10.Stříbrné pondělí
X. Stříbrné pondělí
1.
Pádila jsem po hrázi jako šílená, bubínky mi praskal
silou decibelů a plíce navzdory dlouhodobému tréninki
bolely při nadechnuti. Ani jsem se nedivila, hnala jsem sE
bez zastávky až z Chválovic, kam jsem před hodinou zami
řila ve snaze uštvat tělo i ducha tvrdým během. Samozřej
mě jsem se v městečku otočila hned u prvních domků, zE
všeho nejvíc jsem netoužila po setkání s tetou Ivou. Dos
na tom, že neujdu střetnutí s její dcerou a neteří.
Před chatou jsem si napařila sluneční bry'le. Nočn
bouřka zanechala na mém obličeji zřetelné stopy a po
chopitelně nemyslím tu atmosférickou, zuřící nad chatou
táborem a ...
V duchu jsem počítala. Dnes je pondělí, musím přež
ještě celých šest dní! Dá mi pěknou fušku vyhýbat s
obyvatelům Skalního městečka, což při troše šikovnos
půjde, ale sestřenicím se vyhnout je nereálné.
Ze všeho nejvíc jsem se obávala počasí, ale naštěs
po lijáku k vážnějším zm8nám nedošlo. Příroda značn
ožila, zelené listí svítilo jasnými barvami čistoty, umyt
jehličí se blýskalo, kaluže na hrázi zvolna vysychal
a lesy se řádně pařily. Vida, budu chodit na houby. Tak
program na prázdniny.
~f' Nejraději bych se do chaty vracela pouze na noc, a
těžce zkoušený žaludek se vynecháním snídaně i včerej
e večeře hlásil o svá práva přHiš hlasitě.
Nasadila jsem žulovou masku a odhodlaně vešl
Okamžitě jsem si uvědomila, že něco nehraje. Z kuchyr
~` se ozývat klukovský hlas, ke všemu bolestně známý.
modurit je jak plastetína, ale když se uvaří, ztvrdr
!' jako kámen..."
"A budou na tom držet barvy?" zajímal se Hani
hlásek, o něco vyšší než obyčejně.
114
"Jo, proč ne. Stačí vodovky, když nejsou tempery."
Zatajila jsem dech a najukla kuchyňskými dveřmi.
Zády ke mně stál Dan v bermudách a tiku a sestřenice
Hanka, oba zadumaně zírajíc do hrnce na sporáku, v němž
bublala vařící voda.
Co tady dělá? A kde je Dita, že jim nesekunduje?
"Kam ho schováš?" optala se Hanka.
"Ještě nevím. Moc se tu nevyznám. Musím najít pořád-
nej úkryt v lese. Počkej, ty seš místní, co?"
"Já tu znám každej kámen!" vyhrkla Hanka.
"Fajn. Půjdeš se mnou. Jestli chceš?"
"S největší radostí!"
Víc jsem nevydržela a vykradla se nepozorovaně ven.
Jsem odepsaná, naprosto, dokonale a definitivně, navíc
pohled na Dana s mou sestřenicí, jedno kterou, mi drásá
nervy.
Hlad nehlad, ukryla jsem se do vrbiček pod hrází,
odkud jsem hypnotizovala dveře do chaty. Asi za tři minu-
ty přecválala Dita. Že by se dala na běh? Kdepak,
přisupěla odzadu, tudíž rr~i došlo, kde šmírovala. Hanka
vypálila rybník i jí, kdo by to byl řekl!
Také Ditu zarazily hlasy, protože před verandou chv~i
poslouchala, načež se zachovala přesně opačně než já.
Vpochodovala rovnou dovnitř.
Události záhy dostaly rychlý spád. Dan s nějakou
žlutou věcí vyšel ven, v závěsu za ním obě sestřenice.
Rozhlédl se kolem dokola a přerušil Ditino švitoření otázkou,
při které jsem se ještě víc přikrčila, až mě popálila kopřiva.
"Nepotkala jsi někde Julii?"
"Copak ji hlídám, pubertáčku?" odsekla Dita.
Dan pokrčil rameny, rozloučil se slůvkem ahoj a nabral
kurz pšeničný lán za chatou. Vydržela jsem v houští ještě
deset minut, načež jsem zastihla sestřenice v tvrdé
hádce.
"Jsi pěkná zmije!" ječela Hanka.
"A ty hloupá husa! Jestli nevíš, jak vypadáš, podívej se
do zrcadla!"
115
Jakmile mne zahlédly, obě zmlkly mávnutím kouze
něho proutku. Prošla jsem vznešeně kolem a strčila nc
do spíže. Při pohledu na gulášové konzervy se mi obrá
žaludek. Jedině snad domácí jahodový džem tetiny výroby.
"Hano, máme ještě máslo?"
"Jo.°
"A neřekla bys mi laskavě, kde?"
"Ve sklepě!" odsekla a její pihatá tvářička sálala ho
kostí hádky na ostří nožů.
"Kvůli tomu, že došlo na moje slova, bys snad
mnou mohla mluvit slušně," upozornila jsem ji.
"Na jaká slova?!" naježila se.
"Ty víš dobře. Sama sis vybrala dohazovačku, proč s
ted' rozčiluješ?"
