11.Zelené úterý
XI. Zelené úterý
Vůbec se mi nechtělo trénovat. Nechtělo se mi vstát.
Nevím, co se mi chtělo. Možná jen ležet a snil s otevře-
nýma očima; protože sen je často mnohem krásnější než
skutečnost. Té se totiž docela bojím.
"Mělo by se jft na nákup," pravila neurčitě Hana, štra-
chající ve svém zavazadle čisté tričko.
"At'se dojde," zašklebila se na ni Dita.
"Musíme jit všechny najednou."
' "Ani mě nehne," odmítla Dita.
"Co tomu říkáš, Julko?"
"Cože? Čemu?" Nechala jsem se přistihnout se slabo-
myslným úsměvem na tváři.
"Že musíme jrt na nákup."
"Tak běžte;' pokrčila jsem rameny. Nevidím jediný dů-
vod, proč by se mi měly sestřenky svěřovat se svými plány.
Připadala jsem si nemocná, postižená neznámou du-
ševní chorobou, svazující mi nejen myšlenky, ale i nohy
a ruce. Strnule jsem do sebe nasoukala krajíc s džemem
a usadila se ve výhodné pozorovací pozici na verandě.
Měla jsem odtud nádherný výhled na hráz i na veřejnou
plážičku.
li', Místo rafiček obíhali ciferník dva leniví šneci. Nic se
f- nehýbalo, ani listy jeřabin na hrázi.
Před polednem se kňouravě ozval můj žaludek. Ach
jo. Doploužila jsem se do sklepa, ktery jsem v noci po-
chopitelně zapomněla zamknout a vida, vítr utichl. Jakmi-
le jsem vkročila do vlhkého přístěnku, znovu mě za-
šimralo v srdeční oblasti a já se opřela o stěnu přesně
v těch místech, kam mě v noci zatlačil. Prudce jsem za-
toužila po Danovi, mluvit s ním, dotknout se ho, nebo ho
aspoň vidět!
f
134
Z másla zbyl upatlaný staniol.
A dost. Copak jsem Šípková Růženka, abych usnula
a čekala na princovo vysvobození?!"
"Kam běžíš?" zavolala na mne Hanka, jistě ne proto,
že by se mnou chtěla navázat kontakt.
"Jen tak," zašklebila jsem se na ni mnohoznačně.
Rozhodně jsem se cftila lépe v pozici, kdy mi holky závidí
a hlídají mě, než abych já potupně špízlovala je. Mohla
jsem jim klidně říct, že se jdu proběhnout do Stálkova,
kde si chci koupit máslo a mléko. Přistihla jsem se však,
že mě blaží pocit, jak mě holky podezírají ze schůzky s Da-
nem.
Vyběhla jsem na hráz a u pololežícího kmene stromu
opatrně přebalancovala do husté koruny nad vodou. Sa-
mozřejmě jsem se dočkala. Po pár vteřinách kolem
prosupěla Dita a pár kroků za ní tajně i Hana. Spokojeně
jsem se usmála, počkala, až bude vzduch čistý, a nabrala
přesně opačný kurz, tedy podél chat lesem do vsi.
2
Sestřenice si podezíravě změřily můj nákup, ale ne-
snížily se k vyptáváni. S chutí jsem zasedla ke stolu, nama-
zala si krajíc pařezák máslem, popadala hustě džemem
a celou tu baštu hojně zapQela mlékem přímo z láhve.
Hana si cosi voňavého ukuchtila v kuchyni, prostřela si
na verandě a odskočila připravit si pití. Nevnímala jsem ji
stejně jako Ditu, chroupající tvrdý chléb s hořčicí.
Hanka zasedla ke stolu a labužnicky se pustila do jídla.
Po prvním soustu však zrudla a jen s námahou se ne-
rozkašlala. Doběhla k oknu a celé sousto vyplivla do
pšenice.
"Která kráva mi iam nasypala všechnu sůl?!" zeptala
se nás přísně. Slánka na stole opravdu zela prázdnotou.
