic na světě!
Určitě na nás zakváká, jako nás vyděsil onehdy.
Našlapovala jsem co nejopatměji v touze ho zastihnout
nepřipraveného a možná ho i postrašft.
A pak jsem ho zahlédla.
Vůbec nečkal v rybn~CU, ale stál u rozložité vrby na jeho
břehu ve velíce důvěrném objetí se zlatovlasou žínkou
v noční košilce.
Ztěžka jsem polkla a nemohla dál udělat ani krok.
Dan... A Dita! Oni se... Zrádce! Hajzl!! Děvkař!!! Křivák!!!!
Honza okamžitě poznal, která bije.
"Julie..." řekl mi tiše. 'Ted' asi oběšence vidět nechceš,
Zavrtěla jsem hlavou, obrátila se a rozběhla. Utéct,
pryč, daleko, před Danem, před Ditou, před sebou, před
hrůznými vidinami!
Běžel za mnou jako stín.
"lulko, bud' rozumná," domlouval mi.
Dohonil mne snadno, drcy kolenům jsem se jen mátožila.
"Dej mi pokoj!"
"Já přece za nic nemůžu," ohradil se.
"Já vím..." ze rtů mi unikl vzlyk.
"Přece nebudeš brečet!" Chytil mě kolem krku. "Tako-
vá hezká chytrá holka, no tak, Julie."
Opřela jsem si o něho hlavu a rozbulela se nahlas
jako malý capart.
"Neřvi," hladil mě po vlasech. "Na světě je kluků víc
než dost. Žádnej nestojí za tolik slz."
t ,
~OV
.~~~~,a.
"Honzo," vzlykala jsem, "já jsem tak blbá..."
"Nejsi," utěšoval mne. "Kašli na to. Dan je prostě tako-
vej. Líbí se, no... Všude má hned plno holek. Doma taky.
Dokonce s jednou chodí už od Vánoc."
"Prosím tě, nic mi už neřkej."
Změnil téma a chtěl mě odvést do tábora na vyhod-
nocení noční hry, Nešla jsem. Nic by mě nepřinutilo
existovat vedle toho chlípnka!
Dokud po něm Dita nevinně jela, o nic nešlo, ale tento-
krát se líbali!! Lbal se s ní stejně divoce a stejně vášnivě
jako se mnou!!! Připadalo mi, že mi někdo uřízl provaz
těsně před výstupem na Mount Everest. Anebo na Ještěd!
"Jdu spát."
"Stejně neusneš," varoval mě, a!e přesto poslechl a do-
provodil až k chatě. "Nepozveš mě třeba na kafe?"
"Ne. Nezlob se, chci být sama."
"Vyspi se z toho," usmál se. "O nic nejde, ne?"
O nic?!!
O zhrzenou první velkou prázdninovou lásku!!!
"Dobrou noc, Julie," popřál mi, sklonil se ke mně a sotva
znatelně políbil na ústa.
Mohfa jsem je otevřít a -
Nemohla.
Vyškubla jsem se, zamkla se v chatě a ze zoufalství
největšího kalibru padla na postel.
Dane!!!
181
Xv. Fialová sobota
Kvůli kolenům, potaženým tvrdou slupkou příškvarku,
jsem nemohla trénovat. Dívat se na Ditu, častující mě
triumfálními úšklebky, by bylo pod mou důstojnost, proto
jsem si sbalila deku, salám a chleba a přepravila se na
ostrůvek, tentokrát skutečně prázdný.
Musím nějak zabít sobotu. Vydržet na chatě dvacet-
čtyři hodin mi připadalo nemyslitelné. Málem jsem se na
ostrůvku ukousala nudou, hodiny neutkaly a slunce
opisovalo svou denní pout' pomaleji než jindy.
V poledne jsem nevydržela a vrátila se do chaty,
rozmyšlená sbalit plnou polní a odejít dobrovolně k tetě
do Chválovic. Na chatě se nedalo dýchat a pohled na
známá místa způsoboval opravdovou bolest.
Zamčeno. Vztekle jsem švihla dekou na zem. Do tábo-
ra nevkročím a jinde sestřenice s klíčem nenajdu! K dovr-
šení všeho jsem zahlédla tetino kolo na hrázi. Mohla bych
cítit zadostiučinění z faktu, že aspoň jednou tu teta
zastihne mne a ne holky, ale v mém duševním rozpolo-
žení jsem se nedovedla radovat z ničeho.