"Trhni si nohou!" vyjela na mne. "Ty seš úplně stejr
jako Dituna! Schválně jsi mě z ostrůvku vyštípala, vid'? ~
ale ukázala ses sama, jaká jsi! Kdyby nechali na pětc
s Danem mne, mohla hra dopadnout spravedlivě. Ot
jste fale~nice a nepřejete člověku ani -"
"Bude se v tomhle brlohu dneska jíst nebo ne'
přerušila ji Dita nadneseně.
"Nažerte se čeho chcete, já s vařením skončila!"
A prásk. Hlasitým zabouchnutím potvrdila vážnost svét
tvrzení. Podívala jsem se na Ditu, co tomu řká. Hanka,
spolehlivá kamarádka, nás hodlá nechat pomři hlady.
"At' si trhne protézou," mávla Dita rukou. "Ty pódělar
konzervy si vždycky ohřejeme samy, ne?"
Úšklíbla jsem se. Za mák jsem nestála o její falešr
spojenectví, dobře si pamatujíc všechno bláto, které r
mě stihla za těch pár dní naházet.
"Víš, co? Ohřej si je sama."
I'~'
tp
2
Chatu ovládl démon mlčení. Hanka si v poledne ukuc
tila cosi pronikavě voníc1io, krmi zkonzumovala do posle
h.
116
i
;#
ního drobečku, umyla po sobě talíř a pánvičku a posadila
se na lavičku u ohniště s knížkou v ruce. Dita po velkém
zápolení přece jen otevřela bůčkovou pomazánku a zlikvi-
dovala ji spolu s posledními třemi rohlíky, načež se
uvelebila na deku pod chatou, odkud zpoza loňského
Mladého světa bedlivě střěžila každý Hanin pohyb. Druhý
krajíc s máslem a džemem jsem zapila sklenicí vody se
št'ávou a usadila se na verandě; abych si posté prohlédla
Ušákův Atlas hub. Záminka. Spíš jsem hlídala jak Hanu,
tak Ditu. Houby znám poměrně dobře.
Kolem jedné se Hanka zvedla, uklidila knihu, ve které
za celou hodinu neotočila jediný list, chv1i se štrachala po
chatě, a potom se nenápadně vytratila. Nápadně nená-
padně. Po jejím odchodu Diia ožila, odhodila mlad'ák, obula
botasky a zmizela v uctivé vzdálenosti po Hančiných sto-
pách. Poté jsem se probudila ze strnulého stavu i já, zamkla
chatu a pokradmu se vydala za Ditou.
Nejprve jsme udělaly oblouk kolem tábora, načež jsme
se mu čím dát víc vzdalovaly. Nechápala jsem. Chce nás
Hana mást? Kam nás vede? Hanku jsem neviděla, ale
tušila jsem, že ji Díta stopuje stejně úspěšně jako já ji.
Pochopila jsem teprve později, když jsem si všimla
nenápadných značek, šipek ze šišek a větviček. Na kopci
nad Stálkovem bylo vidět široko daleko, musela jsem jim
nechat velký náskok. Dita ležela vpůli kopce za velkým
balvanem a pozorovala Dana s Hankou, jak zhotovují dal-
ší značku u potůčku na úpatí. Viděla jsem, že Dan potok
přeskočil, Hanka váhala, nejspíš se neodvažovala, Dan
se tedy nahnul a podal jí ruku. Hana přeskočila stylem
buchta, jen tak tak nezahučela do vody, spadla na samý
okraj a Dana strhla s sebou. Nekonečně dlouhou dobu se
tam povalovali, lehký vánek donesl až ke mně nahoru
závan smíchu, pří kterém mi srdce sevřela ledová ruka
závistí. Pak se zvedli a pokračovali dál ruku v ruce!! Dan ji
vedl!!!
Vybral si Hanu. Ještě nedávno bych přísahala, že jeho
první favoritka je Dita, pak možná já, nakonec Hana.
117
Vida. Co se dá dělat. Hana se mu Ibí víc. Mohlo by rr
uspokojovat, že v našem přbuzenském klání zvftězi
Hana nad Ditou, ale hořkost zklamání byla tak veliká,
jsem nenáviděla obě sestřenice stejnou mírou.
Přece nebudu brečet! Pro cizího kluka? No tak, Julk
nebud'malá! Dobrá, vždyt'už nebrečím, bú...
Dál jsem za nimi nešla. Proč taky. Loudala jsem ;
lesem zpátky a snažila se zaměstnat myšlenky posleche
skupiny Team.
... čo s tým...
No fakt, co s tím!
Mohla bych se jim pomstít, rozkopat naaranžovav
ý; směrovky, at' si celý tábor bloudí, kudy chce! Nakročí
jsem se k výkopu - a zase nohu stáhla. Jako malá! Přec
nezkazím všem hru kvůli blbé sestřenici a cizímu frajero~
"lulko!"
Trhla jsem sebou, ale proti mně se naštěstí řítil zrzE
Veverčák se svou pěticí. Myslela jsem, že se mnou neb
de mluvit ani on, když je včera dky mně diskvalifikovali.
"Co je?" zeptala jsem se nepříliš přívětivě.
"Ty nejsi s Danem?"
"Já? S Danem? Bych si dala!"
"No... měla jsi s ním dělat hru, ne?"
"Jakou?"
"Po stopách Indiana Jonese," vysvětlil mi Lišák. "Jal
trest, přece."
Najednou jsem pochopila. Dan za můj včerejší podm
dostal za úkol vyznačit trasu závodu. Nejspíš se mnc
i Taky za trest. Jenomže on si vybral Hanu.
.: "Nepotkala jsi jiný kluky?" zajímalo blond'áčka, kv
j; kterému se mi včera dostalo potupy před celým táborem
"Ne."