Nenamáhala jsem se s odpovědí, Dita se škodolibým
úsměvem také ne.
135
Umyla jsem po sobě prázdnou láhev a skočila si dc
ložnice pro plavky. Člověk nikdy neví, kdy je bude potře
bovat. Pak jsem zaváhala. Ta moje vytahaná móda b~
možná neškodila trochu pozměnit... Vytáhla jsem si černi
elast'áky nad kolena a b1é tričko s obrázkem New Kids oi
the Block, přečesala si vlasy a spokojeně se na sebe
usmála do zrcadla. Nejsem sice zlatovlasá jako Ditunka
ale přesto dal Dan pusu mně a ne jí.
"... teto je Jamaica rum, něžně teze na rozum...
prozpěvovala jsem si polohlasně a v duchu přemýšlela
jak z chaty nepozorovaně vypadnu, když tu mě náhle co:
zastudilo na prsou. Vyděšeně jsem zírala, jak mi štáv~
z přezrálého rajčete barví bělobu trička na červeno.
"Promiň," řekla Hanka s úsměvem. "Bylo moc zralý
', jak jsem do něho kousla..."
S odporem jsem ze sebe sklepala pecičky. "Ted' t~
nevyperu," namíchla jsem se, rychle triko přetáhla pře
hlavu a pádila ho namočit do vody.
Kačeny! Žmolila jsem tričko bez valných výsledků a n~
konec vzala zavděk vytahané módě. Víc jsem se v chal
neudržela. Něco mě táhlo k dolnímu rybnku, snad magne
nevím.
intuice nezklamala. Sotva jsem se v pytlácké zátoce p~
nořila do vody, přicválal Danův oddíl i se svým vedoucír
Srdce mi zabušilo mnohonásobně rychleji.
"Ahoj!" zavolal od břehu a s cáknutím skočil za mnc
šipku. Tvář mu zdobily tři půlcentimetrové jizvičky, ~amátt'
;, na moje nehty.
Na nějaké rozhovory jsme neměli čas, tím spíš r
důvěrné, po kterých jsem tolik toužila. Dan spěchal s ko
páním, nebot' za chv~i prý začne další dobrodružná hi
` tentokrát nazvaná Osada pravěkých lovců.
1,
3
V táboře už figurovaly obě moje sestřenice, nálež
nastrojené i nalíčené. Frank jim právě vysvětloval jejich ú~
i
136
I,'
ly. Dobře jsem viděla, jak po mně obě v Danově dopro-
vodu nevraživě stř1ely pohledy. Dejte si nohu za krk, dámy!
"Slézáte se jako švábi na pivo," usmál se Medvěd.
"Ještě že jste jen tři."
"Někdo má jiný starosti, vid', Julinko?" řekla Dita mile:
"lulka jde se mnou," ozval se Honza a já mileráda
opustila tábor. "Budeme spolu na mokřinách," vysvětloval
mi cestou. "U dolního rybnka. Kluci musí přejít mokrej úsek
na chůdách. Ty budeš na kraji u startu a já u cíle."
"A kde bude..." vylítlo mi, ale včas jsem se zarazila.
"Totiž, kde budou holky?"
"bita u figurek hned vedle nás. Kluci musí z kusu j1u
vymodelovat figurku zvirete. Hana je myslím u cíle:'
Trochu se mi ulevilo, bohužel jen na moment, než jsem
zjistila, že hned u figurek je nástupní stanoviště na vor
sbitý z hrubých kulatin, u něhož měl službu Dan s Pindóu.
Navíc pouze záchrannou, čili celou dobu oba seděli na
souši vedle Dity a hlídali, aby žádný z neandrtálců z voru
nevypadl a neutopil se.
Podávala jsem závodníkům vysoké chůdy dost nepo-
zorně, mnohem víc mne zajímalo, co se děje na pobřeží.
Hlavně Ditin řezavý smích mě bodal jako špendlíky.