Teta cinkala kastrůlky, ve kterých nám dovezla sobotní
a poslední chatařský oběd.
"Já si myslela, že se vám nebude chtít vařit," řekla
spokojeně, netušíc, že s vařením jsme dávno skončily.
"Holky se koupou?"
Pokrčila jsem rameny.
"Počkej - ty nevíš, kde jsou?" zpozorněla okamžitě.
"Ale jo, vím. V táboře."
"A ty ne?" nechápala.
"Ne."
"Já se z vás zblázním," zavrtěla hlavou. "Tak se najez."
"Nemám hlad, díky. Už jsem jedla."
182
"Aspoň se spolu vykoupeme, je vedro," navrhla teta.
I tentokrát jsem ji zklamala, protože jsem nehodlala
svlékat tepláky a obnažovat památky na včerejší závod.
"lulko, ty se mi nelbíš," řekla teta zadumaně.
Nejen tobě, teto, pomyslela jsem si hořce.
Naštěstí právě přicválala Hana a při pohledu na neče-
kanou inspekci předem školácky zčervenala.
"Kde je Dita?" vyzvídala teta. "Máte tady velké rejdy,
se mi zdá."
"Pomáhá v táboře," vysvětlila Hana neochotně. "Chys-
tají karneval na rozloučenou."
Hanka přinesla klíč, mohly jsme aspoň dovnitř. Když
teta v kuchyni šramotila nádobím, Hanka se ke mně tajně
přitočila.
"Podívej, co jsem našla dole u rybnka."
Bez velkého zájmu jsem rozbalila složený papír.
.,
`. PGlJ',~L ~Q~
.,.
yll~fK~ J~ ~D.IG~~Nl~ Mo,~!~tr.
~ll~~'~ ~~ N~v9~' ~~,~~~.
s.
~~ f~OD~l
"Komu to může patřit?" přemýšlela Hana.
"Nevím."
Lépe řečeno, věděla jsem, jenom jsem tomu nero-
zuměla. Ví Dan, koho tenkrát prohnal?! Ditě by přece ne-
psal dopis! Poslal ho mně anebo neznámé rusalce, o jejíž
totožnosti nic neví?!
Hana mě však vytočila ještě víc.
"Vážně jsi měla rande s Honzou?" zeptala se.
183
"Cože?!"
"Je to od tebe sprostý, Julko," zatvářila se asketicky.
"Celou dobu blbneš Danovi hlavu a nakonec ho vyměníš
za Honzu, jeho kamaráda."
"Prosím tě!" utrhla jsem se na ni nahlas, načež jsem se
vzpamatovala a podstatně ztišila hlas: "Nejsi malinko cvrklá?"
"Ne," našpulila pusu. "Abys věděla, Dita tě viděla."
"Já ji taky!" prskla jsem.
"Holky, pojdte na koláč," zvala nás teta na verandu.
"Dana to dost vzalo," dodala Hanka rychle. "Řekl, že
každá holka je mrcha a že odted' nevěří nikomu."
Neměla jsem čas jí odpovědět a i kdybych ho měla,
nevěděla bych, co. Hana plácá páté přes deváté!
2
K polednímu čaji přiběhla i Dita. Než teta stačila spustit
bandurskou, vysvětlovala sestřenka se smíchem, jaké masky
právě korzují táborem, takže teta jaksi na výchovnou lekci
pozapomněla.
"Nechtěly byste přece jen odejft dolů do Chválovic už
dnes?" navrhla teta těsně před svým odchodem.
Svorně jsme tvrdily, že ne. I já to tvrdila, protože mi Hana
nasadila brouka do hlavy a já mu chtěla přijít na kloub.
Teta tedy slbila, že nás večer přijede zkontrolovat, ale
nevěřily jsme jí. Odpoledne poměrně pokročilo a teta by
musela být blázen, kdyby dojela domů a za dvě tři hodiny
se vracela znovu do strmých kopců. Určitě se jí, chu-
dince, uleví, až se zbaví zodpovědnosti za dvě nezvedené
neteře a vlastní dceru.