I "Fajn, možná aspoň dneska vyhrajeme. Hledár
f" poklad, zlatou sošku bůžka. Škoda, žes nešla s Danei
mohli jste vymyslet parádní finty..."
' "S Danem, jo?~ ušklbla jsem se. "Radši běžte, nel
propadnete."
118
Kluci se rozběhli vpřed, Veverčák se otočil a zavolal
na mě: "To nebylo kvůli tobě."
Smutně jsem se pousmála. Ten malej kluk je vážně
charakter. Škoda, že to samé si nemyslí i jiní!
3
Vrátila jsem se na chatu, spořádala další krajíc s dže-
mem, vykoupala se, natáhla džíny a tričko a zapálila si
ohýnek. Hotový Robinson! Sestřenky se k návratu nemě-
ly, a přestože jsem o jejich společnost nestála, připadala
jsem si vážně jako trosečnk na pustém ostrově. Dokonce
jsem dvakrát neváhala dojft až za chatu a lačně civět na
kouř stoupající z ohně nad stromy za pšeničným lánem.
... sám elfů král, číši mi podá, žábá je v ní, Tajemná,
nádherná...
Lucii B~ou přerušily kroky po prašné cestě. Poznala
jsem Doktora, takže jsem raději odvrátila hlavu, abych ho
nemusela zdravit. Neprošel však kolem, nýbrž zamířil přímo
ke mně.
"Pěknej táborák," uznal. "Ale malej. Pojd' na pořádnej."
"K vám?! Díky, nechci."
"Přece tě nebudu prosit," zasmál se a drze ohýnek
uhasil. "Pojd'a neblbni."
"Nejdu!"
"Pojd'. Medvěd se ti chce omluvit, přece mu nedáš ko-
šem. A mně už teprve ne. Nejsem zvyklej, abych musel holky
prosit, natož když sotva vylezly ze školy. Pojd', Julko."
"Omluvit?"
"Jo. Je to trapas. Pohni, všichni mají plný ruce práce
s vyhodnocením cesty Indiana Jonese, at' stihneme vý-
sledky. Nebudeš uražená, ne?"
Nechtěla jsem jít, ale docela mě zajímalo, co je nové-
ho, navíc, proč to nepřiznat, tábor mě lákal jako magnet.
119
4
Za bránu jsem vešla velice nejistě a Danovi se vy-
hnula i pohledem. Seděl u jídelny s Gábinou a Frankem
a něco psal. Obě sestřenky čekaly u ohniště, každá
okázale na druhé straně. Užasle zíraly, kde se ve mně
vzafa ta drzost přijft znovu. Nány pitomý!
"Mládeži," začal Medvěd večerní hodnocení, "nejdřív
musím vyřídit jistou záležitost, potom teprve přejdeme
k dnešní hře. Takže: ve včerejší soutěži Poklad na Střbr-
ném jezeře získal třetí místo definitivně Veverčák, protože
má o jeden trestný bod méně než Filipovo družstvo."
Mezi tábornky zašumělo úžasem.
"Jak to?" vyskočit Filip.
"Klid, vysvětlím. Skrček nepřelezl lano na páté kontro-
le, za což měl dostat pět trestných bodů. Jufka mu je
zapsala, jenže omylem ke stanovišti číslo čtyři. Nebýt
Honzy, který si vzpomněl, že u něho vyšli kluci s čistým
štftem, así bychom na to nepřišli. Takže já se omlouvám
jak Veverčákovi, tak Filipovi, a především Julce a Danovi.
Doufám, Julko, že jsi na nás kvůli tomu nezanevřela."
Cítila jsem na sobě pohledy, takže jsem vší silou ze
sebe vyloudila polokřivý úsměv.
"Prima. Dál. Zlatého bůžka při dnešní soutěži Po stopách
Indiana Jonese získal Ježek a jeho parta." Po mohutném
halasu pokračoval: "Bohužel ne všechna dnlžstVa došla
až do cíle, nebot' nějaký (loutek a vandal úmyslně zničil
polovinu značek, od Medvědí skály po Bystřinu."
Ucítila jsem na sobě něčí pohled. Filip. Ten kluk si na
mě snad zasedl nebo co. Nezklamal ani tentokrát.
"My jsme v lese viděli Julku," řekl totiž.
"No a?" zakřenila jsem se.
"My jsme ji potkali taky," zastal se mě Veverčák. "A hned
na Hlásný troubě. Všechny značky byly v pořádku."
"U Medvědí skály jsme viděli Ditu," vzpomněl si Lišák.
Tím se pozornost odpoutala ode mne a já si malinko
oddechla. Jeden trapas za druhým.
120
"Co tím chceš říct?!" vylítla Dita.
"Jen že tu sošku mohl vyhrát klidně někdo jinej," mínil
Skrček.
"Sošku!" prskla Dita. "Umouněnej kus moduritu na-
patlanej žlutou vodovkou."
"
"
"
Víš, co nám ten kus
Dovol!
ozvala se Hana dotčeně. j
moduritu dat práce, vid', Dane? Ty bys nevymodelovala jI
ani kuličku!"
°No tak, děvčata," mírnila je Gábina.
"Ještě se nám tu poperou," zubil se Frank.