Ke všemu jeden mrňous vzal pochopa a rozplácl se
v bahně, přičemž mě černé cákance ohodily jako sluníčko
vícetečné. Do háje! Utřela jsem si obličej a marně se
snažila dostat bláto z vlasů. Honza se tomu vesele smál.
A nejen on.
"Hele, Julčo, ty sis hrála na stopaře?" zajedovatila si
Dita, když jsme k nim s Honzou po soutěži přišli,
"Já? Snad ty, ne? Kdopak za mnou běžel přes hráz?"
"Já ne," odsekla a na chvíli skutečně zmlkla.
"Že jsi taky přešla na chůdách bažinu, co?" smál se
Pind'a.
"Jo. Dvakrát."
"Po nose. Je to vidět," přisadila si Dita rychle.
"Předved' se sama, Ditunko, ráda se podívám!" řekla
jsem.
137
"Fakt, pojd'te to zkusit," zpozorněl Dan, jehož nudilo
nečinné čekání na výsledky.
Kluci samozřejmě zdolali bažinu bez zaváhání. Chůdy
jsem od Dana přijala celá nesvá. Zrovna velkou chut' se
znovu zesměšnit jsem neměla, zvlášt' když se půda pod
nohama citelně houpala. Naskočit na chůdy se mi poda-
řilo až na třetí pokus, kdy dodatečně napadla Dana
spásná myšlenka podat mi ruku a podržet mi chůdy.
Vlastně na tom nic nebylo. Chůdy se zapichovaly do
měkké půdy a držely stabilitu samy od sebe. Horší bylo je
vytáhnout a nakročit. Překonala jsem sama sebe a s ne-
i hraným úžasem nad vlastní šikovností v cpi seskočila.
"Sikovná holka," pochválil mě Dan.
Ditu museli strkat nahoru všichni tři a teprve na patnáctý
pokus se odhodlala nakročit. Učinila tak, celá se zaky-
mácela a s mohutným pištěním jen tak tak vyrovnala rovno-
váhu. Při druhém kroku tolik úspěšná nebyla a s mohutným
jekotem se zřítila k zemi. Kluci se smáli, avšak ani ne Ditě,
jako spíš vesele, v dobré náladě. Kdesi jsem četla, že klukům
'` imponuje dívčí nešikovnost. No prosím, přesvědčila jsem
se na vlastní oči! Kluky její věčné pády neodradily, ba
j_ naopak, nepřPStalo je bavit Ditu sbírat. Raději jsem se
i` tvářila, že m~ šleně zajímají vymodelované figurky. Opravdu
za podívání stály, jenom jsem na ně neměla náladu.
Ječí jako kráva. Kéž by si rozbila hubu! Anebo alespoň
spadla čumákem do bahna! Ale kdepak, když ji po očku
pozoruji, padá docela šikovně. Můra jedna!
Protože právě dorazil Medvěd s Gábinou a Frankem
na zhodnocení sošek, kluci přestali blbnout. Soutěž byla
anonymní, nejvíc bodů získala napodobenina bizona,
vážně málem jako živá.
Pomáhala jsem raději Gábině rovnat nejlepší výtvory
k ohništi, nebot'se je rada starších rozhodla zkusit vypálit,
než abych se musela dívat, jak Dita kolem Dana krouží
a co horšího, Dan se přliš nesnaží vymanit se z jej ho
'- záření. Druhý meteorit zůstává ve stínu Ditina slunce.
Aspoň tak. Nepřeju ho ani jedné sestřenici.
138
Pomalu jsem začínala pochybovat, že se vůbec naše
sklepní dostaveníčko konalo. Vždyt' Dan se chová úplně
obyčejně, jako by se mnou žádnou horkou čtvrthodinku
neprožil! Co když se mi všechno jenom zdálo?! Kdyby ho
neusvědčovaly zaschlé šrámy na tváři, uvěřila bych, že
jsem si noční (bání vysnila.
Honza mi nosil figurky a já je opatrně skládala jednu
vedle druhé. Díta se s mocným pištěním prohnala kolem,
něco Danovi provedla a on ji chtěl za její opovážlivost
ztrestat.