3
Sotva tetina květovaná zástěra zmizela mezi stromy
iemujícimi hráz, otočila jsem se přímo na Ditu.
184
"Cos nakecala Danovi o mně a Honzovi?"
Pobaveně se zahihňala. "Pravdu."
"Jakou?" vyšuměla jsem.
"Čistou jako horskej potůček," šaškovala.
"Ty krávo jedna," neudržela jsem se, "už mám všeho
po krk. Nebo si snad myslíš, že nevím, kdo mě v úterý
v noci poslal na Spálenku?!"
"Nemáš bejt blbá a všemu věřit," přiznala se se šoku-
jící upřímností. "Chudinko, snad sis nemyslela, že by si
s tebou chtěl dát spicha? Ten na tebe háže bobky. Tady
se podívej!"
Poodhrnula si tričko do hlubšího výstřihu a vyvedla
z míry mě i Hanu tmavorudou skvrnou.
"Daneček je pěknej divoch, co?" provokovala.
"Ty děvko!" vylftla jsem a v prvním impulzu vlepila Ditě
mlaskavý políček, až jí levá tvář okamžitě zčervenala.
Docela jsem se lekla, co jsem provedla, ale dál nemě-
la čas přemýšlet o omluvě, nebot' Dita se na mě vrhla
jako fúrie.
Naposledy jsem se prala o skleněnou kuličku, kterou
mi štípl jeden kluk z našeho baráku, a to před sedmi lety.
Ted' šlo o víc a také boj byl sváděn s mnohem větší
záští a zuřivostí. Povedlo se mi jí vyrvat chumáč pře-
barvených vlasů, jen vyjekla, na oplátku mě škrábla jako
divoká kočka a já ji kousla do paže. Musela jsem ze sebe
dostat napětí, zklamání a veškeré příkoří, jehož se mi za
jejího přičinění dostalo, hlavně se jí pomstít za horor
prožitý v lese.
"Holky, neblbněte!" skákala kolem nás Hana vyděše-
ně. "Přestaňte! Někdo sem jde!"
Určitě přestanu, když se mi konečně povedlo sevřít její
ruce za zády a než se vzpamatovala, propleskla jsem ji
zleva i zprava.
"Ty...!" zahulákala nenávistně, ale nevrhla se na mě.
Zabránil jí v tom smích od dveří, v nichž stál Dan s Hon-
zou a Pind'ou.
Nezčervenala jsem jen proto, že už jsem rudá byta.
185
"Dívčí válka;' smáli se trojhlasně.
"Tak se na nipodívej, jak je pitomá;' žalovala na mě
Díta. "Vrhla se na mě pro nic za nic -"
"Pro nic?" nadechla jsem se. "Přiznala, že mě na Spálenku
poslala ona!"
"Určitě! Vyvádí jako Š1ená, protože žárlí!"
"Na tebe? Bych si dala, na takovou vykopávku!"
"Vy se fakt perete o mě?" zajímalo Dana pobaveně.
"Vona si furt dě!á naděje!" řekla Dita opovržlivě. "Asi
neví, jak vypadá v zrcadle. Prsa jí doma žehlili žehličkou ='
"Ty ubohá slepice!"
"Holky, neblázněte," vložil se do našeho sporu Honza.
"Julie, přece jsi chytrá holka, ne?"
"Ta, jo~"
"Drž zobák!"
"A která vyhrála?" zajímal se Dan živě.
"lulka," řekl Pindá nestranně. "bita bude myt za chvilku
rypák jak žárovku."
Podívali jsme se svorně sestřence na nosk, do které-
ho se mi podařilo několikrát strefit a ted' rychle nabíhal.
"Ty zmije!" soptila při pohledu do zrcátka. "Já tě zabiju!"
"Dost," zakročil Honza a stoupl si mezi nás. "Kolik vám
je? Pojd', Julie, tohle nemá úroveň, přece se tu nebudeš
handrkovat jako na trhu."
Natáhl ke mně ruku a čekal, že poslechnu a podám
mu svou.
Nerozhodně jsem se podívala na Dana.
"Dramatická situace," prohodil výstižně Pind'a. "Jak si
vybrat, co?"
"Ty se do toho neplet'," osopila se na něho Dita. "Tebe
se to netýká, ty skřete."