"Pro všechny ten kus moduritu znamená zlatého bůžka
a to bez ohledu na to, jestli dal práce hodně nebo málo,"
prohlásil Medvěd mírně dopáleně. "Nebudeme se hádat ů
ani napadat. Bez přímých důkazů víckrát nikdo neobviní,
jasný? Pindó, zapal oheň, zahajuji volnou zábavu."
A ta se navzd8ry věčným hádkám opravdu rozprou-
dila. Sesedli jsme se kolem velkého ohniště, já vedle Honzy
a Gábiny, Dan přesně naproti obklíčen z obou stran
sestřenicemi. S hřejivým uspokojením jsem pozorovala,
že se nijak extra nevěnuje ani té vlevo, ani vpravo. Jeho
pohled co chvílí přelétl táborák a pálil mě na tváři víc než ,
žhavé plamínky, ale raději bych oslepla, než se na něho
podívala.
Frank hrál na kytaru, povídalo se a já nestačila zírat, ~ j
jak dobře umí někteří malí skautíci vyprávět. Docela mi í
bylo líto, že je devět hodin a Medvěd je zahnal do stanů. í t`:
` u
Když o půl hodiny později odtroubil Doktor večerku,
nastalo u ohně nenadálé ticho. ~ x
"No nic," zív( Medvěd. "Pújdeme spát. Pind'o, postarej
se o oheň, Dan s Honzou vyprovodí holky, aby se jím nic
nestalo. Dobrou noc a zítra nashle." '!
Připojila jsem se k Honzovi, abych mu poděkovala. l
"Není zač," usmál se. "Někde ty body být musely, ne?
Když jsi je zapsala, pak zbyla jedině možnost, že jinam." __
"Jo, jenže..." nadechla jsem se.
"Co?"
'
"Ostatní mi nevěřili." ;i
;
121
Slyšela jsem, jak se pousmál. O čtyři kroky vpředu
pištěla Dita, že se něco vedle ní pohnulo. Jistě, at' ji Dan
ochrání!
"Pozor, tady je mokro," upozorni( mne Honza. Opatrně
jsem se vyhnula čvachtavé bažině, kterých bylo na celé
louce po dešti jako naseto. Zakopla jsem o drn a zapletla
se do žahavých stonků svízele, což v měsíčním světle
nebylo velké umění. Pomohl mi zbavit se lepkavých
rostlin, ktery'ch se štftím při pouhém doteku.
Pak mě vzal za ruku, abych cestou znovu neupadla.
Přišlo mi k smíchu, že on, ve zdejším kraji cizinec, mě,
vlastně málem domácí, musí vést.
"Obílí je mokrý!" ječela Hana. "Už padla rosa. Pojd'me
řadši lesem, Dane."
Jmenovaný počkal na nás, abychom se k tomu vy-
jádřili. Všimla jsem si, jak si naše kamarádské spojení ru~
kou zpytavě změřil. Ještě víc jsem se k Honzovi přitiskla.
"Mohli bychom omrknout ten svftící pařez," navrhla
Dita rychle. "Jestli ještě vůbec svftí."
~_' "No..." zaváhal Dan, načež se otočil přímo na mne
""Pamatuješ si cestu?"
S odpovědí mě předběhla Hana tvrzením, že ona
zná zpaměti. Cftila jsem stále Danův tázavý pohled.
"Slyšíš. Hana zná cestu," připomněla jsem mu jedo
vatě.
"Je dost pozdě,' ínil Honza a nabídl mi: "Doprovodín
tě k chatě. Oni tam ú čitě trefí sami."
Docela jsem se situací, která Danovi pod fousy mo
nešla, bavila.
"Blbost;' prohlásil. "Jestliže půjdeme, musí jn Julie taky
V noci je všechno jiné a víc očí víc vidí. Jestli myslíš, že j·
pozdě, můžeš jít do tábora, já tam s nimi skočím sám."
Holky tvrdily jedna přes druhou, že cestu najdou i bez·
mě. Honza pokrčil rameny.
"Přece tě v tom nenechám samotnýho."
j A tak jsme se vydali ke Spálené hájence v pěti.
122
5
Hanka využila výhody domácího prostředí a spustila
dost hrůzostrašnou historku, pověst, vážící se právě
k onomu opuštěnému místu.
"Za Dolní šatlavou je v lese ještě jeden rybník, je
v něm hodně bahna a snad í něčeho jiného. Stojí u něho
vyhořelé rozvaliny hájovny, podle které dostalo to místo
název. Po válce se do opuštěné hájenky nastěhoval
jeden hajný se svou ženou a pětiletým synkem. Jenomže
se ukázalo, že místo začarovaly temný síly. Noc co noc
slyšeli, jak kdosi obchází kolem, ale nikdy nikoho
nespatřili. Pak se kroky přesunuly do chalupy. Něco
šramotilo na půdě, cosi šustilo v komoře, jindy dupalo
v síni. Nejhorší bylo, že vždycky ráno byly různé předměty
zpřeházené a na jiných místech. Ta žena se chtěla vy-
stěhovat, ale hajný doufal, že tomu přijde na kloub.
Nejstrašnější bylo, že strašidlo rozdělávalo ohníčky. Jednou
hajný jen tak tak uhasil oheň v kůlně, podruhé jim o fous
nevyhořel dům, jindy olizovaly plamínky polena v pří-
stěnku čí peřiny na posteli. Když se to nedalo vydržet, hajný
souhlasil s vystěhováním. Pak se stala tragédie. Hajný se
vrátil večer domů a už zdálky viděl, jak oheň skáče po
celé střeše. Rychle přiběhl, nakoukl do světnice a vlasy
se mu zježily hrůzou. Všechny předměty uvnitř poletovaly
vzduchem, pecen chleba se koulel po stropě sem a tam.