"Tady pozor!" křikla na ně Gábina. '
Dita udělala kličku kolem totemu a mínila přeskočit
celé široké ohniště, nebot' se k ní Dan blížil. Člověk míní,
život mění. V mazlavém mouru jí podjeta noha, čímž
značně zkrátila skok a tápla nám přímo do figurek.
Úlekem jsem ztuhla. Z Mrňousova bizona zbyla hnědo-
žlutá placka a ze dvou tří okolních zvířátek ubohé zbytky.
Myslela jsem, že umřu studem za sestřenici, která místo
aby se omluvila nebo aspoň litovala, překotně vysvětlo-
vala, že sošky neměly stát blízko ohniště.
"Proč jsi je tam tak blbě narafičiJa?" osopila se nako-
nec na mne. V obraně kopala na všechny strany.
"Jsi blbá," řekla jsem tiše.
"Já? Strčíš mi je přímo pod nohy -"
"U ohniště jsi neřněla co délat," pravil Honza tvrdě.
"To místo jsem vybrala já," připomněla Ditě, ted' už
červené jak rak, Gábina.
Dan mlčel, asi ho tížilo svědomí. Podívali jsme se na
sebe, ale on uhnul pohledem jako první.
Táborem se smutná zpráva roznesla rychlostí světla
a záhy se u ohniště tlačily davy skautíků. Mrňous si ke
svému bizonovi, respektivě k hroudě hlíny, která po něm
zbyla, klekl na kolena.
"Tys mi ho rozdupla?!" vyjel na mě Filip, kluk, se ktery' m
si nesedíme od začátku. Ted' mluvil o svém zle pochrou-
maném mamutovi.
"lulka ne," uklidňoval ho Honza rychle.
139
,=.x~
"Tak ty?" otočil se na Ditu. "Zase ženská! Co sem
přišly, všechno je na pytel!"
"Krot'se," prohodil Medvěd nepřesvědčivě.
"A nemám pravdu? Jsme klukovskej tábor, ne? Tak
proč je sem pouštíte! Na co sáhnou, zkazej!"
"Filipe," řekla tiše Gábina.
"Vy z toho naděláte," ušklbla se Dita. "Blbej kus uplá-
caný hlíny a vy div nebrečr~e, jak kdybych rozbila umě-
lecký dílo nebo co. Tak jsem ho roztápla, se stane, ne?"
"Dito," zamračil se Medvěd a podrbal se ve vousech.
"Všechny naše hry jsou pro nás doopravdy. Jestli ti připa-
dají blbý, nebudeme tě k další spolupráci nutit."
"No prosím, však se nebudu vnucovat! Já -"
"Kdybys aspoň mlčela!" křikla jsem na ni, protože ve
mně všechno vřelo.
"Já? Že mluvíš zrovna ty! Jen si vzpomeň, jak jsi všem
zkazila pořadí!" zaútočila na mě ve snaze odvrátit
pozornost.
"To se snad vysvětlilo," řekl Frank s úsměvem. Musí-
me jim připadat jako praštěvé pubertáčky!
"Jo, určitě!" prskla Dita. "Když to Honza vzal na sebe!"
Vyrazila mi dech a já se zoufale rozhlédla. Dan nohou
okopával spálený pařez a oči nezvedl. On si snad...!
"Ta je blbá jak necky," prohodil někdo z mladých táborní-
ků za mnou a dav se tomu zasmál.
"Proč by to dělal, prosím tě?" žasla Gábina.
"Protože na ni bere!" vyhrkla Dita.
Zčervenala jsem ještě víc a podívala se na Honzu.
Musí přece vysvětlit, musí ji umlčet!!
Pousmál se na mě a nasadil všemu korunu: "Jo, mně
se odjakživa Ibí jedině chytry' holky.'°
Zvedla jsem se a bez rozloučení zamířila z tábora.
Myslela jsem, že mě někdo zavolá zpátky. Někdo! Dan,
samozřejmě. Jenže ten mlčel jako ryba.