"Fakt," přiznal s úsměvem a naprosto nedotčeně Pind'a.
"Julie?" popohnal mě Honza.
"At' si vybere Dan," napadlo Pind'u a potměšile na Ditu
zamrkal.
Dan se usmál a klouzal očima po všech třech sestře-
nicích.
w.
186
"Jaké drama!" ironizoval Pind'a pobaveně.
"Julie...?" Honza byl netrpělivý. S nataženou paží si
připadal rozpačitě.
"Julie?" řekl Dan a také ke mně natáhl ruku. "Mám rád
vítěze, imponují mi."
Nevěděla jsem, jestli si ze mě neutahuje. Vůbec to
bylo celé hloupé a trapné, náš spor, náš pobyt na chatě,
vojna mezi sestřenicemi.
"Pozor," komentoval Pind'a. "Situace se obrátila, nevy-
bírá si Dan, ale Julka. Na koho to slovo padne?"
"Přece nejsi hloupá," napověděl mi Honza vážně.
"Přece sis mě vybojovala," namítl Dan s úsměvem.
Konečně jsem se pohnula a vložila své prsty do Dano-
vy napřažené dlaně.
Spokojeně se usmál, stiskl mi ruku a dodal: "A není co
řešit. Sekera padla na kámen. Jdem do tábora, tam se
pečou kuřata, víno teče proudem, decibely duní, Horečka
sobotní noci začíná."
Ukázalo se, že nás vlastně přišli pozvat na závěrečný
táborák spojený s hostinou. Hned před chatou mne vzal
kolem ramen a po celý večer nepustil.
Vyhrála jsem ho. Zvítězila jsem nad nebezpečnou Ditou
a o něco méně nebezpečnou Hanou.
Vyhrála jsem válku tří sestřenic.
Dan je můj. Jenom můj!!!
Jsem vítěz.
Honza se mi vyhýbal očima, Hana si povídala hlavně
s Pindóu a Dita vůbec zůstala na chatě. Nikomu u ohně ne-
scházela, snad jen zvečera se na ni Gábina zeptala, víc nic.
Napětí posledních dnů ze mě spadlo. Uvolněně jsem
se poddávala družné debatě, smála se Medvědovým
historkám, zpívala při Frankově kytaře, tála pod hladivými
doteky Danových prstů na svém rameni.
O půlnoci Medvěd obřadně vyhlásil konec letošního
tábora junáckého odd~u Mladí svišti, všichni přislbili účast
napřesrok a tiše sledovali dohasínající oharky v ohništi,
které na celý dlouhý rok vyhasne.
187
"Počkej na mě dole u rybnica," pošeptal mi Dan tónem,
při němž jsem se celá zachvěla. "Jen co kluci zalehnou,
zdrhnu za tebou."
Tajuplně jsem přikývla a poté, co jsem si se všemi
vedoucími kromě Honzy, ktery' uhnul, podala ruku, jsem
se rychle ztratila v lese, aby mě někdo nechtěl dopro-
vázet do chaty jako Pind'a Hanu.
Usmála jsem se. Vida, kdyby sí Hana nedělala zuby
na Dana, mohla si nabalit docela fajn kluka jen o málo
menšího, než aby mohl být zařazen do skupiny kořenů.
4
Bezmyšlenkovitě jsem hleděla na měsíční třpyt odrá-
žený v drobounkých vlnkách, tmavou skvrnu ostrova, čer-
nou hradbu lesů kolem dokola a černokněžnkův plášt'
měkce rozložený nad tím vším.
Jak je na světě krásně!
Jak je s Danem na světě krásně!
Musím se zeptat, odkud vlastně je. A také si musím
užít ibání. Užft si jeho úst, jazyku, očí, vlasů, hebkostí
tváře i jeho vůně.
Plna blaženého tušení jsem na něho čekala v pytlácké
zátoce, v místě, kde jsme se prvně setkati, pokud nepo-
čítám epizodku na hrázi.
Konečně přišel. Zaslechla jsem šustit jeho kroky v trávě
a srdíčko mi zabušilo mnohem rychleji. Na uvrtanou mě
zezadu polbil na krk. Otočila jsem se k němu tváří a beze
slov mu nastavila ústa.