V podkrovní ložnici křičela jeho žena. Chtěl jí jít na pomoc,
ale přes plameny na schodech se nahoru nedostal.
Popadl tedy kbelík, běžel nabrat vodu do rybnka a ustr-
nul. Hajný tvrdil, že se na něho z vody šklebila zelená
příšera, která mu cosi velkQho a mokrého hodila do náru-
če. Byl to jeho utopený syn. Hajný ho položil na zem
a celý zoufalý se snažil zachránit aspoň ženu, neustále
křičící. At' hasil, jak hasil, hájovna po chvíli hořela celá.
Pak svou ženu uviděl. Plápolala jako pochodeň a vy-
skočila z okna v podkroví. Hájenka lehla popelem a hajný ;
přišel o ženu i syna. Zbláznil se z toho a jestli neumřel, je
dodnes v blázinci."
123
Ačkoliv mám na sestřenku pifku a pověst slyším rok co
rok, i tentokrát jsem ji poslouchala napjatě a s lehce zje-
ženými chlupy po celém těle. Celá naše pětka se během
povídání semkla víc k sobě a teprve když Hana skončila
dramatickou potulkou, uvědomila jsem si, že jsme dávno
Dolní šatlavu minulí a blížíme se právě do strašidelných
míst.
"Umíš pěkně vyprávět," pochválil ji Dan. "A bájit."
"Bájit?! Tohle je čistá pravda!"
"Bodejt'," usmál se Honza. "Klasickej případ, jak se
zbavit celý rodiny a nahrát to na blázinec."
"Jsi cynik," otřásla se Hana.
"Před víc než čtyřiceti lety vyhořela jedna bouda, což je
tragédie, uznávám. Jenže každej rok si každej vypravěč
přidal svou trošku do mlejna a rázem se to jen hemží
bytostmi ze záhrobí," rozumoval Honza tvrdošíjně.
"Jste hrozní! Vám něco vyprávět nemá cenu!"
"Klid," mírnil ji Dan. "Já ti věřím na slovo. Tenhle les je
vážně pínej rusalek, hejkalů, vodníků a ohnivých mužičků.
Sám jsem viděl rusalku na vlastní oči. Julii jsem slbil, že jí
ukážu vodnka."
Dan se snažil vyhledat ve tmě kuželem světla baterky
můj obličej. Schovala jsem se za Honzova záda. .
"Můžeš ho snad ukázat všem," štípla si Dita.
"Jo, když budem mít štěstí," souhlasí!. "Jenže vy dvě
se bojfte, Julie ne."
"Dovol?!" bránila se dotčeně Dita.
i "Vy si z toho děláte psinu, ale vážně =' tvrdila Hana.
"Ty se ráda bojíš, co?" usmál se na ni Honza.
"Ta se bojí všeho, posera," přisadila si Dita. "Tmy;
bouřky, strašidel."
"Každej se bojí něčeho," přerušil ji Honza. "A bát se
tmy je aspoň romantičtější než se bát třeba samoty."
Uznala jsem, že ten kluk není jen vzhledově tuctový
Taky se bojím, nejvíc o tatkovo zdraví, každopádně by rr
bylo milejší vyměnit svůj strach za strach z bouřky.
124
"Ta legenda je docela pěkná," pčipustil Dan zamyšle- I
ně. "Kdybychom ji zapletli do cesty za pokladem, svišti by
se necítili tak silní, co myslíš, Honzo?"
"Jo, prima pohádka, což o to."
"Žádná pohádka," zlobila se Hana. "Počkejte, sami
uvidíte. Už tam budeme."
Přestože pověst znám nazpamět' a nejsem př~iš É
bojácná, jak uznal i Dan, Spálenou hájenku zrovna
nevyhledávám. Po dalších pěti minutách chůze se les
maličko rozestoupil a proti hvězdnému nebi zlověstně
trčely pařáty rozvalin. Vytlučená okna na nás hleděla
mrtvým stojatým pohledem, při kterém jsem se k Honzovi
přitulila ještě víc. Určitě si toho všiml.
"Vidíte?" šeptala Hana sotva slyšitelně. š
°Prej že lehla popelem," poznamenal se smíchem Dan. E
"Každá báchorka má svoje slabiny," mínil Honza.
"Hej, duchové, vylezte!" zahalekal Dan na lesy.
"Pst!" přerušila ho Dita a přilepila se na něho, odhodíc
rádoby nebojácnou masku. Když viděla, že se Haně kvůli ,
strachu nikdo nEVysmívá, změnila taktiku:
"A to zlatý kapradí je kde?" vzpomněl si Honza.
"Svítící pařez," opravila ho Hana. "Hned na druhé straně
v bažinách. ~~iusíme obejít půl rybnku.., kolem hájenky."
°Tím líp," lebedil si Dan. Rozhlížel se a jeho fantazie ~'
nejspíš pracovala na plné obrátky, nebot' plánoval: "Tady k
pod hráz strčíme do rákosí vodnka, tamhle u hájovny by
na tom stromě mohl viset oběšenec, na louku nad Dolní , ;
šatlavou nainstalujeme rusalky... Svišti se podělají strachy."
"Jdem se podívat na ten pařez," navrhl Honza, "kdyby .'
svítil, cesta za pokladem by neměla chybu."