"Mládeži, já se z vás pominu," konstatoval Medvěd do
ticha. "Nemůžete se zase chovat normálně?"
Nemůžeme. Mnozí z nás normální nejsou!!!
140
4
Tutově jsem počítala, že příchod holek do chaty je otáz-
kou několika minut. Hlavně Ditin! Vždyt' dostala od Med-
věda elegantní vyhazov!
Asi po hodině přilítla Hanka, v rychlosti shltla poslední
patku společného chleba namazanou kupovaným sádlem
na smažení, převlekla se do tepláků a před odchodem se
na mě přece jen podívala.
"Ty nejdeš?" Budem hrát vybku mezi vedoucíma."
Ušklíbla jsem se. Hana je diplomat za všechny prachy!
Jakmile vidí, že se Danův zájem točí kolem Dity, je ochotná
se mnou vytvořit koalici.
"Mám snad hrdost, která tobě i Ditě chybí."
"Proč mně?" ošila se. "Já se nestydím! Na rozdl od
vás dvou jsem ještě nic nezkazila."
Nestála mi za odpověd'. Ohřála jsem si vodu a ve ško-
píku se pečlivě vydrbala. Dokonce jsem si s velkými potí-
žémi umyla hlavu. Opláchnout sama sebe nad malým
lavorkem je umění.
Mezitím dorazila Dita. Chv1i se hrabala ve spíži, schrou-
pala posledních pár kostek cukru, za studena zdlábla
čočku s párkem z konzervy, převlékla se a tenisovou
raketou mi demonstrativně zamávala před očima.
"Ani se nejdeš mrknout, jak to Danovi natřu?"
"Ne."
"Tím líp."
Pod chatou se ozval hvizd. O kom se mluvívá, neda-
leko bývá.
"Už běžím!" zavolala na něho Dita.
Skryla jsem se za kuchyňské dveře, aby mě neviděl.
Zrádce! Obyčejný zrádce! Přijde si pro Ditu až sem, ne-
hledě na včerejšek!!
"Julie!"
Přikrčila jsem se ještě víc. Onen měkký hlas a hladivý
podtón opět zahrál na nejtajnější strunky v mé duši. Proč
mě volá? Copak mu Dita nestačí?
141
"Julie! Tak neblázni!"
S ručnkem omotaným na mokry'ch vlasech jako
turban jsem se váhavě doloudala ke dveřím na verandu.
"Co chceš?"
Zarazil se. "Proč ten tón? Něco jsem provedl?"
"Jo! Existuješ!"
Zasmál se tomu jako vtipu. "Tak promiň. Přestaň se
mračit a pojd'."
"Kam?"
"Do tábora. Přece nás nenecháš ve štychu."
Hodila jsem okem po Ditě, jež postávala vedle něho
a zvedala oči v sloup nad mou zabedněností.
"Jo tak. Tys pro mě přišel?" zeptala jsem se ironicky.
"Jasně. Jako vyslanec. Bez tebe se nesmím vrátit."
"Oni tě poslali?!!"
"No."
Otočila jsem se na podpatku a zapadla do chaty. Než
jsem za sebou stačila zabouchnout kuchyňské dveře,
strčil mezi ně tenisku.
"Julie, já bych stejně přišel."
"Zbytečná obět'. Nikam nejdu."
"Neblbni," přemlouval mě. "Přece tu nebudeš trčet celej
večer jak jeptiška."
"Lepší než jít do tábora," hodila jsem návnadu. Mohlo
by ho trknout, co tím chtěl básnk říci!
Zamyšleně se na mě podíval. "No jo, jenže Dita mě
vyzvala na souboj, nemůžu se vzdát, uznej."
"Pravda, nemůžeš! Nechápu, proč se ještě zdržuješ!
Co bych dělala v táboře já?"
"Mlohla bys mi fandit."