Nepotřebovali jsme mluvit. Pocity se dají vyjádřit i jinak
než obyčejnou řečí.
Líbal mě odlišné než tehdy za bouřky ve zbořeništi
staré hájovny. Drsněji, nedočkavěji, prudčeji a vášnivěji.
Vzrušivé, podivné chvění mi probíhalo celým tělem jako
elektrické vlny až k malíčkům u nohou a zase zpět, cosi
se chvělo uvnitř hrudnlcu a podivně lechtalo kolem žaludku
i níž, v podbřišku.
188
Přesto mi chyběla něha a jakýsi Danův spěch působil
víc rušivě, než abych se mohla oddat (bání celá.
Položit mě pod sebe do písku pláže, pevně se ke mně
tiskl a až bolestivě pronikal jazykem do mých úst. V jeho se-
vření jsem se nemohla hnout a jaksi mi to bylo nepříjemné.
Nepomohlo, když mě začal hladit. Nejprve po tváři a ve
vlasech, ale brzy zajel rukou zespodu pod tričko.
Chtěla jsem se vymanit, protože jsem se styděla za
svá nepř1iš vyvinutá ňadra, ale nepustil mě, nepřestal
Ibat a prsa mi čím dál bolestivěji mačkal a hnětl.
Ted' se mi na jeho laskání nelbilo vůbec nic. Ctila
jsem především bolest a dokonce nechut'.
"Ne -" povedlo se mi říct.
Drsně mě kousl do krku a než jsem se nadála, rozepl
mi džíny.
"Ne!" odtahovala jsem se. "Neblbni!"
Zkušenou rukou muže~dobyvatele vnikl svými prsty až
pod kalhotky.
"Ne!" Vší silou jsem ho odstrčila, až se mu utrhl pod
nohou břeh a on se trošku namočil v rybníce.
"Co je?" zeptal se chraptivě podrážděným hlasem.
"Ne, Dane, tohle ne."
"Co ne?"
"No to... Já nechci."
"Jak - nechceš?" nechápal.
Rychle jsem vytáhla zip a zapnula knoflk.
"To dole vynech," navrhla jsem.
"To ti teda pěkně děkuju," řekl naštvaně. "Proč jsi na
mě teda čekala?"
"No..." Musela jsem se vzpamatovat ze šoku."'Chtěla
jsem se... s tebou rozloučit."
"To chci já taky," řekl přemlouvavě. "Bylo tí patnáct?
Bylo. Tak vidíš, o nic nejde. Nevadí, že seš panna, dám si
bacha. Musíme se pořádně rozloučit, aby bylo na co vzpo-
mínat."
"Dane, mě stačí (bání..."
"Ale mně ne!" odsekl.
1$9
"Tak jsi sem měl jft s Ditou!" rozčílila jsem se. Myslela
jsem, že mě začne utěšovat, ale on místo toho řekl zle:
"To teda měl. Já blbec! Ta by s tím nedělala cavyky."
Musela jsem se nejprve nadechnout.
"A taky má větší prsa, co?" vyjekla jsem.
"To teda má. Mohl jsem si užft!"
Vyskočila jsem na nohy a se slzami ponížení vyhrkla:
"Víš, co seš? Děvkař! Honza měl pravdu!"
"Lepší děvkař než romantíckej trouba jako on. Věří na
lásku a v životě neměl holku. Vždycky utře nos, chachar.
Doufal, že si vybereš jeho, blázen. Romantika se dávno
nenosí." Díval se na mě a rychle vydechoval. "Julie, přece
se nebudeme hádat. Nebuá netykavka. Já nevím, že si
každá panna myslí, bůhví jak není výjimečná, a přitom
tam dole je stejná jako ty ostatní. Aspoň budeš mít pořádnej
zážitek z prázdnin..."
Víc jsem nemohla vydržet. "Seš blbej sukničkář!"
Urazil se, oprášil ze sebe písek a pohrdavě řekl: "A ty
husa."
5
Až do chaty jsem utíkala, aby mě náhodou nedohonil.
Jeho však nenapadlo za mnou běžet.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co se vlastně stalo. Dokonce
se mi tentokrát vůbec nechtělo brečet, jak moc mě vytočil.
Vždyt' on je úplně blbej!!!