"Počkej," napadlo Dana a mrkl na Honzu. "Půjdu napřed,
když je to tak nebezpečný... Bud' se vrátím, anebo napo-
čítejte do sta a přijd'te mě hledat. Jestli ještě budu mezi
živejma, že, Hano?"
Bájil víc než sestřenka, ale to boží hovádko mu na to
s vykulenýma očima skočilo a přemlouvalo ho, aby ne-
riskoval. Dan však přes veškeré varování naši společnost
125
opustil. Osaměli jsme a natahovali uši. Danovy kroče
vlhkou trávou a borůvčím brzy zanikly docela.
Nad hlavami nám prolétl nějaký noční pták, větší n.
netopýr. Holky zařvaly hrůzou a pro změnu se vrhly kole
krku Honzovi.
Hned pod hrází kvákal žabák a nad námi vrzaly o sel
dva kmeny stromů a vyluzovaly zvuky, při kterých jsem i
cítila lehké mrazení v zátylku. A to nemluvím o desftká~
neídentífikovatelných šramotů! Dan je vážně odvaha.
"Nějak nejde..."
"Říkala jsem mu, aby nechodil," fňukala Hana. "Mu
me zavolat pomoc -"
"Neblázni," krotil její aktivitu Honza. "Jdem se po n~
podívat."
Protože v tu chvíli zacákalo v rybníku a ozvalo se tr<
hluboké kváknutí, Dita Honzu zařkávala, abychom se rad
rozběhli do tábora pro ostatní.
"Dělá si z nás blázny," usoudila jsem.
"Jo, blázny!" osopila se na mne Hana. "Třeba mu j~
o život!"
"Jdem se přesvědčit."
"Já nikam nejdu! Honzo, nechod'!"
"Tak tady počkejte," navrhl mým sestřenicím. Ókamž
ho přestaly přemlouvat a raději ho v pozicích pijavic r
sledovaly.
Z oslepených oken hájovny k nám zavanul těžký uzdu
prosycený mokrou plísní a tlením. Hniloba byla ostat
cítit i z vody, z velké části pokryté orobincem a nejsi
i lekníny. Dana jsme však nikde neviděli. Jasné oko
nebi přikryl tmavý mráček a nás zalila ještě větší tma.
"Dane...?" Díta se odvážila promluvit hlasitě.
"Kde jsi?" přidala se Hanka. "Třeba už -°
V tu chv~i v rákosí šustlo, ozvalo se temné kvákr
a zelený příkrov na hladině se náhle nadzdvihl. Vytřeš
jsem oči, ale to se už zvedal celý kus vodních rostlin r
hladinu. Hlavou mi bleskla vzpomínka na zelenou příšE
která utopila hajného synka. Holky také viděly šupina
126
nestvůru zvolna se zvedající ode dna, příšerně dvojhlasně
vyjekly a než bys řekl švec, zmizely ve tmě lesa. Slyšela
jsem Honzův smích a jeho volání, at' nešílejí, znělo vzdá-
leně. Nejspíš běžel za nímí.
Nemohla jsem se pohnout, hypnoticky očima přikovaná
k příšeře, ted' už celé na břehu. Nohy mi ztěžkly a já se ne-
pohnula ani o píd', dokonce jsem ze sebe nedostala hlásku.
"Ty se vůbec nebojíš," řekla chlupatá nestvůra. "To ne-
platí, Julie."
Mráček odkryl měsíci výhled a umožnit i mně, abych
zjistila, že zelené šupiny nejsou níc jiného než kila leknínů
a blínu na Danově nahém těle.
Ulehčeně jsem polkla, mrkla a zahýbala prsty na nohou,
abych se přesvědčila, že jim zase vládnu.
"Tvoje sestřenice mají v gatích," zasmál se vesele. "Ty
ses fakticky vůbec nelekla?"
"Ne," prohlásila jsem samozřejmě, protože závoj noci
milosrdně zakry'val rozpaky. "Čeho?"
"Vodnka. Přece jsem tí ho slbil," připomněl. "Nepa-
matuješ se?"
"Ne."
"Škoda," usoudil. Obíral ze sebe vodní popínavé rostliny
a oplachoval se v nepřAiš čisté vodě. Nevěděla jsem, kam
s očima, nebot' Danova bezostyšná nahota mě dost
šokovala. Konečně se trochu očistil a navlekl si džíny.
"Ty se mnou nemluvíš, Julie?" Přistoupil ke mně.
"Proč?" Nesmím se nechat zatlačit do kouta!
"No..." pokrčil rameny. "Strašně mě přehlížíš. Průsvitnej
snad nejsem, ne?"
"Jako že k tobě nevzhlížím s posvátnou úctou?"
"Třeba," zasmál se.
"Na to jsou tu jiný."
"No jo, jenže... Od tebe by mi ten obdiv dělal dobře."
"Proč zrovna ode mě?"
"Taková správná a odvážná holka se jen tak nevidí. Ty
dvě se zastaví až na chatě, ne?" usmál se. "Jsi fakt odva-
ha."
127
"Ty taky," zamluvila jsem jeho chválu, která mi sice
byla příjemná, jenže mě zároveň vytáčela.
"Já? Proč?"
"Žes do tý vody vlezl. Taková smrdutá louže... Smrdíš
jak rasu pytel."
Smíchy mu ai zaskočilo. "Cože? No dovol? Já tě tam
hodím, abys mi nemusela závidět."