"Celá nakřivo. Fandila bych Ditě. Stejně nemůžu, nevi-
díš? Běž, at' na tebe nemusí dlouho čekat," pobídla jsem
ho. Dita už před chatou nestála, ale nedělala jsem s,~
vlaze, že by odkvačila do tábora sáma. Určitě číhá za
bukem.
"Tak tam aspoň přijá. Přijd'!"
"Nevím. Asi ne."
Podíval se nerozhodně na hodinky a pak na mě.
"Julie," pohladil mě oslovením. Náhle dostal nápad.
"Víš, co? Sejdeme se v půl desátý na našem místě, jestli
do té doby nepřijdeš do tábora. Co tomu ~'káš?"
Pokrčila jsem rameny. Jen na sobě nedat znát obrov-
skou radost z vyzvání na naši první opravdovou schůzku!
"Uvidíme," řekla jsem ledabyle, jako bych byla zvyklá
podobné nabídky přijímat dvakrát denně. Ovšem kolik mě
ta ledabylost stála přemáhání!
"Přijel', určitě, budu čekat," ujistil mě. "Anebo dřív do
tábora, až se osušíš."
Povážlivě se ke mně naklonil, takže jsem kousek pood-
stoupila. Zatvářil se dotčeně, ještě jednou mi připomněl,
' abych přišfa, a odběhl. Celý den si mne sotva všimne
' a ted' by se lísal, neřád jeden!
5
Ani mě nenapadlo běžet do tábora. Dan si musí uvě-
domit, že jsem z jiného těsta než sestřenice, na které
e stačí písknout a ony se přerazí. A pak, př7iš jsem se těšila
na první rande, které by se mým příchodem do tábora
nemuselo vůbec konat. Takhle mám naději, že se Dan
vymaní ze silových polí mých sestřenic a přijde za mnou
k rybníku. Budeme úplně sami...
' Málem jsem ručičky hodin postrkovala, aby se trochu
' hýbaly, čtyřikrát se navoněla Ditinou růžovou Rexonou,
' pětkrát si přelízla rty její malinovou rtěnkou a asi dvacet-
krát se u zrcadla přečesala. Výběr oblečení mi dal ppřád-
ně zabrat. Můj batoh skry'val čistě jen chatařské oblečení,
žádnou parádu, jediné lepší tričko mi zničila Hana. Nako-
nec jsem se musela spokojit s džínami a červenou mikinou.
Svůj příchod jsem načasovala na půl desátou a pět
minut. Musela jsem mít zpoždění, aby si nebyl chlapec
jistý, ale zároveň ne moc dlouhé, nebot' by mohl čekání
vzdát a odejít.
143
S filmovým úsměvem nacvičeným před zrcadlem jsem
se pět minut po půl vnesla do pytlácké zátoky. Jenže! Po
Danovi ani stopy!!
"Dane?!" zavolala jsem zoufale.
V padajícím soumraku jsem prošla podél pobřeží
mnohem větší kus, než kde by mě mohl čekat. Mohl, ale
nečekal. Sedla jsem si na písek a tupě civěla na osiřelou
tmavnoucí hladinu rybnka, na němž se třpytily hvězdy ze
svých vznešených mimogalaktických dálek. Nějaká kachna
probuzená ze sna zakejhala docela blizoučko. Nad hla-
dinu vyskočil po mušce pěkný kapřík a s cáknutím spadl
zpátky, až se velká kola rozběhla ke břehu.
Nedovedu popsat zklamání, které mě celou zachvátilo.
Jsem přece taková husa! Uvěřím každému kecu, nechám
se utáhnout na vařené nudli!
Přistoupila jsem až k vodě, abych sí opláchla slzy. V tu
chvli jsem zahlédla složený list papíru zatěžkaný kamenem.
Že by?! Zvědavě jsem ho rozbalila a musela přiblížit
až k očím, abych vzkaz na něm napsaný přečetla. Naštěstí
byl vyvedený velkými tiskacími písmeny a černou fixou.
v t
v~L~~ i~~~~'~~ ~~
~ ~o ~~ s~~~~~~
o
~'~ ~l~'~ ~~~lSl .~~~il
Ten kluk je přece číslo! Kolik může být hodin? Desátá
se jistě kvapem blíží, jestli dokonce už neodbila. Proč mi
dopis jako vždycky nenapíchl na klacek?