A o takového moulu jsem sváděla ubohou a nedůstoj-
nou válku se sestřenicemi a dokonce se s Dítou poprala!
Můj bože. Patří mi to.
Tento šok poznání bylo určitě to nejhorší, co jsem mohla
o letošních prázdninách prožft.
Ale nebylo.
Před chatou parkovalo tátovo auto.
190
X VI. Bezbarvá neděle
. Opouštěli jsme chatu v zarputilém mlčení. A přece
každé vyjadřovalo něco jiného. Hančino rozpačitost, Diti-
no zadostiubinění, moje zklamáni, tátovo uraženost a má-
mino tftosi.
Naši s námi přespali do rána na chatě, a protože na
mě čekali v nocí celé hodiny a nakonec jsem se objevila
s cucilekem na krku, radost ze vzájemného setkání po
patnácti dnech byla nefalšovaná.
Na tyhle prázdniny budu dlouho vzpomínat í bez Danova
slibovaného silného prožitku. Za těch pár dní jsem toho
zažila víc než dost a poznala celou kopu.
Zjistila jsem,
... že každá přr?elkyně, byt' vlastní sestřenice, kvůli
klukovi zradí (Hana, Dita).
... že není všechno zlato, co se třpytí (Dan).
... že to platí i naopak (Honza).
... nákaza zvaná puberta se nevyhne nikomu
(sestřenky).
... že zamilovat se dá ve vteřině a admilovaf možná
ještě rychleji (já).
'` ... že získat důvěru jde mac pomaloučku (máma).
... že ztratit ji je mnohem jednodušší (táta).
... že i zastáralé názory na kluky mohou být pravdivé
(seta).
` Opravdu, zážitky a poznatky k nezaplacení!
Myslím, že na chatu víckrát nepojedu.
Nemyslím.
Vím to!
191
2
U vozu jsem se naposledy otočila. Nedá se nic dělat,
jsem dospělá. Tyhle prázdniny znamenaly jasný předěl.
Podívala jsem se na Ditin červený nos a bezděky se
usmála, ačkoliv do veselosti jsem měla nekonečně dale-
ko. Škleb mi opětovala a významně si ukázala na tvář,
aby mi demonstrovala mou vlastní, dlouho do noci hoekou
po tátově políčku.
Prvním v životě.
Kdyby se tím aspoň něco vyřešilo!!
Nemám tušení, jak dlouho bude trvat, než se mezi
námi zase vytvoří křehký most porozumění.
Možná že nikdy.
3
"Nastup," poručil mi táta suše.
Užuž jsem zalézala do vozu za Hankou, když jsem
zahlédla na vyšlapané cestičce v pšenici Honzu. V ruce
nesl igelitovou tašku.
"Julie!" křikl, když viděl, že odjíždíme.
Bála jsem se riskovat neuposlechnutí tátova rozkazu a vá-
havě se zarazila s jednou nohou v autě a druhou venku.
Co mi může chtít?
"bobry' den," pozdravil nevzrušeně mé rodiče nepřá-
telsky si ho měřící, z igelitky vytáhl povědomý přQdmět
a řekl mi: "Něco jsem ti přinesl. Víš, kdes to ztratila."
Polito mě rudé vedro, nebot' mi podával mou ztra-
cenou tenisku a co hůř, b1é spodní kalhotky.
"Nikdy sis nepřišla," dodal.
Pokoušely se o mne mrákoty.
Celou tu dobu jsem si dopisovala s Honzou, ne Danem!!!
"Díky..,"
"Nastup!" za"rval na mne táta cizím studeným hlasem
a já ho bez váhání poslechla.
192
4
O dvě hodiny později, při cestě do Bakova, prolomila
mamka tíživé dusné mlčení tím, že pustila přehrávač.
... správný chlapi vymrefi, vo vojnach aj v posteli,
niesom geroj, som len sebou sám...
Poznala, že jde o PaÍo Haberu, mého nejmilova-
nějšího zpěváka, a přidala maličko na hlasitosti, abych
dozadu dobře slyšela.
Mamka, která tvrdí, že se jí při moderní hudbě ježí
vlasy!
"Mami, prosím tě, vypni to," požádala jsem ji liše.
Seka se zkrátka i tentokrát.