Opravdu se po mně rozehnal, takže jsem na víc neče-
kala. V lese se orientoval hůř než já, nedalo mi práci udr-
žovat si od něho slušný odstup.
Pak nás zarazil ostny' hvizd. Dan se zastavil a stejným
způsobem odpověděl. Brzy jsme se s Honzou a holkami
setkali. Obě se na něho vrhly jako saně, aby ho ztrestaly
za opovážlivost. Honza se tomu smál a mně podal ruku
s takovou samozřejmostí, že mi ani nenapadlo se ho
nechytit. Ostatně Dana si opět zabraly holky jen pro sebe.
"Počkat," vzpomněl si na zpáteční cestě Honza. "Co
ten pařez?"
"Svftí," uklidnil ho Dan. "A ne jeden. Vypadá to fakt
skvěle. Ztrouchnivělý větve, napůl ponořený ve vodě a to,
co čouhá, žlutě svítí. Clověk se toho málem bojí dotknout,
aby se nespálil. Myslím, že kluci poklad nepřehlídnou a bu-
dou nadšení. Světélkuje to na více místech, jak rozsypaný
zlato. Chcete se tam vrátit všichni?" `
Holky nechtěly ani slyšet. Kluci si je dobírali, vraceli
jsme se na chatu s veselou. U Dolní šatlavy napadlo Dana
se vykoupat, smýt ze sebe aspoň částečně hnilobný
zápach. A že neměl plavky? Žádný problém. Aspoň jsem
!" na vlastní oči viděla živého nahatého kluka, ačkoliv jsem
se mu mezi nohy snažila dívat co nejméně, ne jako Hana
s očima navrch hlavy.
Dita si ráz na ráz svlékla tričko a legíny a šup za ním.
ř Jen jsem zírala! A po chvíli, kdy v měsíčním svitu zazářila
Hanina velká b~á ňadra, ještě víc.
"Julie, pojd'taky," volal na mě Dan z vody.
Určitě! Určitě se svléknu v konkurenci vyvinutých sestře-
i nic! Že je Dita odvaz jsem tušila, ale Hana mě převezla.
i
128
Honza se koupat nešel, a když jsme viděli, jak se ti tři
ve vodě co chv~i o sebe schválně otřou, požádala jsem
ho, zda by mě nedoprovodil k chatě. Dan mě zpátky ne-
zavolal. Nejspíš si mého odchodu vůbec nevšiml, zaměst-
nán mnohem důležitější činností.
"Díky za doprovod," poděkovala jsem.
"Není za co," usmál se a mou ruku nepouštěl. Připa-
dalo mi hloupé mu ji vytrhnout.
"Je. Mohl sis s nima užít."
"Užít," zavrtěl hlavou. "Užít se dá jen s chytrou holkou
a ne mladýma slepicema."
"Vidíš, Dana to baví," podotkla jsem kysele.
"Dana možná," připustil. "Každej jsme jinej."
"Hm. Tak dobrou."
"Dobrou.'°
A zase mě nepustil.
"No... Měj se, Honzo."
"Ty taky, Julie, pěkný sny."
"Díky." Konečně jsem svou dlaň vyprostila. "Ahoj."
"Julie -"
Jeho hlas mě zastavil na schodech, kdy jsem se
snažila strefit se klíčem do zámku. "No?"
"Chtěl jsem... Ale nic. Až zejtra."
"Opravdu nic?"
"Opravdu."
6
Chatu jsem za sebou zamkla a už naučeně nechala
kuchyňské okno pootevřené. V posteli mě napadlo, co
kdyby tudy za mnou Honza vlezl. Byli bychom tu sami
a já bych se mu určitě neubránila. Naštěstí nebyl důvod
k obavám. Holky prolezly oknem pár minut po mně. Moc
si tedy neužily! Za demonstrativního mlčení zalehly do
svých spacáků, aniž by si popřály dobrou noc.
129
Těsně před usnutím mě ze sladkého bezvládí probraly
vzdálené rány. Zvedl se vítr, napadlo mě. Pak jsem je
rozpoznala. Bouchají dveře od sklepa a dost hlasitě.
"Co to je za kravál?" vyhrabala se Dita a rozsvftila si sv~čku
na nočním stolku. "Hano, zavřela jsi okno? Tys lezla poslední!"
"Zavřela," odsekla tázaná. "Stve tě, žes nelezla poslední
ty, vid'? I když v zrcadle vypadáš líp!"
"Chudinko!" prskla opovržlivě sestřenka. "Co to mlátí?"
"Dveře od sklepa," mínila jsem neutrálně.
"A který tele je nechalo otevřený?"
"Tele tady vidím jen jedno, Ditunko, zrovna proti mně."
Tentokrát se však Hana osopila na mne: "Tys je ne-
chala otevřený. Pořád tam lezeš pro máslo!"
Nejhorší bylo, že jsem chtě nechtě uznala její pravdu.
"Sypej je zavřít, v tomhle kraválu se nedá spát,"
upozornila mne Dita.
Pochopila jsem, že mi nic jiného nezbude. Znamenalo
to vyjít z chaty ven, seběhnout po schodech a na petlici
nasadit kladku. A to vše sama v pozdní hodině pokročilé
noci. Než bych však požádala sestřenice o doprovod,
raději bych si ukousla jazyk.
Třímajíc v ruce baterku jsem s lehkým chvěním v žalu-
dečni oblasti vyšla ven. Bála jsem se víc než jindy,
nejspíš díky Danově strašidelné lekci.