Vybral si místo ke schůzce opravdu originální, usmála
jsem se. Aspoň budu m~ po prázdninách Ivetě co vyprávět.
144
Měía jsem sí s sebou vzřt baterku, napadlo mě. V (ese
byla přímo pravá noční tma a já se musela řídit světlejším
pruhem nebe svítícím mezi rozestupy stromů nad cesiič-
a kou, jinak bych se přerazila vejpůl, anebo si přinejlepším
vypíchla oko. Strach jsem nepocit'ovala. Poslední dny
jsem toho v nocí po lese naběhala tolik, že mi na nočním
výletu nepřišlo nic strašidelného. Navíc mne hnala vidina
Danova pevného objeti. Určitě mne polbí... Určitě. Jinak
by se kvůli mně nevlekl takovou dálku.
Jakmile jsem před sebou zahlédla černé pahýly trčící
ze spáleniště, zpomalila jsem. Nemůžu přijít na schůzku
° s vyplazeným jazykem. Snažila jsem se rychle vydýchat.
Kde může být? Před hájovnou nesedí, podle všeho se
někam schoval a vybafne na mě v nejméně očekávanou
' chvílí. Ukážu tí, Daníčku, že mám pro strach uděláno!
Jenomže to nebylo tak jednoduché. Místo vypadalo
mrtvě a opuštěně jako vždycky, hájenka se na mě strašidel-
ně zubila dírami po oknech a dveřích. K dovršení všeho
J zrovna nad rybnkem lítali sýčci a předháněli se v houkání.
"Dane," zašeptala jsem. Výše mého sebevědomí ra-
pidně klesala.
S mohutným rozhlížením na všechny strany jsem sotva
slyšitelně přistoupila až k temné hladině zapáchajícího
y rybníku a sklonila se nad ni v místech u shnilého stavidla,
odkud nás minule Dan tak vystrašil. Že by se opět nevá-
` hal ponořit do nevonící kapaliny, pro níž je voda př8iš silný
název? Civěla jsem na vodními rostlinami porostlou hladinu.
Kdepak, není tu, tak dlouho by bez dechu nevydržel.
Náhle jsem něco zahlédla. Nevím, co to bylo, ale bylo
to těsně pod hladinou a prudce to sebou mrsklo, jen voda
·t^ v mocné vlně šplíchla až na mne.
Ve smrtelné hrůze jsem odskočila dozadu a s vytřeš-
těnýma očima zírala na rybník, očekávaje výstup příše-
ry, tentokrát pravé, nefalšované. Zvířená hladina se však
a zvolna uklidňovala, až se na ní nepohnula jediná vlnka.
Srdce mí bušilo jako splašené a jednotlivé tepy mi du-
něly v hlavě jako znásobené údery na kovadlinu.
145
Panebože, co to bylo?! Vodník?! Příšera?!
Za mými zády cosi šustlo a já v jedné z děr hájenky za-
hlédla světlo, slaboučké, ale i tak se mi nesmírně ulevilo.
Dan. Blikl baterkou.
Rychle jsem přiskočila k rozšklebeným dveřím, pohled
zpátky na rybné, v pořádku, pohled dovnitř.
"Dane..." dostala jsem ze sebe suchými rty.
Tma a plesnivé ticho mi bylo odpovědí. Náhle jsem ucí-
tila kouř. Přicházel ze sousední místnosti. Se zatajeným
dechem, vykulenýma očima marně se snažící proniknout
tmou a rukama napřaženýma dopředu jsem překonala
pár metrů k díře, za níž prosvítala mihotavá záře.
Na zemi hořelo dřevo. Jediné. Vlastně ani nehořelo,
1' spíš řeřavě doutnalo.
Vlasy se mi zježily hrůzou, nebot'se mi vybavila Hančina
pověst o vodníkovi z rybnku a strašidle, co si libuje v roz-
dělávání ohňů.