Připadalo mi, že se u ohniště mihl nějaký stín, ale světlo-
met ho nevyhledal, at' jsem s baterkou stř1ela sem a tam.
'Rychle seběhnout ke sklepu, tak, zavřft dveře, zavěsit
y kladku... Zrada. Kde vlastně je?! Horečně jsem vzpomí-
'` nala. Když jsem naposledy uklízela máslo, nejspíš jsem ji
zapomněla v druhé části sklípku. V první místnosti skladuje
teta Iva zásobu dřeva na chladné dny, teprve druhou,
menší, používáme coby chladničku. Nepříliš nadšeně jsem
vyjukla do.sklepa. Kužel světla ozářil kupu pořezaných
špalků, záclony pavučin a prachu, pilu, již chybělo něko-
lik zubů. Uklidnila jsem se. Nikdo tu není, ted' ještě sebrat
ve vedlejší místnosti, vlastně spíš vlhkém přístěnku vyhlou-
beném přímo v zemi, kladku.
130
Nakročila jsem opatrně vpravo a -
A strašně zařvala, nebo se aspoň snažila křičet, avšak
stín schovávající se za rohem mne popadl za pusu a víc
než polovinu výkřiku udusil ve své dlani.
Samozřejmě mi přitom vypadla baterka na udusanou
zem. Takových maličkostí jsem si př~iš nevšímala, snažila
jsem se spíš vyprostit ze sevření. Zaryla jsem do útoční-
kovy tváře nehty a byla bych mu roztáhla pusu šikovným
hmatem, odkoukaným z televize, kdyby mě nezarazilo
bolestivé zakvílení.
"Au... Julie... au... milost!"
Okamžitě jsem ho pustila, a protože mi dost divoce
bušilo srdce a chvěly se nohy i ruce po prožitém šoku,
musela jsem se opřít o plesnivou stěnu.
Asi jsem neměla daleko k mdlobám.
"Julie, promiň... Vyděsil jsem tě?"
"Ne, vůbec!!" vydechla jsem. "Jdi mi z očí!°
"Julie, neblázni," vnucoval se.
"Ukaž..." sebrala jsem baterku a posvítila mu do obli-
čeje. Na ievé tváři mu mokvaly rudé škrábance.
"To mám za všechno," prohlásil naoko dotčeně.
"Co všechno?"
"Že jsem ti přišel popřát dobrou noc, když jsi od rybnůca
utekla."
"Opravdu originálně!"
"Ty taky nejsi tuctová," usmál se.
"Díky za kompliment!"
"Rádo se stalo. Počkej, nespěchej tolik -" chytil mě za
paži. "Ještě jsem ti dobrou noc přece nepopřál..."
Moje námitky umlčel bez pardonů, pevně mě uchopil
za ramena, a protože jsem neměla kam uhnout, polbil
mě. Strašně mě překvapil. Nejdřív jsem se cukala a sna-
žila se vyprostit, ale čím déle mě Ibal, tím víc mě opouštěly
síly a já uvadala a uvadala, až jsem mu pomalu s Ibáním
pomáhala.
Myslela jsem, že na nás spadne strop plný pavouků,
žádná menší síla nás nemůže od sebe odtrhnout.
131
A mohla. Nádhernou chv1i přerušil Hančin vyděšený
hlásek: "lulko, jsi tu?"
Dan rychle zhasl baterku a přitiskl se ke mně tak bli-
zoučko, až se mi tajil dech.
"lulko...?"
Do první sklepní komůrky vnikl žlutý proud světla Han
činy petrolejky. Ani jsem se nehýbala, ochromena dote-
kem Danova těla, a také jsem nás nechtěla prozradit.
"Třeba ji zamordoval a odtáhl," pípla Hanka.
"Jo, kdo ví, kde a s kým je!" odsekla Dita.
Cihla jsem, jak Dan v sobě dusí smích. Opravdu skvě~
lá situace! Kdybych ze sklepa vyšla sama, vystrašenE
holky by se stejně nešly přesvědčit, jestli uvnitř přece jer
někdo nezůstal, a Dan by snadno mohl zmizet.
"Pust'..." vdechla jsem mu do ucha.
Zavrtěl odmítavě hlavou a na důkaz toho vyhleda
moje ústa. Nemohla jsem se plně na prožitek soustředit
když o dva metry dál rokovaly moje sestřenice, co se sE
mnou mohlo stát, ale i tak...
I tak!!!
Teprve když holky odešly do chaty, vytrhla jsem sE
a za tlumeného smíchu a poštuchování ho vystrkala zE
sklípku.
"Julie," lepil se na mě, "ještě jednu..."
"Kdyby přišla do sklepa Dita, taky bys jí přál dobro
noc?" řekla jsem jedovatě.
"Ale ne."
"A Haně?"
"Taky ne."
"Že si seš tak jistej," pochybovala jsem žárlivě.
"Jsem. Ty se nebojíš, takže jediná, která mohla přiji
v noci do sklepa, jsi ty."
Přestože jeho řeč zněla logicky, další pusu nedostal
Utekla jsem mu a zamkla mu před nosem.
"Kdes byla?!" osopily se na mne holky v ložnici.
"Na rande," odvětila jsem a vychutnala jejich žárlivé
podezíravé a nepřející pohledy.
132
Připadalo mi, že moje postel má křídla a nebýt stropu,
možná by mě odnesla až ke hvězdám.
Jsem moc zvědavá, jak se ke mně bude chovat za
slunečního záření.
133
F~~tXNti