Za hromadou sutin, kam jsem neviděla, se cosi velkého
pohnulo, nadechlo a zavrčelo. Něco živého, cizího a docela
určitě ne přátelského!!!
t;
V panické hrůze jsem ucítila, že mě tuhá strnulost
~' zvolna opouští. Nedbala jsem na nějaké tiché našlapo-
vání, otočila se a šlená strachy pádila cestou necestou
zpátky k chatám. Měla jsem pocit, že mě kdosi pronásle-
duje, slyšela jsem jeho supění a horký dech cítila na krku,
užuž se po mně natahovaly kostnaté pařáty, zalykala jsem
se děsem. Raději padnu únavou, než abych se otočila
tváří v tvář, či dokonce zastavila.
Proběhla jsem jako střela velkým lesem, minula dolní
rybné a š~eným tryskem uháněla lesíkem i pšenicí. Jestli
holky nebudou doma!
w Verandou však prosvítalo světlo petrolejky.
Narazila jsem se o zamčené dveře.
c Pracky se dotkly mých zad.
Zařvala jsem a zbrocena ledovým potem se otočila.
Za mnou však nikdo nestál. Světlý pruh pšenice nerušil
jediný pohyb vyvolaný zmřetem nebo člověkem. Na hrázi
(ani noha.
146
Zabušila jsem na dveře. "Hano!!!"
Sestřenka, bledá strachy, mi přišla otevřít. Prudce jsem ji
odstrčila od dveří, sifou za sebou zabouchla a dvakrát
otočila klíčem.
"Kde seš?" spustila na mé. "Víš, co jsem si tu sama užila
strachu? Bude půlnoc!"
Opřela jsem se o veřeje a oddychovala. Nedostávalo
se mi kyslku a trénované plíce drtila ostrá bolest. Asi jsem
zaběhla rekord svého života.
"Sa-ma? Kde - je - Di-ta?"
"Kde asi," odsekla Hana nakvašeně, načež mi došlo,
s kým. Pak se Hana vyjevila: "Proboha, Julko, jak to
vypadáš?! Stalo se ti něco?!"
"Málem." Vytrhla jsem Haně petrolejku z ruky a posví-
tila s ní do zrcadla, které mí vrátíb obraz křídově b1é tváře
se stejně bledými neživými rty a tmavýma očima s hrůzou
zvětšenými zorničkami málem přes celé duhovky. Nepří-
rozené bílou barvu tváří přízračně lemovaly rudé krvavé
šrámy, utržené za divokého běhu střemhlav lesem. Tytéž
podlitiny zdobily í můj krk a ruce.
"Co se stalo?" rozklepala se Hana.
"Nic. Mohlo se stát. Divím se, že jsem nezcvokla. Tohle
sí někdo krutě odnese!"
"Já ti vůbec nerozumím," přiznala se.
"Nevadí," mávla jsem rukou. "Hano, je ve špajzu ještě
ten stoletej rum?"
"Jo. Nač ho potřebuješ?"
"Asi se ožeru."
V láhvi na mě čekala celá polovina obsahu, ktery' jsem
vytáhla několika mocnými hlty. Pak jsem si uvolněně ř~hla
a došla si do Javoru vymýt krvavé šrámy. Manka mi svě-
domitě svítila. Ještě jsem zahlédla, jak mi pomalu růžoví
rty a ze tváří se vytrácí smrtelná bledost, když moje pohyby
zvláčněly a podlaha se podezřele zahoupala. Vysoukala
jsem se z džín a padla do postele. Hanka mě s mateřskou
starostlivostí přikryla. Její dojemná péče mě rozesmála.
"Jdi chrápat, ty tele."
147
.,
"Mám nechat Ditě otevřený okno?"
"Okno? Proboha, ne! Zamkni a zavři vokna, at' sem
nikdo nevleze!"
"Ale co Dita?" váhala.
"Ta pizda at'spí... třeba... pod... širákem."
A víc nevím.
148